↗

Tvůrci dokumentární série až posedle lpí na tělesnosti, protože psychický rozměr trans identity nedokáží nebo nechtějí pochopit. Foto FB Transparent CZ

Česká televize letos zveřejnila šestidílný dokument V jiném těle, na kterém pracovala od roku 2020. A rozhodla se opět pro projekt, který toto téma zpracovává v duchu devadesátých let.

V jiném těle působí především jako cisvoyerismus a exploatace trans lidí a jejich blízkých. Co ostatně čekat od díla, které v popisku uvádí: „Transsexualita — módní ‚in‘ záležitost nebo vážný problém pro člověka, který se s touto poruchou narodí?“

Transsexualita je název psychiatrické poruchy, která byla v roce 2018 jako diagnóza vyřazena z psychiatrických poruch a od roku 2022 byla v Mezinárodní klasifikaci nemocí nahrazena „genderovým nesouladem“ v oddíle o sexuálním zdraví — pro představu, následuje kategorie „těhotenství“.

Tento text vůbec nemíním jako kritiku těch, kteří doslova šli s kůží na trh. Vůči protagonistkám a protagonistům seriálu mám velký respekt. Nemusím vždy sdílet stejný pohled, ale reprezentují část transgender lidí a já bych k jejich promluvám rád nabídl reflexi a kritické zasazení do kontextu.

Od Pološera se nic nezměnilo

Při sledování aktuálního seriálu V jiném těle můžeme mít pocit jistého déjà vu. Projekt s podobným narativem i tvůrčím týmem Česká televize vytvořila již v roce 2018 v rámci série Pološero: Souboj těla s duší. Dokument byl tehdy podroben tvrdé kritice, přesto jej Česká televize zařadila také do vzdělávací sekce Příběhy transsexuálů: Život v jiném těle.

I zde poznáváme tradiční narativ o „transsexualitě“ a „těle“, což dokládají také připojené zastaralé pracovní listy. Celý dokument lze chápat spíš didaktický materiál o tom, jak o trans lidech netočit.

Od té doby tvůrčí tým na svém přístupu nejen nic nezměnil, ale spíše přitvrdil. Proto byl projekt V jiném těle již loni kritizován, navzdory tomu ale Česká televize zveřejnila sérii v nezměněné podobě. O tom, jak asi aktuální dokument vznikal, si můžeme udělat představu na základě toho, co víme o kontextu vzniku Pološera.

Dokument, reality show, nebo inscenování režisérova záměru?

Způsob, jakým média přistupují k autentickým zkušenostem trans osob, se od pořadů s Erikou Stárkovou nesrovnatelně liší.

Pro pořad Pološero tvůrčí tým vybral jen ty protagonisty a protagonistky, kteří vyhovují příběhu, jaký chce režisér vyprávět. V průběhu natáčení byli zúčastnění nuceni režisérovu vůli respektovat a naplňovat předepsaný scénář — pokud naplněn nebyl, udělala to režie za ně.

O vzpomínky z natáčení pro Českou televizi se podělila například Ema. Po posledním Prague Pride byla oslovena s nabídkou rozhovoru, jenže dialog byl nakonec veden poněkud jednostranně — štáb z Emy doloval to, co chtěl slyšet:

„Nechtěla jsem o těle vůbec mluvit. Mluvila jsem o sociálních rolích. Ale to, co v té reportáži zazní jako první, je: Ema se narodila ve špatném těle. Ani slovo jsem neřekla o těle, ale oni si to přeformulovali do těchto jednoduchých frází.“

Obdobný proces následoval i při natáčení pro tým relace Pološero, který připravoval díl o transgender problematice. K natáčení byla přizvána i Emina matka. Otázky ale znovu sklouzly k předem připraveným a zbytečně reduktivním obratům:

„Pět lidí mě nutilo říct větu: Narodila jsem se do špatného těla. Prý aby to divák lépe pochopil. Po mamce zas chtěli vyloženě tu emoci. Doptávali se návodně pomocí otázek typu: A brečela jste, když vám to Ema řekla? Zklamalo mě, že i tahle televize chtěla emoce, show. Dopadlo to tak, že mě a mamku vystřihli, protože jsme říkaly něco, co se jim nehodilo.“

Ema problém vidí především v tom, že novináři přejímají striktní medicínské pojetí pohlaví a genderu, a dávají proto prostor pouze „pacientům“, kteří zapadají do lékařských tabulek. Neřeší se gender, ale tělesnost — hlavně to, co má člověk mezi nohama.

„Možná je to tím, že lidé nevědí, co gender vůbec je. Samotné slovo gender jim přijde jako fantazie, protože se ho nemůžou dotknout,“ přemýšlí Ema.

Vidět jsme to mohli v seriálu Most!. V něm se s trans postavou setkáváme až ve chvíli, kdy prošla lékařskou anabází a z kolonky muž přeskočila do kolonky žena, čímž znovu zapadla do binárního modelu pohlaví: „Tohle je to, co od nás společnost očekává. Na pět let zmizte někam do kanálu, pak se vraťte a už nám dávejte smysl.“

Také v sérii V jiném těle je obtížné rozlišit, co je autentické a co jednotliví protagonisté či protagonistky hrají, inscenují a přehrávají podle představ režie či společnosti.

Například Toby prochází před kamerou různými zinscenovanými coming outy, mimo jiné před třídou. Zajímavé je, když to pak kluci za přítomnosti kamery probírají v hospodě a sami se Tobyho ptají, proč jim to nemohl říct normálně, bez kamery.

Bez práva na jméno a vlastní identitu

Režisér si k zobrazení transgender lidí nezvolil zplnomocňující přístup, ale taktiku „suffer porn“, tedy postup, kdy jsou hlavní postavy zobrazovány jako trpící, aby přitáhly pozornost a vyvolaly lítost, což nakonec slouží k „pobavení“ publika, a nikoli k respektu k daným postavám.

První díl začíná obligátními úvodní medailonky, ve kterých se zdá, že dotyční opakují zadání tvůrců. Tyto popisky pak protagonisty a protagonistky provázejí celou sérií vždy na začátku každého dílu.

Spolu s nimi se stále znovu opakují nevhodná označení genderu či použití špatných jmen: tvůrčí tým například místo kategorie „trans žena“ používá spojení „proměna z muže na ženu“. Různě je také zdůrazňováno původní biologické a úřední pohlaví dotyčných i po úřední tranzici.

Tobyho mantrou se stane, že „nemůže chtít zázraky“. Komentuje tak neutuchající neadekvátní genderové označování ze strany okolí, včetně učitele nebo ředitelky, která svému předsudečnému postoji dokonce chce dodat punc autority. Podle ní „musí“ Tobyho tak oslovovat, protože než Toby projde kastrací, nemá právo na svou identitu a oslovení, a pro ni to bude vždycky Simonka.

Od režiséra můžeme jen stěží čekat nějakou reflexi takových transfobních projevů, když si zřejmě myslí to samé.

Tvůrčí tým má svou šablonu, a pokud už se objeví odlišný autentický narativ trans lidí samotných, ignoruje ho nebo zarámuje v rámci cisnormy. „Já jsem nikdy nebyla chlap,“ řekne protagonistka. V titulku ale čteme, že „prochází změnou z muže na ženu“ a vždy je uvedeno špatné jméno. Teprve po operaci, po „přeměně“, jsou ženou/mužem.

Podřídit se systému stůj co stůj

Do tohoto cisnormativního rámce se autoři série snaží účinkující trans lidi vměstnat stůj co stůj. Mnohdy to asi šlo samo, protože dané postavy mají silný pocit, že „musí sekat dobrotu“ a projevují velkou konformitu vůči okolí, tvůrčímu týmu i celému systému tranzice. Jejich základní nastavení je přizpůsobit se — včetně přizpůsobování svého těla a anatomie, aby nebyli ponižovaní. Podle Markéty je to „důležitější než život“.

V každém případě si lze všimnout, že vybrané osoby spojuje jistá prekérnost, ve které se nacházejí, ať už ve smyslu prekarizované práce, bydlení, nebo nestabilního rodinného zázemí, případně navíc nízkého věku.

Pokud se podíváme na zpracování daného záměru podrobněji, jako první se všimneme medailonků jednotlivých lidí, tedy způsobu, jak se na začátku představí, a popisků, které je budou definovat na začátku každého dílu i v závěrečném epilogu poslední epizody — proměna neproměna.

Co na tom, že je Edward tři roky úředně muž? Na začátku každého dílu tvůrci neopomenou připomenout, že kdysi byl Karolína. Přitom pravidlo číslo jedna, pokud mluvíte o trans lidech, je právě toto nedělat.

Komparzistka Péťa v jednu chvíli vysvětluje svůj postoj, kde nelze odlišit její autentické přání od normativních požadavků společnosti: „To co já nechci […] aby pak společnost...“ V předposledním díle vyjadřuje záměr „neprovokovat zbytečnými požadavky“.

V dokumentu jsme svědky toho, jak jí na castingu kdosi (režisér?) říká, že je jen na půl, ale on potřebuje oblékat buď muže, nebo ženu, protože je to „praktičtější“. A pak ji neustále nutí přijmout mužskou roli.

Je tristní sledovat situaci, kdy si Péťa už nadšeně zkouší dámské kostýmy, ale poté, co kostymérka telefonicky obdrží nové instrukce, znovu Péťu přemlouvá na mužskou roli.

Je zde evidentní jak velká snaha přizpůsobit se, a to až za hranice vlastní tělesné integrity, tak i marnost takové snahy. Na to často trans lidé reagují ještě větší snahou přizpůsobit se a rezignovat na své požadavky. Když se Péťa ohradí a mužskou roli nepřijme, zřejmě přijde o pracovní příležitost.

Tak jako se tito lidé přizpůsobují tlaku společnosti, podřizují se i tvůrcům — primárně režiséru Pavlu Dražanovi, který na sérii ale nepracoval sám, jak je patrné z ženského hlasu zpoza kamery v některých dílech.

Všichni s daným systémem souhlasí a chtějí sterilizace, neboť česká legislativa úřední uznání pohlaví podmiňuje kastrací. Přejí si také další — již dobrovolné — plastické operace, těší se na komisi i na operace.

Pro mnoho jiných hlasů o ponižování, strachu, stresu, obtížném rozhodování a tlaku v dokumentu není místo.

Bezohledný voyerismus

Jediný narativ je objektivizace trans lidí na tělo, jeho zpředmětnění — jako v okamžiku, když lékař kreslí na prsa Markéty čáry před operací a poté následují naturalistické záběry operace prsou. Aby toho nebylo málo, uvidíte tyto záběry hned v úvodu dalšího dílu jako připomínku, co jste mohli vidět v předchozím díle.

V „letním speciálu“ ve čtvrtém dílu si pak užijeme detailní záběry na Markétinu hruď v plakách. A kdo se v tomto díle neukáže v plavkách, je filmován alespoň při převlékání v šatně — navíc v úhlu, který připomíná skrytou kameru. V tomto díle také uvidíme další detailní záběry z operace, tentokrát nosu. Otázkou je proč.

V pátém díle se opět režie naplno vrátí k operacím. Uvidíme operaci prsou Ariany, a nakonec také Markéty, pro kterou je to již čtvrtá operace. Vrcholem je pak operace Markétiných genitálií v závěrečném šestém díle a záběry, jak jí zdravotník natírá desinfekci na vnitřní stranu roztažených stehen a na penis.

Oproti operacím prsou aspoň nevidíme detail. Přesto si znovu kladu otázku, proč bylo potřebné alespoň zahlédnout Markétin penis. Jsem přesvědčen, že takové zobrazování trans žen má přesně opačný motiv než respekt k nim.

Jenže pak jdou tvůrci ještě dál. Gynekologická prohlídka bývá součástí vyšetření trans mužů a bývá nepříjemná až traumatická. Toby ví, že „nemůže chtít zázraky“, a tak jde na ruku naturalistickému pojetí tvůrců, kteří jsou přítomni a točí prohlídku na kameru.

Tobyho spolužáci se tak nyní mohou podívat na svého kamaráda s roztaženýma nohama na stole, zatímco gynekolog mu vyšetřuje vagínu a kamera zabírá i monitor sonografie. V posledním díle si záběry Tobyho na gynekologickém stole ještě připomeneme.

České televizi se zde podařilo překonat všechny hranice vkusu a posunout se do sféry bulvární bezohlednosti.

Lidé vytržení z komunity

Dokumentární sérii rovněž zásadně chybí trans komunita. Vybrání byli jen lidé, kteří charakterizují jistou část jejího spektra a neztotožňují se s ní. Přitom z českých výzkumů víme, že trans lidé komunitní podporu — ať již ve formě podpůrných skupin, nebo třeba jen virtuálního a pasivního kontaktu s jinými trans lidmi — zmiňují jako zásadní.

V dokumentu se komunita zmiňuje spíš nepřímo anebo ve smyslu vymezení se vůči ní. Péťa například odmítá označení „trans“. Na to má plné právo a je relevantní tento rozměr zachytit.

Mnozí „trans“ lidé se skutečně cítí prostě jako lidé, muži a ženy a po tranzici — tedy úřední změně pohlaví podmíněné kastrací — nechtějí být spojováni s komunitou ani se nějak společensky angažovat v dané problematice.

Proto na jiném místě Péťa vysvětluje, že po tranzici už nebude chtít být v kontaktu s „kolegyněmi“, jak označuje ženy v podobné situaci, aby se vyhnula označení „trans/gender“. Vymezuje se také vůči spolku, který řeší práva trans lidí, například v souvislosti s možností úředního uznání pohlaví bez podmínky kastrace.

Péťa jasně říká, že ona sama nic měnit nechce. A protože stále nemá kastraci za sebou, nemůže změnit úřední pohlaví a dál vyhledává prekarizovanou práci, protože plný úvazek chce hledat až po úředním uznání ženského pohlaví.

Žádní psychologové a psychoterapeuti, jen operatéři

Bývalá manželka Markéty si pak stěžuje, že je podporovaná LGBT+ komunita, ale jí a jejím dětem se podpory nebo pomoci psychologa nedostane. Přitom ve skutečnosti má k psychologické podpoře snazší přístup než trans lidé.

Právě psychologické poradenství a psychoterapie představují další rozměr, který v dokumentu zcela chybí. Celá tranzice je zachycena pouze klinickým prizmatem založeným na operacích těla.

Snad jediný pozitivní aspekt celé dokumentární série přináší příběh Edwarda, zasazený do kontextu víry. Díky tomu můžeme sledovat jak jeho náhradní věřící rodinu, tak přístup církevních autorit.

Edward ale po druhém díle ze série bez vysvětlení zmizí a nedočká se ani závěrečného epilogu. Hrálo roli to, že Edward již měl úředně změněné pohlaví, a proto o něm režisér vzhledem ke svému narativu již neměl co říct?

Co vlastně bylo cílem série?

Záměrem tvůrčího týmu bylo zřejmě „zachránit“ transgender osoby. Zobrazit, jak to mají těžké a trpí, ale přitom jim a divácké obci nenabídnout alternativu.

Každodenní ponižování trans lidí dokument nejen bez reflexe zachycuje, ale dokonce k němu sám přispívá. Někdy implicitně, někdy explicitně, když režisér zpoza kamery zpovídá partnera Ariany a bezostyšně se ho ptá: „Kdy jsi zjistil, že to je kluk?“ Partner odpoví: „Ona je ale holka.“ Režisér: „Ale fyzicky to je kluk.“

Arianin partner je v celé sérii jediný, kdo se vůči režisérovi občas otevřeně ohradí. Na režisérovo prohlášení jednoznačně odpoví, že nikdy klukem nebyla a že jde o soukromé věci. Jenže režisér žádné soukromí a důstojnost protagonistek a protagonistů v sérii neuznává. Pojetí transgender tematiky a lidí je plně postavené na tom, že se jedná o psychiatrickou poruchu, se kterou se člověk narodil a kterou lze „léčit“ tělesnými operacemi — tedy fyzickou „proměnou“.

Lze jistě namítnout, že série zobrazuje drsnou realitu a trápení, které trans lidé opravdu zažívají. Ale pominu-li výše zmíněnou pochybnou autenticitu hraničící s reality show — od výběru účinkujících, přes výběr a inscenování scén až po cissexistické promluvy samotného režiséra zpoza kamery — problém také je, že tvůrčí tým nenabízí žádnou kritiku ponižujícího systému, žádnou dobrou praxi.

Po systému a v přístupu okolí dokument proměnu nepožaduje, a dokonce není reflektována ani společenská a odborná proměna přístupu k transgenderové identitě, která se již odehrála a odehrává. Režie se vůči ní naopak spíše ohrazuje.

Kam se poděly všechny ty příběhy, kde ředitel či ředitelka bez problému respektuje jméno trans studující osoby, učitelé si ho přepíší ve třídní knize anebo se sami zeptají trans studenta, jak ho mají oslovovat, vědí, že nejspíš nebude chtít používat přechýlené příjmení, a když se někdo splete, tak se prostě opraví?

Autentický obraz světa trans lidí

Česká televize má jistě dojem, že projektem plní svou veřejnoprávní službu. Bohužel. Zkusme si ale představit, jak skvěle, lidsky, citlivě a důstojně mohl dokument vypadat, a to i se stejnými lidmi, kdyby ho netočil transfobní režisér Pavel Dražan, ale právě Arianin partner.

O přístupu České televize ostatně svědčí i rozdíl mezi prezentací problematiky trans lidí v dokumentech tohoto typu a Magazínu Queer, který je v zásadě točen samotnými LGBT+ lidmi. Je výmluvné, že i když se Magazín Queer týká třeba knížek pro děti, musí být s varováním vysílán kolem půlnoci, zatímco pořad V jiném těle je bez varování opakován v odpoledních hodinách.

Nechceme po České televizi žádné zázraky, když v roce 2022 trváme na zobrazování trans lidí s náležitou důstojností a respektem. Česká televize by neměla dělat dokumenty o trans lidech, ale s trans lidmi.