Jan Šícha postupuje ve svém říčním cestopisu Labe. Příběh řeky od pramene k ústí. Labe na svém horním toku protéká krajinami, kde se mluvilo převážně německy. Na středním toku je labská krajina výrazem české prosperity, podnikavosti a blahobytu. Poté, co se tok zase otočí na sever, vtéká řeka znovu do oblastí s německou řečí, je zapojena do průmyslu a po roce 1945 i do geopolitických mocenských zájmů. Těch se účastnila už za prusko-rakouské války mezi Hradcem Králové a Jaroměří — tehdy v tom jazyk žádnou roli nehrál, na obou stranách byla němčina úřední řečí.

Autor cestuje podél Labe s knížkou profesora Münicha Labský proud (Elbstrom) z roku 1845. Podáno způsobem malířským, topografickým a historickým, věrně podle skutečnosti litografováno od C. W. Ardta a R. Bürgera. Během listování si litografií bohatě užijeme, data sepsaná Münichem přibližují stav míst před sto osmdesáti lety.

Jan Šícha prožil vodácké mládí a zůstalo mu vodácké srdce, které na Labi touží po obnovené plavbě. Spolu s tím stojí na straně obchodní výměny, s níž dříve šla ruku v ruce i výměna kulturní. To druhé už dnes funguje jinak a když si uvědomíme, že po řece se plavily hlavně suroviny jako písek, kámen, uhlí a dřevo, vstupuje do čtenářovy mysli pochybnost o smysluplnosti takové dopravy. Touha ovšem smysl mít nemusí.

Příběh průmyslu na Labi je v každé fázi příběhem devastace přírody, začíná to už sklářstvím a dolováním v Krkonoších, odlesněním, které monokulturní zalesnění úplně nenapravilo. Také znečištění textilkami, papírnami, chemičkami, strojírnami a potravinářskými závody a výrobou mýdla je věrným průvodcem toku Labe.

České Labe je taky řekou našeho národního obrození, barokního světového názoru, republikánského sebevědomí: Dvůr Králové, Kuks, Hradec Králové; Rukopisy, hrabě Špork, královehradecký starosta František Ulrich a Gočárův regulační plán.

Od Hradce po proudu stojí na Labi monumentální vodní díla, elektrárny, říční přístavy, lázně, řeku po břehu doprovází železnice. Města jsou průmyslová, reprezentativním výrazem prosperity, založené na úrodném Polabí, jsou nově opravené Automatické mlýny od architekta Josefa Gočára v Pardubicích. Dnes je tam galerie a kulturní centrum, když ale člověk stojí venku, opravdu pocítí „zač je v Pardubicích perník“.

Národní hřebčín v Kladrubech, chráněný UNESCO, je dokladem naší ochoty pečovat o hodnoty, které ve skutečnosti nepotřebujeme. Kladrubští bělouši jsou okázale krásní, jejich praktické využití není v podstatě žádné.

A přece je jejich chov chráněn a financován ze státního rozpočtu: ušlechtilých koní si vážíme, není nutno každého zapřahat. Je na tom příkladu vidět, že jsme po generace vychováváni k tomu vážit si zejména toho, na čem se nějak podepsala lidská ruka: i cestopis Jana Šíchy to potvrzuje.

Řeka nás nepotřebuje

Dosvědčuje to i zapsání kulturní krajiny Polabí jako památkové zóny a evropsky významné lokality Natura 2000. Ale řeka sama o sobě je něco, co ke své existenci lidskou ruku vůbec nepotřebuje, zatímco život se bez ní neobejde. Při putování po Labi mysleme i na to, prohlídky civilizačních center jsou turisticky zavedené, ale říční cestopis by mohl častěji vykročit ze zavedeného rámce.

Dějiny Kolína se od sousedních měst na Labi odlišují velkou přítomností židů. Pro město s gotickým dómem sv. Bartoloměje, přístavem, průmyslem a nečekanou spoustou rodáků, významně se zaslouživších, je to docela zásadní. V Kolíně o židovský odkaz pečují: zachovaly se zbytky ghetta, synagoga a dva židovské hřbitovy. Motiv židovského podílu na civilizačním pokroku podél Labe drasticky končí v Terezíně, kde ho autor opouští.