Veřejná smuteční tryzna na pražském Staroměstském náměstí za Jiřího Grušu, která skončila v úterý večer, byla velkolepá. Rakev s vystaveným tělem, projevy politiků a dalších osobností veřejného života, promítání nejlepších záběrů s Jiřím Grušou na obří plátno, čtení z jeho článků, esejí, básní i prózy… nebývalé množství účastníků obřadu.

Po celý obřad proudily na Staroměstské náměstí davy, hlava na hlavě. Lidé mávali českými vlajkami, skandovali „Gruša, Gruša,“ zapalovali svíčky, před podium kladli věnce a květiny či se zapisovali v kondolenční knize. Zástupy se s jedním z nejlepších českých reprezentantů ve spisovatelství a diplomacii, který se coby dlouholetý prezident mezinárodního PEN klubu stal mistrem světa, loučily nepřetržitě osmačtyřicet hodin.

Na pódiu se střídaly přední osobnosti, vzdávaly Grušovi hold a vzpomínaly na něj s hlubokou úctou, respektem a vděkem. Pořadatelé odhadují, že tryzny se účastnilo přes čtyřicet tisíc Grušových fanoušků.

Jako čestná stráž se u rakve s ostatky střídaly přední osobnosti české spisovatelské obce. Symbolickými pěti minutami započali tento slavností akt Václav Havel s Ludvíkem Vaculíkem. Václav Havel chvíli před tím ve slavnostním projevu před beznadějně zaplněným Staroměstským náměstím řekl doslova: „Myslím na něj jako na jednoho z několika mně blízkých lidí, jichž jsem si hluboce vážil a kteří v poslední době opustili tento svět. Odcházení je vždy těžké.“

Předseda českého PEN klubu Jiří Dědeček oznámil, že kvůli pohřbu Jiřího Gruši bylo odloženo výroční zasedání českého PEN klubu.

Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg ve svém projevu připomněl, že Jiří Gruša byl „vynikajícím českým diplomatem a výborným spisovatelem a básníkem ve dvou jazycích“. Svou chválu pronesl druhým z Grušových jazyků, německy. Naopak německý velvyslanec v České republice Detlef Lingemann ve svém česky předneseném projevu označil Jiřího Grušu za jednoho z největších Evropanů.

Oficiální vzpomínkovou akci korunoval arcibiskup pražský a primas český Dominik Duka. „Je potřeba, abychom si uvědomili jednu věc. Musíme živit naději, která umírá poslední. Náš přední reprezentant Jiří Gruša sice neskonal ve stejném věku jako Ježíš Kristus, nicméně také zvěstoval lidem naději,“ pronesl Duka a následně přečetl z Bible pasáž o pohřbu Ježíše Krista v roce 33 našeho letopočtu. „V našem národě existuje velká úcta k literatuře, diplomacii, politice a hrdinům disentu. Naši reprezentanti z této oblasti vždycky dokázali reagovat statečně. Ať to bylo po komunistickém puči v roce 1948 nebo po srpnové okupaci o dvacet let později. Národ si musí uvědomit, že naděje existuje v přátelství, kamarádství a čestné spolupráci," uzavřel svůj emotivní projev Duka a následně pronesl modlitbu Otče náš...

Smuteční řeč přednesli i přední představitelé českého sportu. Nejvýrazněji se zapsal předseda svazu ledního hokeje Tomáš Král. „To, co tragicky zesnulý spisovatel, diplomat a politik dokázal za krátkou dobu, by zřejmě vystačilo na několik normálních životů. V tuto chvíli mu můžeme pouze poděkovat za to, jaký nenahraditelný reprezentant naší společnosti to byl a jakým způsobem šířil slávu české kultury v celém světě. Takového jsme jej měli v našich srdcích a takový tam navždy zůstane. Čest jeho památce," zvolal Král a sklidil oprávněně neutuchající aplaus.

Celý obřad vyvrcholil vystoupením prezidenta České republiky Václava Klause. Grušovi vyslovil uznání a oznámil, že se mu chystá in memoriam udělit vysoké státní vyznamenání, Bílého lva páté kategorie.

„Já jsem si vážil Jiřího Gruši. Já si pamatuji, že mně občas stál věrně po boku v mém generačním zápase, i v těch nejtěžších časech. Já si myslím, že mi byl dobrým velvyslancem v sousedních zemích. Já ho vyznamenám Bílým lvem, a to přesto, že často kritizoval nás, národovce staré dobré školy. Kdyby býval nebyl disidentem, mohl dostat i Lva první kategorie. Já jsem tolerantní.“

Václav Klaus na závěr svého projevu dementoval některé poplašné zprávy z poslední doby: „Současný Hrad není sídlem českého žvástu, jak tvrdí některé zlé jazyky.“

Poté zazněla hymna, kterou zapělo zaplněné Staroměstské náměstí, a rozezvučely se zvony Týnského chrámu.

Celé Staroměstské náměstí bylo během celé akce obklopeno řadou hasičských a záchranářských vozů, které musely vinou častých kolapsů vyjet do akce. Jinak se pietní akt obešel navzdory vysokému počtu návštěvníků bez větších problémů.

Těsně po oficiálním ukončení obřadu pronikl na pódium jakýsi uhlazený muž v obleku, z něhož břeskný intelekt přímo sršel. Přistoupil k mikrofonu a řekl:

„Do programu těchto oslav bych rád navrhl ještě dva body. Zaprvé: odsouhlasení zákona o tom, že Josef Švejk byl rakouský voják. Aby se Vídeň neurazila - tedy s klauzulí, že jsme ho ochotni Rakousku půjčovat do bojů o Temelín a neutralitu, protože víme, že bude válčit stejně statečně jako za císaře pána. Zadruhé: svatořečení Járy Cimrmana. Jako patron by nás pak chránil před touhou sladit Evropě kafe našimi zahořklostmi. Jára di Praga nás naučil smát se nám samým. Takový smích uvolňuje křeče, vytváří smysl pro míru a tím i pro svobodu…“

Pořadatelé muže nenechali domluvit a vyvedli jej z pódia s tím, že hovoří zcela od věci.

Vtom se autor tohoto pojednání probudil. V jeho rukou nacházel se dotazník od jistého soudruha Pavlendy. Autor se jal vyplňovat kolonku, jež žíznivě prahla po poznání, koho pokládá za inspirující osobnost. JIŘÍ GRUŠA, vepsal autor tiskacím písmem do vymezeného místa a stvrdil to mimoděčným mlasknutím: „Das stimmt“.