Báčsky Petrovec. Název města je vyveden na obou stranách silnice ve formě plastiky z bílých písmen, o něž se opírá červené srdce. Liší se pouze abecedou: jedna je v latince, druhá v cyrilici.

Kam oko dohlédne, krajina plochá jako pravítko. Řady nízkých domků narýsovaly do krajiny pravoúhlé ulice. Město protíná kanál, který zavlažuje okolní pole. Ráno v Báčském Petrovci se jeví podobně klidné jako zdánlivě stojatá voda v něm.

Občas okolo projede někdo na kole, občas na traktoru. Vcházím do jedné z pekáren, abych si dala svou obvyklou srbskou snídani: bramborovou pitu a bílý jogurt. „Žije sa tu ako všade inde. Keď robíš, dá sa to,“ odpovídá na mou banální otázku pekařka s blonďatým melírem. Jedna z ulic se jmenuje 28. října, místní gymnázium zase nese jméno slovenského jazykovědce a faráře Jána Kollára.

Pětitisícové město platí za kulturní centrum srbských Slováků, kteří zde tvoří přibližně čtyři pětiny obyvatel. Slovenská menšina v Srbsku čítá asi 40 tisíc lidí. Drtivá většina žije v malých obcích v Autonomní oblasti Vojvodina na severu země.

Slováci se ve Vojvodině usadili před více než dvě stě padesáti lety. Jana Štrichelová ve své magisterské práci vojvodinské Slováky označuje za „ještě slovenštější než Slováci“, a to pro jejich vytrvalé úsilí zachovat své tradice. Vojvodinští Slováci pořádají festivaly lidového tance a hudby, z jejich řad vzešli proslulí naivní malíři, ve svém jazyce mají divadlo, noviny, televizi či vydavatelství.

Voda žlutá jak bílé víno

Hlavní zdroj obživy na zdejších úrodných pláních představuje zemědělství. Báčský Petrovec býval věhlasný pro svůj chmel, konopí či čirokový med. „Kdysi lidé ze zemědělství stavěli domy, cestovali. Za socialismu mohli mít maximálně deset hektarů půdy — a žili z toho dobře, kupovali si nové stroje. Dnes krachují,“ popisuje Juraj Bartoš, sedmdesátiletý novinář v důchodu, který si během našeho rozhovoru zapisuje do notýsku poznámky.

Setkáváme se mezi hráškově zbarvenými stěnami v tlumeně osvětlené kavárně. U stolu, na němž stojí váza s několika stonky dračince pruhovaného, s námi sedí i studentka a novinářka Petra Častvenová a Miroslava Blažicová, někdejší zaměstnankyně Muzea vojvodinských Slováků a Slovenského vojvodinského divadla. Krátce po našem příchodu se ke stolu za námi usadí dva uniformovaní policisté. Zda to byla náhoda, se zřejmě nikdy nedozvíme.

„My máme doma traktor z roku 1971 a pak ještě jeden, který je ještě starší než můj otec. Nic novějšího si dovolit nemůžeme. Zato lidé, kteří jsou při hrnci, jezdí strašně velkými John Deere traktory,“ dokresluje Častvenová.

Ke slovenskému výrazu „při hrnci“ má v češtině nejblíže spojení „u koryta“. Což v kontextu současného Srbska znamená vstoupit do vládní Srbské pokrokové strany prezidenta Aleksandara Vučiće a směnit věrnost straně za socioekonomické výhody. „Pokud nemáte dostatek pozemků, nové stroje si bez úvěru dovolit nemůžete. A úvěr nedostane jen tak někdo — dostávají jej především členové a sympatizanti strany,“ vysvětluje Bartoš.

Živořením zemědělců místní těžkosti nekončí. Jak Slováci, tak Srbové v okolních obcí platí za pitnou vodu, jenže z kohoutků jim teče poněkud nažloutlá tekutina. „V Kulpíně je voda žlutá jak bílé víno. Mám frajera, co tam kdysi žil, a kdykoliv jsem se u něj sprchovala, cítila jsem se i po sprše špinavá. Ta voda má jinou texturu, je taková mastná,“ doplňuje Častvenová.

Mladá novinářka s celočernou rockovou vizáží bydlí kousek od nelegální skládky, která každý víkend hoří. Jedovatý dým se vtírá lidem do domácností a olizuje jim úrodu, která později končí na jejich talířích. Po ránu to prý občas doslova bolí v krku.

V neposlední řadě přítomní vyjadřují nespokojenost s fungováním kdysi věhlasných slovenských kulturních institucí. „Do vedení každé menšinové instituce je dosazený někdo ze Srbské pokrokové strany, který nás nereprezentuje, ale pokud se mu to hodí, folklorizuje nás. Když stát potřebuje ukázat, jak si tu menšiny pěkně žijí, přivedou pět slovenských dětí, které někde zatancují,“ vysvětluje Častvenová.

Do protestů se výrazně zapojily i etnické menšiny

Na základě stranických či rodinných konexí, a nikoliv kompetencí, jsou obsazovány i posty ve veřejné správě, jejíž kvalita v důsledku skomírá. V obcích se slovenskou menšinou se zkrátka píše podobný příběh jako ve zbytku Srbska.

Je tomu rok, kdy proti Vučićově klientelistickému zkorumpovanému systému začala srbská společnost pod vedením studentů masově protestovat. Demonstrovat se začalo právě ve Vojvodině, jejímž administrativním centrem je Nový Sad, kde se vloni 1. listopadu zřítil betonový přístřešek na čerstvě zrekonstruovaném vlakovém nádraží a zabil šestnáct lidí.

Jak ve svém článku popisují akademičky Ljubica Djordjevićová a Jelena Mihaljovová, příslušníci a příslušnice srbských etnických menšin se až do loňského roku příliš občansky neangažovali — ve srovnání se srbskou většinou se cítili zranitelní a obávali se možných postihů.

To se v kontextu současných protestů změnilo: na demonstracích ve Vojvodině byly letos k vidění transparenty v bulharštině, rusínštině nebo maďarštině. Dělo se tak přesto, že se Vučić pokoušel z rozdmýchávání protestů obvinit Chorvaty, respektive Chorvatsko, stejně jako fiktivní „vojvodinské separatisty“.

Dohromady jsme se dali díky návštěvě prezidenta

Ve Vojvodině, etnicky nejpestřejší části Srbska, pozvedli svůj občanský hlas nejvýrazněji Slováci. Krátce po listopadové tragédii požádala opozice v Báčském Petrovci vedení radnice, aby se během zasedání zastupitelstva drželo šestnáct minut ticha za oběti tragédie.

Vedení města odmítlo, pročež opozice vyzvala občany, aby s nimi drželi šestnáct minut ticha před radnicí každý pátek v 11:52 — právě v pátek v 11:52 se totiž přístřešek na nádraží zřítil. Již prvního shromáždění se účastnilo dvě stě lidí, což vzhledem k velikosti obce není vůbec málo. Dodnes se tu protestuje dvakrát týdně. V březnu pak za podpory některých učitelů studenti a studentky zablokovali petrovecké gymnázium.

Na začátku března, kdy už se masově demonstrovalo po celé zemi, Vučić navštívil Kovačici, další pětitisícové město, kde Slováci tvoří většinu a které proslulo především jako centrum slovenského naivního umění. Předsedkyně Slovenské národní rady Ljibuška Lakatošová, která reprezentuje nikoliv zájmy vojvodinských Slováků, nýbrž zájmy vlády, při této příležitosti prezidentovi věnovala slavný obraz z galerijní sbírky v domě Martina Jonáše.

„Právě díky návštěvě toho nešťastníka jsme se dali dohromady a začali jsme se stavět na odpor — v ulicích, na sítích, prostřednictvím tvorby a všelijaké srandy,“ vzpomíná Daniel Valovec, muž ve středním věku v triku s potiskem Nirvana, který pracuje jako designér. Proti tomu, že byl prezidentovi darován obraz ze sbírky, která je ze zákona nedělitelná, sepsali petici — a uspěli. Jindy sehráli satirické ochotnické divadlo, v němž Vučićovi podplacení přívrženci zpívají hymnu — načež se ukáže, že neznají její slova.

Práva máme, ale nevyužíváme je

Setkáváme se v kavárně osvětlené masivními lampami se zaprášenými kovovými stínidly v odstínech červené, bledě modré a béžové. Za okny panuje šedivě zasmušilý podzim, na ulici takřka ani živáčka, zádumčivé ticho venku narušuje jen vraní naříkání. U stolu s námi sedí učitelka Jana Štaubová a programátor Miro Bílek.

„Snad si budeme rozumět. Jelikož jsme homogenní komunita, máme specifickou archaickou slovenštinu, která obsahuje srbismy,“ podotýká s úsměvem na začátek našeho rozhovoru Štaubová, elegantní žena oděná do stříbrného svetru.

Štaubová žije v nedaleké vesnici Padina, „nejslovenštější dědině v zahraničí“ — Slováci zde tvoří více než devadesát procent z necelých pěti tisíc obyvatel. Kdysi Padina mívala více než šest tisíc obyvatel — ostatně, slovenská menšina v Srbsku v devadesátých letech čítala přes šedesát tisíc lidí, o třetinu víc než dnes. V posledních letech však mnoho Slováků odešlo ze země, především na Slovensko.

„Není u nás moc práce, trpíme nedostatkem společensko-kulturního života. V roce 2019 u nás vyhořel Dům kultury, který předtím tři roky renovovali — takže téměř deset let nemáme jakožto nejslovenštější dědina centrum, kde by se lidé se zájmem o folklór, divadlo či zpěv mohli scházet a prezentovat naši kulturu,“ líčí Štaubová. „Jediný zdroj kultury představuje televize, jejíž obsah lze na rozdíl od umění v Domě kultury kontrolovat,“ doplňuje Bílek, rovněž žijící v Padině.

Jak zdůrazňují, na papíře Slováci stejně jako ostatní menšiny práva mají. „Jenže je nevyužíváme. Máme právo nechat si zapsat jméno na občanku v latince, ale spousta lidí o tom ani neví,“ pokračuje Štaubová. Valovec ji doplňuje s osobní zkušeností — jeho dcera nedávno o občanku žádala: „A přestože jsme řekli, že chceme průkaz v latince, vydali nám ho v cyrilici. Prý se stala chyba a můžeme ho vrátit, pokud chceme. Jenže podobné chyby se dějí strašně často.“

Stejně tak dostává úřední podklady v cyrilici opozice v Báčském Petrovci. A to od slovenské starostky. Jak všichni, s nimiž mluvím, zdůrazňují, nejde o to, že by srbská většina utlačovala slovenskou menšinu. „Podobně ohrožení jako my jsou i Srbové nebo Rumuni. Všichni jsme ve stejné kaši. Členy Srbské pokrokové strany, kteří na nás, neposlušné občany, útočí, jsou i někteří Slováci,“ zdůrazňuje Bartoš.

Nejstarší slovenské médium v Srbsku protesty ignoruje

Bartoš pracoval do svého odchodu do důchodu v roce 2020 jako redaktor Hlasu ľudu, nejstaršího tištěného média slovenské menšiny v Srbsku. Připouští, že kriticko-analytických článků v novinách nikdy moc nevycházelo. Šéfredaktorka mu kdysi vyčinila, že by měl napsat „něco pěkného“, protože pořád píše jen o tom, co je špatně. „Ale psát se tam dalo o ledasčem. Někdy mezi řádky, jindy otevřeně. Většinu textů mi vydali. Dnes však kritické texty v Hlasu ľudu nevycházejí vůbec,“ popisuje.

O současných protestech — největších v moderní historii Srbska — se Hlas ľudu vůbec neobtěžuje informovat. Bartoš proto svému někdejšímu zaměstnavateli adresoval otevřený dopis, který přečetl na lednové demonstraci v Báčském Petrovci: „Kdy naposledy jste byli u očního? Z obsahu Hlasu ľudu je už dlouho patrné, že s vašima očima něco není v pořádku. (...) Vůbec si nevšímáte už víc než dva měsíce trvajících blokád fakult a škol, organizovaných studenty a žáky, podporovaných pracovníky ve školství, umělci, zemědělci, advokáty, rodiči a občany v desítkách srbských měst.“

V březnu se Bartoš rozhodl vzít informování o prodemokratických protestech v obcích se slovenskou menšinou do vlastních rukou a založil nezávislé noviny Slobodný hlas ľudu. Na vydání vybírá dobrovolné příspěvky na demonstracích.

Obsah Slobodného hlasu ľudu tvoří především texty o různorodých formách prodemokratických protestů slovenské menšiny nebo kritika fungování slovenských kulturních institucí. Častvenová, s níž předtím kvůli její podpoře protestů ukončil spolupráci časopis pro mládež Vzlet, v srpnovém čísle kritizovala třeba úpadek programu Slovenských národních slavností, nejdůležitější kulturní akce vojvodinských Slováků.

Útok na výstavu fotografií, které vám v Hlasu ľudu neukážou

Právě při příležitosti konání letošních Slovenských národních slavností na začátku srpna místní aktivisté v parku uspořádali venkovní výstavu fotografií, „které vám v Hlasu ľudu neukážou“ — dvaatřiceti fotografií z protestů v obcích se slovenskou menšinou. Umístěním výstavy se snažili nikomu nepřekážet, policie o všem věděla. Lidé za nimi chodili a povídali si s nimi. Když vtom přišli podporovatelé Srbské pokrokové strany a začali fotografie strhávat.

„Kdo mohl, sbíral stržené fotografie ze země. Přesto zůstaly v celistvosti pouze tři nebo čtyři. Policie mezitím chránila stromy, na nichž byly přichyceny špagáty,“ popisuje Blažicová, jedna z organizátorek výstavy. Příznivci vlády mezitím prodemokratickým aktivistům spílali, jestli se prý nestydí, že bourají stát a znesvěcují nejdůležitější slavnosti v Petrovci.

Prodemokratičtí aktivisté se rozhodli fotografie znovu vytisknout a nainstalovat i v druhý den slavností. Tentokrát však dorazilo asi dvacet neznámých mužů v černém, o nichž přítomní nemluví jinak než jako o „bitkařích“. „Jakmile odešla policie, věděli jsme, že se něco stane, že nás napadnou,“ vzpomíná Častvenová. A tak se také stalo. Několik lidí bylo zraněno, jedna žena skončila na pohotovosti.

Dalších asi dvě stě vládních podporovatelů mezitím zablokovalo vjezd do města. Lidem z Nového Sadu, kteří se začali do Báčského Petrovce sjíždět na podporu prodemokratických aktivistů, nezbylo než se do města dostat pěšky přes pole.

Častvenová, která o dění reportovala pro slovenskou menšinovou televizi, ten den odcházela domů v doprovodu čtyř válečných veteránů, kteří prodemokratické aktivisty a aktivistky napříč zemí chrání: „Tu noc jsem oka nezamhouřila. Bála jsem se, že nám někdo třeba zapálí dům. Sousedka mi říkala, že nechá celou noc otevřená okna, a když se něco bude dít, vzbudí mě.“

Útok na výstavu obec proslavil. Z výstavy se stala putovní událost — fotografie cestovaly na Slovensko, 17. listopadu budou vystaveny v Praze. Častvenová už dnes nemusí v Bělehradu zdlouhavě vysvětlovat, kde Báčský Petrovec leží — celá zem ví, „že to je tam, kde byla napadená ta výstava“.

Musel jsem se postavit na odpor. Jako otec, syn a učitel

Na druhou stranu však od útoku dochází na protesty v Báčském Petrovci výrazně méně lidí. Bojí se. V malých obcích je na ně vidět víc než ve městech. A některé lidi už stálo zapojení do protestů nejen pocit bezpečí, ale i pracovní pozici.

„Mlčet se nedalo. Musel jsem se postavit na odpor. Jako otec, protože mí synové chodí do škol v Novém Sadu a každé pondělí a pátek čekali na vlak na nádraží, kde se přístřešek zřítil. Jako syn, protože moje máma jezdila do Nového Sadu hlídat děti mého bratra. Jako učitel, protože žáky učíme rozvíjet kritické myšlení a formulovat své názory. A když pak studenti oprávněně poukázali na všechno, co je v tomto státě špatně, stát je začal napadat,“ otevírá náš rozhovor Patrik Malina, učitel informatiky na základní škole v třítisícové vesnici Pivnice.

Malina mě chtěl původně pozvat do školy, kterou ještě donedávna vedl jako ředitel. „Ale nový ředitel ještě neodešel domů,“ vysvětluje s všeříkajícím úsměvem muž ve středním věku v kapsáčích. Na triku má připnutou placku s motivem zakrvácené dlaně, symbolem prodemokratických protestů. Dohodli jsme si sraz v jediné dle internetu otevřené kavárně v centru vesnice. Rohy dveří kavárny však překrývají pavučinky zanesené drtí ze suchého listí. Zavřela.

Malina proto volá svému kamarádovi Miroslavu-Juraji Belovi, učiteli fyziky a předsedovi místního slovenského kulturního spolku. „Nemohli bychom k vám? Díky moc, klidně připrav i nějaký salámek,“ směje se do telefonu.

Bela bydlí v rodinném domě u zelenajícího se rybníka, který hlídá pes se srstí v odstínu hořké čokolády. Jen, co se usadíme u černého stolu ozdobeném plyšovými dýněmi, Bela servíruje jeden talíř za druhým. Téměř vše je prý domácí: skořicoví šneci s cukrovou polevou, nakládané okurky, nakládaná paprika, pálenka, sýr, klobásky. Za okny kokrhá kohout, po domě pobíhají výskající děti, které se tu a tam vrátí ke hře s legem.

Malina se účastnil hned první demonstrace v nedaleké vesnici Selenč, kde žije, následně začal docházet i na demonstrace v Pivnici. Pronesl projevy, promluvil do médií. Na podporu studentů, kteří prodemokratické hnutí vedou, jako jediný ředitel široko daleko opakovaně v celé škole přerušil na jeden den výuku.

Na konci července si na něj obci stěžoval jeden rodič. „Bylo to dost hnusné. Tvrdil, že dělám rozdíly mezi dětmi, mezi rodiči, mezi učiteli, že trestám ty, kdo smýšlí jinak,“ popisuje Malina. Krátce nato přišla do školy inspekce. V polovině srpna dostal email, že už ředitelem zkrátka není — údajně z důvodu chybějící licence. Tu měl Malina dostat v prosinci.

Pokud zaměstnanec neposlouchá, smlouvu mu neprodlouží

Jana Štaubová po dvanácti letech ve školství přišla kvůli podpoře protestů o práci úplně — tak jako mnoho dalších učitelů a učitelek. V srbském školství totiž zaměstnanci dostávají zpravidla smlouvu na dobu určitou. „Díky čemuž si mohou s námi dělat, co chtějí. Pokud zaměstnanec neposlouchá, smlouvu mu neprodlouží,“ vysvětluje Štaubová, kterou předtím potrestali za nespolupráci se stranou snížením úvazku na polovinu.

Štaubová se v Padině a v Kovačici účastnila každého protestu, podporu studentskému hnutí vyjadřovala na sociálních sítích. Spolu s několika dalšími učiteli v rámci protestních stávek opakovaně zkrátila své vyučovací hodiny na půlhodinové. „Označili mě za vůdkyni stávky, že prý jsem ostatní učitele ke stávce nabádala. Ředitelka mi na rovinu řekla, že o učitelku mé kvality nechce přijít, ale že dostala rozkaz,“ popisuje Štaubová.

Malina se Štaubovou nicméně připouštějí, že věděli, že za občanskou neposlušnost budou pravděpodobně potrestáni. „Věděl jsem, do čeho jdu. A nelituju. Studentské hnutí se zapříčinilo o ohromný nárůst empatie v zemi,“ uzavírá náš rozhovor Malina. Na rozloučenou mi dává jako dáreček placku, na níž stojí: „Se studenty celým srdcem“.

Štaubová přiznává, že zvlášť v malých obcích současné dění narušilo některé mezilidské vztahy. Mnohé stranické činovníky totiž pojí rodinná pouta s protestujícími občany. „Ale jiné vztahy naopak vznikly. Lidé napříč zemí se spojili, na protestech převládaly pozitivní emoce, všude tolik úsměvů! Jsem hrdá, že se protestů jakožto Slováci účastníme.“

Pokračuje odpor i represe

Prvního listopadu, tedy na výročí novosadské tragédie, slovenští aktivisté nainstalovali svou výstavu i na pietním shromáždění v Novém Sadu. Jedné z vystavených fotografií chybí horní roh. Píše se na ní: „Tato fotografie přežila dva útoky.“

Večer pak skupina občanů položila před památník Svobody v Báčském Petrovci květináče s šestnácti bílými chryzantémami na uctění památky šestnácti obětí zříceného přístřešku. Hned následující den je někdo z květináčů vytrhal.

Pátého listopadu aktivisté zanechali před radnicí v Báčském Petrovci vzkazy na podporu Dijany Hrkové, která od 2. listopadu drží protestní hladovku. Před rokem jí pod zříceným přístřeškem zahynul syn. Hladovkou se snaží přimět představitele státu, aby po roce konečně potrestali viníky smrti jejího syna a dalších patnácti obětí, aby propustili všechny zadržené aktivisty a aby vypsali předčasné volby. Vzkazy podpory před radnicí vydržely půl hodiny.

V první listopadový týden dostala za podporu protestů výpověď tajemnice Základní školy ve vesnici Hložany a psycholog na střední škole ve městě Bačka Palanka.

V týž týden vychází třetí číslo Slobodného hlasu ľudu. Srbské prodemokratické hnutí, v jehož řadách nechybí ani Slováci a Slovenky a zástupci dalších srbských etnických menšin, koneckonců letos opakovaně prokázalo, že zastrašit se nenechá.

Tento text vznikl díky cestovnímu a reportážnímu grantu od Balkan Investigative Reporting Network (BIRN).