V nedělních parlamentních volbách v Srbsku vyhrála dle očekávání Srbská pokroková strana prezidenta Aleksandra Vučiće. Získala 46 procent hlasů, zatímco sjednocená opozice jen 23 procent. Ti, kdo věřili v politickou změnu, a doufali, že opozice Vučiće odstaví od moci, se hluboce mýlili.

Relativně klidné vody srbské politiky letos na jaře rozbouřila tragédie. Bělehrad a celé Srbsko vyděsila masová střelba, při níž zemřelo devět dětí. Pro Srbsko netypická událost otevřela jedno veřejné tajemství — roli násilí v srbské společnosti. Protest proti jeho glorifikaci a široce rozšířeným střelným zbraním po krátké době přerostl v politické protesty proti srbské vládě. Zrodilo se nové politické hnutí — Srbsko proti násilí.

Aleksandar Vučić, který je de facto hegemonem srbské politické scény, přistoupil na návrh vypsání předčasných voleb do skupštiny neboli parlamentu. Věděl totiž, že volby vyhraje tak jako tak. Opozice naopak doufala v politickou změnu.

Srbská opozice, kterou tvoří patnáct různých, většinou malých politických stran, však je velmi roztříštěná. Spojuje ji jen odpor proti Vučićovi, jenže Antivučić je stejně špatný politický program jako Antibabiš. Nabídnout alternativu v podobě komplexního programu a vize je mnohem těžší. Srbsko proti násilí slibovalo proevropské směřování země, konec korupce, vyšší platy a důchody a konec prorůstání Srbské pokrokové strany do státu a podobně. To ale bylo zoufale málo. Navíc jedno z mála výrazných témat, jež opozice měla, tedy navýšení platů a důchodů, jí vzal Vučić.

Na koalici se obtížně domlouvají dva nebo tři subjekty. Co potom patnáct? Výsledné kompromisní „želé“ tak velmi rychle začali mediálně definovat stoupenci Vučiće. Kromě toho, že odkryli chybějící program opozice, velmi lacině ji onálepkovali jako „NATO opozici“. Vučić se nemusel bát prohry: všechny průzkumy mu přisuzovaly minimálně čtrnáctibodové vedení. Na opozici útočil proto, aby dokázal zmobilizovat vlastní voliče a řekl jim, že rozhodně není hotovo.

Kdo je pan opozice?