Bělehradský pochod hrdosti obětí srbské politiky

Jan Loužek

Během léta se konají v mnoha evropských městech pochody LGBTQ hrdosti. V srbském Bělehradě dlouhodobě čelí silnému odporu ze strany konzervativní a krajní pravice. Letos jeho znemožnění naprosto nepřijatelně způsobil prezident země.

I v srbském hlavním městě se staly pochody hrdosti během minulé dekády tradicí, stále však čelí útokům krajní pravice. Foto Mickey Mystique, WmC

Během léta se konají v mnoha evropských městech pochody LGBTQ hrdosti. V srbském Bělehradě dlouhodobě čelí silnému odporu ze strany konzervativců, krajní pravice a různých frustrovaných jednotlivců. Jeho znemožnění letos naprosto nepřijatelně způsobil ze své pozice prezident země.

Pokus uskutečnit „pochod hrdosti“ v Bělehradě se objevil poprvé v roce 2001. Skončil katastrofou, neboť fotbaloví ultras napadli účastníky a v centru metropole zavládlo násilí. Znovu se Pride konal v roce 2010 a opět při něm došlo k násilí — o jeho organizaci natočil známý srbský režisér Srdjan Dragojević v roce 2011 film s názvem Parada. Většinová společnost se také v důsledku násilností dívala na organizaci pochodů hrdosti s jistou nevolí. Další pochod úřady následně zakázaly, organizátoři však rozhodnutí napadli u soudu a spor vyhráli.

Balkánská politika definovaná kulturními válkami

Srbsko je vnitřně velice rozdělená země. Je tomu tak již přes sto let. Hledání kompromisu je v tamní politice velice složité a náročné. Nelze říci, že proti sobě stojí město a venkov nebo bohatí a chudí. Spíše jde o „kulturní války“. Oblíbené je například srovnání dvou hudebních festivalů: obraz liberálního Srbska představuje festival moderní hudby EXIT v Novém Sadu, jeho protikladem je tradiční setkání lidové hudby v Guči na jihu Srbska.

V atmosféře totální zpolitizovanosti nelze nevidět i politickou identitu bělehradského pochodu hrdosti. V očích zastánců „tradičního“ Srbska, které představuje pravoslavná tradice, patriarchální rodina, venkov, konzervativní hodnoty, bratrské Rusko a podobně, je Pride „oslavou zvrácenosti“. Dragojević to ve svém filmu krásně ilustruje větou, jíž jsou organizátoři pochodu tvrdě odmítnuti při nahlášení svolání akce na bělehradském magistrátu. „Chcete snad, abychom nařídili policii, aby chránila vás, nemocné,“ říká úředník města.

Vyžaduje proto nemalé politické úsilí prosadit konání takové akce. Srbská vládnoucí strana je přirozeně nucena vlivem zmíněného názorového rozdělení země hrát to, čemu se říká „catch all party“ — tedy pokoušet se částečně uspokojit všechny.

Vučić proto v tomto směru ustupuje i „liberálům“, jak dokazuje fakt, že v roce 2017 jmenoval Anu Brnabić premiérkou. Brnabić, jejíž mandát letos končí, byla první otevřeně homosexuální ministerskou předsedkyní země.

O bělehradském pochodu rozhodlo Kosovo

Politika ústupků všem stranám ale znamená, že politik nikdy nesmí ustoupit jedněm více než druhým. Letos v létě učinilo Srbsko kompromis ohledně uznávání občanských průkazů Kosova. Kompromis to byl pro konzervativněji laděnou část srbské společnosti bolestivý — z faktického hlediska nicméně zcela nezbytný.

Když proto Vučić oznámil dohodu — mimochodem na veletrhu pěstitelů švestek, začali ho někteří účastníci častovat pojmem „zrádce“. V Srbsku je termín vnímán mnohem závažněji než u nás. Situace se tak začala nebezpečně blížit tomu, že by srbský prezident ztratil podporu většiny veřejnosti.

Vučićovi bylo jasné, že musí rychle něco učinit, aby nahněvané stoupence „tradičního“ Srbska získal zpět. Pokud by to neudělal, mohl by získat nálepku „agenta Západu“, nebo ještě hůře — odpůrci by ho začali vyobrazovat s albánskou čepicí keče na hlavě na plakátech v ulicích nebo v novinách. I když má srbská vládnoucí strana pod kontrolou velkou část médií, stále některá nezávislá — liberální i konzervativní — existují.

Srbský prezident se proto rozhodl bělehradský pochod hrdosti, který se měl letos konat pod hlavičkou Europride, znemožnit — což znepokojilo Spojené státyEvropskou unii. V zemi, která o sobě tvrdí, že je právním státem, řadu lidí překvapilo, proč prezident rozhoduje o něčem, co je určeno zákony, případně soudy. Sám Vučić zároveň přiznal, že pochod se může konat později — tedy až se změní politická situace a bude pro něj zase výhodné na chvíli ustoupit Západu.

Také v Dragojevićově filmu Parada se pochod nakonec uskuteční, byť k němu nevede snadná cesta. Ve výsledku však tuto cestu stojí za to ujít, protože znamená pro mnohé šanci, aby se — jak ve snímku zazní — „mohli projít po Bělehradu s hlavou vztyčenou bez toho, aniž by je někdo urážel za to, že jsou odlišní.“

Prosíme, podpořte naši práci

Společně jsme přispěli ke konci éry Andreje Babiše. Nikdy by to nebylo možné bez vás. Naše práce ale není u konce. Denně budeme dohlížet na to, aby se slibované změny opravdu staly.

Vaše podpora určuje naši sílu.

Spolu #jsmeDR.

Diskuse