V nedělních parlamentních volbách v Srbsku vyhrála dle očekávání Srbská pokroková strana prezidenta Aleksandra Vučiće. Získala 46 procent hlasů, zatímco sjednocená opozice jen 23 procent. Ti, kdo věřili v politickou změnu, a doufali, že opozice Vučiće odstaví od moci, se hluboce mýlili.

Relativně klidné vody srbské politiky letos na jaře rozbouřila tragédie. Bělehrad a celé Srbsko vyděsila masová střelba, při níž zemřelo devět dětí. Pro Srbsko netypická událost otevřela jedno veřejné tajemství — roli násilí v srbské společnosti. Protest proti jeho glorifikaci a široce rozšířeným střelným zbraním po krátké době přerostl v politické protesty proti srbské vládě. Zrodilo se nové politické hnutí — Srbsko proti násilí.

Aleksandar Vučić, který je de facto hegemonem srbské politické scény, přistoupil na návrh vypsání předčasných voleb do skupštiny neboli parlamentu. Věděl totiž, že volby vyhraje tak jako tak. Opozice naopak doufala v politickou změnu.

Srbská opozice, kterou tvoří patnáct různých, většinou malých politických stran, však je velmi roztříštěná. Spojuje ji jen odpor proti Vučićovi, jenže Antivučić je stejně špatný politický program jako Antibabiš. Nabídnout alternativu v podobě komplexního programu a vize je mnohem těžší. Srbsko proti násilí slibovalo proevropské směřování země, konec korupce, vyšší platy a důchody a konec prorůstání Srbské pokrokové strany do státu a podobně. To ale bylo zoufale málo. Navíc jedno z mála výrazných témat, jež opozice měla, tedy navýšení platů a důchodů, jí vzal Vučić.

Na koalici se obtížně domlouvají dva nebo tři subjekty. Co potom patnáct? Výsledné kompromisní „želé“ tak velmi rychle začali mediálně definovat stoupenci Vučiće. Kromě toho, že odkryli chybějící program opozice, velmi lacině ji onálepkovali jako „NATO opozici“. Vučić se nemusel bát prohry: všechny průzkumy mu přisuzovaly minimálně čtrnáctibodové vedení. Na opozici útočil proto, aby dokázal zmobilizovat vlastní voliče a řekl jim, že rozhodně není hotovo.

Kdo je pan opozice?

V zemi, kde silný lídr bere u voličů vše, je myšlenka polycentrické opoziční koalice přípustná snad jen v případě války, revoluce nebo nějaké katastrofy, nikoli však v parlamentních volbách. Proti obrazu Vučiće, který se usmívá do kamer, stříhá pásky a jezdí na jednání po světě, tak stojí jako alternativa v podstatě neznámí lidé, kteří mluví o potřebě blíže nespecifikovaných změn.

Největším kamenem úrazu jsou pro Vučiće přirozeně liberální městští voliči, jichž nejvíc žije v hlavním městě Bělehradě. Aby si Vučić udržel drtivou dominanci, potřeboval vyhrát také zde. Srbské občanství, a tedy i volební právo, mají i Srbové žijící mimo Srbsko, například v Republice srbské v sousední Bosně. Proto Vučić nechal zorganizovat jejich svoz do Bělehradu, aby odvolili právě zde. Podle opozičního představitele Miroslava Aleksiće se jednalo o 40 000 lidí. Tím se ovšem zcela změnily statistiky. Opozice se domnívá, že v případě Bělehradu je výsledek neplatný, žádá jeho zrušení a vyzvala občany, aby se zúčastnili protestů.

Nedělní volby měly ještě jeden efekt. Tím, že Aleksandar Vučić vyhrál volby se svou kandidátní listinou sám a získal tak nadpoloviční většinu mandátů, nebude už jako koaličního partnera potřebovat Socialistickou stranu Srbska, což jsou pohrobci Miloševićovy strany a vlastně i jugoslávských komunistů, kteří dosud byli prakticky v každé vládní koalici. Jejich předseda Ivica Dačić ohlásil, že se již nebude o znovuzvolení do funkce ucházet.

Více mandátů pro Srbskou pokrokovou stranu znamená ještě větší moc a vliv pro Vučiće. Volby se mu tak vyplatily jako dokonalá investice. Svou moc posílil, opozici ukázal, kde je její místo, převzal její téma, a nakonec se zbavil koaličního partnera, kterého už nepotřeboval.