Aleksandru potkávám v podvečer 14. března u Pančevského mostu na severu Bělehradu. Na město pomalu lehá tma, chladnoucí vzduch prořezává troubení aut a naléhavé pískání píšťalek — zvukové projevy každodenních protivládních demonstrací.

Aleksandra čeká, až na druhé straně mostu zazáří baterky a reflexní vesty studentů a studentek, kteří už pátým dnem pochodují do Bělehradu z dvě stě kilometrů vzdáleného města Niš na jihu Srbska. Pochodu se totiž účastní i její syn.

„Myslela jsem si, že je to jen normální kluk, co sedí celý den u počítače. Když teď vidím, co pro svou zem dělá, jsem tolik hrdá!“ líčí dojatě. Z krku jí spadá růžová umělohmotná píšťalka, která ladí s lemem její šedé sportovní bundy. „Studenti přinášejí radost, kudy chodí! Musím ti něco ukázat,“ bere si do ruky telefon a ukazuje mi video ze včerejška, který prý byl pro studenty pochodující z Niše nejtěžší.

Pršelo, foukal vítr a studenti museli, pokud se chtěli do Bělehradu dostat včas, ujít téměř padesát kilometrů. Nezbývalo jim, než si spěšně ošetřit puchýře a jiná zranění a pochodovat i po setmění. Aby se jim navzdory nepříznivým podmínkám šlo snadněji, začala jedna z dívek nádherným jemným hlasem zpívat lidové písně — načež se k ní přidala většina pochodujících pěti set studentů.

Na druhé straně mostu se konečně zablyští světýlka, načež se vynoří mohutný mnohohlavý stín pochodující za širokým bílým transparentem. Spěchám průvodu naproti. Jdu s Vjačeslavem, který mě zaujal květinami zabalenými do tenkého papíru ve starorůžovém odstínu. Nese je své přítelkyni, která se k pochodu studentů z Niše přidala dnes v Pančevu, městě vzdáleném šestnáct kilometrů od Bělehradu, kde oba žijí.

„Je to zdatná chodkyně! I já se protestů účastním, ale zdaleka ne tak často jako ona,“ přibližuje Vjačeslav. „Odmala jsme poslouchali, že korupce tu bude vždycky, že se s tím nedá nic dělat. Ale teď lidé konečně získali odvahu říkat, co si myslí a co chtějí,“ pokračuje.

S úsměvem se ptá, jestli jej proslavím. Odpovídám, že muž nesoucí své přítelkyni v protestním průvodu kytku je vděčný reportážní obraz, který zřejmě použiji. „To tam nepiš, kytka je klišé. Napiš tam radši, že jí nesu sendviče, její milované tučné sendviče se salátem a hovězím. Zkrátka cholesterolovou bombu!“ směje se.

Čím víc nám v demonstracích brání, tím víc se organizujeme

Během uplynulého týdne vyrazily do Bělehradu pěšky tisíce studentů a studentek z celé země, aby se v sobotu 15. března zúčastnili masové protivládní demonstrace. Studentské hnutí vede v zemi protivládní protesty od listopadu, kdy se v druhém největším srbském městě Nový Sad zřítil betonový přístřešek na čerstvě zrekonstruovaném nádraží — a zabil patnáct lidí.

Občanská společnost z tragédie viní zkorumpovanou státní správu, nad níž drží od roku 2012 moc někdejší premiér a současný prezident Aleksandar Vučić ze Srbské progresivní strany. Proti jeho autokratickým manýrům srbská společnost pravidelně demonstruje od roku 2014. Nyní se však protestuje denně, a to jak ve velkoměstech, tak na venkově. Pozorovatelé se shodují, že jde o zřejmě největší studenty vedené protesty v Evropě od roku 1968.

Jak moc se Vučićovi podařilo podmanit si srbský stát, ilustrují události předcházející právě 15. březnu. 14. března byla zčistajasna zrušena značná část vlakových a autobusových spojů do Bělehradu, 15. března od brzkého rána nefungovala veřejná doprava v Bělehradu a okolí. Za zrušené vlaky prý mohla nahlášená hrozba bomby. S vysvětlováním zrušených autobusů čirou náhodou zrovna před velkou protivládní demonstrací se nikdo neobtěžoval.

„Čím víc se snaží nám v demonstracích zabránit, tím víc a lépe se organizujeme. Trvalo přesně hodinu třicet tři minut, než se podařilo zorganizovat dopravu pro 322 studentů z Niše, jejichž autobus do Bělehradu byl zrušen,“ podotýká moje hostitelka a kamarádka Anka.

Stejně tak se spojili aktivisté z celé země, aby studentům pochodujícím do Bělehradu poskytli podporu. V městech a vesnicích je vítali s občerstvením i obinadly, na půdě škol a univerzit, na nichž je v rámci protestů pozastavená výuka, jim každou noc stlali matrace.

Vučićův systém uneseného státu se drolí zevnitř

V předvečer demonstrace panuje na náměstí Terazije v centru Bělehradu oslavná nálada. Scenérii barví do ruda dýmovnice, ulicí duní bubnování. Lidé se mačkají u kovových zátarasů, které od náměstí oddělují silnici. V korunách stromů podél silnice trůní mladí muži, aby měli na dění ten nejlepší výhled. Náměstí lemují improvizované stánky s komodifikovanou revolucí: píšťalkami, plackami, srbskými vlajkami či umělohmotnými troubítky v národních barvách na prodej.

Po silnici mezi zátarasy se trousí tu studentské průvody, tu revoluční motorkáři, tu traktory — farmáři hnutí podporují téměř od počátku. Každý příchozí je vítán bouřlivým potleskem, hvízdáním a skandováním „Pumpuj!“ - takřka jediného sloganu protestů, který vyjadřuje odhodlání tlak na vládu stupňovat. Žena v dlouhých šatech se vzorem palmových listů a dřevěnými náušnicemi během skandování něžně třese tamburínou a pohupuje boky, jako by šlo o nějaký hippie hit.

Studenty vítám v doprovodu Gorana Perišiće, který od roku 1997 do letošního února pracoval v elektrárně Kolubara, spadající pod státní společnost EPS. Dobře tak ví, jak moc se státní sektor po Vučićově nástupu k moci proměnil. „Od roku 2012 nebylo možné dostat ve společnosti práci bez rodinných či stranických konexí. Na vedoucí pozice se dostávali nekvalifikovaní lidé,“ líčí Goran, podsaditý usměvavý chlapík s dobrosrdečnýma očima. V jednu chvíli prý manažerská selhání v EPS málem vyústila v odpojení celé země od elektřiny.

O politice Goran se svými kolegy sem tam rozprávěl nad pivem. Jejich názory se různily. Když se však po listopadové tragédii v Novém Sadu do čela protestů postavili studenti, zdálo se, že většina zaměstnanců státní společnosti je podporuje. „Jenže o tom pouze mluvili. Spousta pracovníků byla samozřejmě kvůli korupci ve firmě frustrována už předtím. Jenže z deseti tisíc nás bylo tak sto, kdo jsme byli připravení vyjít do ulic a bojovat za změnu,“ popisuje.