Bosna a Hercegovina byla vždy vnímána jako symbol nestability. Za Rakousko-Uherska zde došlo k sarajevskému atentátu, v 90. letech na jejím území proběhla děsivá „bratrovražedná“ válka a dnes je fragmentovanou zemí, jejíž fungování i třicet let po válce určuje Daytonská mírová smlouva a Vysoký představitel OSN se svým úřadem.

Složitost politického systému, který bychom mohli vzdáleně přirovnat k Belgii nebo k Československu na počátku 90. let, vychází z toho, jak bolestně se rodil mírový plán před třiceti lety. Návrhů se totiž tehdy objevilo několik, byly ale jeden po druhém válčícími stranami odmítány. Finální byla až mírová smlouva z amerického Daytonu.

Tu sice všechny strany přijaly, předcházelo jí ale bombardování pozic Vojsk republiky srbské — sil vzbouřenců, kteří se chtěli odtrhnout od Bosny a Hercegoviny a vytvořit si vlastní stát, který by zůstal v rámci Jugoslávie. Tím byla Republika srbská, která oficiálně vznikla 9. ledna 1992.

Daytonská smlouva ji samozřejmě coby samostatný stát nebo součást Miloševićovy Jugoslávie razantně odmítla, a definovala ji naopak jako jednu z tzv. dvou „entit“ — celků o stejné velikosti a stejných právech v rámci Bosny. Odtud do jisté míry platí i paralela s Československem roku 1992. Země tak získala „federální“ vládu, vládu Republiky srbské (sídlící v Banja Luce) a vládu Federace Bosny a Hercegoviny.

Složitý systém potom doplnil ještě zmíněný Vysoký představitel OSN. Ten slouží jako finální arbitr situace v zemi — podle zlých jazyků jako její protektor. Podle mírové smlouvy má Vysoký představitel OSN, v současné době jím je Christian Schmidt, rozsáhlé pravomoci. Může například odvolat libovolného politika, shledá-li, že ona osoba brání mírovému procesu, nebo svá rozhodnutí vymáhat i silou.

Kudy ven?

Republika srbská samozřejmě na nezávislost či na spojení se Srbskem už třicet let pomýšlí. Politicky jí dominuje Milorad Dodik, matador, který byl již na konci 90. let její premiér a po roce 2010 i prezident. Dudik čas od času způsobí nějaký skandál — tu slibuje odtržení, tu vyhlásí svátek, který mu ústavní soud zruší. Jeho velkým přítelem je příznačně Viktor Orbán a nedávno byl na návštěvě u Vladimira Putina. Dokáže vzedmout davy a má podporu Alexandra Vučiće, hlavy státu sousedního Srbska. Dodikova pozice je tak v celé Republice srbské neotřesitelná.

S jídlem roste chuť a v politice to platí dvojnásobně. Přímo se odtrhnout od Bosny a Hercegoviny je bez nadsázky velká a poměrně nebezpečná hra. Daytonská mírová smlouva to explicitně zakazuje. A tak Dodik zkouší různé jiné věci. Když oslavil 9. ledna republikový (a protiústavní) svátek vzniku Republiky srbské, nad Banja Lukou přelétaly americké bombardéry.

V květnu téhož roku pak Dodik republikovému parlamentu předložil návrh zákona, který by neuznával rozsudky Ústavního soudu Bosny a Hercegoviny v Republice srbské. To už bylo moc i pro Christiana Schmidta a z titulu svých rozsáhlých pravomocí Vysokého představitele OSN návrh zrušil sám. Americká armáda mimo to oznámila společné cvičení s bosenským vojskem a nad hlavním městem Republiky srbské opět přelétala letadla s bílou hvězdou.

Dodik se však i nadále tváří, že se nic neděje, a návrh zákona podepsal. Vyšel dokonce v úředním věstníku, a měl by tudíž na území Republiky srbské platit. Na základě toho Státní zastupitelství v Sarajevu podalo na Dodika žalobu, v níž žádalo o nejvyšší možný trest, tedy o pět let nepodmíněně. Rozsudek padl ve středu, soud první instance rozhodl o ročním odnětí svobody a šesti letech zákazu politické funkce.

Na Dodika padá klec

Dodik to samozřejmě očekával, a pokusil se proto celou situaci využít ve svůj prospěch. Do Banja Luky byla narychlo svolána demonstrace, na níž měli vystoupit přední představitelé Republiky srbské. U formalit zůstalo jen v několika úvodních větách a vše se rychle přelilo do proslovů známých z přelomu 80. a 90. let 20. století, tedy z doby těsně před válkou.

„Je to útok na Republiku srbskou! Před soudem jsme stanuli všichni.“ Pozoruhodný byl i výpad na samotného Christiana Schmidta. „Hitler!“ bylo slyšet z davu hned po zaznění jména Vysokého představitele. Emotivnost celého spektáklu ale jen podtrhla krutou pravdu — že s rozsudkem se příliš udělat nedá a že se mu Dodik bude muset podvolit.

Nic na tom nemění ani kroky Dodikova největšího spojence Alexandra Vučiće. Ten má sice dost problémů doma, kvůli Dodikovi ale svolal bezpečnostní radu státu, a ještě týž den za ním odletěl do Banja Luky. Srbská vláda ale může do činnosti soudů sousední země vstupovat jen stěží. Vučić by Dodika samozřejmě mohl odvézt do Srbska, kde na něj bosenské soudy nemohou. To byl ale způsobilo mezinárodní skandál a Vučić by se musel zodpovídat EU. Což v jeho zájmu také není.

Celá událost v regionu pochopitelně vytváří jistou míru neklidu. I místní komentátoři očekávají střet, byť ne přímo eskalaci na úroveň ozbrojeného konfliktu. Válka sice byla dávno, nikdo ale nemůže skálopevně tvrdit, že je daytonský mírový systém z roku 1995 naprosto neprůstřelný.

Zcela nepochybně v tom hraje role i změna americké administrativy. Vždyť Dodik by vlastně jen mohl stáhnout vlajky Bosny a Hercegoviny ze všech institucí, poslat na novou hranici policii a požádat oficiální cestou o mezinárodní uznání. Řada zemí by to jistě v řádu hodin učinila. Jak by reagovala Evropská unie? Zvlášť nyní, pod tlakem situace na Ukrajině a složitých jednání s Donaldem Trumpem?

Došla už trpělivost?

Jisté už nyní je, že Dodikovo dlouhodobé „vystrkování růžků“ už nebude tolerováno. Západ už má totiž provokací dost. Dodik sice může svolávat demonstrace, pořádat přehlídky policejních složek nebo říkat, jak nebude uznávat rozsudky celobosenských soudů, daytonský mechanismus však na všechny tyhle věci pamatuje. V roce 1999 totiž Vysoký představitel odvolal z funkce prezidenta Republiky srbské Nikolu Poplašena. A to paradoxně proto, že tehdy odmítl jmenovat premiérem Milorada Dodika.

Dopadne sám bosenskosrbský prezident stejně, jako jeho předchůdce před čtvrt stoletím? Historie má zvláštní smysl pro spravedlnost. Na Balkáně navíc ještě značně sarkastický.