Srbsko si na přelomu století prošlo řadou neštěstí a sociálních problémů. Když se pak do jejího čela dostal energický Aleksandar Vučić, zdálo se, že se blýská na lepší časy. V posledních letech ale balkánskou republikou zmítají nepokoje — předloni kvůli střelbě na bělehradské škole, loni kvůli plánované těžbě lithia v panenské přírodě. Poslední mohutné demonstrace začaly v listopadu loňského roku a poprvé se zdá, že mohou Vučićovu pozici skutečně ohrozit.

Vučić se rád fotí při stříhání pásek u nových dálnic, železnic nebo továren a prohlašuje, co všechno umí. Teď se však dopustil chyby, která se jen tak neodpouští. Železniční stanici v Novém Sadu, druhém největším městě země, nechal zrekonstruovat čínskou firmou, která zfušovala opravu. Betonový přístřešek nad vstupem do stanice se utrhl a beton zavalil cestující, kteří čekali pod ním. Patnáct lidí zemřelo.

Tragédie se navíc odehrála v atmosféře „únavy z Vučiće“. I když stávající srbský prezident dokázal nasměrovat zemi z postjugoslávského marasmu, mnohá jeho rozhodnutí vítaná nejsou. V jiné zemi by Vučićovi politické chyby dokázal využít opoziční lídr a vyhrát volby. V Srbsku ale takový člověk zoufale chybí.

Do ulic Bělehradu, Nového Sadu, Niše a dalších srbských měst vyšli hlavně studenti. Ti totiž převzali pomyslnou „štafetu“ odporu proti prezidentovi od neschopné opozice. Na protestech na Vučićovu adresu skandují „máte na rukou krev“ a „chceme vaši rezignaci“.

Pět scénářů politického vývoje

Podívejme se na několik scénářů, co by se stalo, kdyby Vučić skutečně rezignoval a byly vyhlášeny nové prezidentské volby. Kdo by politickou moc v Srbsku převzal a co by to znamenalo?

1. Technokratický prezident. Úředník, který by představoval jistou úlevu od Vučiće a jeho kultu osobnosti. Takovou postavu si řada lidí přeje, ale její pozice byla zcela nepochybně velmi slabá. Nedokázala by ustát tlakům ze strany Západu (od EU a USA, jež obě tlačí na to, aby země přijala protiruské sankce) ani Východu (od Ruska a Číny). Navíc by nebyl schopen pokračovat v rozsáhlém tempu rozvoje infrastruktury. Vučić tohle samozřejmě ví a ne nadarmo si v posledních volbách zvolil slogan, že se „Srbsko nesmí zastavit“.

2. Silný vůdce. Po Vučićovi další Vučić — cesta, jíž se ostatně vydal i Tito a Milošević. Pro většinu lidí by to znamenalo krok z bláta do louže. A bylo by to samozřejmě o to horší, že nový lídr by si musel nejprve vybudovat pyramidu vlivných a oddaných pod sebou. Něco takového nevzniká zadarmo a přes noc. Výsledkem by byla ještě větší destrukce právního státu, ještě větší míra klientelismu a mnohem méně jistot pro běžného srbského občana.

3. Proevropská osobnost. Mnozí si myslí, že politik evropského typu dokáže Srbsko „postavit na nohy“ nebo jej ještě lépe „přivést na správnou cestu“, ale taková osobnost, pokud by se objevila, by narazila na řadu problémů.

Prvním z nich by byl, že by si znepřátelila polovinu lidí v zemi — ty, kteří jsou k Západu kritičtí a Rusko obdivují. Ne nadarmo se srbská společnost „dělí“ na dva tábory — „exitové Srbsko“, které je proevropské a liberální, a „Guča Srbsko“, jež je konzervativní a proruské (označení vychází z názvu festivalu moderní hudby EXIT v Novém Sadu a tradičního setkání lidové hudby v Guči na jihu Srbska).

Lídr s výrazným proevropským postojem by se musel potýkat s otázkou uznání Kosova, což je v Srbsku velmi nepopulární téma. A ve výsledku by proti zemi vyrazil Kreml řadou hybridních operací, které by destabilizovaly zemi. Vidíme, jak se o to pokouší Moskva v sousední Černé Hoře.

4. Proruská osobnost. To poslední, co by Evropa potřebovala. Protože je ale ekonomická síla Západu tak velká, znamenal by ve výsledku příklon k Rusku ekonomické sankce a značný propad životní úrovně srbských občanů. O tom, jak by otevřeně proruský politik v čele Srbska dokázal prohloubit výše zmíněné příkopy ve společnosti, ani nemluvě.

Ať si vezmeme jakoukoliv z předchozích možností, je jasné, že šance na změnu k lepšímu vypadá prakticky nulová. To si uvědomují i evropští lídři, a proto Vučiće drží nad vodou. I srbský prezident ví, kde leží hranice, za kterou nemůže kvůli Evropské unii jít.

Pokud je někde Vučić doma, je to televize Pink, stálice srbské zábavy vysílající diskuzní pořady s velkou sledovaností. Jestli dokázal Vučić v minulosti estrádním způsobem vystoupit v Pink TV z chladničky s lahví okurek v ruce, lze si představit, že si s vážnou tváří sedne, vezme kbelík se studenou vodou, vylije si ji na hlavu a prohlásí: „Ano, udělal jsem chybu, ale viníky jsme odhalili, po zásluze potrestali a systém vylepšili. Už se to nestane.“

Odpovědnost zatím uznal premiér Miloš Vučević, který rezignoval. Ve stejný den odstoupil i primátor Nového Sadu Milan Đurić. Prezident Vučić naopak vyhlásil, že přijal požadavky studentů. Jestli to bude ovšem k uklidnění protestujících stačit, je otázkou. Srbská ulice dokázala už mnohé. V roce 1941 při protestech proti paktu s nacistickým Německem svrhla vládu za skandování hesla „lepší je být mrtvý než otrok“. A druhý den byla celá Jugoslávie ve válce. Vučić dnes nemá jisté vůbec nic.