Svoboda kvíru, hranice kapitálu

Sára Hájková, Emma Konečná

V týdnu mezi 22. a 30. červencem proběhl již čtvrtý Ostravský prajd. Manifest letošního ročníku vydáváme jako dokument.

„V rámci kolektivu Ostravského prajdu máme shodu na tom, že k osvobození kvír osob nemůže dojít v rámci tohoto systému, a proto nemůžeme ve svém boji předstírat, že kapitalismus není problém.“ Foto FB Ostravský prajd

Předposlední červencový pátek začal čtvrtý ročník Ostravského prajdu. Jako kolektiv stojící za jeho organizací jsme otevřeně nekomerční a antikapitalističtí. V tomto textu bychom vám rády*i přiblížily*i, proč je pro nás kvír tématika neodmyslitelně spojená s kritikou normativního systému.

Ostravský prajd jsme založily*i v roce 2019 k 50. výročí Stonewall Riot. Jako kolektiv přátel jsme již delší dobu pociťovaly*i potřebu spojit místní kvír komunitu a jako celý region se připojit k historickému odkazu kvír bojů za svobodu a rovnoprávnost. Již od svého počátku fungujeme na nekomerční bázi. Teprve ale v tomto roce začínáme o našem radikálním levičáctví a antikapitalismu mluvit veřejně explicitněji.

Kapitalismus sice představuje ekonomický systém, je ale stěžejní si uvědomit, že to není uspořádání, které by stálo vně nás — naopak. Globální kapitalismus je systém, který prolíná do všech (i těch nejosobnějších a nejniternějších) oblastí našeho života. Vytváří univerzální hodnotový systém, který nám ukazuje a předurčuje, jak žít, co si myslet, jak se cítit. Narážíme na něj v práci, na ulici i při formování našich genderových a sexuálních identit. Jedno z hesel environmentálního hnutí je: „environmentalismus bez třídního boje je jen zahradničení”. Totéž podle nás platí i pro kvír hnutí, jen to zatím nikdo z nás neposkládal hezky do jedné všezahrnující věty.

Typické liberální kvír organizace se snaží hlavně o normalizaci kvír komunity, která spočívá především v adaptaci kvír osob do současných opresivních struktur a institucí. Při tomto procesu také ztrácejí svou radikálnost a imaginaci. Otázkou ale je, zda by se místo adaptace neměly spíše vyhranit vůči samotným strukturám, jako je např. nukleární rodina (a její patriarchální struktura), imperalismus či rasismus.

Jak prohlásila černá panterka Assata Shakur: „Nikdo na světě, nikdo v dějinách nikdy nezískal svobodu tím, že apeloval na morální smysl lidí, kteří ho utlačovali.“ V rámci kolektivu Ostravského prajdu máme shodu na tom, že k osvobození kvír osob nemůže dojít v rámci tohoto systému, a proto nemůžeme ve svém boji předstírat, že kapitalismus není problém.

Z tohoto důvodu na našich akcích otevíráme témata jako je nerůst či pinkwashing. Z tohoto důvodu nebereme peníze od velkých firem či politických subjektů. Z tohoto důvodu fungujeme na nehierarchické bázi a konsenzu. Z tohoto důvodu je pro nás kvír bytí nejen identitou, ale i ideologickým postojem.

Vzhledem k povaze a úloze textu zachováváme pravopisné zvláštnosti, které neodpovídají úzu DR.

Diskuse

Takže kvírům nejde o škvíru, ale o zničení kapitalismu?

A místo adaptace (socializace jedince do společnosti) by se tedy měli vyhranit vůči strukturám jako je rodina, imperialismus a rasismus? [Rodina, imperialismus a rasismus jsou asi skoro jedno a to samé :-] Z tohoto důvodu by tyhle organizace neměly fungovat na hierarchické bázi, ale na bázi konsenzu :-), přičemž konsenzuální lidskou zkušeností je, že liberální demokracie nefunguje jinde než v kapitalismu?

Škvíru mám v pr...i, nezajímá mě, kdo s kým a jak dělá sex a jestli na to mají podepsaný papír. Na rodině a na demokracii mi ale záleží. Záleží mi na tom, jak a v čem budou žít budoucí generace – jinak řečeno naši potomci. Proto vůči budoucím generacím cítím odpovědnost a environmentalismus jako pouhá náhražka třídního boje – tato zvrhlá „naděje v klimatickou krizi“ – „ve zbraň proti kapitalismu“ a bohužel i proti demokracii – tento environmentalismus ve funkci náhražky třídního boje se mi prostě hnusí, protože mám rád své děti a nechci jim připravit šílený život.

Pokrok je v tom, že v konzervativním společenském řádu se před sexem podepisuje papír, zatímco v progresivistickém společenském řádu se před sexem podepisuje papír.

JP
August 3, 2022 v 15.15
Kapitalismus a my

Na tomto prohlášení dvou zastánkyň či aktivistek queer-hnutí (jejich vlastní transkripci "kvír" si dovolím ponechat jim samým, mně se to nějak stále plete s "kvérem", čili se střelnou zbraní) je v každém případě naprosto pozitivním momentem, že si jsou plně vědomy úzké souvislosti systémového, společenského rámce s našimi vlastními, zdánlivě čistě osobními životy. Je jenom málo takových, kteří si tento determinující vliv společenského uspořádání na životy lidí dokáží takto jasně a zřetelně uvědomit.

Na straně druhé je ale přece jenom nutno mít určité pochybnosti, jestli se do daného tématu nepouštějí s až přílišnou přímočarostí; jako by toto krajně složité a ambivalentní téma jednou provždy chtěly rozhodnout úderem beranidla.

Jedno slabé místo takto zjednodušeného pojímání tohoto vztahu právem monitoroval pan Nushart: jestliže autorky prohlášení na jedné straně žádají plný liberalismus v oblasti genderové apod., pak je jen dosti málo logické, že z nedostatku liberalismu obviňují kapitalismus - když je historickou skutečností, že to byl právě novodobý kapitalismus, který s sebou přinesl princip liberalismu.

Laissez faire! Toto heslo napřed vzniklo pro sektor ryzí ekonomiky; a až o nějaká dvě století později se tentýž princip - totiž nevměšování se státu do soukromých činností jednotlivce - přenáší čím dál tím více i do sféry osobních a intimních vztahů. Ostatně opět jednou se tím potvrzuje naprostá správnost a platnost centrální Marxovy téze o tom, že vývoj v oblasti produkce předchází vývoji v oblasti společenského vědomí.

Vraťme se ke kapitalismu a "patriarchální rodině", kterou autorky textu kladou za vinu kapitalismu. Ovšem, patriarchální rodina (pokud dnes ještě v nějakých "ekologických nikách" vůbec ještě přežívá), ta je daleko spíše dědictvím respektive příznakem zřízení feudálního; nežli zřízení kapitalistického, o němž už Marx napsal, že "rozbíjí všechny přirozené lidské, rodinné a přátelské vztahy", a nahrazuje je vztahy ryze komerčními.

Pokud i dnešní rodina vykazuje nějaké asymetrické respektive hierarchické struktury, pak už daleko spíše v ryze kapitalistickém smyslu: totiž v tom ohledu, že kdo má víc peněz, ten má větší moc. Což sice i v současné rodině stále ještě většinou bývá muž; ale naprosto to nemusí být nijakým železným pravidlem.

Všeho všudy: konstatujme ještě jednou s uznáním, že autorky textu si uvědomují úzkou spjatost ekonomicko-společenského uspořádání (kapitalismu) i se zdánlivě zcela autonomní sférou osobních a intimních vztahů; ovšem kauzální nexus v daném případě bude asi o dost jiný, nežli jak se to autorky snaží sugerovat.

Jak už řečeno byl to sám kapitalismus, který vůbec historicky prosadil princip liberalismu; prosadil ho jako princip ekonomický, jako princip politický; ale nakonec - s určitým zpožděním - ho čím dál tím více prosazuje i do vědomí, a především nevědomí lidí. Byl to tedy nakonec sám novodobý kapitalismus, který - časově, společensky a psychologicky velmi složitým a zprostředkovaným způsobem - nakonec ovlivnil i mysli a duše našich qeer-aktivistek natolik, že ony dnes se vší samozřejmostí zastávají a hlásají principy (ultra)liberalismu ve všech oblastech lidského života. Aniž by si ovšem této své vlastní podmíněnosti byly samy v nejmenším vědomy; a tak svůj boj za maximální liberalismus zaměřují právě proti tomu faktoru, který tento liberalismus teprve vůbec umožnil.

JP
August 3, 2022 v 15.25
Enviromentalismus a třídní boj

A co se toho výroku týče, že „environmentalismus bez třídního boje je jen zahradničení”, pak na ten je možno odpovědět replikou, že třídní boj schovávající se za enviromentalismus není ničím jiným nežli bolševismem přebarveným z ruda na zeleno.

Opět platí to co v předchozím vstupu: ano, na jedné straně je hodno uznání, že je zde vnímána úzká souvislost boje za životní prostředí s celkovým společensko-ekonomickým rámcem (kapitalismem).

Na straně druhé chtít bojovat za klima prostřednictvím klasického (nebo snad přesněji: archaického) třídního boje neznamená nakonec nic jiného, nežli prohrát obojí.

Enviromentalismus vedený prostředky třídního boje spolehlivě odstraší a proti sobě postaví nejen vrstvu či třídu vládnoucí oligarchie, nýbrž i naprostou většinu středové, mainstreamové společnosti.

A naopak "třídní boj" (to jest snaha o zásadní systémovou transformaci), pokud se bude schovávat za zástěrkou boje za životní prostředí, spolehlivě ztratí svůj vlastní impuls, svůj vlastní cíl, svou vlastní podstatu, a nakonec zajde na úbytě.

MP
August 4, 2022 v 10.1
Josefu Poláčkovi

Ono záleží na čtení.

Osobně si myslím, že autorky zasadily výrok: „Environmentalismus bez třídního boje je jen zahradničení.“ do docela jasného kontextu instruujícího ke čtení: „Environmentalismus, který se pokouší integrovat v rámci stávajících represivních struktur, se nakonec bude muset omezit na pouhé zahradničení.“ Zahradničení, doplněné o bláboly o jiné, nekonzumní realizaci a vytváření modelových příkladů dobré alternativní budoucí praxe, dodal bych já.

Jistě, historické a sociologické povědomí autorek o třídním boji je bídné a mimo jejich pozornost zůstaly "již nikoli třídní režimy", které ničily životní prostředí mnohem efektivněji než ty kapitalistické (alespoň v něčem dokázaly naplňovat heslo „Dohnat a předehnat!“)

Proto netuší, že starci jako jsme my dva, budou mít historicky dobře zdůvodněné obavy, že zatímco *environmentalismus bez třídního boje hrozí degenerovat do pouhého zahradničení*, pak *environmentalismus akcentující třídní boj hrozí degenerovat do třídního boje bez environmentalismus*.

Nukleární rodina v podobě, proti které chtějí bojovat, je opravdu výtvor a později ideologický přežitek až buržoasní intimity. Oddělení domova od práce, vydělení prostoru dětí ("které smějí být vidět, ne však slyšet"), žena - oproti ženám ve vesnických feudálních společenstvích-- uzavřená v rodině bez účasti na produktivní práci živící rodinu, svěřující majetek svému muži, vystupující v soukromém prostoru veřejnosti (salony, knižní kluby, osvětové aktivity, charita), nikoli ve sféře pracovní a politické.

Dnes už jen ideologický přežitek, ale s tvrdými represivními důsledky. Darmo mluvit o tom, kolik potkávám chytrých žen s různou mírou psychického zranění, protože podle okolní společnosti "nemohly být dobré matky, to by přece nedokázaly ... (napsat ty knihy, dosáhnout na tu pozici atd.)“. A to bez ohledu na to, že dnes mají děti, které vzpomínají na hezké dětství a jsou „platnými členy“ společnosti.

Naštěstí se jejich počet zmenšuje v dalších generacích a dcery těchto chytrých a pracovitých ženských to snad již nezažijí, ale bez boje (v konečném efektu "boje dotýkajícího se třídních struktur společnosti") by to nešlo a hlavně se to bez něj neudrží.

Ovšem třídní boj v tomto případě neznamená vyvražďovat dinosaury, kteří ženskou, co není rozcuchaná, nevyspalá a zblblá z komunikace na pískovišti, označují ad hoc za špatnou matku, dokonce to ani neznamená nakopat zadek tupému lidoveckému hovadu vykřikujícímu veřejně, že samoživitelky si za svoji situaci mohou samy, když si nedokázaly pořídit a udržet muže, který by je dobře uživil -- stačí jen vědět, že odmítat volit politické strany, které z toho tupého hovada udělaly ministra, je vlastně třídní boj.

JP
August 4, 2022 v 12.4
Volby jako nástroj třídního boje?

Pane Profante, té víře že čistě jenom prostřednictvím voleb je možno úspěšně vést třídní boj podlehl svého času i pozdní Engels (už po smrti Marxe). Engels - v době kdy si dělnická třída oné doby vybojovala hlasovací právo - uvěřil tomu, že tato dělnická třída své nové majority v parlamentech zcela přirozeně využije k tomu, aby provedla revoluci "suchou cestou", vyvlastněním vykořisťovatelů/kapitalistů prostě cestou zákona. Čímž pak odpadne nutnost provádět revoluci násilným revolučním aktem.

Jak známo, tyto Engelsovy naděje se ale nikdy nenaplnily. Dělnické strany sice mohly získat většinu v parlamentech, ale žádná revoluce se nekonala. Většina dělnictva se spokojila s opatřeními pouze reformního rázu. Sice samozřejmě i takováto opatření se mnohdy velice úzce dotýkala "třídních struktur"; ale sotva je možno hovořit o skutečném třídním boji tam, kde konečným cílem není revoluce, tedy zásadní systémová změna.

V daném ohledu bych tedy daleko spíše souhlasil s oněmi dvěma mladými, zjevně velmi radikálními dámami, že se nehodlají spokojit s dílčími, pouze kosmetickými změnami, nýbrž že důsledně žádají zásadní změnu celkového nastavení systému. A to jak v oblasti enviromentální, tak i v oblasti osobnostní a v oblasti mezilidských vztahů.

To co jim v dané záležitosti vytýkám je jejich příliš bezstarostná přímočarost, s kterou se evidentně domnívají, že už jenom a pouze tím když na vlající prapory svého hnutí napíšou heslo o "třídním boji", že už jenom tím udělají pro dosažení žádoucího cíle maximum možného. Pokoušel jsem se proto vysvětlit, že takovýto (pseudo)revoluční radikalismus daleko spíše onen kýžený cíl vzdálí, nežli přiblíží. Je sice hodné respektu když si někdo stanoví maximální cíle; ale na straně druhé je nutno mít i cit pro nekonečné složitosti tohoto světa. Jak už jsem napsal minule, zkoušet transformovat současnou usedlou společnost konzumního kapitalismu údery beranidlem "třídního boje" s největší pravděpodobností povede jenom k tomu, že takto frontálně atakovaná společnost zavrhne paušálně jak enviromentalismus, tak i boj za osobnostní či genderová práva.

Nehledě k tomu, že při takovémto pohledu na svět se jediným viníkem jeví být kapitalismus respektive třída kapitálových vlastníků; zatímco druhý (spolu)viník, totiž právě ona usedlá konzumní společnost, zde zcela mizí z pohledu.

Invazní druh mravence Lepisiota canescens tvoří obrovské, až několik desítek kilometrů velké kolonie, které se chovají jako jedno mraveniště. Nevím jestli je to možno dávat za vinu chování jednotlivých mravenců, nebo systému mraveniště.

MP
August 5, 2022 v 9.3
Josefu Poláčkovi

Nenapsal jsem tu ani slovo o volbách, tudíž bych nevím, nač reagujete. Co se týče zbytku, nepostřehl jsem, s čím vlastně polemizujete. Napsal jsem, že analogie, kterou vedou autorky v případě kvíru s environmentalismem se v kontextu jejich manifestu dá --a podle všeho má -- číst „Environmentalismus, který se pokouší integrovat v rámci stávajících represivních struktur, se nakonec bude muset omezit na pouhé zahradničení.“ V čem se Vám to nezdá?