Ministerstvo vnitra připravilo vyhlášku, která umožní stejnopohlavním párům, aby byly řádně zapsány v rodných listech svých dětí. Aliance pro rodinu, která se dlouhodobě staví proti sňatkům stejnopohlavních párů, uspořádala před budovou ministerstva vnitra proti nové vyhlášce happening. Při něm její představitelé v převlečení za batolata rozdávali kolemjdoucím rodné listy. Na jednom z transparentů stálo: „Každé dítě chce mámu a tátu.“

Alianci pro rodinu však nejde o bohulibou starost o „práva dítěte“, ani o konzervativní politickou agendu. Především upírá právo na rodičovství gayům a lesbám, stejně jako dcerovství a synovství jejich dětem, a to na základě primitivně biologického pojetí rodiny, v němž zaznívají tragické ozvěny minulosti.

Katolický publicista Michal Semín ze spolku Svatopluk v jednom rozhovoru řekl, že konzervativci vlastně nemají svou vlastní pozitivní vizi politiky, nýbrž že je jejich politika reaktivní, ve smyslu: „Na tuhle časem a tradicí prověřenou instituci nám nesahejte.“ Mimoděk tak přiznal, že ti, kdo se u nás označují za konzervativce, jsou v mnoha případech spíše reakcionáři, protože jim jednoduše jde o návrat do předchozího stavu — byť u českých zpátečníků to není tak jednoduché jako například u francouzských, kteří požadovali jednoduše návrat před velkou francouzskou revoluci.

Mýtus tradiční rodiny

V případě českých reakčních aktivistických skupin, jako je Aliance pro rodinu, nebo její sesterské Hnutí pro život, se totiž ani tak nejedná o návrat do nějakého konkrétního historického statu quo ante, ale spíše do vybájené minulosti, která ve skutečnosti nikdy existovala a které se někdy říká „tradiční rodina“.

Rozdíl mezi konzervativní a reakční politikou je dobře vidět na postoji k manželství pro všechny: zatímco britští konzervativci podporují rovné právo na manželství pro všechny páry, včetně gayů a leseb, české reakční sociální hnutí v čele s Aliancí pro rodinu a s podporou vládní strany KDU-ČSL se přijetí zákona zuby nehty brání. Místo konzervativní podpory instituce manželství a hodnot, jako jsou vzájemná láska, úcta a věrnost dvou lidí, prosazují hodnoty reakční: manželství bylo dřív vyhrazeno pouze dvěma lidem opačného pohlaví, proto do něj nesmí vstoupit dvě lesby nebo dva gayové.

S aktuální kauzou kolem nové vyhlášky Ministerstva vnitra, která nově umožní rodičům do rodného listu dítěte vyplnit dvě kolonky „rodič“ — přičemž současná verze tabulky, kde se vyplňuje „matka“ a „otec“, samozřejmě zůstane v platnosti — je to podobné. Namísto konzervativní podpory rodiny jako pečujícího prostředí, kde dítě zakouší (i právní) jistotu, reakčně usilují o to, aby děti ze stejnopohlavních párů neměly v rodném listě zapsané své skutečné rodiče, tedy ty dospělé, v jejichž rukou spočívá život dítěte, ale rodiče biologické, tedy dárce DNA.

Trvání na starém způsobu rodného listu i pro homoparentální rodiny může působit jako podružnost. Ve skutečnosti se ale jedná o grafický performativ, jenž svým opakovaným vyplňováním ustavuje, které rodiny považujeme za hodné společenského uznání jakožto rodiny a které nikoli. Aliance pro rodinu si toto velmi dobře uvědomuje, a proto se nyní aktivizuje. Tento psaný performativ přitom působí hned dvojí vyloučení: jednak stát říká gay a lesbickým rodičům, že neuznává jejich rodičovství, jednak dětem z těchto rodin upírá synovství nebo dcerovství, které přesahuje pouhý biologický základ.

Navždy determinovaní biologií?

Aliance pro rodinu užívá řadu strategií, osvědčených i v zahraničním antigenderovém hnutí. Například zneužívá diskurz lidských práv, když hovoří o „právech dítěte“, nebo šíří morální paniku, když hrozí obchodem s lidmi, vykořisťování náhradních matek a podobně. Vlastně nejděsivější z nich je ale právě primitivní biologismus: identita dítěte je cele odvislá od „biologických rodičů“ a nic na tom nezmění ani sebelepší péče jeho primárních pečujících osob.

Tento biologismus je o to děsivější, že onu idealizovanou tradiční rodinu, která nikdy neexistovala, situuje do velmi konkrétních historických souvislostí. Pocit tragické identity s biologickým tělem totiž není v dějinách evropského myšlení a politiky bohužel ničím novým, ale odkazuje na dobu, kdy rodina jakožto biologická jednotka radikálně připoutaná k místu a k tělu představovala ústřední politickou kategorii.

Myšlení, které nevyhnutelně a tragicky připoutává identitu jedince k jeho biologickému základu, nazývá francouzský filosof Emmanuel Levinas hitlerismus. Hitlerismus podle Levinase radikalizuje spojení identity člověka s tělem a perverzně proměňuje význam ducha — právě toho ducha, který v tradičním evropském pojetí vyjadřoval podstatu člověka.

Duch už není tím, co převyšuje a překonává tělo, ale naopak, právě v tomto tragickém spojení s tělem spočívá celá podstata ducha. „Biologické, se vší svou fatalitou, se stává více než předmětem duchovního života, stává se jeho srdcem [...]. Podstata člověka už není ve svobodě, ale v jakémsi připoutání. Být skutečně sám sebou [...] znamená uvědomit si původní, nevyhnutelné a jedinečné připoutání k našemu tělu; znamená to především přijmout toto připoutání,“ říká Levinas v textu Několik úvah o filozofii hitlerismu z roku 1934.

Ministru Vítu Rakušanovi patří dík za to, že toto nevyhnutelné a tragické připoutání k biologičnu v případě neměnné dvojí kolonky v rodném listě odmítl a že se v tomto sporu postavil na stranu ducha.