Trans lidi tvoří dle nedávného průzkumu CZECHSEX asi 0,4 procenta populace. Trans identita není v Mezinárodní klasifikaci nemocí zařazena mezi psychické poruchy, což odpovídá i aktuálním výzkumům ukazujícím, že problémy s duševním zdravím u této části populace jsou dány její stigmatizací, nikoliv transgender identitou jako takovou.

To, co v revidované Mezinárodní klasifikaci nemocí ovšem najdeme, je genderový nesoulad, nacházející se v kategorii stavů souvisejících se sexuálním zdravím, definovaný jako „výrazný a trvalý nesoulad mezi genderem, který jedinec prožívá, a pohlavím, které mu bylo přiděleno“. Jde tedy o variaci, která je nepatologická.

Tranzicí se pak označuje přechod z jednoho genderu do druhého, který umožňuje trans lidem žít spokojenější život více v souladu se sebou. Má přitom několik úrovní: sociální, medicínskou a úřední.

Ne všichni trans lidé ale chtějí podstoupit plnou tranzici, případně si tranzici nepřejí vzhledem k bariérám a stigmatizaci, kterou takový proces přináší. Současná debata se vede kolem tranzice úřední, vlastně změny v občance, ale pro vhled do problému je třeba znát širší kontext.

Od perzekuce k souhlasu komise

Historicky měla tranzici „pod svými křídly“ medicína. První institutem, který se touto problematikou systematicky odborně zabýval, byl ve dvacátých letech dvacátého století Hirschfeldův sexuologický institut v Berlíně, kde byly vykonávány i první operace potvrzující gender.

I když byla atmosféra Výmarské republiky uvolněná, byla stále do velké míry transfobní a těm, kteří na veřejnosti chodili v oblečení, které se nehodilo k jejich vnímanému genderu, hrozilo zatčení nebo pokuta. Hirschfeld tak vydával trans a genderově nonkonformním lidem „legitimace“, které jim umožňovaly se perzekuci ze strany policie vyhnout. Tyto kartičky byly první analogií k „úřední změně pohlaví“ v moderní době.

Hirschfeld na pohlaví pohlížel jako na škálu, nikoliv jako na binární rozdělení, a queer lidi považoval za přirozenou součást sexuální rozmanitosti, čímž se velmi blížil současnému odbornému pojetí.

V komunistickém Československu působil Sexuologický ústav, který svým přístupem do určité míry sloužil potřebám transgender lidí, i když celkově na queer lidi pohlížel dle tehdejšího medicínského diskurzu jako na osoby trpící poruchou, respektive sexuální deviací. Tento přístup implikoval, že diagnóza „transsexuality“ měla automaticky vést k „léčbě“ — k sérii předem daných zásahů od hormonální terapie po operace pohlavních znaků, čímž by byl trans člověku umožněn „passing“ čili pohodlné zapadnutí v rámci mužského nebo ženského genderu.

Operativní zásahy u nás probíhaly od padesátých let. Od sedmdesátých let začal platit zákon, který sice umožňoval úřední změnu pohlaví, ale podmiňoval ji souhlasem komise a chirurgickou přeměnou pohlaví včetně sterilizace. Zavedení komise mělo za cíl maximálně omezit počet „nevydařených tranzicí“. Skutečný přínos této komise pro trans lidi je však sporný a trans lidé ji dle mých zkušeností často považují za potupu či zátěž.

Úřední změna pohlaví byla dosud podmíněná sterilizací

Aktuálně je cesta za úřední změnou pohlaví stále komplikovaná a plně navázána na medicínskou tranzici. Celý proces řídí sexuolog, který v některých případech se vyžaduje takzvaný „real life test“, kdy je od trans lidí před umožněním hormonální terapie očekáváno, že budou ve všech kontextech žít rok v „opačné“ genderové roli. Tento těžko kontrolovatelný a pro trans lidi někdy nebezpečný požadavek naštěstí řada sexuologických ambulancí již nevyžaduje. Nicméně i tak je třeba pro započetí hormonální terapie jít na klinicko-psychologické, psychiatrické a endrokrinologické vyšetření.

Poté, co pacient užívá rok hormony, může přistoupit k výše zmíněné komisi na ministerstvu zdravotnictví, kam musí přinést nový klinicko-psychologický posudek. Tato komise rozhoduje na základě předložených zpráv a pár dotazů o tom, zda může podstoupit operativní změny v oblasti pohlavních orgánů a hrudníku. Pokud tímto „sítem“ trans člověk projde, musí ke změně úředního pohlaví dle dosavadních pravidel podstoupit sterilizaci (ne nutně remodelaci genitálií).

Řada trans lidí si samozřejmě přeje brát hormony a podstupovat gender potvrzující chirurgické zákroky. Nicméně nemalá část hormony ze zdravotních důvodů brát nemůže nebo nechce, a přesto, i přes překážky dané transfobií, vystupují v nové genderové roli. Navíc, jelikož hormonální terapie není plně proplácená ze zdravotního pojištění, někteří trans lidé nemusí mít dostatečné finanční zázemí k jejímu hrazení.

Podobně je tomu s operacemi, kdy pro některé trans lidi je důležité zachovat pohlavní orgány takové, jaké jsou. Důvody opět mohou být různé — například přítomnost penisu, respektive vagíny není výrazně rušící, je tu přání zachovat alespoň možnost reprodukce v budoucnosti nebo si trans člověk nepřeje podstupovat fyzicky i psychicky náročnou operaci s nejistým výsledkem.

Někteří lidé též strategicky volí zakrývání své transgender identity, aby se vyhnuli násilí nebo diskriminaci. Možností je samozřejmě i nebinární genderová identita, kdy trans člověk nemá potřebu plně zapadat do mužského nebo ženského genderu. S těmito lidmi medicínský proces tranzice v podstatě oficiálně nepočítá.

Úřední změna pohlaví je ve své podstatě legitimizací nové identity — například při jednání s úřady, při cestování do zahraničí, před zaměstnavateli —, což je pro některé trans osoby důvod, proč celý proces medicínské tranzice podstupovat. Vzniká tak absurdní situace, kdy systém očekává, že člověk bude vystupovat v jiné genderové roli, ale identitu plně uzná až na konci procesu po sterilizaci.

Z tohoto hlediska se jeví jako vhodné umožnit změnu dokladů už na začátku procesu tranzice, nikoliv až v pozdějších fázích. A to i vzhledem k možné změně jména do kýžené podoby bez nutnosti volit si dočasné neutrální jméno, což je další podmínka předstoupení ke komisi.

Argumenty odpůrců neobstojí

S argumenty, proč je změna dokladů bez medicínské tranzice problém, se lze vypořádat celkově inkluzivním a respektujícím přístupem, například formou oddělených kabinek či sprch, umístěním pacienta na separátní nemocniční pokoj, vytvořením na evidenci založených pravidel pro sportování v jednotlivých odvětvích a podobně.

Představa, že by trans lidé byli více naklonění k násilným činům sexuálního či jiného charakteru oproti cis lidem, se nijak nepotvrdila. Trans lidé jsou naopak daleko častěji terčem násilí z nenávisti.

I postoj, že změna by měla jít ruku v ruce se změnou vizáže nebo vzhledu člověka, se jeví jako problematický, neboť ve svobodné společnosti nemůže existovat žádný předpis na to, jak by měl vypadat opravdový muž nebo opravdová žena, případně jaké formy genderové nonkonformity jsou ještě dovoleny.

Nelze zapomínat ani na intersex lidi, kteří v tomto ohledu do binární biologické kategorizace sami o sobě nezapadají. Nehledě na to, že část cis lidí též může svými rysy nebo z důvodu svého zdravotního stavu budit dojem trans člověka.

Úřední změnu pohlaví nelze podmiňovat tělesným zásahem

Proces tranzice, jak byl do dnešní doby koncipován v rámci zdravotnictví, je sice rigorózní, ale ignoruje individuální potřeby, vychází ze zastaralého pojetí transgender identity a soustředí se kolem medicínských zásahů.

Ve vnímání trans identity už ale nehraje prim medicína, ale na první místo stavíme sebeurčení a autonomii jednotlivce, tedy aspekt lidskoprávní. Též Ústavní soud ve svém nálezu hovoří o ochraně důstojnosti člověka, která zahrnuje právo na „tělesnou integritu“ a „osobní autonomii“. Z toho vyplývá, že úřední změnu pohlaví nelze podmiňovat jakýmkoliv tělesným zásahem včetně hormonální terapie.

Na světě v současné době existují různé přístupy k úřední změně pohlaví, které by mohly nahradit náš zastaralý přístup. Možností je prohlášení před úřady bez dalšího potvrzení (tzv. self id), zavedení určité čekací doby po podání žádosti do oficiální změny (např. šest měsíců) nebo vyžadování odborného potvrzení (např. psychologický či sexuologický posudek).

Jako zbytečná a zatěžující se jeví jakákoliv úprava, která by stanovovala čekací dobu delší půl roku, vyžadovala nutnost doložit víc než dva posudky, případně dokonce očekávala komisní posouzení analogické k současnému stavu. Osobně bych se klonil k tomu, aby ke změně úředního pohlaví stačilo oficiální prohlášení, doplněné případně o jeden posudek (např. psychologický nebo sexuologický).

Důležité je vnímat fakt, že úřední změna nemusí nijak souviset s procesem medicínské tranzice, která může mít vlastní pravidla. Přesto bych se i v této oblasti přimlouval za určité zjednodušení s větším důrazem na informovaný souhlas a zkrácení celého procesu.