V mém rodném Ústí nad Labem je most, který se jmenuje po prezidentu budovateli Edvardu Benešovi. Pojmenoval ho tak sudetský Němec, starosta Ústí nad Labem Leopold Pölzl (1879 —1944). Pölzl nechal most postavit a jméno prosadil.

Most je pěkně geometricky modernistický, stavěl se v letech 1934 —1936. Starosta byl sudetoněmecký sociální demokrat rakouského původu a Edvard Beneš byl prezidentem Československa, země, kde se aktivistická část sudetských Němců snažila být ve vládě.

Henleinovská část sudetských Němců nakonec s konfliktním, později nacistickým, programem zvítězila na celé čáře. Konrád Heinlein byl nejúspěšnějším československým politikem za celé trvání tohoto státu, pokud budeme měřit hlasy, které měl potenciál získat.

Most Edvarda Beneše se za války jmenoval podle Hermanna Göringa, za komunismu podle Nikose Belojannise (1916 —1952), což byl řecký komunista a národní hrdina, něco jako Julius Fučík, jenže s více zásluhami, protože ho popravili staršího než Fučíka.

Most Edvarda Beneše se zapsal do dějin jako jedno z dějišť ústeckého masakru, volného vraždění Němců, které proběhlo 31. července 1945. Masakr na mostě připomíná pamětní deska, nechal ji instalovat primátor Petr Gandalovič.

Když jsem v létě roku 1990 o masakru napsal článek do místních novin, přišla řada čtenářských dopisů. V jednom se psalo, že žena s kočárkem, kterou hodili do Labe, se jmenovala paní Müllerová. Od té doby paní Müllerovou připomínám. Jako její pomník by mi vhodný připadal dětský kočárek zavěšený z mostu. Most by se mohl přejmenovat podle ní.

Müllerová, Mlynářová, je obvyklé německé jméno. Je to prostě nevinná žena, která jela vyvenčit dítě a nevrátila se ona ani dítě. V letech 1938 —1946 byly takových v Evropě miliony. Nevinné oběti, které nedělaly vůbec nic špatného, jen se třeba narodily rodičům předem odsouzené rasy.

Listopadový písně

Cítím, že se blíží listopad, zpívá Wabi Daněk, který listopadovou píseň zpíval tak dlouho, až nakonec shodou okolností v listopadu roku 2017 zemřel. Pro mě jsou listopadový písně vzpomínkou na rok 1989, kdy jsme v Ústí „dělali revoluci“.

Těsně po revoluci byla zřízena komise na přejmenování ulic v Ústí. Studenti tenkrát směli mluvit do všeho, a tak jsem navrhoval, aby se most přejmenoval na most Kačera Donalda. Byla to intuitivní snaha vyvázat místo, na kterém se děla zvěrstva, ze zakletí dějinných smyček.

Mickey Mouse nebyl zvolen záměrně, protože je to myš, navíc kultovní, moc rychlá a moc mazaná. Kačer je zvíře úctyhodně kolébavé a sympatické, navíc se Donald jmenovaly v mém mládí západní žvýkačky z tuzexu. Chutnaly výborně, vypadaly dobře. Byl v nich číslovaný komiks, který jsem nemohl sbírat, protože Donald dorazil zřídkakdy.

Socialistické žvýkačky Pedro byly méně prolhané než jiné věci za bolševismu. Pedro byl Mexičan, kdežto Donald Američan. Američani byli v roce 1989 OK.

S mostem Kačera Donalda by se bývalo dalo dobře vykročit do svobody. Tehdejší lehkost je fuč, Donald už nemá šanci, obávám se.

Potkali jsme se v lázních

Tento text by nevznikl, kdybychom se v Jáchymově v lázních nesešli u jednoho stolu se zasloužilou paní novinářkou, která léta pomáhá také česko-německým vztahům. Povídala, že Ústí má na místní poměry a tam vládnoucí politické značky rozumného primátora. A také dobrého senátora, který toho primátora ve volbách porazil.

Řekla také, že příští rok bude osmdesáté výročí masakru, takže by se dalo něco udělat na mostě. Možná by se most mohl přejmenovat.

Kdyby se most přejmenoval, možná by si toho všimli nějací národovci, uvažoval jsem po dobré lázeňské večeři. Mohl by se ale dopojmenovat. Most by mohl nést název Leopolda Pölzla a Edvarda Beneše.

Uctil by se tak stavebník mostu a demokratický politik, kterého až do smrti otravovalo gestapo a jedna z verzí o jeho smrti praví, že byl zavražděn nemocniční sestrou v ústecké nemocnici, kde byl hospitalizován.

Edvard Beneš, ke kterému se vztahoval sudetoněmecký demokratický politik Pölzl si po válce myslel, že Německo se už nikdy nevzpamatuje. Byl to mylný odhad. Stál nás tři miliony spoluobčanů a jazykové bohatství. Beneš ve spojení s Pölzlem je Benešem nadějí, ne Benešem úděsných let 1945 —1948. „Dopojmenováním“ by se zdůraznil fakt, že někteří politici jsou snesitelnější, když si je správně datujeme, totiž vybereme zdařilejší část z jejich životů.

U mostu jsem se narodil a zažil tu bourání domů, včetně toho našeho. Mám nárok na své pojmenování. Je to pro mě most paní Müllerové. Třeba tam někdo, ve vzdáleném rodném městě, příští rok na výročí masakru, zavěsí dětský kočárek.

Příští rok se v červenci podívám na internet, se zvědavostí, co v rodném městě vymysleli. Je to teď tak akorát, aby o tom začali diskutovat, pokud se tak už neděje.