Jan Šícha postupuje ve svém říčním cestopisu Labe. Příběh řeky od pramene k ústí. Labe na svém horním toku protéká krajinami, kde se mluvilo převážně německy. Na středním toku je labská krajina výrazem české prosperity, podnikavosti a blahobytu. Poté, co se tok zase otočí na sever, vtéká řeka znovu do oblastí s německou řečí, je zapojena do průmyslu a po roce 1945 i do geopolitických mocenských zájmů. Těch se účastnila už za prusko-rakouské války mezi Hradcem Králové a Jaroměří — tehdy v tom jazyk žádnou roli nehrál, na obou stranách byla němčina úřední řečí.

Autor cestuje podél Labe s knížkou profesora Münicha Labský proud (Elbstrom) z roku 1845. Podáno způsobem malířským, topografickým a historickým, věrně podle skutečnosti litografováno od C. W. Ardta a R. Bürgera. Během listování si litografií bohatě užijeme, data sepsaná Münichem přibližují stav míst před sto osmdesáti lety.

Jan Šícha prožil vodácké mládí a zůstalo mu vodácké srdce, které na Labi touží po obnovené plavbě. Spolu s tím stojí na straně obchodní výměny, s níž dříve šla ruku v ruce i výměna kulturní. To druhé už dnes funguje jinak a když si uvědomíme, že po řece se plavily hlavně suroviny jako písek, kámen, uhlí a dřevo, vstupuje do čtenářovy mysli pochybnost o smysluplnosti takové dopravy. Touha ovšem smysl mít nemusí.

Příběh průmyslu na Labi je v každé fázi příběhem devastace přírody, začíná to už sklářstvím a dolováním v Krkonoších, odlesněním, které monokulturní zalesnění úplně nenapravilo. Také znečištění textilkami, papírnami, chemičkami, strojírnami a potravinářskými závody a výrobou mýdla je věrným průvodcem toku Labe.

České Labe je taky řekou našeho národního obrození, barokního světového názoru, republikánského sebevědomí: Dvůr Králové, Kuks, Hradec Králové; Rukopisy, hrabě Špork, královehradecký starosta František Ulrich a Gočárův regulační plán.

Od Hradce po proudu stojí na Labi monumentální vodní díla, elektrárny, říční přístavy, lázně, řeku po břehu doprovází železnice. Města jsou průmyslová, reprezentativním výrazem prosperity, založené na úrodném Polabí, jsou nově opravené Automatické mlýny od architekta Josefa Gočára v Pardubicích. Dnes je tam galerie a kulturní centrum, když ale člověk stojí venku, opravdu pocítí „zač je v Pardubicích perník“.

Národní hřebčín v Kladrubech, chráněný UNESCO, je dokladem naší ochoty pečovat o hodnoty, které ve skutečnosti nepotřebujeme. Kladrubští bělouši jsou okázale krásní, jejich praktické využití není v podstatě žádné.

A přece je jejich chov chráněn a financován ze státního rozpočtu: ušlechtilých koní si vážíme, není nutno každého zapřahat. Je na tom příkladu vidět, že jsme po generace vychováváni k tomu vážit si zejména toho, na čem se nějak podepsala lidská ruka: i cestopis Jana Šíchy to potvrzuje.

Řeka nás nepotřebuje

Dosvědčuje to i zapsání kulturní krajiny Polabí jako památkové zóny a evropsky významné lokality Natura 2000. Ale řeka sama o sobě je něco, co ke své existenci lidskou ruku vůbec nepotřebuje, zatímco život se bez ní neobejde. Při putování po Labi mysleme i na to, prohlídky civilizačních center jsou turisticky zavedené, ale říční cestopis by mohl častěji vykročit ze zavedeného rámce.

Dějiny Kolína se od sousedních měst na Labi odlišují velkou přítomností židů. Pro město s gotickým dómem sv. Bartoloměje, přístavem, průmyslem a nečekanou spoustou rodáků, významně se zaslouživších, je to docela zásadní. V Kolíně o židovský odkaz pečují: zachovaly se zbytky ghetta, synagoga a dva židovské hřbitovy. Motiv židovského podílu na civilizačním pokroku podél Labe drasticky končí v Terezíně, kde ho autor opouští.

Pohybujeme se krajem českého velkoprůmyslu, což Šícha připomene v Čelákovicích prostřednictvím zastavení u funkcionalistické vily strojírenského magnáta Josefa Volmana. Architekti Karel Janů a Jiří Štursa patřili k obdivovatelům Le Corbusiera a to se projevilo se vší elegancí i uživatelskými nedostatky na stavbě vily, která se po letech praktického využívání — školka — v letech socialismu dostala v devadesátých létech na pokraj zkázy. Zachránila ji akce čelákovických podnikatelů a pražského ateliéru TaK.

Příběh obnovy má společné rysy s revitalizací Gočárových mlýnů v Pardubicích a dosvědčuje, že někteří zástupci majetných kruhů současného obyvatelstva země už dokážou přes okraj svého bohatství dohlédnout i do veřejného prostoru a investovat do něj. Je pozoruhodné, že se tak v mnohem menší míře děje v oblastech, jimž jsme si zvykli říkat Sudety: ty jako by byly stále určeny hlavně k drancování.

Starou Boleslaví projíždí autor se vzpomínkou na kněze, který zde dožil svůj život v charitním domově. Příběh čtyř svatých patronů na Labi se dočteme až v závěrečném eseji.

Mělník leží na soutoku, kde je Vltava objektivně mohutnější, delší, její povodí má větší plochu. Proč se řeka dál jmenuje Labe, a ne Vltava, se zdůvodňuje tak, že Keltové, kteří v povodí Labe žili, měli Labe—Albis za řeku hlavní. Je to dogma, prostě to tak je.

Od lobkowiczkého vinařského Mělníka plujeme dál k Roudnici s opět významným podílem židovského obyvatelstva, ale také s klášterem a zámkem jiné větve lobkowiczkého rodu, a obrátíme spolu s Janem Šíchou pohled na Říp. Kolem mytologické hory můžeme rozvíjet i zesměšňovat mnohé vlastenecké úvahy, autor se spolu s Janem Patočkou přiklání ke „střízlivému humanismu“.

V Litoměřicích jsme už za linií, kde se podle sčítání lidu roku 1930 mluvilo převážně německy. Vyhnání Němců na jejich současné podobě už není vidět, je to krásné město s mnoha památkami, ležící v krajině právem nazvané „zahrada Čech“. V Litoměřicích působil jako konšel protestant a spisovatel Pavel Stránský, autorův druhý průvodce, který se pro svou evangelickou víru dočkal vyhnání napřed do Pirny a posléze dál na sever, do Drážďan, Lipska, a pak až do Toruně na Visle, kde roku 1657 zemřel.

Pavel Stránský ovšem nevěděl nic o pevnostním a garnizonním městě Terezín, o tom máme jiná historická svědectví. Jan Šícha zmiňuje příběh Jacoba Edelsteina, předního člena židovské rady starších v Terezíně.

Z Ústí nad Labem autor pochází, studoval tam a mnohé prožil. V Ústí se člověka skutečně zmocní protichůdné pocity z podoby města i jeho česko-německých dějin, z pozůstatků Schichtovy slavné továrny i z toho, co se kolem ní dělo za dob privatizace v devadesátých letech dvacátého století.

Ústí nad Labem proslavil v literatuře Vladimír Páral, což Jan Šícha nezmiňuje, zatímco vztah Bohumila Hrabala k Nymburku ano. Ústí je zosobněné drama průmyslové i kulturní metropole, postižené nacismem, vysídlením, nedostatečným a disproporčním dosídlením, bouráním, bezohledností k přírodě i kultuře: dodnes to není objektivně zpracováno. Muzejní expozice v Ústí nad Labem na ten úkol nestačí.

V kapitolách pojednávajících o německém toku Labe, a zejména v těch, které čtenáře přivedou až do krajin dolního Labe/Elbe a k soutoku, se člověk dočte mnoho pro české publikum pozoruhodného a nového. Včetně připomínky polabských Slovanů asimilovaných křesťanskými misemi.

Jistoty minulosti

Dlouho s Janem Šíchou putujeme Saskem a Saskem-Anhaltskem, tedy zeměmi, které náležely někdejší NDR: v čem je jejich tehdejší život podobný tomu našemu a v čem se liší patří k poučným a podstatným pasážím knihy. Podobně jako připomínky, že z německých měst jako Magdeburg nebo Torgau nezbylo po válce téměř nic, že jejich tvář se nepodobá idylickým obrázkům měst v Čechách a jejich historický význam přesahuje význam současný. Linii české evangelické reformace, která byla vyhnána do exilu, vystřídá linie vítězné reformace Lutherovy, korunovaná městem Wittenberg.

Na Labi leží také město Dessau, kam byl v letech 1925 a 1926 z Weimaru přestěhován Bauhaus, škola univerzálního životního stylu a modernity, která chtěla zrušit maloměšťácký přístup k životu. Nenávist, jakou chovala nacistická ideologie k Bauhausu, je dobrým argumentem v současných debatách o tom, jestli stojí fašismus na straně svobodného rozvoje bez nenáviděných regulací nebo na straně rigidních zpátečnických pořádků.

Ideologie Bauhausu se mýlila v tom, že podcenila lidskou potřebu soukromí a intimity, že v dítěti v lidské povaze uznávala kreativitu, ale ignorovala potřebu milé důvěrnosti bez účelu. Estetika Bauhausu měla v Čechách velký vliv, který je dodnes patrný. Je to něco, co nás s Němci spojuje.

Po proudu Labe se čím dál hlouběji seznamujeme s příčinami volání obyvatel spolkových zemí Sasko a Sasko-Anhaltsko po jistotách minulosti před sjednocením Německa. Na Labi od Drážďan na sever leží země, které nerozumíme, mimo jiné i proto, že tam nejezdíme, že nás neláká atrakcemi, že se nad ni povyšujeme.

Šíchův esejistický cestopis nás k návštěvě opakovaně vybízí, věnuje se přírodě říční delty, fenoménu hranice mezi západním a východním Německem, postupnému prolínání obyvatel, impozantním, i když bizarním aktům odporu jako byla Vesnická republika Rüterberg, který vznikla v roce 1989, nebo Svobodná republika Wendenland, obydlená protestujícími proti úložišti jaderného odpadu v osmdesátých letech: to na západoněmeckém labském břehu. Srovnání levicového odporu proti zneužití krajiny Labe kapitálem na Západě a ultrapravicového výrazu nespokojenosti s vývojem země po sjednocení na Východě čtenáře až zaskočí.

Město Lauenburg leží v zemi Šlesvicko-Holštýnsko a patří k metropolitnímu regionu Hamburg. Jsme v kraji, který stvořila činnost ledovce a kde se v polích zdejší roviny nachází nekonečné množství žulových valounů. Lodní doprava tu už není snem, ale realitou, dokonce v Scharnebecku je k vidění technický div — výtah na lodě, který velkou rychlostí překoná výšku hladin na řece pod a nad hrází. Rozdíl je tak velký, že by to zdymadlo nedokázalo.

Metropolí na Labi je městský stát Hamburg, jímž se otevírá svět, námořní přístav je pak Cuxhaven. Hamburg přímo manifestuje německou hospodářskou a finanční moc a sílu. Pro lidi českých zemí to byla nejbližší brána do světa, vyplouvaly odtud lodi s exulanty, připlouvaly sem lodi se surovinami z Jižní Ameriky, kde ještě mohlo Německo snít o koloniích. Hamburg není možné vystihnout v jediné kapitole, podobně jako Drážďany v polovině knihy.

V sovětské zóně

Knihou prostupují krátké eseje, tištěné na modrém papíře bílým písmem. Nejdelší je ta o splavnosti řeky, v níž se střetává idea dopravy jako součásti prosperity s ideou ochrany přírody jako transcendentálou, která nám zbývá už jako poslední. Svojí úpravou kniha dělá dojem monografie, na to však je její text příliš libovolně zaměřený. Jako autorský cestopis je trochu moc těžká, vázaná, důstojná.

Sympatickým leitmotivem je šňůrka drobných portrétů tvůrčích žen: jsou jimi Kateřina Bohadlová, ředitelka divadla Geisslers Hofcomoedianten, překladatelka a teatroložka v Kuksu, grafička a spoluautorka knihy Kateřina Puncmannová na svém statku v Týnci nad Labem, která tematizuje úsilí o zachování původních staveb v krajině.

Dana Veselská je současnou ředitelkou Středočeské galerie v Litoměřicích, je ale také odbornicí na umění vytvořené autory židovského původu. Zdena Kolečková, malířka květin, lyrizuje jinak drsnou a nesličnou podobu Ústí nad Labem. Článkem řetízku je také autorova dcera Josefína, skautka, která reprezentuje sportovní a turistický obsah labské krajiny. Škoda, že řetízek nepokračuje i v Německu.

Tón říčního cestopisu je osobní, obsahuje vlastní vzpomínky, střípky rodinné historie. V současnosti si všímá spíše toho, co na Labi stojí, než co se v těch kulisách děje: o to větší radost má čtenář, když se dočte o sociálních a ekologických hnutích na labských březích v Německu.

Některé poznámky si podle mého vkusu mohl autor odpustit („Raději jezdím do zemí, kde se lidé v průměru mají lépe než já. Zvyšuje to dovolenkový komfort.“), některým nerozumím („Schichtové měli smůlu, moc se rozběhli, to se tady nesmí.“): přece ani kdyby se z Schichtů nestali takoví magnáti v oboru mýdla a tuků, kdyby se rozběhli méně, stejně by podle Benešových dekretů byli vyhnáni a jejich podnik v Ústí znárodněn. Jako všechny ostatní.

Rovněž výrok „stát ukradl zámek“ je přinejmenším ahistorický, zlodějským státem byla i monarchie císaře Josefa II., jindy Masarykova první republika (ta „kradla“ zemědělské velkostatky), pak arizující protektorát a socialistické Československo: všechny příklady v knize najdeme. Vždycky se můžeme zlobit na stát.

Za nejcennější na knize považuji pozornost ke skutečnosti, že Labe protéká dvěma státy, které oba byly uvězněny v sovětské zóně zájmu a politického vlivu. O tom, jak různě jsme tu situaci prožívali a jak se s ní v současnosti vypořádáváme, se pořád ještě píše málo.

Na našem území je to kolem Labe hezčí také proto, že na českém území neprobíhaly boje a neprošla tudy fronta poslední velké války. V Německu se to připomíná na každém kroku, řeka je tu ovšem větší a blíže k moři.