Nedávný gruzínský Tbilisi Pride se stal terčem krajně pravicových extremistů, kteří navzdory přítomnosti policie vtrhli do areálu festivalu, ničili vybavení a pálili duhové vlajky. Policie selhala v zajištění bezpečnosti a akce musela být nakonec zrušena.

Není to poprvé, co LGBT+ lidé v Gruzii čelili brutálnímu útoku. Již předloni se v ulicích gruzínského hlavního města zvedla silná vlna odporu vůči pochodu hrdosti. Extremisté se vloupali do kanceláří Tbilisi Pride, způsobili velké materiální škody a zranili několik novinářů, z nichž jeden byl později ve svém bytě nalezen mrtvý.

Ani letos však úřady a policie nedokázaly zajistit bezpečnost lidí. Ba naopak, podle organizátorů se mělo jednat o plánované narušení akce, při němž vláda a extremistické proruské skupiny postupovaly v součinnosti.

Útlak na Východě, útoky na Západě

Gruzie představuje jen jednu z mnoha zemí, v nichž LGBT+ lidé čelí násilí. Homosexualita je dodnes kriminalizována v 64 zemích světa — nadto se situace v mnoha státech zhoršuje. Uganda před měsícem přijala zákon, který zavádí trest smrti pro některé sexuální „prohřešky“ a vyzývá k praktikování konverzní terapie — nefunkčních a trýznivých snah o změnu sexuální orientace či genderové identity.

V perzekuci LGBT+ lidí nezůstává pozadu ani Rusko. V roce 2020 schválili tamní poslanci ústavní zákaz manželství pro všechny (řada konzervativců jej prosazuje také u nás) a aktuálně prošel již třetím čtením návrh zákona, který by trans lidem znemožnil úřední i lékařskou tranzici nebo adopci dětí.

Ani na Západě není situace queer lidí nijak růžová. Napříč Spojenými státy se šíří lavina zákonů namířených proti trans lidem. V různých amerických státech bylo jen v letošním roce předloženo celkem již přes 500 podobných návrhů. Zaměřují se zpravidla na omezení či úplný zákaz medicínské tranzice včetně léků na oddálení puberty pro nezletilé, v některých případech pak pro všechny věkové skupiny, zákaz používání toalet podle vlastní genderové identity, nucené vyoutování studentů svým rodičům, zákaz sexuální výchovy či knih zmiňujících LGBT+ tematiku na školách.

Středobodem ultrakonzervativního antigender hnutí, jehož terčem jsou nyní především trans lidé, se v posledních letech stalo také Spojené království. Za hlasité podpory místních transfobních organizací přistoupila britská vláda před několika měsíci poprvé v historii ke kontroverznímu kroku a vetovala skotskou legislativní novelu, která by trans lidem umožnila snadnější cestu k úřední tranzici.

Velká Británie se také již před pěti lety zavázala k legislativnímu zákazu konverzní terapie. Přesto se politická reprezentace nejprve pokoušela z návrhu zcela vyloučit ochranu trans lidí, čímž by dal stát najevo, že pokusy o jejich „léčbu“ jsou de facto přijatelné. Nyní legislativní postup zdržuje konzervativní premiér Rishi Sunak, na jehož průtahy reaguje apel mnoha aktivistů i progresivnějších politiků k urychlenému přijetí zákazu konverzní terapie.

Své pařáty zatíná antigender hnutí i v České republice. Organizace jako Aliance pro rodinu, která je partnerem polského ultrakonzervativního think tanku Ordo Iuris, či Hnutí pro život se mohou na první pohled zdát nepříliš významné. Česká veřejnost dlouhodobě podporuje jak queer práva jako například manželství pro všechny, tak právo na potrat. Přesto mají tyto lobbistické skupiny — především díky politikům z řad ODS a lidovců — nepřijatelně snadný přístup do nejvyšších pater české politiky.

Útlaku musíme čelit společně

Navzdory tristní životní úrovni queer lidí v různých koutech světa se některé západní pride festivaly postupně proměnily spíše v komerční přehlídku alegorických vozů sloužících jako pojízdná reklama na nadnárodní korporace, drahých exkluzivních VIP zón nebo placených párty. Drahně se tak vzdálily svému původnímu smyslu: úderné demonstraci za lidská práva a osvobození všech LGBT+ osob.

LGBT+ lidé bývají obviňováni z ničení tradic či přehnaného progresivismu. Přitom mnoho radikálních queer kolektivů dlouhodobě volá právě po návratu ke kořenům — po skutečně původním, „tradičním“ pridu. Tradice queer aktivismu sahá hluboko do historie, ačkoliv v souvislosti s pochody hrdosti se nejčastěji vracíme k připomínce Stonewallských nepokojů v šedesátých letech minulého století, které započaly dlažební kostkou hozenou na obranu proti dlouhotrvající šikaně ze strany newyorské policie.

Pride není jen oslavou queer života, ale znamená především radikální protest proti stále trvajícímu útlaku všech lidí — nejen z hlediska sexuální orientace a genderové identity, ale koneckonců také třídy, barvy kůže a jiných záminek. Připomíná, že útlaku musíme čelit společně.