Český hrdina, bojovník za pravdu, demokracii a svobodu atd. - to všechno jsou ideologizující či přímo ideologické formulace, kterými zpracováváme rozpornou skutečnost, abychom si ji zařadili do určitého dějinného narativu. Nechal bych stranou tu místy nehoráznou a vulgární kritiku (jež už není vpravdě kritikou, nýbrž difamací), která na Havlovu adresu zazněla bohužel i zde, na stránkách Deníku Referendum.

Přiznám se, že mě hluboce dojal obraz posledního setkání Havla s dalajlámou. Havla hrozivě vyhublého, zesláblého a bezbranného. A jak je ta bezbrannost v ostrém konstrastu s tím, co se o Havlovi mluví a píše. Nepřeberná masa textů a vět, a proti ní křehkost člověka. Zasáhla mě - byť zprostředkovaně - skutečnost konkrétní chvíle.

Od teď už to budou zase jen slova, vodopády slov.

Jestliže mohl velký český konzervativec J. Pekař o velkém českém pokrokáři T. G. Masarykovi prohlásit, že "Masaryk je veliký, i když bloudil", může myslím každý upřímný levičák prohlásit něco podobného o V. Havlovi.

Adorace, která bude následovat, bude opravdu tím vodopádem slov, jak to trefně napsal R.Kanda. Je smutné, když v diskusích na Seznamu jednoznačně převládají, právě v den úmrtí V. Havla, jeho negativní hodnocení. Je to způsobeno z velké části nemožností splněním všeho, co si lidé po revoluci od V.Havla slibovali. Zčásti také tím, že V.Havel prostě nebyl T.G.Masaryk. Toho by zřejmě nikdo na DR "nehoráznou a vulgární kritikou" neostouzel. Dnes už by to ale mělo být jedno. Odešel člověk, a to je vždy velká ztráta.

Nyní se bude hodně o Václavu Havlovi mluvit a psát, takže bych nechtěl nosit dřevo do lesa či sovy do Atén, ale to čeho si můžeme cenit zde v Deníku Referendum je jeho občanská kritičnost, vynalézavost, odvaha a vytrvalost. Od půli padesátých let neustále narážel a to nejen na nedemokratický režim, ale i na českou a slovenskou společnost. Vždyť napadán a kritizován byl nejen v disentu, ale i ve funkci prezidenta. Kdo jiný byl tolik vláčen médii jako on pro v demokratických zemích samozřejmou myšlenku, že pro fungující demokracii nestačí volby a parlament a tržní ekonomika, ale také občanská společnost.

Podobně byl neustále znovu vysmíván za prohlášení, že "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí" - dokonce si pro to česká média vymyslela nálepku "pravdoláskaři", kterou někteří užívají stejně samozřejmě jako termín "nepřizpůsobiví". Jeho heslo bych přeformuloval takto: "Pravda a láska by měla vítězit nad lží a nenávistí". Samozřejmě heslo je trnem v oku všem technokratům a "pragmatikům" v českém podání, protože on existuje i lepší a inteligentnější pragmatismus, tedy pragmatismus kantovský (Země je kulová, proto se na ní nelze rozptýlit do nekonečna).

Samozřejmě dělal chyby v domácí i zahraniční politice a je třeba tyto chyby otevřeně kritizovat, jen by ta kritika měla být věcná a spravedlivá a ne formou nenávistné štvanice, jako mají některé útoky "trhovců" na adresu "pradoláskařů".

Myslím, že Deník Referendum může navazovat na Václava Havla právě svým úsilím o svobodnou a otevřenou kritičnost, upřímnou a odvážnou snahu o zajímající se a starající se občanskou společnost.

Václav Havel byl velký demokrat, ale tak trochu jednostranně vyhraněný, „buržoazní“. Rozhodný bojovník za občanská a politická práva, ovšem bez výraznějšího přesahu na práva sociální. To bylo strašně hodně v dobách předlistopadových, i polistopadových při obnovování základních demokratických institucí, ale poněkud málo v dalších letech zápasů o charakter české demokracie. Havlův poněkud abstraktní humanismus lapidárně vyjádřený heslem Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí! mohl sotva efektivně čelit nástupu neoliberální pravice. Nicméně svým slavným rudolfínským projevem v roce 1997, ve kterém demaskoval její mafiánské pozadí, nepřímo uvolnil cestu k moci sociální demokracii. Na stranu demokratické levice se však Havel nikdy zcela nepřidal. Možná i proto, že doba opozičně smluvní praxe v letech 1998 – 2002 pro něj nepředstavovala upřímný rozchod s předchozím „zlatokopeckým“ obdobím, vnímal ji s roztrpčením pouze jako pouhou výměnu kulis. Havel tak zůstal vášnivým hlasatelem hodnot jakéhosi čistě pocitově vnímaného „vně-politického“ stanoviště „všech slušných“ bez uceleného politického programu. Tím se také ale jeho reálný politický vliv začal postupně vytrácet. Ovšem první co mě napadlo, když jsem se dozvěděl o Havlově smrti, že tu po něm zůstává jakési prázdno. V dnešní době snah o brutální neoliberální kolonizaci veřejného prostoru, ve kterém jde o peníze až na prvním místě a morálka se stává vysmívaným či zastíracím pojmem, bude silám odporu Havel zatraceně chybět. Stojíme před obdobím, kdy si budeme muset demokracii znovu vyvzdorovat, a to i za pomocí Havlova jazyka.

Václava Havla si nesmírně vážím jako neohnutého občana, dramatika, bojovníka, humanisty. Bohužel se nechal odstavit na vedlejší kolej, vyklidil prostor pro privatizační mafii a nedorostl do sociálně komplexního formátu Masaryka, ale i to, co dělal, o co se snažil, co udělal pro republiku je na tuhle dobu tupých hran a asociálního individualistického konzumu nesmírně mnoho. Je tu prázdno a začíná být nad Evropou stále větší temno. Čest jeho odkazu i památce.