Zatímco se na Ukrajině válčí, Západ se snaží napadené zemi pomoci a ruští vojáci páchají válečné zločiny, v jedné evropské zemi je okolo Ukrajiny až překvapivé ticho. Touto zemí je Srbsko.

Srbsko je dlouhodobě v těžké pozici. Je to jedna z nejchudších zemí v Evropě, která si prošla pro Středoevropana až nepředstavitelnými zkouškami. Má v čele populistickou, ale přesto pragmatickou politickou reprezentaci, která staví na předpokladu, že stačí Srbsko otevřít světu — a díky zahraničním investicím se životní úroveň bude jen lepšit. Vždyť to v 90. letech přeci evropští i američtí ekonomové říkali!

A tak přišly investice z Evropské unie, z Ázerbajdžánu, Číny a také z Ruska. Vyhrocení vztahů mezi Ruskem a Západem kvůli válce na Ukrajině ale postavila srbskou vládu před dilema, jak v takové situaci dál.

Jediné, co srbská vláda mohla v takové chvíli učinit, bylo strčit hlavu do písku. Neschválila ani sankce proti Rusku, zároveň ale odsoudila válku na Ukrajině a mluvila o zachování ukrajinských hranic. Za symptomatické lze považovat, že Aleksandr Vučić si vzal 36 hodin na rozmyšlenou, než vystoupil v televizi a situaci alespoň nějak okomentoval.

Vučić svůj recept na vyvedení Srbska z chudoby postavil na zahraničních investicích. Pro jeho voliče byl velmi dobře srozumitelný, neboť to byl již Titův recept. Sem tam podpořit Západ, sem tam Sovětský svaz a čekat, co vlastně Jugoslávii obě strany za to „dají“.

Fungovalo to hezky až do perestrojky, kdy hrozba Ruskem přestala fungovat a Západ začal trvat na splácení dluhů. Následná politika „utahování opasků“, kterou zahájil Branko Mikulić a prosazoval Ante Marković, vedla k ekonomickému pádu a rozpadu země.

Toto lavírování na obě strany nebylo nikdy ideální. V roce 1983 například jugoslávská vláda obdržela zprávu, že velká část podniků vyváží do Sovětského svazu už tolik zboží, že by sovětská vláda mohla ovlivňovat dění v zemi. Jen stěží si tak lze myslet, že by současná obchodní (i jiná) výměna probíhala bez jakéhokoli vlivu Ruska na Srbsko. I místní média koneckonců píší o tom, že půjčky a smlouvy na obnovu železnic doprovází i měkká moc.

Odveta Západu

Srbové se nám v tomto směru mohou jevit jako naivní. Ale ne, nejedná se o nějakou slovanskou nebo pravoslavnou vzájemnost. Jenže Sovětský svaz ani Rusko nikdy Jugoslávii vojensky neobsadily. Krátká epizoda roztržky z roku 1948 je spíš jen tématem historiků, nikoliv bělehradských hospod a kaváren. V živé paměti je naopak bombardování vojsky NATO. A tak místní žijí ve světě, se tváří, jako by byl podobný tomu našemu — ovšem do roku 1968.

Do toho vstupuje jedna velká politická hra. Aleksandar Vučić si spočítal, že sankce a anexe Krymu levnější chleba Srbům nezajistí. A už vůbec ne, když skoro polovina obyvatel vnímá Rusko pozitivně. Rozhodl se sankce využít ve svůj prospěch — umožní, aby ruské firmy nahradily evropské dodavatele srbskými, a všichni mu budou zobat z ruky. Navíc se Rusko může za Srby postavit i v otázce Kosova. Pro Západ pak bude mnohem těžší na Bělehrad tlačit, aby Kosovo uznalo, což Vučićovi zase přinese doma body.

Rusko drží svůj vliv v Srbsku prostřednictvím dezinformačních médií, která tu zakořenila a dokonce jsou vnímána jako mainstreamová — například běžně zpravodajské portály citují články od Sputniku nebo Russia Today.

Narativy se nabízejí: Evropská unie podporuje nezávislost Kosova (v Srbsku velmi bolestivé téma), byl to Západ, který v roce 1999 bombardoval Srbsko, Západ vyrazil na Ukrajinu na další „dobrodružství“ tak, jako tomu bylo v Jugoslávii.

Mainstreamové deníky čas od času přebírají zprávy ruské vlády o situaci na bojišti a uvádějí, jak je Západ bezmocný, jak je Ukrajina vojensky vyřízená a podobně. Tak se mu daří podporovat dlouhodobé a bolestné rozdělení srbské společnosti, které mimo jiné nutí politickou reprezentaci držet přísnou neutralitu. Nikdo nechce vidět půlku národa protestovat na ulicích.

Nelze také zapomenout ani na celou síť různých sdružení a neziskových organizací; subjektů, které se na první pohled snaží tvářit jako prvek občanské společnosti, ale posilují protizápadní narativy a atraktivitu Ruska v srbské společnosti.

Cílem je stav, kdy Srbsko nebude mít zájem na vstup do Evropské unie ani dalších západních organizací. Dnes jen těsná polovina místních podporuje integraci do EU. Pokud by vstup do Evropské unie musel projít referendem, je jasné, že by byla velká šance na jeho neúspěch.

Rostoucí nebo stagnující podporu Ruska v srbské veřejnosti nelze vidět jen prizmatem „pravoslavné“ blízkosti, ale také faktem, že Západ kvůli svému angažmá v krizích v 90. letech ztratil u řady Srbů nadobro důvěru a ti nyní hledají někoho, kdo Západ „spravedlivě vytrestá“.

Nedůvěru posiluje i skutečnost, že Srbsko si podalo přihlášku do Evropské unie už v roce 2012 a ani o deset let později není vidět žádný pokrok v přístupových rozhovorech. Srbská společnost je na působení cizích vlivů velmi citlivá. Proto i řada signálů z evropských zemí a ze Západu nepadá v Bělehradě na úrodnou půdu.

Spolupráce s kýmkoli, pokud to přinese zisk

Lze předpokládat, že organizace napojené na Rusko jsou v kontaktu s levicovými i pravicovými extremisty v Srbsku a že je využívají pro různé akce, především pro politický nátlak. Klíčové je přitom téma Kosova. Srbské vyšetřovací složky přitom záměrně ignorují kauzy ruských špionů.

Ekonomický vliv si potom Rusko drží prostřednictvím levných dodávek zemního plynu (270 USD/1000 m3), přítomností vlastních firem v energetickém sektoru (například naftovém průmyslu) a kritické infrastruktuře.

Vývoz zboží a surovin do zemí Evropské unie je nicméně patnáctkrát vyšší než do Ruska, a tak hospodářských pák na Srbsko v případě „neposlušnosti“ nemá ruská strana zase tolik.

Do jisté míry spolupráci s Ruskem limituje fakt, že oba státy nemají společnou hranici. Když na podzim chtěl Sergej Lavrov dorazit do Bělehradu, všichni srbští sousedé uzavřeli vzdušný prostor, a tak musel zůstat v Moskvě.

Jako zcela absurdní se tak situace musí jevit dvou set tisícům Rusů, kteří do Bělehradu uprchli, a tím spíše ukrajinským uprchlíkům, kteří v Bělehradě protestovali. Do jisté míry očekávali bezpečné prostředí, vnímají však přítomnost proruských médií.

Z čistě pragmatického hlediska je to ale pro Srbsko nečekaná a vítaná pomoc: Rusové, kteří se usídlili v zemi, představují vzdělanou pracovní sílu, založili nové firmy, zvýšili spotřebu a také cenu nemovitostí.

Rok „strkání hlavy do písku“ se dle srbských médií blíží pravděpodobně svému konci. Vyčerpanost ruské armády a slabý postup na bojišti nutí ruské vedení k umírněnosti. Vučić samozřejmě sleduje trend a mimo jiné prohlásil, že „Krym je ukrajinský“. Analýzy mediálního prostoru nicméně ukazují, že relevantnost Vladimíra Putina v zemi má v poslední době sestupnou tendenci. Propad nebyl velký, neboť do uvedeného období spadají pravoslavné novoroční svátky, ale i přesto byl znatelný.

Přiklánění Srbska směrem k Západu ale probíhá pomalu, neboť je Vučićovi jasné, že změnou kurzu by si rozhněval část vlastních lidí, a především — otevřel Západu dveře k tlaku na uznání Kosova. Šestnáct procent obyvatel Srbska je pro uznání Kosova, a to navíc jen v případě, že by se odblokoval vstup země do Evropské unie, zatímco 75 procent je proti tomu. Je jasné, že pro populistickou vládu to není přijatelné — alespoň ne do doby, než se postoj většinové společnosti nezmění.

Srbská vláda tak může nyní jedině vyčkávat, jak se situace ve světě vyvine, a doufat, že jí to nepřinese ještě složitější geopolitické otázky než dnes.