Transgender osoby jsou pro soudy nežádoucí

Helena Zikmundová

Zdánlivě okrajový rozsudek Nejvyššího správního soudu říká cosi mrazivého o pozici lidských práv v naší zemi, upozorňuje členka sdružení Trans*parent Helena Zikmundová.

Média minulý týden přinesla zprávu, že Nejvyšší správní soud zamítl žalobu osoby, která si chtěla nechat úředně změnit rod ve svých dokladech bez zákonem požadované operativní změny. Žalobkyně se cítí blíž ženské identitě než mužské a podstupuje hormonální terapii, operaci ale nechce, především z důvodu zdravotních rizik. A protože v naší zemi podmiňujeme změnu příslušného písmenka v občance chirurgickým zásahem, úřady jí odmítly vyhovět.

Není bohužel zvlášť překvapivé, že NSS potvrdil postup úřadu i předchozí soudní instance. Rozsudek je v souladu s tím, jak křečovitě se tohoto nehumánního pravidla už dlouhá léta drží české zdravotnictví i byrokracie. To ale neznamená, že si můžeme dovolit vyjádření soudu v klidu přejít. Jeho formulace totiž vypovídá mnohé o tom, jak flexibilně naše soudní moc vnímá téma rovnoprávnosti a jak ochotně půjde proti logice i základní empatii tam, kde soudci vědí, že jim jejich zaujatost projde. Za přečtení stojí obzvlášť ta část rozsudku, která hájí maximálně zjednodušený, přísně binární koncept pohlaví:

„... základní principy, na nichž stojí uspořádání nynější české společnosti, zejména základní principy rodinného života a základní principy vnímání vztahů mezi lidmi, vyžadují vnímat právní pohlaví přísně binárně a v podstatě ,objektivně‘ a nepřipustit ani ve výše popsaných jistě subjektivně složitých situacích rozvolnění uvedeného pravidla.

Nejvyšší správní soud má za to, že vnímat takto právní pohlaví je třeba proto, že jím je vytvořen a udržován rámec toho, co je žádoucí a co bývá statisticky vzato normální (soulad mezi pohlavím biologickým a pohlavím subjektivně pociťovaným), a toho, co je nežádoucí a statisticky vzato je výjimkou z pravidla (rozpor mezi pohlavím biologickým a pohlavím subjektivně pociťovaným).

Společnost může k tomu, co je statisticky vzato výjimkou, z hledisek normativních (morálních, právních, mírou společenské akceptace) přistupovat různě — výjimka může být žádoucí (například výjimečně vysoká inteligence či talent), neutrální (v evropském kontextu například zrzavé vlasy), nikoli nežádoucí sama o sobě, ale pociťovaná jako něco, co by se nemělo stát převažujícím vzorcem chování (například homosexualita, dobrovolná bezdětnost či právě jev rozhodný v nyní projednávaném případě, tedy nesoulad mezi biologickým a pociťovaným pohlavím), a konečně více či méně nepřijatelná, na niž společnost reaguje různou intenzitou jejího potlačování, od považování za nevhodnou přes morální odsuzování až po více či méně razantní potlačování právními prostředky.“

Aby se z nežádoucí statistické výjimky náhodou nestalo pravidlo, rozhodl se tedy NSS předstírat, že výjimka neexistuje. Rodová identita žalobkyně se tím nezmění, v souladu se svým skutečným já bude pravděpodobně dál žít, navazovat vztahy a interagovat se světem, nicméně pro všechny úřady, policii, pasovou kontrolu, pro potřeby každé smlouvy a každého dokladu bude oficiálně mužem. Soud této osobě zkomplikoval život a neochránil nic kromě potřeby většinové populace potvrdit si, že je „normální“, a tudíž správná.

Často proklamovaná vstřícnost českého systému vůči trans lidem  stojí na míře jejich ochoty co nejvíc zapadnout do většinové představy. Foto Pexels

Nemnožte se 

Rozsudek NSS má dopad ještě na jeden důležitý problém, který s úřední tranzicí souvisí: Česká republika je jednou z posledních 14 evropských zemí vyžadujících po transgender lidech chirurgickou sterilizaci jako povinnou součást zmiňované operace, která je podmínkou úřední změny. Tato praxe nemá žádné opodstatnění kromě nechuti k trans osobám a názoru, že by neměly mít potomky.

Evropský soud pro lidská práva už v roce 2017 rozhodl, že jde o nepřijatelnou podmínku, ale Česká republika stále odolává a návrh změny zákona momentálně blokuje ministerstvo vnitra. NSS ve svém vyjádření tuhle stránku problému pro jistotu nijak specificky nerozebírá — ve prospěch sterilizace se právně argumentuje dost těžko — nicméně jeho rozsudek bude vítaným trumfem do ruky každého, kdo má potřebu trans lidi držet v pomyslné ohrádce a normalizovat je ve prospěch obecného blaha.

Často proklamovaná vstřícnost českého systému vůči trans lidem vůbec kompletně stojí na míře jejich ochoty co nejvíc zapadnout do představy „normálních pohlaví“ a co nejusilovněji korigovat odlišnost, se kterou se narodili. A když je vám ze všech stran naznačováno, že odlišnost se trestá, vaše ochota zapadnout je pochopitelně velká. V duchu této normalizace sexuologové a sexuoložky většinou trvají na tom, aby vaše „transsexualita“ (jak tomu stále ještě postaru říkají) odpovídala tabulkám, a berou jako automatické, že se necháte operovat.

Výjimky se neudělují. Co na tom, že u transgender mužů v České republice příslušná operace standardně zahrnuje jenom hysterektomii (odejmutí dělohy), a nemá tím pádem žádný pozitivní terapeutický význam pro jejich vnímání vlastního těla? Sterilizace je to hlavní. Jak to jde dohromady s výrokem Nejvyššího správního soudu, že společensky nežádoucí je mimo jiné i bezdětnost? Jednoduše: Děti mají mít jen ti, co se „normální“ už narodili — zbytek může být vděčný za to, že jej vůbec tolerujeme.

Soud se ve svém rozhodnutí zaštiťuje převládajícím názorem v české společnosti, který nedokládá žádnou studií ani statistikou. Není důvod. Právo trans lidí na tělesnou integritu nikdy nebude vnímáno jako zásadní téma — koneckonců nová vládní zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková se nechala slyšet, že trans problematika ji nezajímá a za svoje hlavní poslání považuje chránit „ohroženou většinu“. Kdyby se příslušníci většiny museli nechat sterilizovat kvůli změně občanky, považovali bychom to za lidskoprávní krizi, protože se to ale děje pouhým stovkám lidí, téměř nikoho to nepálí.

Mimo normy

Sledovat, jak se české instituce a politická scéna vyrovnávají s rostoucím zájmem o téma trans práv, by bylo skoro úsměvné, kdyby z toho zároveň nešel mráz po zádech. Mizivý vhled do tématu jim nebrání vynášet rozhodnutí ovlivňující lidské životy a stavět se proti změnám, které by českým trans lidem podstatně usnadnily cestu k aktualizaci dokladů a zároveň ulevily zdravotnímu systému.

Jednou z mála výjimek je ombudsmanka Anna Šabatová, která zrušení povinných sterilizací loni podpořila svým doporučením a diskriminaci trans lidí se její úřad věnoval i v nově publikovaném průzkumu zaměřeném na situaci LGBT komunity v České republice.

Na situaci zatím mnoho nezměnilo ani rozhodnutí Světové zdravotnické organizace (World Health Organization) vyřadit trans identity z kategorie poruch a klasifikovat je nově jako stav související se sexuálním zdravím. Nové zařazení začne platit až od roku 2022, má ale důležitý význam. WHO seznala, že řazení mezi poruchy nepřispívá k lepší zdravotní péči, naopak zesiluje pravděpodobnost stigmatizace a kvalitu pomoci spíš zhoršuje.

Trans lidé mají tu nevýhodu, že k tranzici většinou potřebují lékařskou asistenci, což nahrává tomu vnímat je jako nějakým způsobem nemocné. (Ostatně už fakt, že slovo „porucha“ je tak často bráno jako licence k ponižování, manipulaci, nebo dokonce porušování základních práv, by mohl být námětem na samostatný článek o patologickém přístupu společnosti k duševně nemocným.)

Tento posun v terminologii ale u nás jen tak nezakoření, protože transgender menšina je pořád střídavě ignorována a nazírána jako potenciální hrozba, která může společnost rozložit, pokud se jí nenastaví striktní mantinely. NSS nevysvětluje, jak přesně české rodiny ohrozí, když se něčí genitálie nebudou shodovat s oficiálním údajem v občanském průkaze. A je mu úplně jedno, jaký vliv bude mít na rodinný život dané osoby, pokud její úřední identita bude v rozporu s tou skutečnou. NSS totiž stejně jako mnohým jiným na trans rodinách nezáleží. Naopak, doufají, že těchto rodin bude co nejmíň — a kdyby zmizely úplně, bylo by to zřejmě ideální.

Když Nejvyšší správní soud označí LGBT lidi za nežádoucí a s jistotou se přitom zaštítí veřejným míněním, aniž by se musel obtěžovat s důkazy, znamená to, že lidská práva u nás stojí na vratkém základě. Při životě je neudržuje skutečný respekt k člověku jako individualitě, ale princip „nevidíme — neřešíme“. Dokud děláte, co se od vás očekává, a nedáváte o sobě příliš vědět, máte šanci na relativně klidný život. Jakmile se však ozvete, je vám oficiálním lejstrem důrazně připomenuto, že se máte zase zařadit. I když to nejde. I když tím popíráte realitu svého života. I když se tím vůbec nic neřeší a vaše problémy se naopak jenom zhoršují.

Nemůžeme čekat, že vzývání průměrnosti jako ideálu a řeči o tom, kdo je nežádoucí, nebudou mít efekt na vnímání našeho lidství. Slova nejsou jenom slova. Kdo bude další? Jaká vaše vlastnost, jaká odlišnost z vás udělá statisticky nežádoucí případ? Pokud je možné upřít člověku právo na tělesnou integritu na základě toho, že nezapadá do normy, kolik z nás se v nějakém smyslu kvalifikuje jako nežádoucí?

    Diskuse (35 příspěvků)
    JH
    Jaroslav Hajek, Přisluhovač globálního kapitalismu
    June 6, 2019 v 21.30
    O co skutečně jde
    Mám takovou malou soukromou teorii, že ve skutečnosti jde o starou dobrou "obranu" hyperkonzervativní části naší úžasné české společnosti proti manželstvím homosexuálů.

    Kdyby se totiž tahle "chirurgická podmínka" zrušila, vsadím svoje nejlepší trencle, že celá řada gay nebo lesbických párů by toho využila. Jeden z dvojice se "obětuje", nechá si změnit na občance pohlaví, a - tadá! - mohou uzavřít normální manželství, dědit, adoptovat děti, a tak dále. Jako v civilizovaných zemích :-P
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    June 6, 2019 v 23.6
    Téma k zamyšlení:
    Setkal jsem se s názorem erudovaného psychologa, že lidé s mentálním handicapem mají právo mít děti.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    June 7, 2019 v 10.47
    Mentální handicap je fyziologický stav, jinakost, člověk je prostě nějak odlišný od většiny ostatních. Proč by ovšem neměl mít stejná práva jako ostatní?
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    June 7, 2019 v 10.55
    (Prostě handicap je taková odlišnost, asi jako se liší fiziologický stav od stavu fyziologického.)
    AM
    Aleš Morbicer, invalidní důchodce a audiofil
    June 7, 2019 v 19.24
    Autorka to staví jako nějakou zákeřnou pohodlnost nebo neochotu............ nicméně mluví se o dosti podstatné změně.

    "Odjakživa" se bere jako fakt, že když se narodíš s pindíkem, jsi muž, když s broskvičkou, jsi žena.
    A pro víc než 90% populace to bezvadně funguje a je to tedy zakořeněné.
    Když se narodíš s obojím dvojím, nebo když nesouhlasí co máš s tím, co cítíš, popř. když tě přitahují místo biologických protějšků ti stejní, jsi prostě divný.

    Teď se to chce předělat na systém, že záleží na tom, čím se cítíš. Čím se cítíš, tím jsi --- i když tomu tělesné znaky neodpovídají...

    To je obrovská (a neprobádaná) změna pohledu na všechno.

    A s velkými změnami, obzvlášť když se týkají a vždy budou týkat jem malé hrstky oproti drtivé většině, to nebývá lehké...
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    June 8, 2019 v 7.44
    "Teď se to chce předělat na systém, že záleží na tom, čím se cítíš."
    Tak třeba lidé s mentálním handicapem netrvají na tom, aby v dokladech měli vyznačeno, že mají IQ 130. Nejsou hloupí, aby si mysleli, že nějaké úřední potvrzení o vysoké úrovni jejich inteligence jim zajistí, že je lidé budou brát normálně.
    JH
    Jaroslav Hajek, Přisluhovač globálního kapitalismu
    June 8, 2019 v 15.28
    Do dokladů
    se totiž IQ naštěstí nepíše, pane Nusharte. Kdyby tomu tak bylo, stoprocentně bych trval na tom, že si tam každý může nechat napsat 130, pokud se na to cítí.
    Třeba to pak ledaskomu došlo i s tím pohlavím.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    June 8, 2019 v 17.25
    Tím jsem chtěl naznačit, pane Hájku,
    že konflikt mezi tím, jak člověk vnímá sám sebe a jak ho v rozporu s jeho představou o sobě vnímá jeho okolí, nemá úplně jednoduché řešení.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    June 9, 2019 v 7.22
    "Do dokladů se IQ nepíše. Kdyby se psalo, trval bych na tom, že si tam každý může nechat napsat 130, pokud se na to cítí."
    K čemu by vlastně ty doklady pak byly? Nebyl by to to jen směšný cár papíru, jehož účelem by bylo "dobře se cítit"? Dovedete si představit ten nával v Mense? A většina těch géniů by potřebovala osobní asistenci...
    Eva Hájková, penzistka
    June 9, 2019 v 8.19
    Pan Nushart má v tomhle pravdu. V dokladech je identita - tedy to, co vnímá společnost jako pravdivé o určitém člověku. Může být sice velký rozdíl mezi vnitřní identitou - tím, jak se člověk cítí - a vnější identitou - tím, za koho je považován.
    Nicméně tak svět funguje. Básník se stává básníkem, teprve když začne psát básně, které někoho osloví. Ne tím, že se jako básník pouze cítí.
    Že je tím, čím se cítí být, musí člověk společnost teprve přesvědčit. A když nepřesvědčí, tak to se nedá nic dělat.
    + Další komentáře