Václav Havel, slušný člověk

Lukáš Jelínek

Václav Havel opouští politické a intelektuální kolbiště a přenáší se na prkna, která znamenají svět. Není však třeba ho za to odsuzovat. Pokud Havlovi vyčítáme politické chyby, nezralost, neodpovědnost či dnešní nedostatečnou aktivitu, navážíme se zejména do svých přehnaných očekávání.

Půlkulaté narozeniny by snad snesly méně pompy. To by ale nesmělo jít o Václava Havla — muže, který tak dobře slouží k exhibicím jedněch a ostrostřelbě druhých. Už i Pravda s Láskou se staly pouhými rekvizitami…

Ovšem pětasedmdesát je i dosavadnímu nejlepšímu polistopadovému prezidentovi. S každým dalším veřejným vystoupením Václava Klause získává Havlova hvězda na jasu. Jen se tak opět potvrzuje, že vnímat Václava Havla bez patřičného kontextu je obtížné. Nebýt kliček českých dějin, šlo by tohoto drobného plachého mužíka přehlédnout. Ale to by byla škoda.

Václav Havel vyniká ve vnímavosti a citlivosti, je mistrem empatie. Umí nasát atmosféru a dát průchod intuitivnímu pojetí politiky. Svět, v němž jej sledujeme my ostatní, je neskonale menší než ten jeho vnitřní, soukromý. Víc než politikem či filozofem je Havel umělcem se vzácným darem pozorovat a chápat.

Kdykoli se pokusil o silácká gesta, bylo zřejmé, že ve skutečnosti tápe, do chlapáctví se jen nutí, naivně podléhá dominaci druhých. Když zkřížíte dobrého básníka se špatným válečníkem, dočkáte se patvarů typu „humanitární bombardování“. Bohužel v zahraniční politice je Havlovo tápání nejčastější, nejtrapnější a nejtragičtější. Tam, kde je doma, ve střední Evropě, exceluje. Vzdálenějším koutům nerozumí a nedochází mu, že ne všude platí měřítka známá ze zdejších luhů a hájů.

Další Havlovou devizou je statečnost. Stojí si za svým, někdy až paličatě, bez ohledu na následky. Nenechá se zastrašit a pomyslný ostrůvek svobody nalezne i v té nejnepříjemnější, nejnesvobodnější situaci. Každý ze skvělých Havlových počinů je ovlivněn kombinací jeho vnímavosti a statečnosti.

O Havlově originalitě není pochyb od šedesátých let minulého století. Coby dramatik byl předurčen k „nastavování zrcadla“, s mimořádným smyslem pro absurditu. Pokud Havlovo nejpodnětnější období rozeznáme v letech 1975-1992, není to dáno jen dozráváním českého disentu, Chartou 77, Listopadem 89 a prvními léty obnovené demokracie v Československu. Havel disident, politik a myslitel se projevil jako bystrý čtenář Jana Patočky, Václava Černého, Jiřího Němce, Ladislava Hejdánka…Ve zmíněném časovém rozmezí napsal i své nejzajímavější kusy: Audienci, Vernisáž, Dopis Gustavu Husákovi (1975), Moc bezmocných (1978), Dopisy Olze (1983), Largo desolato (1984), Letní přemítání (1991).

Disent měl bezesporu aktivisty se silnějšími svaly i s mazanějšími hlavami. Václav Havel byl však abnormálně autentický, schopný překlenovat různé opoziční kouty, formulovat konsensuální stanoviska. Stal se přirozenou autoritou a v této poloze jej zastihl i listopad 1989. Pamětníci této přelomové éry se stali svědky pozoruhodné a ne úplně obvyklé Havlovy rozhodnosti. Klíčové okamžiky společenské a politické transformace proběhly úspěšně nejen, ale troufnu si tvrdit, že zejména Havlovou zásluhou.

Také proto jsem ještě v 90. létech soudil, že by se Václav Havel měl stát hlavou opozice vůči Václavu Klausovi, ODS a jejich politice. S odstupem času vidím, že to bylo přání liché. Havel nebyl zrozen pro praktickou politiku, natožpak pro organizování levicově liberálního tábora. Předkládat životaschopné alternativy není totéž co reflektovat, glosovat a tepat politické zlořády.

S tím, jak rostla moc Václava Klause, slábl vliv Václava Havla. Když pomineme Klausovo „opozičněsmluvní“ dvojče, Miloše Zemana, připravil šéfovi ODS nejcitelnější Waterloo (ve volbách 2002) jiný tichý, nenápadný politik, Vladimír Špidla, který však měl na rozdíl od Havla jednoznačné ideové a stranické zázemí.

Václav Havel jakoby zvolna opouštěl politické a intelektuální kolbiště a přenášel se na prkna, která znamenají svět. Havel povrchně komentující dění, Havel — filmový režisér alegorického dílka provokujícího svou okázalou nefilmovostí, Havel — hrdina knihy do sebe zakoukané spisovatelky, to už není státník respektovaný celým světem, to je figurka absurdního divadelního kusu. Z Havla se zkrátka i ve všedním životě stal účastník netradičního představení, přesněji — „performance“. Hraje si se sebou, hraje si s námi se všemi. Snad se i dobře baví, a to i všemi úvahami, spekulacemi a přetahovanými týkajícími se jeho osoby.

Nevyčítejme mu to. Václav Havel žije tím, co je mu vlastní, v čem se vyzná. Bravurního myslitele z něj udělali druzí, sám se skromností sobě vlastní by se do podobné role nikdy nepasoval. Pokud Havlovi vyčítáme politické chyby, nezralost, neodpovědnost či dnešní nedostatečnou aktivitu, navážíme se zejména do svých přehnaných očekávání. Odjakživa si umí všímat, umí formulovat, umí převádět mravní postoje do lidské řeči a na papír. K tomu nemusí být světovým dramatikem, evropským politikem, českým snímatelem hříchů druhých. Stačí být slušným, poctivým člověkem. A tím Václav Havel je. Ne, to není málo. Naopak právě za to — a za práci, kterou ve prospěch této země s nejlepším vědomím a svědomím odvedl — si i u příležitosti 75. narozenin zaslouží náš největší dík.

    Diskuse (21 příspěvků)
    Luděk Ševčík, OSVČ
    October 6, 2011 v 16.46
    Nevím, je tohle vinšování, nebo článek k diskusi?
    Markéta Hrbková - Bidlová, učitelka překladatelka
    October 6, 2011 v 21.24
    Lukáši, nevím,
    nemám snad potřebu na Václava nějak zbytečně nasazovat, ale tohle je tak trochu konejšivá pravda. Václav při vší jeho tzv.skromnosti ( která tedy věru nebyla prostá menipulace - v dobrém) silně inklinoval k roli mravního arbitra, na což měl i schopnosti, pochopení a vnímavost, ale marná sláva, když se tento vliv rozšíří na miliony lidí, jsem za něj milionkrát odpovědnější. Měla jsem Václava vždycky ráda a dovedu si mnoho jeho " chyb" představit v lidských poměrech jeho nešikovnosti a hrůzy z konfliktů ( která pak logicky vedla k jejich náležitému zhuštění), ale ono to básnicky roztomilé HUmanitární bombardování vybombardovalo lidi
    Luděk Ševčík, OSVČ
    October 7, 2011 v 10.41
    Václav Havel má jedno jisté - pohled veřejnosti na něj není jednolitý. Já, na rozdíl od většiny národa, jsem nebyl zklamán jeho vývojem, mě od počátku tak nějak neseděl. Byl pro mě příliš průhledným ochotníkem, sestylizovaným do role hodného dobráčka-chudáčka. Lidé, mající k němu sympatie, se dnes snaží bagatelizovat jeho špatné kroky. "Když zkřížíte dobrého básníka se špatným válečníkem, dočkáte se patvarů typu „humanitární bombardování“, je toho příkladem. Za tímto nevinným "patvarem" však je pro mnoho lidí obrovská, skutečná, humanitární katastrofa. VH byl příliš jednostranně zaměřen ve svém boji za lidská práva, aby to bylo způsobeno jen nějakým "tápáním". Nežil přece izolován někde na ostrově, ale musel mít více informací, než běžný smrtelník. Přesto si občas rozuměl ve svém válečném snažení, ale i jiných směrech více s Jochem, než třeba s Halíkem. Jeho kritika V.Klause kupodivu nepřišla též v době největších zlodějin, ale v době, kdy už situace byla natolik vypjatá, že mohlo přijít jen Sarajevo. Byla to jeho soukromá válka s Klausem a ta nebyla zřejmě příliš inspirována snahou o skutečné vylepšení politické kultury. Bylo by toho mnoho, v čem se můj pohled na VH liší od autorova. Neodpustím si aspoň dvě věci. Z mého pohledu není VH ani dobrým dramatikem. Mě jeho knihy nudí, nedosahují ani průměru. Kdyby autorem nebyl VH, většinu veřejnosti by nezajímaly. Jediné, co jsem kvitoval, bylo televizní zpracování Mlýnů, to ovšem díky Sklepu, ten by udělal skvostnou podívanou i Občanského zákoníku. A zadruhé, dodnes je mi stydno, když si vzpomenu, jak VH slastně „vrněl“, když se mohl pohybovat ve společnosti Bushů.
    LJ
    Lukáš Jelínek
    October 7, 2011 v 10.45
    Ovšem to já nerozporuju. Pouze si myslím, že VH byl přesvědčen, že co koná, koná správně. Na to měl právo. Ikonu z něj učinila média, lidé kolem něj, tak trochu my všichni. Havel je Havel, nešikovný politik, průměrný dramatik, bystrý pozorovatel... Nemá smysl jej přeceňovat, ba zbožšťovat. Měli bychom ho brát, jaký je - a pokud jej chválit, tak jen za to, za co skutečně zaslouží...
    Luděk Ševčík, OSVČ
    October 7, 2011 v 11.52
    Ne, já jeho "politickou nešikovnost" považuji za pěstovanou image, s níž se dá ledaco omluvit. "Nešikovnosti" by se dokázal přeci zbavit už během prvního volebního období, ale ona spíš časem gradovala.
    MT
    Miroslav Tejkl
    October 8, 2011 v 11.3

    Plně souhlasím s panem Ševčíkem.

    Moje maminka má Havla dodnes ráda.

    Já jsem o něm žádné zvláštní iluze neměl - takže jsem je ani neměl kde ztrácet.

    Věděl jsem o něm relativně dost (na tehdejší poměry) už v době pozdní normalizace - a nikoli jen od tehdejšího režimu, kterým jsem pohrdal a žádnou autoritou pro mne protagonisté a ideologický aparát režimu nebyli.

    To, že o něm má dodnes iluze například Václav Bělohradský, je jeho problém.

    Skoro všechno, co uvedl pan Ševčík bych řekl i já - maximálně jinými slovy a obraty ...


    MP
    Martin Pleva, pedagog
    October 8, 2011 v 21.33
    V. Havel je tragická postava
    člověka-intelektuála, který "nedovedl uniknout logice kapitalismu", jak praví Žižekova recenze jedné monografie o Havlovi. Myslím, že je tím řečeno takřka vše, jen bych doplnil ještě krátký dovětek:

    Obrovská morální síla V. Havla byla patrná v dobách disentu (za pozdní normalizace) a kolem revoluce 1989 - protože tehdy stál režimem pronásledovaný dramatik na pozici jasné a nekompormisní kritiky mocných. Jeho slovo mělo sílu pravdy. Jenže už tehdy se začalo ukazovat, že Havel "není schopen pochopit dělnickou třídu", jak říkal M. Ransdorf, že přesněji řečeno vězí až po uši v absolutním idealismu (v marxistickém smyslu) a zcela ignoruje sociálně-ekonomickou podmíněnost jevů.

    Když se pak očekávané a ohlašované vítězství "pravdy a lásky" nedostavilo, bylo možné vyvodit dva závěry: buď je problém v systému (tato odpověď pak nutně vede k levici), anebo jsou vadní lidé, jsou málo morální atd. Havel si vybral druhé vysvětlení (k čemuž byl - jak výše naznačeno - velmi silně disponován). Pak nemohl skončit jinak než v moralismu. A nejen to - nemohl skončit jinak než jako advokát těch politických sil, které se právě morálními frázemi v rámci idelologie nejvíce ohánějí. Tak byla nastoupena vskutku tragická cesta od Havla, který chtěl kdysi rušit vojenské pakty, k Havlovi, jenž schvaloval humanitární bombardování, plédoval za radar a stal se vůbec hlásnou troubou amerického imperialismu.

    "Kdo neví, že slouží, slouží vždycky nejlíp" - praví se na závěr Havlovy adaptace Žebrácké opery. Havel slouží dnešním nejmocnějším z mocných rád, dobrovolně, se zápalem - a ještě je přesvědčen, že si tím drží svůj vysoký morální kredit. Opravdová tragikomedie ... neřekl bych ale, že hodná dramatika.
    Eva Hájková, penzistka
    October 9, 2011 v 9.14
    Václav Havel opravdu nikdy nepochopil dělníky. Nepochopil, že velká část společnosti už vnitřně přijala novou morálku (socialistickou), i když navenek se tím vždy neřídila a i když tato morálka nebyla dodržována ani těmi nahoře. Přes všechny politické vtipy a řeči v hospodě, přes nějakou drobnou šmelinu a podobné prohřešky, přes oprávněnou kritiku papalášů – oni už se od kapitalismu duševně odpoutali. Z tohoto důvodu byla vnucená restaurace kapitalistické ekonomiky, která s sebou přinesla i návrat kapitalistické morálky, skutečným vnitřním násilím na těchto lidech. V jejich hlavách to způsobilo totální zmatek a rozvrat.
    MT
    Miroslav Tejkl
    October 9, 2011 v 10.22
    o tom výroku, že Havel nikdy nepochopil dělnickou třídu, jsem se až dosud domníval, že ho vyslovil Karel Kryl.

    Asi jsem se mýlil ...

    PM
    Petrasek Milan, penzista
    October 9, 2011 v 14.11
    Dokládám sdělené zážitkem z momho života
    Pár týdnů po listopadovém převratu jsem spočinul u stolu v pivnici. Sousedé byli dělníci z ČKD. Na můj dotaz co se děje s jejich odbory svěsili hlavy, a mám dojem zčervenalé. Vyptávaje se dále řekli nic vůbec nic, prostě přestaly existovat. Což jsem glosoval otázkou - je ten Havel tak blbý, nebo doopravdy nic neví společenských strukturách demokratické společnosti? Pak dělníci již jenom mlčeli a nenápadně se ohlíželi po Bretschneiderovi.
    + Další komentáře