Popularita Libuše Jarcovjákové v roce 2024 stoupla tak prudce, až mi to připadalo nespravedlivé vůči jiným umělcům, kteří své svědectví o životě v době, která byla i mojí dobou, vydávali souběžně. Výstavu nazvanou Bohéma v pražské Kunsthalle jsem nejspíš ani pořádně nepochopila, protože mi Jarcovjáková jako jediná představitelka české bohémy připadala jako zcela nedostatečný příklad.

Ale nedalo mi to a postupně jsem se začala zabývat nejen jejími fotografiemi, které byly tu a tam dostupné i dříve, než byla otevřena její velká retrospektiva ve Veletržním paláci v Praze, ale i jí samou jako zvláštní protagonistkou své doby, jejíž životní peripetie i usilování o výpověď o světě a o životě zahrnuje docela podstatnou část společnosti.

Kterou část? Tu, která v poměrech zatuhlé normalizace neuměla najít způsob, jak aktivně odporovat, ale také nespolupracovala s konformní většinou. A tak trpěla: vím, že to je silné slovo, ale je případné. A pak, když se objevila retrospektiva a zejména film Ještě nejsem, kým chci být, kde Libuše Jarcovjáková vlastním hlasem komentuje fotky podle svých deníků, uvědomila jsem si smysl a význam jejího díla.

Zraňovaná těla

Obraz veřejně neprezentovatelného tvůrčího potenciálu, který se v existenciálním zoufalství potácí mezi „uraženými a poníženými“ Libuše podala komplexně za všechny, kteří se na něm podíleli svým osudem. A patří se to napsat v ženském rodě, protože to většinou byly ženy.

Působivé fotky zdevastovaných chlapů v tiskárně Svoboda v sedmdesátých letech mi připomněly básně Svatavy Antošové z doby, kdy pracovala v továrně na smaltované nádobí v Českých Budějovicích. Ale i já jsem, podobně jako Libuše Jarcovjáková nepřijatá z naprosto nesmyslných důvodů ke studiu na DAMU, prospala lecjakou hodinu ve skříni šatny laborantek na čistírně odpadních vod v Plzni, kde jsem si chtěla (zbytečně) vysloužit doporučení ke studiu.

Jarcovjákové otevřená výpověď o nechtěných těhotenstvích a potratech, která sotva dospělým — a někdy ani to ne — mladým ženám činila ze života měsíc od měsíce trvající hrůzu a děs na pokračování, koresponduje s tím, o čem se v rozhlasových Osudech odvážila vyprávět Jana Koubková.

Fotografie nahého Františka, jak vytahuje pekáč z trouby v bytě, o kterém se ani nedá říct, že je nějak zařízený, zase připomíná básně Naděždy Plíškové. Bídu manželství naslepo, z touhy po podpoře a zázemí, které zvolený partner poskytovat nemínil ani neuměl, snad ani nevěděl, co to znamená poskytovat zázemí ženě, která nic z tradičních ženských ctností nemá a nezná, jsem vídala všude kolem.

Sex v nejrůznějších prostředích jako sen o lásce, ke které jediný vzor byl ten maloměšťácký, neustále obehrávaný v bezpočtu televizních komedií nekonečné série nazývané úplně nesmyslně Bakaláři, přinášel více studu než potěšení. A vedle toho polosvět homosexuality, která, jak Libuše v jedné besedě případně zdůraznila, v Československu nebyla trestná, ale společenské vnímání bylo v lepším případě pohrdavé, v horším nenávistné.

I v těchto kruzích jsem měla známé, i když schopnost sžít se s tou komunitou, zabydlet se tam a fotit, měla opravdu jen Libuše. Svůj příběh s Romy, ale i s příchodem Vietnamců po skončené válce zažil v mé generaci také leckdo, ale svědectví o vietnamských šičkách z Aše nebo dělnících obojího pohlaví v keramické továrně v Horní Bříze nepodal nikdo, právě proto, co Libuše říká: společnost o ně nestála, oni se před ní uzavřeli a neotevřeli se nikomu.

Ačkoliv… Psát o tom dokáže třeba Iva Pekárková, jejíž příběh ženy jen o pár let mladší se Libuši Jarcovjákové docela podobá. Libuše dokázala svět osamělosti, vzdor četným kamarádským a milostným poměrům, vyčleněnosti na okraj a bezradného zacházení s vlastním tělem zobecnit do podoby zvláštního, ale ne zcela výjimečného ženského údělu.

Pravdivě, laskavě a upřímně

Při sledování filmu Ještě nejsem, kým chci být, jsem žasla nad schopností Libuše Jarcovjákové dokumentovat na svém životě, na prostředí, kde se vyskytuje, na lidech, kteří ji obklopují, stav společnosti, s nímž není možné být spokojená. Bez autocenzury, dokonce s jistým hořkým zalíbením. V tom je její duch opravdu svobodný a její talent přesahuje vrstevníky: já jsem se v době, kdy jsem odpoledne neměla kam jinam jít než do hospody U štiky, za svou situaci styděla, Libuše ji uměla tematizovat a umělecky zaznamenat.

Její vlastní akty a portréty se všemi nedostatky vlastního těla a tváře v sobě nemají ani stopu dekadentní erotiky jako třeba u Jana Saudka, snímají ženu v situacích, kdy je prostě nahá, v záblesku, který všemu dává životní náplň, smysl.

V jednom rozhovoru Libuše říká, že si nevzpomíná, že by se její matka, vzdělaná výtvarnice a umělkyně, přítelkyně Ester Krumbachové, někdy tázala po smyslu svého života. Libuše, která proletěla šedesátými lety rovnou do nevábné normalizace, se musí tázat pořád. Pamatuji si ten pocit, měla jsem ho taky — i ten vůči matce. Ostatně matce se věnuje celý jeden oddíl na výstavě ve Veletržním paláci.

Diváka především zaskočí podoba obou žen. Na matčině tváři vidíme Libušiny měkké rysy, matčino nahé tělo je dojemně měkké a zranitelné podobně jako nemocniční snímky mladičké dcery po potratu dobrých čtyřicet let předtím — ty najdeme ale jen ve filmu.

Obraz, který Libuše Jarcovjáková podává o hledání sebe samé, je drsný, prostý sebemenších příkras a přitom výsostně ženský. Je prostoupen jejími autoportréty, velmi často s unaveným výrazem a očima přivřenýma nevyspáním, kocovinou, zkoumáním i podezíráním té osoby v zrcadle, sebe samé.

Někde jsem četla, že Libuše Jarcovjáková byla pozvána do nejvýznamnější světové fotografické galerie v Arles také proto, že výstavní program byl kritizován z hlediska genderové nevyváženosti. A skutečně, když se kurátoři začali více snažit, našlo se po světě fotografek dost. Což ovšem neznamená, že Libuše má při svém pozdním — a o to frenetičtějším — úspěchu nějaké genderové výhody.

K okamžikům jejího velkého a zaslouženého štěstí patří moment, kdy si jí všimne a ocení ji japonský designér Katzujuki Joshida, dohodí jí zakázky, aby si vydělala — na jejích fotkách japonských vysokých módních značek je vidět, že by byla schopná dělat vysoce estetizované komerční fotografie úplně stejně jako kdejaký mistr fotograf z Vogue —, ale cení si jí pro její fascinující schopnost vypovídat fotografiemi o každodennosti, životních peripetiích a duševních stavech.

Filmová sekvence, kdy se Libušin otec ptá Katzujukiho, co na fotografiích jeho dcery vidí — a v podtextu je, že on, malíř a umělec, na nich nic zvláštního nevidí —, je zábleskem prozření a jedním z klíčů k Libušině tvorbě.

Těžký, dobrodružný a riskantní život je vlastní mnoha umělcům, hledání umělecké pravdy i za cenu nejistot a krutého nepohodlí taky, to patří k nekonformním povahám v každé době. Až doposud však veřejnost — i ta umělecká a uměnovědná — nahlíží na božské nadání i prokletí asymetricky. K ženám je podezíravější, ženská sexualita je měřena přísnějšími morálními měřítky, ženy na společenském dně auru svatosti nemají, žena na dně, není-li romantickou „kráskou v nesnázích“, je prostě padlá.

Libuše Jarcovjáková tohle vše svým dílem — ale nejen dílem, i jednáním a laskavou povahou — popírá. V rozhovorech odpovídá otevřeně, bez klišé a připravených myšlenkových prefabrikátů, je sebevědomá, ale necítíme z ní ješitnost, ve svém oboru je vzdělaná, o fotografiích uvažuje, není pudovou umělkyní, nenechává výklad svého díla jen na divákovi.

Ví, co dělá, a umí o tom mluvit: v tomto smyslu jsou rozhovory s ní i zajímavější než deníkový komentář k filmu, redukovaný na nezbytný počet slov. Sdělení Libuše Jarcovjákové je zásadní, přelomové a velmi potřebné. A film Ještě nejsem, kým chci být režisérky Kláry Tasovské a střihače Alexandera Kascheeva je vskutku mimořádný.