Asi by se našel jen málokdo, kdo by nevěděl, že ve středu dvanáctého října zastřelil mladý neonacista v Bratislavě dva bezbranné lidi před známým LGBTQ+ klubem Tepláreň. Od té doby se o teroristickém činu i právech a bezpečnosti queer osob napsaly stovky stránek. Objevily se snahy o upřímnou reflexi a řešení široce rozšířené homofobie, ale také spousta alibismu, ba dokonce i snahy přelakovat poslední dění homofobními báchorkami. Napřed však fakta.

Uplynulý pátek se na protest proti vraždě a se záměrem uctít oběti sešli lidé v šesti městech České republiky — jen v Praze se pochodu účastnilo kolem tisíce osob. Středeční shromáždění pořádané platformou LGBTQ+ organizací na Václavském náměstí bylo ještě několikanásobně početnější. Dané iniciativy v reakci na teroristický útok také vydaly výzvu, nyní asi s devatenácti tisíci podpisy. Hned třiadvacet uskupení žádá legislativní ochranu před útoky z nenávisti, schválení manželství pro všechny a ukončení nucených kastrací při úřední změně pohlaví.

Přímo z bratislavského útoku bychom si měli pamatovat dvě jména: Juraj Vankulič a Matúš Horváth. Nevinní lidé, jejichž život zákeřně a nevyzpytatelně přetrhly střely. Pachatel sám je nechutnou figurou, jež si zaslouží upadnout v nejhlubší zapomnění. Současně ale potřebujeme znát jeho pohnutky, už jen proto, abychom pochopili, co se stalo, a dokázali reagovat.

Původ nenávisti

Útočník byl velmi mladý muž, kterého zjevně formovaly internetové „imageboardy“ typu nechvalně proslulého 4chanu, prostředí nenávistných memů a konspiračních teorií, jaké najdeme jen v nejhlubších zákoutích digitálního prostoru. Lze se jistě bavit i o vlivu proruských rodičů, nicméně střelec samotný proruské názory spíše nezastával.

Jeho ideologii odhalilo grafomanické blábolení o desítkách stran, pro než se vžilo poněkud přehnaně vznešené označení „manifest“. Velmi podobné texty, jimiž se útočník zjevně inspiroval, vydávali na internetu i neonacističtí teroristé v minulosti. Zde jde o pamflet přecpaný antisemitismem, rasismem a nenávistí k LGBTQ+ lidem či feminismu. Dílčí „zajímavostí“ je rámování LGBTQ+ témat a práv jako „ideologií“ a civilizaci ohrožujících životních stylů, jež střelec mimoděk sdílí s poměrně značnou částí konzervativní scény.

Na základě „manifestu“ můžeme bez nadsázky říci, že střílel neonacista. Krom toho, že svou litanii uvodil nacistickým symbolem takzvaného černého slunce, odkazujícím opět k jiným teroristickým pamfletům, ideologicky je text ukotven v americkém neonacistickém hnutí projevujícím se zhruba od raných osmdesátých let především představami o židovském spiknutí ovládajícím svět či nutné genocidní „rasové válce“.

Ač jde o bláboly, které není namístě krom sociálně-vědného zájmu číst a už vůbec ne popularizovat — protože přesně to si terorista přeje —, jasně nám ukazují, že střelba byla ideologicky motivovaná. Ač se do zdá očividné, bohužel je nutné to opakovat: v prostředí sociálních sítích již různé kospirátorské účty na střídačku s banalizováním neonacistické vraždy šíří tvrzení, podle nichž měl být střelec gay zabíjející ze žárlivosti a podobně.

Homofobie jako zdejší norma

Jinou a poněkud sofistikovanější snahu o přerámování tragédie přináší ultrakonzervativní část politického spektra, zastoupená namátkou lobbistickou Aliancí pro rodinu či jejím příznivcem senátorem Zdeňkem Hrabou (nestr., dříve za STAN). Čin sice deklarativně odsuzuje, ale současně jej ořezává o širší společenský kontext a snaží se zabránit jeho vážnější reflexi.

V základu tvrdí, že kritika, která se na nejaktivnější odpůrce práv LGBTQ+ lidí po střelbě snesla, je naprosto neoprávněná. Kritizované se snaží postavit do role oběti, jak je to u ultrakonzervativců ostatně poměrně běžné, a tvrdí, že se například lidé volající nyní po silnější ochraně queer lidí před násilím z nenávisti snaží vraždu zneužít ve svůj prospěch.

To je nehorázné na více rovinách. V první řadě je faktem, že právě daní aktéři tu roky šíří mnohdy notně nevybíravou homofobii i transfobii, spojují LGBTQ+ lidi i jejich práva s různými smyšlenými nebezpečími, snaží se je vykreslit jako agresory, komunisty, devianty a bůh ví co ještě.

Namátkou poslanec ODS Marek Benda — mimochodem pomocník Aliance pro rodinu — pokládá manželství pro všechny za součást „rozpadu západní civilizace“. Prezident Miloš Zeman zjevně přímo nesnáší trans* lidi. A do LGBTQ+ osob a jejich přání si po dlouhá léta rád kopne leckdo od náhodných komentátorů na sociálních sítí přes politiky lákající na „obranu normálního světa“ po takzvané odborníky.

Když dotyční nyní líčí, jak je bratislavský teror jen činem náhodného šílence či „extrémisty“, pouze se odhalují jako alibisté. Ač je samozřejmě z vraždy nejde přímo vinit, je nabíledni, že mají podíl na paranoii či přímo žášti vůči LGBTQ+ lidem. Pokud by někdo věřil tomu, co ultrakonzervativní aktéři průběžně říkají, patrně by došel k závěru, že je duhová vlajka symbolem ultralevice, obchodování s dětmi, perzekuce heterosexuálních lidí, pádu římské říše a tak dále, a je tedy nutno se proti ní aktivně bránit.

Když se třeba v překladovém textu démonizujícím transgender lidi v ultrakonzervativním časopise Monitor (Res Claritatis), úzce spojeným s protipotratářským Hnutím pro život, tuhle psalo, jak „transgenderové hnutí vymazává biologické ženy a my (…) musíme povstat a tuto nespravedlnost zastavit“, v posledním kontextu se člověku chce ptát, co se do takového „povstání“ mělo všechno vejít? Pohodový den na náměstí s hudbou a projevy à la cukrkandlově laděné mítinky Aliance pro rodinu, nebo fašistický puč, nad jakým zjara fantazíroval další letitý aktér „antigender“ hnutí Roman Joch?

Samozřejmě nelze objektivně změřit, jak ultrakonzervativní aktivismus stimuluje neonacistické fanatiky, ale je jasné, že slova tvarují příběhy, příběhy ideologie a ideologie mohou motivovat činy. Pokud dlouhodobě bruslíte na hraně mezi konzervatismem a přímým vzýváním strachu a z něj přirozeně plynoucí nenávisti, nemůžete se divit, když vám teď nikdo nevěří vaše odsudky. Nemáte zakrvácené ruce, ale už to, jak zběsile si je po bratislavském teroru myjete, ukazuje, že nejčistší taky nebudou.

Jinak řečeno, pokud jste poslední roky přikulovali rostoucím ultrapravicovým tendencím a homofobii, pánové Bendo, Hrabo, paní Jochová, Kovářová i mnozí další, vaše odsudky teď vyznívají jako nejapný pokus o minimalizaci škod, jež jste sami napáchali. Zvlášť v kombinaci s obratem probuzenou hysterií proti požadavkům LGBTQ+ organizací.

Čas na skutečnou reflexi

Když LGBTQ+ aktivisté podepsaní pod nedávnou výzvou žádají důslednější ochranu queer lidí před násilím z nenávisti, manželství pro všechny či zrušení zmíněných sterilizací, nedělají to proto, že by chtěli střelbu v Bratislavě zneužít, jak v podstatě nepokrytě tvrdí zmíněná Aliance pro rodinu.

Dané volání je zaprvé odpovědí politikům a dalším veřejně činným osobnostem, které čin sice upřímně odsuzují, ale činí tak skrze variace na „všichni tu mají stejná práva a nikoho nejde vraždit proto, kým je“. Což je příklad zvláštní barvosleposti: kdybychom žili ve společnosti, kde jsou opravdu všichni rovni a nikdo není diskriminován, nevěnoval bych poslední hodinu psaní odstavců o homofobech snažících se bránit narovnání práv. A prosím, opravdu už se nedohadujme o tom, zda je například registrované partnerství rovné s manželstvím. Není.

Queer lidé otřesení zvlášť hrozným zločinem z nenávisti zkrátka chtějí být braní jako normální součást společnosti, kolem které nejsou neustále rozviřované umělé hysterie. Velmi dobře cítí, že pokud budou občany druhé kategorie, jimž se navíc přisuzují jakési zlotřilé záměry, nebudou v bezpečí. Konkrétně schválení manželství pro všechny by tu nejen narovnalo podmínky a konkrétně zlepšilo život řadě lidí, ale podle příkladů ze zahraničí také patrně zlepšilo celkové přijetí LGBTQ+ osob širokou společností.

Ultrakonzervativní scéna na volání queer lidí reaguje obvyklou paranoiou i přinejmenším zčásti vykalkulovaným a přehrávaným zděšením, ač by se požadavky na důsledné postihování zločinů z nenávisti či manželství pro všechny většiny populace doslova nijak nedotkly. Chceme-li vidět, jakým směrem se tu ultrakonzervativní myšlení po událostech v Bratislavě obrátilo, stačí se znovu podívat na Alianci pro rodinu.

Opakovaně se snaží vykreslit jako skutečná oběť, již pronásledují zlotřilí radikální aktivisté. U té příležitosti vykládá transfobní báchorky a straší tu „‚muži‘ s ženským pohlavním ústrojím, pleší a fousatou tváří“, kteří budou k nelibosti předsedkyně Aliance Jany Jochové chodit po ulicích (a páchat tím nějaké blíže nespecifikované zlo), tu jakousi LGBTQ+ totalitou.

Na podobnou notu si ostatně drnkl i Ondřej Neff v Lidových novinách „varující“ v kontextu střelby před tím, že se z queer lidí stane „kasta (…), kolem níž je dlužno chodit po špičkách nebo v předklonu, aby člověk nevyfasoval nálepku homofob“. A Marek Kerles z Info.cz se blýskl teorií, že by se mělo „nepravdivé obvinění z homofobie postihovat stejně jako homofobie samotná“. Svůj text příznačně postavil na premise, že manželství pro všechny znamená ve skutečnosti „zrušení“ manželství.

Jak vidno, ze strany „antigender“ hnutí, spřízněných politiků a komentariátu se reflexe bratislavského terorismu omezuje na úvahy, jak v nastalé atmosféře zabránit posílení LGBTQ+ práv a naopak udržet svou možnost queer lidi bezostyšně urážet. Je to až pozoruhodně morálně hnusné, ale bohužel ne překvapivé. Ultrakonzervativní kruhy spíše jen potvrzují, že se prakticky v žádné z diskutovaných oblastí nenechají obměkčit, a když zhusta volají po „racionální diskusi o kompromisech“ a podobně, ve skutečnosti chtějí prostě prosadit svou.

Chceme-li tedy vidět upřímnou reflexi bratislavského zločinu z nenávisti, obraťme pozornost hlavně na politiky a další aktéry, kteří mají možnost postavení LGBTQ+ lidí zlepšit (či také zhoršit), ale lavírují v jakési pohodlné neutralitě. Stát stranou a dělat, že téma neexistuje, je teď již neudržitelné. A volání po rovnoprávnosti a jasném odmítnutí queerfobie si zaslouží být vyslyšeno. Teď hned.