Česká televize letos zveřejnila šestidílný dokument V jiném těle, na kterém pracovala od roku 2020. A rozhodla se opět pro projekt, který toto téma zpracovává v duchu devadesátých let.

V jiném těle působí především jako cisvoyerismus a exploatace trans lidí a jejich blízkých. Co ostatně čekat od díla, které v popisku uvádí: „Transsexualita — módní ‚in‘ záležitost nebo vážný problém pro člověka, který se s touto poruchou narodí?“

Transsexualita je název psychiatrické poruchy, která byla v roce 2018 jako diagnóza vyřazena z psychiatrických poruch a od roku 2022 byla v Mezinárodní klasifikaci nemocí nahrazena „genderovým nesouladem“ v oddíle o sexuálním zdraví — pro představu, následuje kategorie „těhotenství“.

Tento text vůbec nemíním jako kritiku těch, kteří doslova šli s kůží na trh. Vůči protagonistkám a protagonistům seriálu mám velký respekt. Nemusím vždy sdílet stejný pohled, ale reprezentují část transgender lidí a já bych k jejich promluvám rád nabídl reflexi a kritické zasazení do kontextu.

Od Pološera se nic nezměnilo

Při sledování aktuálního seriálu V jiném těle můžeme mít pocit jistého déjà vu. Projekt s podobným narativem i tvůrčím týmem Česká televize vytvořila již v roce 2018 v rámci série Pološero: Souboj těla s duší. Dokument byl tehdy podroben tvrdé kritice, přesto jej Česká televize zařadila také do vzdělávací sekce Příběhy transsexuálů: Život v jiném těle.

I zde poznáváme tradiční narativ o „transsexualitě“ a „těle“, což dokládají také připojené zastaralé pracovní listy. Celý dokument lze chápat spíš didaktický materiál o tom, jak o trans lidech netočit.

Od té doby tvůrčí tým na svém přístupu nejen nic nezměnil, ale spíše přitvrdil. Proto byl projekt V jiném těle již loni kritizován, navzdory tomu ale Česká televize zveřejnila sérii v nezměněné podobě. O tom, jak asi aktuální dokument vznikal, si můžeme udělat představu na základě toho, co víme o kontextu vzniku Pološera.

Dokument, reality show, nebo inscenování režisérova záměru?

Způsob, jakým média přistupují k autentickým zkušenostem trans osob, se od pořadů s Erikou Stárkovou nesrovnatelně liší.

Pro pořad Pološero tvůrčí tým vybral jen ty protagonisty a protagonistky, kteří vyhovují příběhu, jaký chce režisér vyprávět. V průběhu natáčení byli zúčastnění nuceni režisérovu vůli respektovat a naplňovat předepsaný scénář — pokud naplněn nebyl, udělala to režie za ně.

O vzpomínky z natáčení pro Českou televizi se podělila například Ema. Po posledním Prague Pride byla oslovena s nabídkou rozhovoru, jenže dialog byl nakonec veden poněkud jednostranně — štáb z Emy doloval to, co chtěl slyšet:

„Nechtěla jsem o těle vůbec mluvit. Mluvila jsem o sociálních rolích. Ale to, co v té reportáži zazní jako první, je: Ema se narodila ve špatném těle. Ani slovo jsem neřekla o těle, ale oni si to přeformulovali do těchto jednoduchých frází.“

Obdobný proces následoval i při natáčení pro tým relace Pološero, který připravoval díl o transgender problematice. K natáčení byla přizvána i Emina matka. Otázky ale znovu sklouzly k předem připraveným a zbytečně reduktivním obratům:

„Pět lidí mě nutilo říct větu: Narodila jsem se do špatného těla. Prý aby to divák lépe pochopil. Po mamce zas chtěli vyloženě tu emoci. Doptávali se návodně pomocí otázek typu: A brečela jste, když vám to Ema řekla? Zklamalo mě, že i tahle televize chtěla emoce, show. Dopadlo to tak, že mě a mamku vystřihli, protože jsme říkaly něco, co se jim nehodilo.“

Ema problém vidí především v tom, že novináři přejímají striktní medicínské pojetí pohlaví a genderu, a dávají proto prostor pouze „pacientům“, kteří zapadají do lékařských tabulek. Neřeší se gender, ale tělesnost — hlavně to, co má člověk mezi nohama.

„Možná je to tím, že lidé nevědí, co gender vůbec je. Samotné slovo gender jim přijde jako fantazie, protože se ho nemůžou dotknout,“ přemýšlí Ema.

Vidět jsme to mohli v seriálu Most!. V něm se s trans postavou setkáváme až ve chvíli, kdy prošla lékařskou anabází a z kolonky muž přeskočila do kolonky žena, čímž znovu zapadla do binárního modelu pohlaví: „Tohle je to, co od nás společnost očekává. Na pět let zmizte někam do kanálu, pak se vraťte a už nám dávejte smysl.“

Také v sérii V jiném těle je obtížné rozlišit, co je autentické a co jednotliví protagonisté či protagonistky hrají, inscenují a přehrávají podle představ režie či společnosti.

Například Toby prochází před kamerou různými zinscenovanými coming outy, mimo jiné před třídou. Zajímavé je, když to pak kluci za přítomnosti kamery probírají v hospodě a sami se Tobyho ptají, proč jim to nemohl říct normálně, bez kamery.

Bez práva na jméno a vlastní identitu