Zastánci manželství pro všechny tvrdí, že jim jde o jen o rovná práva, kdežto odpůrci se ohánějí jazykem, kulturou, "tradičním významem" slova "manželství", atd.

Já už dlouho čekám, kdy se té možnosti někdo chopí (doufal jsem v Piráty). Tak prostě pojďme vymyslet nový obrat, třeba, co já vím, "zákonné partnerství" dostupné všem, jak chtějí progresivní strany, nahrazující jak manželství, tak "registrované partnerství", *novelizovat všechny zákony* které explicitně zmiňují slovo manželství nebo manžel, a hotovka, ne? Obě strany by měly být spokojené. Pokud teda konzervativcům opravdu jde o jazykově kulturní tradice, a ne o zachování právní nerovnosti.

A ano, myslím si, že technicky jde takhle novelizovat všechny zákony jednou novelou, i kdyby jich bylo třeba dvě stě.

Ve válkách, i těch kulturních, se okamžitý stav nedá obvykle posoudit bez historie bojů.

V České republice jsme vedli dlouhou parlamentní válku o registrované partnerství. Nakonec skončila kompromisem -- registrované partnerství sice řeší společný majetek partnerů (možná hůře, než by si někteří představovali, ale korektně). Nicméně neřeší, krom maličkostí, dvě velmi bolavá místa:

a) Registrovaní partneři nemohou jako pár adoptovat děti, dokonce ani dítě jednoho z nich.

Jinými slovy -- pokud přejede tramvaj jednu z partnerek, druhá nemá k dítěti, se kterým třeba žila deset let a které ji říká "maminko", žádný právní vztah. Prý je to pro ochranu zdravého psychického vývoje dítěte.

b) Partner nemá status manžela/manželky z hlediska zdravotních informací. Tudíž, kdyby ta tramvaj tu jednu z páru nezabila, jen těžce zranila, tak se ta druhá se od nemocnice nesmí oficiálně dozvědět, jak vážně je její partnerka zraněná.

Osobně si myslím, že kdyby se při řešení problému registrovaného partnerství nepřijal kompromis, dnes by u nás neexistovalo téma "manželství pro všechny" (respektive, bylo by zcela marginální).

Vyčítat těm, kdož byli (resp. jsou) obětmi kompromisu, ve kterém si pár směšných politických figur na jejich úkor ohřálo svoji politickou polívčičku, že dalším kompromisům nevěří a chtějí spolehlivé záruky v "manželství pro všechny" (tedy v instituci, kde už dost dobře nejde ustanovovat diskriminační podmínky vůči některým), by asi bylo dosti pošetilé. Oni prostě právem nevěří Jurečkům, Bendům a dalším bojovníkům za nadpráví bílých heterosexuálů a právo bít ženy (ona není shoda náhod, že stejní šašci bojují zuby nehty proti Istambulské úmluvě).

Bojovníci za tradiční žitý svět, ve kterém nemají být lidé zneklidňováni proměnou známého slova manželství, mají jedinečnou šanci -- odstranit důsledně právní diskriminaci registrovaného partnerství. Pak by ještě mohli vyjednávat o kompromisu. Ten by odpovídal vašemu "zákonnému partnerství". Ale bez toho, že by se předtím odstranila zmíněná diskriminace to dost dobře nejde.

Věcně máte pravdu -- nejčistší řešení je nikoliv chránit právně pojem manželství, ale právně ho zrušit. A ponechat soukromí každého páru (tady jsem i já konzervativní), jak budou svůj vztah nazývat. Jenomže to není vlajka, pod kterou byste mohl uprostřed bitvy sešikovat vítěznou skupinu, nejvýš rozumný kompromis při následném uzavírání míru.

P.s. Jeden z bolavých kompromisů, ke kterým se Piráti při vytváření vládní koalice zavázali, bylo multilaterální zmražení tohoto tématu na celé volební období. Jurečka prostě opět ukázal, co pro něj a znamenají závazky a dohody -- smutná degenerace kdysi velmi poctivé politické stran, ale Piráti v by v tomhle neměli KDU-ČSL následovat.

„Dovedl si někdo ještě před pár lety představit, že bude zájemce třeba ve Velké Británii sedět u počítače a vybírat si z nabídky mnoha klinik na výrobu dětí takové, které bude vyhovovat jeho představám? Vlasy, oči, pohlaví, dárkyně vajíčka s požadovanou inteligencí. Na světě je stále dost chudších, kteří těm bohatým rádi nebo z nutnosti poskytnou své tělo k naplnění jejich představy o dítěti...“

Konzervativcům jde například o to, aby novorozenci nebyli předmětem obchodování.

https://www.konzervativninoviny.cz/jak-se-v-ceslu-tleskalo-obchodu-s-detmi/

Myslím, že obě strany, progresivisté i konzervativci, vedou svou relativně neškodnou, ale docela hlučnou válku z důvodů spíše zástupných. Konkrétní praktický efekt, jímž je při snaze o dosažení, resp. zachování určité právní úpravy argumentováno, nevypadá příliš významně a stěží může vysvětlit oboustrannou nesmiřitelnost a bojové zaujetí. Jde o obdobu starých zdůvodnění střetů, jež lidé posléze těžko chápou (jako nyní třeba kruciálnost čtyř pražských artikul). Zápas probíhá podobně jako leckterá dávná bitva o obdobu nějaké nepříliš významné kóty (jako byla třeba Lipská hora). O co jde, to je porážka nepřítele. Nebo aspoň zastavení jeho tažení.

Normalizace tzv. „manželství pro všechny“...

[přestože už ta současná úprava nikomu nezakazuje uzavřít manželství a manželství jako svazek muže a ženy je tedy z hlediska práva skutečně otevřeno všem, přičemž je samozřejmě věcí osobní odpovědnosti, aby každý, kdo do manželství vstupuje, posoudil, zda mu jeho vlastní dispozice umožňují dostát závazkům, které vůči manželovi/manželce uzavírá - zda je tedy například ochoten zříci se promiskuitního způsobu života (pokud ovšem„manželství“ nebude v polyamorickém smyslu slova „pro všechny“, takže už pak skutečně nepůjde o manželství v původním smyslu tohoto slova), zda například souhlasí s přáním partnera mít děti, zda není alkoholikem či netrpí nějakou jinou vážnou vadou, která by soužití v manželství prakticky vylučovala; posouzení těchto vlastních schopností dostát závazkům vůči partnerovi – závazkům, které vstup do manželství předpokládá – to je prostě věcí osobní odpovědnosti, ale manželství z hlediska práva otevřeno pro všechny už nyní je; nevyplývá z toho ovšem žádný nárok, že s každým mužem nějaká jiná žena a s každou ženou nějaký jiný muž musí toto manželství uzavřít; manželství tedy není instituce, na kterou by každému a všem vznikal automatický nárok, manželství je produkt kulturně evolučního vývoje lidstva]

... normalizace „manželství pro všechny“ má tedy, pane Horáku, z hlediska kulturně evolučního vývoje lidstva jistě netušené konsekvence, ovšem tvrzení (pokud ten Váš diskusní příspěvek mohu takto interpretovat), že „těžké chápání“ obchodu s novorozenci (obchodu, který konsekvencionálně z toho společenského uznání a normalizace „manželství pro všechny“ vyplývá – neboť dva muži a dvě ženy principiálně nejsou schopni/schopny mít dítě, takže pokud ho chtějí, musí si ho – často za úplatu – nechat „vyrobit“), tedy tvrzení, že „těžké chápání“ tohoto obchodu s novorozenci by mělo nějak opravňovat naši netečnost či toleranci k tomuto obchodu – takové tvrzení by, pane Horáku, bylo značně provokativní a rozhodně by nešlo o něco, co „nevypadá příliš významně“. Jde tu o důstojnost člověka, člověka, který se nesmí změnit v pouhou komoditu. Následky této proměny by byly opravdu velmi špatné. Hana Konečná, zástupkyně Česka v Bioetické komisi Rady Evropy k tomu podotýká, že „... základní otázkou je to, zda náhradní mateřství považujeme za obchod s lidmi či nikoliv. Pokud by se totiž jednalo o nezištnou pomoc bližnímu, poskytovaly by dnes bohaté třicetileté celebrity bezplatně k náhradnímu mateřství své tělo třeba chudým homosexuálním popelářům. Takřka ve všech případech se ale jedná o situaci, v níž na jedné straně stojí bohatí lidé a na straně druhé chudé, mladé ženy, třeba z Ukrajiny. Proč by si za pár let nemohla společnost odsouhlasit, že si budeme vyrábět kojence třeba k tomu, aby posloužili jako dárci orgánů? Vždyť i takové hlasy už se dnes ozývají, přečtěte si práce nejvlivnějšího současného bioetika, Petera Singera, který upozorňuje, že novorozenec je na nižší mentální úrovni než některé dospělé zvíře. Tak proč by nemohlo dítě, vyrobené v odlidštěné proceduře s pomocí darovaných spermií, vajíček a náhradní matky, posloužit k tomu, aby zachránilo život třeba jinému, nemocnému dítěti milujících rodičů?“

Zvláště když ten časový limit pro vykonání „interrupce“ (infanticidy) by se podle Petera Singera měl posunout i do období po porodu...

V praxi jde o dětskou (dětmi nevyžádanou) eutanazii, protože (podle bioetika Petera Singera) „důležité je rozhodnout, zda je kvalita života miminka dostatečná k tomu, abychom si přáli nechat je dál žít, nebo ne.“ A kvalita života takového miminka, které nejprve vzniklo odlidštěným způsobem jako výrobek na zakázku, a pak třeba v nějakém parametru požadavky zákazníka úplně nesplňuje a může být tedy reklamováno – kvalita života tohoto „porouchaného výrobku“ asi nebude nic moc, takže si logicky nebudeme přát nechat tento „porouchaný výrobek“ dál žít a s ohledem na jeho špatnou kvalitu života je tedy naším lidským právem nechat ho usmrtit. Rozprodání „na součástky“ alespoň sníží neúčelně vynaložené náklady, ale v konečném důsledku by vlastně mohlo přinést i zisk, takže by se to všem vyplatilo. Nikdo by netrpěl – „novorozenec je přece na nižší mentální úrovni než leckteré dospělé zvíře“ a tkáň přece také trpět nemůže, je to tedy pro všechny zúčastněné velmi výhodné, nikdo netratí a nikdo netrpí. Je to prostě dobrý způsob, jak může zbohatnout i celá společnost, způsob, jak mnoho trpících nemocných může být uzdraveno a jak se zdravotnictví může posunout na novou vyšší úroveň. Máte snad něco proti? Ne? Takže to můžeme začít praktikovat, vyřeší se tím jak problém chudoby, tak i problém mnoha nevyléčitelně nemocných... Je to tudíž velice humanistické konečné řešení...