Aleksandru potkávám v podvečer 14. března u Pančevského mostu na severu Bělehradu. Na město pomalu lehá tma, chladnoucí vzduch prořezává troubení aut a naléhavé pískání píšťalek — zvukové projevy každodenních protivládních demonstrací.

Aleksandra čeká, až na druhé straně mostu zazáří baterky a reflexní vesty studentů a studentek, kteří už pátým dnem pochodují do Bělehradu z dvě stě kilometrů vzdáleného města Niš na jihu Srbska. Pochodu se totiž účastní i její syn.

„Myslela jsem si, že je to jen normální kluk, co sedí celý den u počítače. Když teď vidím, co pro svou zem dělá, jsem tolik hrdá!“ líčí dojatě. Z krku jí spadá růžová umělohmotná píšťalka, která ladí s lemem její šedé sportovní bundy. „Studenti přinášejí radost, kudy chodí! Musím ti něco ukázat,“ bere si do ruky telefon a ukazuje mi video ze včerejška, který prý byl pro studenty pochodující z Niše nejtěžší.

Pršelo, foukal vítr a studenti museli, pokud se chtěli do Bělehradu dostat včas, ujít téměř padesát kilometrů. Nezbývalo jim, než si spěšně ošetřit puchýře a jiná zranění a pochodovat i po setmění. Aby se jim navzdory nepříznivým podmínkám šlo snadněji, začala jedna z dívek nádherným jemným hlasem zpívat lidové písně — načež se k ní přidala většina pochodujících pěti set studentů.

Na druhé straně mostu se konečně zablyští světýlka, načež se vynoří mohutný mnohohlavý stín pochodující za širokým bílým transparentem. Spěchám průvodu naproti. Jdu s Vjačeslavem, který mě zaujal květinami zabalenými do tenkého papíru ve starorůžovém odstínu. Nese je své přítelkyni, která se k pochodu studentů z Niše přidala dnes v Pančevu, městě vzdáleném šestnáct kilometrů od Bělehradu, kde oba žijí.

„Je to zdatná chodkyně! I já se protestů účastním, ale zdaleka ne tak často jako ona,“ přibližuje Vjačeslav. „Odmala jsme poslouchali, že korupce tu bude vždycky, že se s tím nedá nic dělat. Ale teď lidé konečně získali odvahu říkat, co si myslí a co chtějí,“ pokračuje.

S úsměvem se ptá, jestli jej proslavím. Odpovídám, že muž nesoucí své přítelkyni v protestním průvodu kytku je vděčný reportážní obraz, který zřejmě použiji. „To tam nepiš, kytka je klišé. Napiš tam radši, že jí nesu sendviče, její milované tučné sendviče se salátem a hovězím. Zkrátka cholesterolovou bombu!“ směje se.

Čím víc nám v demonstracích brání, tím víc se organizujeme

Během uplynulého týdne vyrazily do Bělehradu pěšky tisíce studentů a studentek z celé země, aby se v sobotu 15. března zúčastnili masové protivládní demonstrace. Studentské hnutí vede v zemi protivládní protesty od listopadu, kdy se v druhém největším srbském městě Nový Sad zřítil betonový přístřešek na čerstvě zrekonstruovaném nádraží — a zabil patnáct lidí.

Občanská společnost z tragédie viní zkorumpovanou státní správu, nad níž drží od roku 2012 moc někdejší premiér a současný prezident Aleksandar Vučić ze Srbské progresivní strany. Proti jeho autokratickým manýrům srbská společnost pravidelně demonstruje od roku 2014. Nyní se však protestuje denně, a to jak ve velkoměstech, tak na venkově. Pozorovatelé se shodují, že jde o zřejmě největší studenty vedené protesty v Evropě od roku 1968.

Jak moc se Vučićovi podařilo podmanit si srbský stát, ilustrují události předcházející právě 15. březnu. 14. března byla zčistajasna zrušena značná část vlakových a autobusových spojů do Bělehradu, 15. března od brzkého rána nefungovala veřejná doprava v Bělehradu a okolí. Za zrušené vlaky prý mohla nahlášená hrozba bomby. S vysvětlováním zrušených autobusů čirou náhodou zrovna před velkou protivládní demonstrací se nikdo neobtěžoval.

„Čím víc se snaží nám v demonstracích zabránit, tím víc a lépe se organizujeme. Trvalo přesně hodinu třicet tři minut, než se podařilo zorganizovat dopravu pro 322 studentů z Niše, jejichž autobus do Bělehradu byl zrušen,“ podotýká moje hostitelka a kamarádka Anka.

Stejně tak se spojili aktivisté z celé země, aby studentům pochodujícím do Bělehradu poskytli podporu. V městech a vesnicích je vítali s občerstvením i obinadly, na půdě škol a univerzit, na nichž je v rámci protestů pozastavená výuka, jim každou noc stlali matrace.

Vučićův systém uneseného státu se drolí zevnitř

V předvečer demonstrace panuje na náměstí Terazije v centru Bělehradu oslavná nálada. Scenérii barví do ruda dýmovnice, ulicí duní bubnování. Lidé se mačkají u kovových zátarasů, které od náměstí oddělují silnici. V korunách stromů podél silnice trůní mladí muži, aby měli na dění ten nejlepší výhled. Náměstí lemují improvizované stánky s komodifikovanou revolucí: píšťalkami, plackami, srbskými vlajkami či umělohmotnými troubítky v národních barvách na prodej.

Po silnici mezi zátarasy se trousí tu studentské průvody, tu revoluční motorkáři, tu traktory — farmáři hnutí podporují téměř od počátku. Každý příchozí je vítán bouřlivým potleskem, hvízdáním a skandováním „Pumpuj!“ - takřka jediného sloganu protestů, který vyjadřuje odhodlání tlak na vládu stupňovat. Žena v dlouhých šatech se vzorem palmových listů a dřevěnými náušnicemi během skandování něžně třese tamburínou a pohupuje boky, jako by šlo o nějaký hippie hit.

Studenty vítám v doprovodu Gorana Perišiće, který od roku 1997 do letošního února pracoval v elektrárně Kolubara, spadající pod státní společnost EPS. Dobře tak ví, jak moc se státní sektor po Vučićově nástupu k moci proměnil. „Od roku 2012 nebylo možné dostat ve společnosti práci bez rodinných či stranických konexí. Na vedoucí pozice se dostávali nekvalifikovaní lidé,“ líčí Goran, podsaditý usměvavý chlapík s dobrosrdečnýma očima. V jednu chvíli prý manažerská selhání v EPS málem vyústila v odpojení celé země od elektřiny.

O politice Goran se svými kolegy sem tam rozprávěl nad pivem. Jejich názory se různily. Když se však po listopadové tragédii v Novém Sadu do čela protestů postavili studenti, zdálo se, že většina zaměstnanců státní společnosti je podporuje. „Jenže o tom pouze mluvili. Spousta pracovníků byla samozřejmě kvůli korupci ve firmě frustrována už předtím. Jenže z deseti tisíc nás bylo tak sto, kdo jsme byli připravení vyjít do ulic a bojovat za změnu,“ popisuje.

Goran se s několika kolegy nejenom přidal k protestům v Lazaravecu, kde žije, ale zároveň zorganizoval dva protesty přímo před sídlem EPS. V polovině ledna mu ředitel EPS zavolal a varoval jej, aby „nedělal blbosti“. Týden nato Goran s kolegy založil odbory a na konci ledna uspořádali před EPS třetí protest. Nato si Gorana předvolal na kobereček jeho nadřízený a naléhal na něj, že je skvělým pracovníkem, ale ať na pracoviště nevnáší své osobní postoje.

Dopis s oznámením o vyhazovu obdržel Goran na začátku února. Oficiálním důvodem ukončení pracovního poměru po pětadvaceti letech ve firmě bylo jeho silvestrovské video s přáním všeho nejlepšího do nového roku, které natočil v práci — což se prý nesmí. „Nesmysl. Fotografií a videí z firmy koluje na internetu mnoho,“ namítá.

„No jo, Goran je teď hvězda!“ poplácává jej po našem příchodu po ramenou Bogdan, jeho někdejší kolega v oprýskané hornické helmě a černo-modrém firemním tričku EPS. Vedle něj firemní vlajkou mává jeho šedesátiletý kolega ve vestě s nápisem Solidarita. „Vlajku Kolubary (elektrárny, která pod EPS spadá) proslavil po celé zemi,“ směje se Bogdan.

Podobně jako Goran hovořil na několika posledních demonstracích o tlaku, kterému zaměstnanci státních podniků čelí, třeba kameraman Milan Stanić z teoreticky veřejnoprávní, vpravdě však státní televizní a rádiové stanice RTS. Podobných signálů, že se systém Vučićova uneseného státu začíná drolit zevnitř, přibývá.

„Když Vučić tvrdí, že jeho strana má 700 tisíc členů, neznamená to nic. Miloševićova strana měla členů milion. A Miloševiće bohužel nemálo lidí milovalo. O Vučićovi se totéž říct nedá — ten si svou údajnou popularitu vynucuje terorem a vydíráním státních zaměstnanců,“ upozorňuje novinář a profesor Dinko Gruhonjić.

Zastrašování a manipulace

Autoritářský prezident se však drží moci jako klíště. Z počátku protestů se pokoušel studenty zastrašit, aniž by poškodil svou pověst použitím přímé policejní síly — v listopadu tak studenty během patnácti minut ticha za oběti novosadské tragédie napadli členové vládní strany, v lednu do demonstrace najelo auto.

Nyní se Vučić uchyluje k rozličným manipulativním taktikám, aby vyvolal dojem, že si drží podporu mlčící většiny. Před parlamentem stanovali do konce minulého týdne údajní studenti, kteří se chtějí vrátit do lavic — aktivisté a novináři nicméně prokázali, že nejde o studenty, nýbrž o placené členy strany a lidi v nouzi.

Podporovatelé protestů jim začali přezdívat „čaci“. Na jedno ze zablokovaných gymnázií totiž příznivci vlády nasprejovali nápis „Žáci mají chodit do školy“. Učinili tak ale s gramatickou chybou — místo srbského „žaci“ napsali „čaci“.

10. března na blokádě státní televizní a rozhlasové stanice RTS policie poprvé proti studentům použila násilí a tasila obušky. Jeden z policistů přitom udeřil svého kolegu v civilu. Dotyčného ošetřili v nemocnici, kam za ním přispěchal Vučić, aby sehrál divadýlko pro sobě podřízená média. Po boku s mlčícím policistou s okem nateklým a fialovým jak švestka Vučic láteřil, že policistu zmlátili studenti — přestože videozáznam prokazuje opak.

EU jde hlavně o byznys a stabilitu

V porovnání s Miloševićem se Vučić těší dobrým vztahům s rozličnými zahraničními mocnostmi. Ač srbskou vládu západní média s oblibou rámují jako proruskou — a ač platí, že srbská provládní média šíří proruskou propagandu jak vystřiženou ze Sputniku — pravdou je, že Vučić to umně hraje na všechny strany. A že k neskonalé hanbě EU má ke klesající podpoře unie a protizápadnímu sentimentu srbské obyvatelstvo řadu dobrých důvodů.

„Je to mimo jiné chyba Scholze, Macrona a dalších, kdo hodnoty EU zradili ve jménu byznysu a stabilokracie. (…) Lidé v Srbsku dnes bojují za evropské hodnoty — za lidská práva či vládu práva. Nejsem si však jistý, že tyto hodnoty reprezentovala během návštěvy Bělehradu Ursula von der Leyenová,“ připomíná novinář Gruhonjić, jak předsedkyně Evropské komise pár dní před novosadskou tragédií pochlebovala Vučićovi, že prý v Srbsku zavedl důležité reformy ohledně demokracie a vlády práva.

„I pro nás, evropské nadšence, byla její slova fackou,“ souhlasí Jovanna Djurbabićová z občanské organizace CRTA. Těsně předtím francouzský prezident Macron během své návštěvy prodal Srbsku dvanáct stíhaček za téměř tři miliardy eur. Vloni v červenci do Bělehradu zavítal i německý kancléř Scholz, aby podepsal memorandum o strategickém partnerství mezi EU a Srbskem za účelem těžby lithia v obydlené úrodné oblasti na západě Srbska.

Nemluvě o tom, že co se týče procesu připojení k Unii, Srbsko celou věčnost přešlapuje na místě. „Obě strany se dopustily chyb. Srbsko neudělalo dostatek pro to, aby svou politiku sladilo s unijními požadavky. A EU neprokázala dostatek zájmu o připojení Srbska. EU vůči Srbsku zaujímá velmi pragmatický postoj — a Vučiće podporuje jakožto lídra, s nímž lze jednat,“ komentuje Ivanka Popovićová, někdejší rektorka Bělehradské univerzity a jedna ze zakladatelek občanské iniciativy ProGlas.

„Doufám, že díky tvým slovům Evropská unie konečně uvidí, co musíme od vlády snášet. Zatímco ostatním zemím je Vučićova vláda dobrá, pro nás je naprosto strašlivá,“ naklání se ke mně během vítání studentů v Bělehradu Danka, brýlatá padesátnice s modrými očními linkami. Podobná slova jsem slyšela v — leckdy ostřejších — obměnách mnohokrát. „Zatracení kolonialisté. Nejde jim o nic jiného než o naše přírodní zdroje,“ rozhořčuje se opakovaně moje kamarádka Anka.

V kontrastu s přístupem k protestnímu hnutí v Gruzii se navíc EU zdráhá srbskému studentskému hnutí vyjádřit jasnou podporu. Evropská komisařka pro rozšíření Marta Kos pouze zdůraznila, že srbští studenti mají právo na svobodné shromažďování a srbské instituce vyzvala, aby řádně prošetřily útoky na demonstrace. Což v kontextu Vučićem uneseného státu vskutku nestačí.

Evropským mlčením se nicméně studentské hnutí moc netrápí. „Poučili jsme se ze studentských protestů v Bělehradě mezi lety 1996 a 1997. Generace tehdejších studentů smýšlela o Západu jako o posvátném místě, na demonstracích vlály vlajky EU či západních značek, třeba BMW — a nijak je nespasily. Nestojíme o podporu EU nebo kohokoliv zvenčí. Jediné, o co stojíme, je, aby o našich protestech psala evropská média,“ podotýká Vanja, zástupkyně studentského pléna na bělehradské Právnické fakultě.

Kdo neskáče, ten je čaci

„Napiš o nás něco hezkého. O našich protestech se v evropských médiích moc nepíše, mají strach, že se protesty rozšíří k nim,“ usmívá se na mě seniorka v krémové blůze s ornamenty, která v ruce nese čokoládový muffin se zlatou svíčkou zapíchnutou uprostřed. Má v dnešní netrpělivě očekáváný den narozeniny.

Píše se 15. březen. S desítkami tisíc lidí pochodujeme ze čtvrti Banovo brdo na bělehradské náměstí Slavija, kde se máme sejít s lidmi pochodujícími z jiných částí města. Děje se totéž, co při každém protestu — dojemné projevy podpory, kam se člověk podívá. Před nemocnicí nám s papírovými srdci v rukou mávají sestřičky, dlouhovlasá seniorka se vyklání z okna a široce rozpřaženýma rukama nám posílá vzdušné polibky.

Když si jdeme s Ankou odskočit na záchod do kavárny, hospodský nás zve na dvojitého panáka té nejkvalitnější rakije, jakou jsem kdy okusila. „Snad se z vás nevyklubou čaci!“ směje se. Přestože střídavě prší, celé centrum je doslova napěchované lidmi — někteří si okolo hlavy uvázali igelitové sáčky. Zvukové projevy demonstrace rytmem připomínají skandování na fotbalovém stadionu, nejnovějším hitem se stalo hromadné skákání za pokřiku „Kdo neskáče, ten je čaci!“

„Před dvěma měsíci se na Slaviji konal jiný protest — a byl strašně depresivní. Motivem byly makety rukou mrtvých dětí. Zato dnešek je nádherný, povzbuzující! Řekni světu, že jsme připraveni bojovat až do konce,“ dělí se se mnou spěšně o dojem student filozofické fakulty.

Když po několikahodinovém prodírání tam a zpátky zakotvujeme před pódiem v parku Manjež, už se stmívá. Hraje něžná taneční hudba Thievery Corporation. Náš blonďatý kamarád Filip přivírá oči a zpívá s repráky slovo od slova. Hudební beaty postupně zrychlují, vískavé nadšení přítomných graduje. Noční nebe ozařují ohňostroje. Anka vyskakuje do vzduchu a extaticky zvolá: „Svoboda!“

A pak to náhle někdo vypnul

V sedm večer hudba stejně jako celý dav utichá. Tmu nad Bělehradem prozařují stovky tisíc světýlek mobilních telefonů, které lidé drží nad hlavou. Začalo patnáct minut ticha za oběti novosadského neštěstí.

Když tu se tichem rozlehne rána. Polekaně se po sobě s přáteli podíváme, ale patnáct minut ticha dodržíme do konce. Když se však DJ vrací na pódium, přibíhají rozrušení lidé se zmatenou zprávou. Nedaleko prý do budovy narazilo auto. Studenti svlékli pořadatelské vesty, protest končí.

Odebíráme se do nedalekého bytu Ančina strýce, kde už po demonstraci odpočívají příslušníci generace rodičů současných studentů. Zdi pokrývá olejomalba vedle olejomalby, přítomní vzrušeně diskutují, co bude následovat, a sledují vysílání nezávislé televize N1. Účast na dnešní demonstraci je odhadována na až osm set tisíc lidí. Největší demonstrace v historii Srbska. Zkusmo přepneme na státní RTS. Vysílá vědomostní kvíz.

Na sociálních sítích kolují videa, která onu hlasitou ránu uvádějí na pravou míru. Na jednom místě demonstrace se lidé za křiku náhle rozutíkají ze středu silnice do stran, jako by je odmrštila neznámá síla. Množí se důkazy, že policisté proti demonstrantům použili hypersonické dělo, které vysílá silné zvukové vlny a může způsobit bolesti hlavy, dezorientaci či tinnitus. Několik lidí kvůli těmto projevům ošetřili na pohotovosti.

„Celý den byl perfektní! Dal jsem si kafe a poslouchal Thievery Corporation. Všichni jsme se sešli. Potkal jsem svého oblíbeného rapera, který zpívá proti korupci a policii, plácli jsme si. A pak jsme tančili a zase poslouchali Thievery Corporation… a pak to všechno krásné najednou někdo vypnul. Cítím se strašně,“ svěřuje se s hlavou opřenou o dlaně Filip.

Vučić mezitím promlouvá k národu. Připouští, že se konala velká demonstrace, jíž se dle něj účastnilo až sto tisíc lidí — několikanásobně podhodnocené číslo, které ve svých zprávách o protestu ostatně uvádí i většina českých médií. Použití zvukového děla samozřejmě popírá. Hlavně však zdůrazňuje, že „Srbští občané nechtějí barevnou revoluci. (…) Srbští občané chtějí o vládě rozhodnout ve volbách.“

Nový začátek

Předčasnými volbami se Vučić pokouší vybruslit z každé krize — naposledy se tak stalo po masových demonstracích v roce 2023. „Nad volbami má totiž kontrolu. Do roku 2023 jsme v souvislosti s nesvobodnými volbami upozorňovali především na nefér přístup médií, nátlak na státní zaměstnance a příjemce sociálních dávek či na zneužívání veřejných rozpočtů. V roce 2023 se však poprvé manipulovalo s voličským registrem. Děla se masová migrace voličstva z okrsku do okrsku,“ upozorňuje Djurbabićová z organizace CRTA, která volby monitoruje.

Jediným přijatelným východiskem pro občanskou společnost je proto jmenování přechodné vlády, složené z nezávislých odborníků, která zemi na první svobodné volby od roku 2012 připraví. „V jejím sestavení by mohli sehrát významnou roli profesoři a studenti. Ti nejenže vedou protesty — univerzity zároveň představují jedinou instituci, kterou Vučić nedostal pod svou přímou kontrolu,“ uvažuje novinář a profesor Gruhonjić.

„Pumpovat“ protesty nicméně nestačí. „Lidé jsou sice dostatečně naštvaní, mobilizace je masová, potřebujeme ale, aby studentské hnutí formulovalo nové požadavky — třeba na stanovení přechodné vlády nebo na narovnání volebních podmínek. Anebo aby vznikla široká politická fronta, jíž se studenti zúčastní nebo ji alespoň podpoří,“ upozorňuje novinář Nikola Burazer.

Politickou opozici navíc zdevastovala léta Vučićovy propagandy a obyvatelstvo jí jednoduše nevěří. „Vučićově režimu se podařilo společnost přesvědčit, že stranická politika je něco špinavého. Zatímco vládnoucí strana splynula se státem, takže pokud ji napadáte, napadáte samo Srbsko,“ podotýká Biljana Đorđevićová z opoziční Zelené lidové fronty.

Během dekády protivládních protestů se nicméně aktivizovali lidé po celé zemi. „Vznikla řada občanských iniciativ, které se účastnily místních voleb. A nyní poskytovaly zázemí pro pochodující studenty nebo pořádali veřejná setkání. Zrají v nich političtí aktéři. Domnívám se, že vzhledem k okolnostem budou připraveni se politiky účastnit i na celostátní úrovni, že se v politice objeví nové tváře,“ podotýká bývalá rektorka Popovićová.

Okolnost, že zatímco srbská společnost projevuje dostatek politické vůle změnit režim, chybí politické strany, které by mohly převzít moc, zároveň nemusí být nutně špatná. „Je to unikátní situace, kdy se změna děje odspoda, šíří se z místních iniciativ. Kdoví, třeba se během procesu demokratizace inspirujeme studentskými postupy a zorganizujeme občanská pléna,“ přemítá Gruhonjić.

Jedno je nicméně jisté. Srbská společnost ušla za poslední čtyři měsíce obdivuhodný kus cesty — a není cesty zpět. Jak na závěr našeho setkání podotýká Gruhonjić: „I kdyby protesty postupně utichly, další vládní skandál podnítí další masové protesty. Tohle je začátek Vučićova konce.“