„Můžu tě o něco poprosit? Doma mě oslovuj Rádžu. A ani slovo o transgender nebo o hidžrách. Thank you!“ žádá mě Ritika předtím, než mě uvádí do nízkého růžového domku svých rodičů na severovýchodní periferii indického Dillí. Ritika svým zpěvavým hlasem opakuje „thank you“, i když sama činí laskavost druhému člověku — tak jako někdo, kdo se o vděk a důstojné zacházení musel celý život prosit.

Své husté tmavé vlasy s blond melírem dnes schovává pod turbanem ze zašedlého ručníku. Na sobě vínové tričko se žlutým nápisem 85 a šedivé kalhoty. Má nádherné plné rty, nad horním vytetovanou tečku, pod dolním kuličku piercingu.

Zuby má tak jako vždy zbarvené do ruda, neboť dennodenně žvýká pán, jakousi místní obdobu žvýkačky — nezralé plody palmy smíchané s červenou pastou a zavinuté v listu pepřovníku. Jak mi později vysvětluje, kromě toho, že pán osvěžuje dech, prý zároveň zvyšuje hlas. Proto je mezi indickými transženami obzvláště populární.

Usedáme na temně hnědou pohovku v růžově vymalovaném pokoji bez oken. Na poličce sedí obří plyšový medvěd s chlupy v lososovém odstínu a umělohmotné růže, na zdech visí obrazy křížů. Ritičini rodiče jsou zbožní. Přijímám sklenici vody, černý čaj se zázvorem a mlékem a sušenky slepené jahodovým krémem od Ritičiny matky, drobné ženy s pokorným úsměvem. V obavě, že se zapomenu a řeknu něco nevhodného, se raději neptám na nic víc než na to, jak se mají. Prý dobře.

Po čaji mě Ritika posílá ven. O minutu později mě následuje: z domu vychází s rozpuštěnými vlasy a očima obtaženýma černou tužkou. „Schovala jsem si kabelku v koupelně a rychle se namalovala těsně před odchodem,“ směje se lišácky, zatímco se rychle vzdalujeme místu, kde nemůže být tím, kým je. „Všechno vědí, všechno tolerují, jen mi říkají: doma se musíš převléknout a zahalit si vlasy,“ dodává spěšně. „Vždyť máš větší prsa než já,“ vyhrknu. Ritičin široký úsměv povadá, její hlas se zahalí smutkem: „Já vím, ale oni to nechápou.“

Ačkoliv se narodila jako chlapec jménem Rádžu, od svých patnácti let se dnes osmadvacetiletá Ritika identifikuje jako žena. Nejde ovšem o „obyčejnou“ transženu. Ještě jako náctiletá se připojila k hidžrám, tedy tradiční komunitě transžen, která má po mnohá staletí své specifické místo v kultuře jihovýchodní Asie.

Někdejší polobohyně kriminalizovanými členkami společnosti

Za mytický prvopočátek komunity hidžer bývá označován tři tisíce let starý epos Rámájana. Dle eposu byl lord Ráma na cestě do exilu následován svými obdivovateli. Zastavil se na břehu řeky a své následovníky vyzval: „Muži a ženy, vraťte se domů a věnujte se svým povinnostem.“ O čtrnáct let později na své cestě zpět potkal na témž místě skupinu lidí, kteří se neidentifikovali ani jako muž, ani jako žena, a proto se necítili oprávněni uposlechnout jeho výzvu. Ohromen jejich oddaností Ráma hidžrám požehnal.

Hidžry tradičně podstupovaly kastraci, a tak bývaly považovány za asexuální. V hinduismu se věří, že ten, kdo se zřekne sexuální slasti, je obdařen mocí jiným žehnat či je naopak proklínat — zvláště ve spojitosti s plodností. Po většinu historie se tak hidžry v indické společnosti těšily postavení polobohyň obdařených nadpřirozenými schopnostmi a živily se především žehnáním novomanželům či novorozencům.

Za nejváženější členy společnosti hidžry platily mezi 16. a 18. stoletím, kdy severní Indii vládla dynastie Mughalů. Tehdy střežily královské harémy, pracovaly u soudů či jako královy poradkyně. K zodpovědným povoláním, zahrnujícím kontakt se ženami, je měla předurčovat právě absence sexuální touhy — a zároveň neohrožovaly královu maskulinitu.

V očích britských kolonialistů hidžry představovaly jen další z důkazů mravního barbarství Indů, které je třeba srovnat do latě. Krátce po obsazení poloostrova Britové biologickým mužům zakázali objevovat se na veřejnosti v ženských šatech a existenci hidžer kriminalizovali. Přestože tento zákaz indická vláda v roce 1952 stáhla, hidžry se v demokratické Indii na někdejší výsluní nevrátily.

Jistota bezprizorních náctiletých transžen

„Odmalička se mi smáli, že jsem jako holčička. Jakožto teenager jsem se cítila naprosto bezcenná, věřila jsem, že jsem jediná, kdo do společnosti nezapadá. Rodina mě nepodporovala. Teď jim dávám peníze, tak je to lepší,“ otevírá své vyprávění Bella, kterou potkávám v neziskové organizaci Mitr Trust v západním Dillí. Mitr Trust poskytuje přístřeší a vzdělávací kurzy transgender osobám, které rodiny vyhodily z domova. V Indii se rodiny mnohdy zřeknou svých transgender potomků již v pubertě, a ti proto předčasně ukončují školní docházku.

Bella bydlela v Mitr Trust během loňského roku. Ještě předtím, těsně poté, co odešla z domova, žila s lidmi, které považovala za své přátele. „Zmanipulovali mě, udělali si ze mě služku. Pořád jsem jenom vařila v kuchyni, kde jsem zároveň i spala,“ vypráví svým zvučným hlasem. Vypadá jako z filmového plakátu: tuhé černé vlasy, obrovské temné oči obtažené kleopatřími linkami, lesknoucí se čokoládové tváře, rudé rty a úsměv hvězdy. Na sobě elegantní červený top s mašlí a úzké černé džíny.

Právě odvržení rodinou představuje jeden z důvodů, proč se mnoho indických transžen připojuje k hidžrám. Hidžry totiž tradičně žijí pohromadě v komunitě, takzvané gharaně, a sdílejí spolu nejenom byt, ale i výdělek či potraviny.