„Můžu tě o něco poprosit? Doma mě oslovuj Rádžu. A ani slovo o transgender nebo o hidžrách. Thank you!“ žádá mě Ritika předtím, než mě uvádí do nízkého růžového domku svých rodičů na severovýchodní periferii indického Dillí. Ritika svým zpěvavým hlasem opakuje „thank you“, i když sama činí laskavost druhému člověku — tak jako někdo, kdo se o vděk a důstojné zacházení musel celý život prosit.

Své husté tmavé vlasy s blond melírem dnes schovává pod turbanem ze zašedlého ručníku. Na sobě vínové tričko se žlutým nápisem 85 a šedivé kalhoty. Má nádherné plné rty, nad horním vytetovanou tečku, pod dolním kuličku piercingu.

Zuby má tak jako vždy zbarvené do ruda, neboť dennodenně žvýká pán, jakousi místní obdobu žvýkačky — nezralé plody palmy smíchané s červenou pastou a zavinuté v listu pepřovníku. Jak mi později vysvětluje, kromě toho, že pán osvěžuje dech, prý zároveň zvyšuje hlas. Proto je mezi indickými transženami obzvláště populární.

Usedáme na temně hnědou pohovku v růžově vymalovaném pokoji bez oken. Na poličce sedí obří plyšový medvěd s chlupy v lososovém odstínu a umělohmotné růže, na zdech visí obrazy křížů. Ritičini rodiče jsou zbožní. Přijímám sklenici vody, černý čaj se zázvorem a mlékem a sušenky slepené jahodovým krémem od Ritičiny matky, drobné ženy s pokorným úsměvem. V obavě, že se zapomenu a řeknu něco nevhodného, se raději neptám na nic víc než na to, jak se mají. Prý dobře.

Po čaji mě Ritika posílá ven. O minutu později mě následuje: z domu vychází s rozpuštěnými vlasy a očima obtaženýma černou tužkou. „Schovala jsem si kabelku v koupelně a rychle se namalovala těsně před odchodem,“ směje se lišácky, zatímco se rychle vzdalujeme místu, kde nemůže být tím, kým je. „Všechno vědí, všechno tolerují, jen mi říkají: doma se musíš převléknout a zahalit si vlasy,“ dodává spěšně. „Vždyť máš větší prsa než já,“ vyhrknu. Ritičin široký úsměv povadá, její hlas se zahalí smutkem: „Já vím, ale oni to nechápou.“

Ačkoliv se narodila jako chlapec jménem Rádžu, od svých patnácti let se dnes osmadvacetiletá Ritika identifikuje jako žena. Nejde ovšem o „obyčejnou“ transženu. Ještě jako náctiletá se připojila k hidžrám, tedy tradiční komunitě transžen, která má po mnohá staletí své specifické místo v kultuře jihovýchodní Asie.

Někdejší polobohyně kriminalizovanými členkami společnosti

Za mytický prvopočátek komunity hidžer bývá označován tři tisíce let starý epos Rámájana. Dle eposu byl lord Ráma na cestě do exilu následován svými obdivovateli. Zastavil se na břehu řeky a své následovníky vyzval: „Muži a ženy, vraťte se domů a věnujte se svým povinnostem.“ O čtrnáct let později na své cestě zpět potkal na témž místě skupinu lidí, kteří se neidentifikovali ani jako muž, ani jako žena, a proto se necítili oprávněni uposlechnout jeho výzvu. Ohromen jejich oddaností Ráma hidžrám požehnal.

Hidžry tradičně podstupovaly kastraci, a tak bývaly považovány za asexuální. V hinduismu se věří, že ten, kdo se zřekne sexuální slasti, je obdařen mocí jiným žehnat či je naopak proklínat — zvláště ve spojitosti s plodností. Po většinu historie se tak hidžry v indické společnosti těšily postavení polobohyň obdařených nadpřirozenými schopnostmi a živily se především žehnáním novomanželům či novorozencům.

Za nejváženější členy společnosti hidžry platily mezi 16. a 18. stoletím, kdy severní Indii vládla dynastie Mughalů. Tehdy střežily královské harémy, pracovaly u soudů či jako královy poradkyně. K zodpovědným povoláním, zahrnujícím kontakt se ženami, je měla předurčovat právě absence sexuální touhy — a zároveň neohrožovaly královu maskulinitu.

V očích britských kolonialistů hidžry představovaly jen další z důkazů mravního barbarství Indů, které je třeba srovnat do latě. Krátce po obsazení poloostrova Britové biologickým mužům zakázali objevovat se na veřejnosti v ženských šatech a existenci hidžer kriminalizovali. Přestože tento zákaz indická vláda v roce 1952 stáhla, hidžry se v demokratické Indii na někdejší výsluní nevrátily.

Jistota bezprizorních náctiletých transžen

„Odmalička se mi smáli, že jsem jako holčička. Jakožto teenager jsem se cítila naprosto bezcenná, věřila jsem, že jsem jediná, kdo do společnosti nezapadá. Rodina mě nepodporovala. Teď jim dávám peníze, tak je to lepší,“ otevírá své vyprávění Bella, kterou potkávám v neziskové organizaci Mitr Trust v západním Dillí. Mitr Trust poskytuje přístřeší a vzdělávací kurzy transgender osobám, které rodiny vyhodily z domova. V Indii se rodiny mnohdy zřeknou svých transgender potomků již v pubertě, a ti proto předčasně ukončují školní docházku.

Bella bydlela v Mitr Trust během loňského roku. Ještě předtím, těsně poté, co odešla z domova, žila s lidmi, které považovala za své přátele. „Zmanipulovali mě, udělali si ze mě služku. Pořád jsem jenom vařila v kuchyni, kde jsem zároveň i spala,“ vypráví svým zvučným hlasem. Vypadá jako z filmového plakátu: tuhé černé vlasy, obrovské temné oči obtažené kleopatřími linkami, lesknoucí se čokoládové tváře, rudé rty a úsměv hvězdy. Na sobě elegantní červený top s mašlí a úzké černé džíny.

Právě odvržení rodinou představuje jeden z důvodů, proč se mnoho indických transžen připojuje k hidžrám. Hidžry totiž tradičně žijí pohromadě v komunitě, takzvané gharaně, a sdílejí spolu nejenom byt, ale i výdělek či potraviny.

Život v komunitě hidžer je zpravidla životem na periferii města i společnosti a blahobyt svým členům vskutku nepřináší. Představuje nicméně alternativní rodinnou strukturu. Jistotu, po níž může bezprizorní náctiletá transžena v nepřátelském světě sáhnout. Zároveň komunity hidžer představují v současné Indii jedno z mála míst, kde mohou transženy projevovat svou identitu bez obav z urážek či násilí.

Transžena, která se chce stát hidžrou, musí požádat starší hidžru, aby ji přijala za svoji učednici. Pokud starší hidžra souhlasí, stává se z ní guru mladší hidžry a musí svou svěřenkyni naučit, jak si vydělat peníze tradičními rituály či tancem. Učednice pak část svého příjmu odevzdává své guru, která jí zaručuje bydlení, stravu i ochranu.

Výměnou za to se učednice částečně zříkají své individuální svobody. Obzvláště mladé, v hierarchii níže postavené hidžry totiž musí respektovat pravidla — především poslouchat svou guru.

„Moje guru bývala dobrá. Vídala jsem ji v televizi. Oslnila mě tím, že vypadala jako normální žena,“ vzpomíná Ritika během cesty rikšou, proč si svou guru kdysi vybrala. „Jenže mé komunitě jde hlavně o peníze. Když peníze mám, starají se o mě, ale teď mi ani nezavolají,“ lamentuje.

Ritika svým chováním před nedávnem urazila jinou komunitu hidžer a její guru na základě nepsaných — leč zatraceně platných — pravidel musela zaplatit uražené komunitě dost mastnou pokutu. Po Ritice teď její guru vyžaduje, aby jí část pokuty splatila. Dokud tak neučiní, je Ritika z komunity vyloučená. Právě proto teď Ritika bydlí u rodičů. Ač své komunitě spílá, touží se vrátit, aby nemusela den co den halit své husté vlasy pod ručník.

Za práci mouku či rýži

Vyloučení z komunity zároveň znamená zákaz vykonávat „toli badhai“, tedy vydělávat si tradičními rituály na svatbách či při narození dítěte, které sestávají z tance, zpěvů, modliteb a hry na ruční bubínek. V komunitě hidžer je to nejvíce respektovaný typ obživy, založený na jejich tradiční kulturně-náboženské identitě. Poptávka po toli badhai však v modernizující se Indii poklesla, a proto nejde o zrovna dvakrát výnosnou profesi.

„Za tanec a zpěv dostáváme mouku, rýži, hotovost. Ráda se dívám do tváře novorozencům a novomanželům. Vydělám si tím ale jen velmi málo peněz,“ vysvětluje Dona, kterou taktéž potkávám v organizaci Mitr Trust. Dona je dnes celá sladěná do baklažánově fialové barvy — od odstínu rtěnky až po sárí lemované šedivými ornamenty ve tvaru slz. Jsou to její nádherné dlouhé zrzavé vlasy, kvůli nimž se dnes živí rituály toli badhai, přestože absolvovala kadeřnický či kuchařský kurz.

Rodina ji totiž jako ženu nepřijala — a podobně jako Ritika si musí v domě svých rodičů hrát na muže. Krátce poté, co se Dona přidala k hidžrám, jí zemřel otec. Dle hinduistické tradice si syn zemřelého muže musí ostříhat vlasy. Dona tak poslušně učinila — přestože v komunitě hidžer nic neplatí za větší hřích, než si vlasy ostříhat nakrátko.

Brzy poté, ještě jako krátkovlasá, nastoupila na stáž do kuchyně pětihvězdičkového hotelu. Když jí vlasy začaly dorůstat, šéf ji požádal, aby se opět ostříhala. „Jenže já v tu chvíli pochopila, že když jsem se ostříhala poprvé, udělala jsem něco moc špatného,“ líčí Dona. Práci raději opustila a začala se „živit jako hidžra“. „Ráda bych pracovala v korporátním sektoru, ale teď nemám jinou možnost. To, že se však živím jako hidžra, neznamená, že neumím nic jiného,“ dodává.

I přes hořkost jejích slov Doně ze rtů nemizí povznesený úsměv. Směje se nahlas a zvonivě. Když mluví, laškovně naklání hlavu na stranu a činí rozmáchlá gesta rukama. A pak zničehonic zeširoka rozpřáhne paže, načež se se prostorem rozlévá plný zvuk jejího mocného tlesknutí.

Právě specifické dunivé tlesknutí představuje jedno ze zásadních rozpoznávacích znamení, jímž — jak popsala výzkumnice Gayatri Reddyová — hidžry „ohlašují svou přítomnost“. Dnes je ke slyšení nejčastěji ve vlacích či mezi zácpou aut před semafory, kde hidžry žádají kolemjdoucí a kolem projíždějící o drobné výměnou za požehnání. Ani žebrání však hidžrám nevydělává dostatek...

Mý tělo, můj byznys

Kupujeme si s Ritikou nejlevnější pivo, cigarety a žvýkací tabák a nasedáme zpátky do rikši. Ptám se jí, jak trávila poslední dny. Prý doma. A co dělá, když je doma? „Online sex work,“ zahihňá se rošťácky a vyšpulí rty. „Mý tělo, můj byznys,“ dodává rázně, načež vyplivne chuchvalec tabáku. Sexuálními službami se živí deset let. Klienty shání přes randící aplikace určené pro LGBTQA+ menšinu, občas jí někdo zaplatí i za videohovor či fotky.

Nebylo tomu tak vždycky. Ritika si moc dobře pamatuje, jaké to je pracovat na ulici. „Jednou u mě zastavilo auto a muž se mě zeptal na cenu. Odpověděla jsem, že tři tisíce rupií. Nabídl mi čtyři tisíce, když s ním pojedu domů. Nasedla jsem do auta, rozjeli jsme se a vtom mi obličej přikryl kapesníkem, který byl něčím napuštěný. Probudila jsem se okradená na silnici. Nepamatuji si nic,“ líčí nepohnutě. Jindy ji z ulice odvezli policisté na stanici: „Řekla jsem jim jenom, ať prosím použijí kondom.“

Poskytováním sexuálních služeb se začala živit velká část hidžer už za kolonialismu, kdy měly zakázáno živit se tradičním způsobem. Ačkoliv si hidžry za sexuální služby účtují relativně málo — dle výzkumu Pajal Najakové a Smity Mišry Pandaové si hidžry jako sexuální pracovnice na ulici průměrně vydělají pouze něco mezi sto padesáti a čtyři sta korunami denně — v porovnání s mrzce placenými rituály a drobnými ze žebrání představuje sexuální práce nejvýnosnější dostupný způsob obživy.

Od pasažérů vybírám daň za to, co nám společnost způsobuje

I hidžry — a indické transženy obecně, kterým se dostane vzdělání, se na pracovním trhu potýkají s těžkou diskriminací. Zpravidla čelí předsudkům, že nic jiného než žebrat, tančit a poskytovat sexuální služby neumí. Formální sektor ekonomiky je v Indii otevřen téměř výhradně pouze mužům z vyšších kast.

„Indie je jediná země, kde jenom proto, že jsi transgender, musíš buď žebrat, anebo se živit sexuální prací. Vždyť to je nechutný!“ rozčiluje se během našeho videohovoru hidžra známá pod pseudonymem Living Smile Vidya, která se v současnosti živí jako herečka a komička ve Švýcarsku. Má tmavé husté vlasy, nos propíchnutý z obou stran kuličkami, na rameni jí sedí zelenožlutý papoušek, za jejími zády visí na zdi divadelní klapka s nápisem „akce“.

Living Smile Vidya má vysokoškolské vzdělání. A přece, když jako čerstvá absolventka univerzity obcházela firmy s žádostí o prací, setkávala se s výmluvami ve stylu „my s tvojí identitou nemáme problém, ale kolegové by měli problém, zákazníci by měli problém“. Nakonec se jí podařilo najít alespoň částečný úvazek, z nějž si však nebyla schopná našetřit na vytouženou změnu pohlaví. Proto se rozhodla vedle částečného úvazku žebrat s ostatními hidžrami ve vlacích.

„Nikdy jsem si nemyslela, že skončím jako žebračka. Jsem první z mé rodiny, kdo získal magisterský titul,“ líčí Living Smile Vidya. „Když jsem měla žebrat poprvé, ztuhla jsem a rozbrečela se. Ale pak jsem se přizpůsobila. Opakovala jsem si, že společnost je transfobní a nenechá nás živit se jinak než žebráním. Snažila jsem se to pojmout jako performanci — jsem prodejce jízdenek a od pasažérů vybírám daň za to, co nám společnost způsobuje,“ vzpomíná.

Tabu sexuální práce

Zatímco vybírání peněz od kolemjdoucích výměnou za požehnání lze chápat jako způsob obživy, který je v souladu s tradiční identitou hidžer, o sexuální práci platí opak. Bývala to právě jejich předpokládaná asexualita a asketické praktiky, které hidžrám ve společnosti zaručovaly unikátní postavení polobohyň. Sexuální práce proto v komunitě představuje tabu, o němž se nemluví — a to je problém.

„Když jsme zahájili náš preventivní HIV program, bylo strašně těžké se k hidžrám dostat. Posílaly nás pryč, ať prý za nimi nechodíme s kondomy. Bály se, že je společnost přestane respektovat,“ vysvětluje Rudraní Četríová, která založila zmíněnou neziskovou organizaci Mitr Trust. Za absenci diskuse o bezpečných sexuálních praktikách mnoho hidžer zaplatilo vysokou cenu — až desetina z nich je HIV pozitivní.

Ve většině nevěstinců smí navíc pracovat pouze cisženy. Digitalizace některým z nich — stejně jako Ritice — umožnila shánět klienty na internetu, ale mnohé zůstávají při poskytování sexuálních služeb odkázány na nebezpečí nočních ulic. Indický zákon poskytování sexuálních služeb přímo nezakazuje, ale zapovídá sexuálním pracovnicím shánět klienty na veřejnosti. Pouliční sexuální práce tak představuje oblíbenou záminku indických policistů k zatýkání hidžer, na nichž je pak na policejních stanicích často beztrestně pácháno násilí.

V polovině června však indický Nejvyšší soud vynesl verdikt, jenž uznal sexuální práci za profesi, a policii vyzval, aby dospělým a dobrovolným sexuálním pracovnicím ve výkonu profese nebránila.

Naděje na změnu shora i zdola

Není to první dobrá zpráva, kterou Nejvyšší soud komunitě hidžer v posledních letech přinesl. V roce 2014 vydal Nejvyšší soud verdikt, který uznal existenci transgender identity a vyzval státní aparát k přijetí zákonných opatření, jež přispějí k ukončení diskriminace indické transkomunity ve vzdělávacím systému či na pracovním trhu. V roce 2018 pak Nejvyšší soud svým verdiktem konečně zneplatnil absurdně dlouho platný zákon, přijatý ještě britskými kolonialisty, jenž zakazoval anální a orální sex jakožto sex „proti přirozenosti“ — a kriminalizoval tak sexuální praktiky LGBTQA+ menšiny.

Zatímco se komunita hidžer společně se zbytkem transkomunity čím dál silněji hlásí o právo na práci a vůbec na život, jaký mohou žít ostatní, prochází také zásadním vnitřním vývojem. „Dříve hidžrám nesešlo na ničem jiném než na feminitě. Komunita představovala zkrátka strukturu, kde mohly transženy žít jako ženy čtyřiadvacet hodin denně. Nevzdělávaly se, nemluvily o lidských právech,“ vzpomíná dnes čtyřicetiletá Četríová.

„Pak se ale na scéně objevily vzdělané hidžry jako já nebo moje guru Laxmi Narayan Tripathiová, které zašly dál a pochopily, že je třeba systémově usilovat o přijetí celé naší komunity,“ pokračuje. Vypadá půvabně, celá v bleděmodré: od květovaných šatů přes třpytivé náušnice až po obroučky brýlí, a dokonce odstín sluchátek.

„Komunity hidžer se stávají čím dál flexibilnějšími. Dnes můžeš jako hidžra nosit kalhoty, bydlet s přítelem, jezdit na kole — dělat cokoliv, co nepřináší ostudu a škodu naší komunitě,“ popisuje svým laskavým hlasem. Sama Četríová nikdy nežila v komunitě hidžer, nevydělávala si rituály, žehnáním či sexuální prací — ač své učednice tradičním tancům, modlitbám či tleskání nadále učí. Namísto toho má vlastní byznys, věnuje se modelingu, herectví, vede neziskovou organizaci, založila první modelingovou agenturu pro transkomunitu v Indii.

„Dříve jsem s ní sledovala rozhovory a snila o tom, že ji někdy potkám. Můj sen se splnil a moje učitelka mě nepřestává inspirovat,“ líčí s úctou ve své filmové tváři Bella, jedna z pěti učednic Četríové. „Vede mě k respektu vůči ostatním, k pokoře. Učí mě, jak si věřit, jak zářit za všech okolností,“ vysvětluje Bella, že jí její guru zdaleka neučí pouze tradičním dovednostem.

Nádherná Bella si teď konečně plní dětské sny, když pracuje jako jedna z modelek modelingové agentury své učitelky. „Občas je to těžké kvůli ostatním modelkám a modelům. Dívají se na mě, jakoby mi chtěli říct: ty sem nepatříš. Zírají na mě, dokud nemám důlek v čele!“ rozesměje se. „Ale snažím se si z toho nic nedělat. Vím totiž, že moment, kdy pózuji před kamerami, patří jenom mně!“

Pozn.: Velké poděkování patří novinářovi, dokumentaristovi a fotografovi Lukáši Houdkovi, který osudy hidžer, zvláště pak osud Ritiky, dokumentuje již od roku 2012. Bez jeho práce a dobré vůle by tato reportáž pravděpodobně nevznikla.