Čas finančních a jiných krizí jako by byl časem přemýšlivých knih. Mám teď na mysli tři, jiskřivý a jitřivý esej Jiřího Gruši „Beneš jako Rakušan“, dále historický výklad českého 20.století dokumentovaný zasvěceným a odvážným (pro některé Čechy) výběrem jeho protagonistů v knize Mariusze Surosze „Pepíci“, a zejména knihu Martina C.Putny „Václav Havel. Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století“. Tři knihy, objevivší se na trhu téměř současně, jako by vyjadřovaly veřejnou potřebu vymanit se z povrchní pěny dnů a zahlédnout z naší skutečnosti cosi podstatnějšího.

Putnova monografie je v řadě havlovských studií poslední a od ostatních se dost ostře liší přesně vymezeným a dodržovaným způsobem zkoumání a dokazování. Zdá se dokonce, jako by chtěla být odpovědí právě na některé ty studie předchozí, oslavné i pomlouvačné, aniž by z Václava Havla činila posvátnou ikonu. Vymezení tématu však ale přece jen dává Putnovi jistou výhodu, umožňuje mu uplatnit vůči zkoumané osobě značnou míru ohleduplnosti. Současně ale je ta kniha natolik poctivá, že nevzbuzuje podezření, že by v pozadí jejího napsání byl nějaký osobní ohled. Martin C. Putna samozřejmě využil, že jako ředitel Havlovy knihovny měl přístup k důležitým a dotud neznámým pramenům, to je ale vše, co získal i dodal díky svému zvýhodnění. Ta kniha není služebná. Omlouvám se za tento vstup, ale Václava Havla obklopuje tak silné veřejné vzrušení, že jsem považovala za nutné tuto poznámku napsat.

Dobrá kniha poskytuje dvě výpovědi: onu, o kom a o čem vypráví, a onu druhou, ne nepodstatnou, tu, kdo ji vypráví. O Havlovi se v knize vypráví, i co o něm veřejnost nezná, pozornost však není upřena jen na něj, a volbou způsobu, jak o Havlovi vyprávět, se Putna stal její stejně zajímavou a vystopovatelnou postavou. Vše o Havlovi, to nové i to známé, vztažené do nových souvislostí, si můžeme přečíst v knize; já bych ráda popsala, proč a jak mě na ní zaujal právě onen Putnův originální způsob vyprávění.

Kniha zabírá celý Havlův životní oblouk. Začíná dědem Vácslavem Havlem, kterého vnuk osobně nepoznal, stavebním podnikatelem, jehož jméno je spojeno v pražskou Lucernou, a současně anonymním Atomem, už ověřeným autorem okultní „Knihy života“ a přítelem básnířky a spiritistky Anny Pammrové; vyprávění pokračuje otcem Václavem M.Havlem, též stavebním podnikatelem, s jehož jménem je spojen pražský Barrandov, a zakladatelem i vůdcem nejrůznějších organizací, ovlivněných Masarykovým nekonvenčním myšlením a americkou zkušeností; raná Havlova léta, pro zemi osudová léta padesátá, jsou známa i z jiných vyprávění a vzpomínek na „šestatřicátníky“, líčení šedesátých let se zabývá známými Havlovými divadelními začátky a jeho prvními veřejnými působeními.

V líčení Havlových mladých let převažuje faktografická historicita, ale sotva se Havel stává osobou veřejnou, vstupuje i Putna na svou nejvlastnější půdu, již sám vymezil v úvodu těmito slovy: „Vlastním smyslem této knihy je tedy pojmenovat zjevné i skryté kulturní proudy, jež na Havla postupně působily v průběhu jeho životní dráhy a do nich jako do širokého rámu vsadit Havlův život a dílo, Havlův „duchovní portrét“.“

Putnův výkladový systém spočívá tedy v tom, že zejména Havlova léta disidentská a vězeňská, Havlovo přeskupení do obrazu „českého mýtu“ a tvůrce sametové revoluce a jeho léta prezidentská obklopí všemožnými vnějšími podněty, filosofickými, teologickými, náboženskými, literárními i osobními. Učiní tak z Havla středobod, průsečík „historicko-kulturního celku“, jehož rozsah si Putna sám definuje a na němž pak zkoumá, jak dalece Havla tyto duchovní vlivy modelovaly, co z nich přijal, transformoval, „havlizoval“ a předával dál. Je to metoda vysoce tvořivá a umožňuje dva výstupy: jednak zvedá myšlenku stále tam výš, do duchovního světa, a díky tomu se  vyvaruje banalit i bulvarit, a za druhé objeví čtenáři kulturní a duchovní oblasti, které nejsou tak zcela zřejmé a vyniknou právě ve spojení s Havlovým působením.