Půlkulaté narozeniny by snad snesly méně pompy. To by ale nesmělo jít o Václava Havla — muže, který tak dobře slouží k exhibicím jedněch a ostrostřelbě druhých. Už i Pravda s Láskou se staly pouhými rekvizitami…

Ovšem pětasedmdesát je i dosavadnímu nejlepšímu polistopadovému prezidentovi. S každým dalším veřejným vystoupením Václava Klause získává Havlova hvězda na jasu. Jen se tak opět potvrzuje, že vnímat Václava Havla bez patřičného kontextu je obtížné. Nebýt kliček českých dějin, šlo by tohoto drobného plachého mužíka přehlédnout. Ale to by byla škoda.

Václav Havel vyniká ve vnímavosti a citlivosti, je mistrem empatie. Umí nasát atmosféru a dát průchod intuitivnímu pojetí politiky. Svět, v němž jej sledujeme my ostatní, je neskonale menší než ten jeho vnitřní, soukromý. Víc než politikem či filozofem je Havel umělcem se vzácným darem pozorovat a chápat.

Kdykoli se pokusil o silácká gesta, bylo zřejmé, že ve skutečnosti tápe, do chlapáctví se jen nutí, naivně podléhá dominaci druhých. Když zkřížíte dobrého básníka se špatným válečníkem, dočkáte se patvarů typu „humanitární bombardování“. Bohužel v zahraniční politice je Havlovo tápání nejčastější, nejtrapnější a nejtragičtější. Tam, kde je doma, ve střední Evropě, exceluje. Vzdálenějším koutům nerozumí a nedochází mu, že ne všude platí měřítka známá ze zdejších luhů a hájů.

Další Havlovou devizou je statečnost. Stojí si za svým, někdy až paličatě, bez ohledu na následky. Nenechá se zastrašit a pomyslný ostrůvek svobody nalezne i v té nejnepříjemnější, nejnesvobodnější situaci. Každý ze skvělých Havlových počinů je ovlivněn kombinací jeho vnímavosti a statečnosti.

O Havlově originalitě není pochyb od šedesátých let minulého století. Coby dramatik byl předurčen k „nastavování zrcadla“, s mimořádným smyslem pro absurditu. Pokud Havlovo nejpodnětnější období rozeznáme v letech 1975-1992, není to dáno jen dozráváním českého disentu, Chartou 77, Listopadem 89 a prvními léty obnovené demokracie v Československu. Havel disident, politik a myslitel se projevil jako bystrý čtenář Jana Patočky, Václava Černého, Jiřího Němce, Ladislava Hejdánka…Ve zmíněném časovém rozmezí napsal i své nejzajímavější kusy: Audienci, Vernisáž, Dopis Gustavu Husákovi (1975), Moc bezmocných (1978), Dopisy Olze (1983), Largo desolato (1984), Letní přemítání (1991).

Disent měl bezesporu aktivisty se silnějšími svaly i s mazanějšími hlavami. Václav Havel byl však abnormálně autentický, schopný překlenovat různé opoziční kouty, formulovat konsensuální stanoviska. Stal se přirozenou autoritou a v této poloze jej zastihl i listopad 1989. Pamětníci této přelomové éry se stali svědky pozoruhodné a ne úplně obvyklé Havlovy rozhodnosti. Klíčové okamžiky společenské a politické transformace proběhly úspěšně nejen, ale troufnu si tvrdit, že zejména Havlovou zásluhou.

Také proto jsem ještě v 90. létech soudil, že by se Václav Havel měl stát hlavou opozice vůči Václavu Klausovi, ODS a jejich politice. S odstupem času vidím, že to bylo přání liché. Havel nebyl zrozen pro praktickou politiku, natožpak pro organizování levicově liberálního tábora. Předkládat životaschopné alternativy není totéž co reflektovat, glosovat a tepat politické zlořády.

S tím, jak rostla moc Václava Klause, slábl vliv Václava Havla. Když pomineme Klausovo „opozičněsmluvní“ dvojče, Miloše Zemana, připravil šéfovi ODS nejcitelnější Waterloo (ve volbách 2002) jiný tichý, nenápadný politik, Vladimír Špidla, který však měl na rozdíl od Havla jednoznačné ideové a stranické zázemí.

Václav Havel jakoby zvolna opouštěl politické a intelektuální kolbiště a přenášel se na prkna, která znamenají svět. Havel povrchně komentující dění, Havel — filmový režisér alegorického dílka provokujícího svou okázalou nefilmovostí, Havel — hrdina knihy do sebe zakoukané spisovatelky, to už není státník respektovaný celým světem, to je figurka absurdního divadelního kusu. Z Havla se zkrátka i ve všedním životě stal účastník netradičního představení, přesněji — „performance“. Hraje si se sebou, hraje si s námi se všemi. Snad se i dobře baví, a to i všemi úvahami, spekulacemi a přetahovanými týkajícími se jeho osoby.

Nevyčítejme mu to. Václav Havel žije tím, co je mu vlastní, v čem se vyzná. Bravurního myslitele z něj udělali druzí, sám se skromností sobě vlastní by se do podobné role nikdy nepasoval. Pokud Havlovi vyčítáme politické chyby, nezralost, neodpovědnost či dnešní nedostatečnou aktivitu, navážíme se zejména do svých přehnaných očekávání. Odjakživa si umí všímat, umí formulovat, umí převádět mravní postoje do lidské řeči a na papír. K tomu nemusí být světovým dramatikem, evropským politikem, českým snímatelem hříchů druhých. Stačí být slušným, poctivým člověkem. A tím Václav Havel je. Ne, to není málo. Naopak právě za to — a za práci, kterou ve prospěch této země s nejlepším vědomím a svědomím odvedl — si i u příležitosti 75. narozenin zaslouží náš největší dík.