Jiří Gruša, Ivan Martin Jirous, Václav Havel. Letos krátce po sobě zemřeli tři muži, kteří svou pouhou existencí dávali pocit, že české země a Češi něco znamenají.

Gruša byl možný následovník Václava Havla v prezidentském křesle, sžíravě kritický duch, který naši zemi otevíral světu a nenechal na pokoji žádnou z jejích předností. Přednosti země uměl rozeznat a rozvíjel je schválně.

Jirous uměl z popela tahat diamanty, možná mu z části vznikaly v rukou. Dal směr a vertikálu zamyšlencům zespodu, kterých jich je v Čechách i na Moravě vždycky hodně, a do profilu této země patří.

Havel uměl naslouchat, uměl bleskově vyhodnotit okamžitou situaci a uplést z ní kompromis vedoucí o patro výše. Měl představu o kulturním státu a živé společnosti, které vůbec zakládají a legitimují politiku.

Všichni tři uměli žít. Z případných učebnicových šablon příjemně přečuhují a vypadávají. Všichni rozuměli Čechám a Čechům v nezúženém smyslu zahrnujícím někdejší soužití více kultur a budoucí místo ve střední a celkové Evropě. Všichni tři se zasloužili o stát, pokud ještě státem rozumíme něco, v čem se dá kulturně bydlet.

Je čas postavit tři pomníky. Jde o disciplinu, kterou neumíme. V Americe tak nakládají s někdejšími prezidenty. Formulují inspirující odkaz, výčet důvodů, proč nemá být zapomenut člověk, který byl svobodně zvolen, aby mocně formoval čas. Vytvářel z něj jako zástupce lidu epochu, která se pojmenuje po něm. Pro zjednodušení, potvrzení demokracie, jako důkaz, že lid dobře volil. U nás obraz někdejšího prezidenta není úplný, když se k němu nepřičtou další komponenty. Třeba takové, jaké nám přinesl ve třech úmrtích závěr letošního roku.

Není jasné, kdy epocha Gruši, Jirouse a Havla skončila. Musíme najít, kdy jejich způsob výkladu světa a směřování lidí okolo byl nejproduktivnější. Nesmíme se zdržovat časy, kdy jim to moc nebo vůbec nešlo.  Smrt dává velkým mužům právo na to, aby se dopředu dostaly jejich silné stránky. V místech, kde byli slabí nebo nedořekli, se mají objevit jejich následovnice a následovníci.

Jiří Gruša, Ivan Martin Jirous a Václav Havel opustili svět, který je v krizi, a musí být možná nadlouho, ale určitě znovu formován. Začátek stavby pomníků by asi měl být v bodě, který si všichni tři prožili s větší tíhou a větší beznadějí, než oprávněně můžeme cítit my dnes. V bodě „takto už to není dál možné“.  

Všichni tři dokázali mobilizovat zdroje ze společnosti a ve společnosti, ve které se narodili a prošli kulturním formováním. Takto by snad mohl vypadat základ tří pomníkových soklů. Třeba se zmůžeme na to, že v zemi torz tyto pomníky dostavíme. Všichni tři rozuměli nám, v díle všech tří je klíč k tomu, abychom porozuměli my jim. V jejich době to jinak než lahvovou poštou nešlo. Máme tedy určitou výhodu čitelného odkazu i volný prostor k pokloně.

Zmizela možnost, že udělají něco místo nás.