Milánská prokuratura vyšetřuje podezření, že bohatí cizinci si během obléhání Sarajeva platili za možnost zabíjet civilisty „pro zábavu“ z bosenskosrbských pozic v kopcích nad sarajevskou „Alejí sniperů“. Tato zpráva může šokovat jen ty, kdo nejsou Bosňáci. Podrobnosti, které během vyšetřování vycházejí najevo, jsou totiž pro Bosňáky stejně odpudivé jako bolestně známé: přístup zajišťovaný prostředníky, platby stanovené podle typu cíle — přičemž za děti se mělo platit nejvíce.

Nejde o nic nového. Informace o těchto zvěrstvech byly již dříve publikovány a zdokumentovány — například v dubnu 1995 Lidovým tribunálem v Trentu. Objevily se také ve většině italského tisku, v chorvatském deníku Vjesnik a sarajevských novinách Oslobodjenje. V poslední době byly popsány v knize Harise Imamoviće Vedran a hasiči a zobrazeny v dokumentárním filmu Sarajevo Safari Mirana Zupaniče z roku 2022.

Mne jako Bosňáka otřásá nejen sama zvrácená brutalita těchto činů, ale i to, co ji umožnilo. Za touto zrůdnou „turistikou“ totiž tkví hlubší patologie: systematická dehumanizace bosenských Muslimů v devadesátých letech. Stejná logika je patrná i u jevů, které v posledních letech sledujeme, aniž by námi zvlášť otřásly nebo jsme na ně adekvátně reagovali. Například zahraniční občané se hlásí do izraelské armády, aby — jak sami otevřeně přiznávají — beztrestně zabíjeli Palestince v Gaze.

Vraždění následuje po eliminaci lidskosti

Dehumanizace je proces, při němž se obyvatelstvu upírá jeho lidskost: stává se beztvarou masou, hrozbou, pouhou abstrakci, místo aby bylo vnímáno jako společenství živých bytostí s vlastní vůlí a důstojností. Odborníci na masové násilí dlouho poukazují na to, že fyzickému útoku předchází likvidace symbolická: ztráta empatie, odstranění morálních zábran. Jakmile je určitá skupina obyvatelstva vyloučena z morální komunity „těch, na jejichž životě záleží“, stává se zabíjení jejích členů nejen přípustným, ale dokonce něčím běžným, ba příjemným.

V Bosně na počátku devadesátých let byli bosenští muslimové nejprve jazykově a politicky vyloučeni z lidského společenství. Především Srbové, ale rovněž značná část pravicových islamofobů na Západě, je označovala za „Turky“, za „extremisty“, za „islámské fundamentalisty“ — představitele cizího projektu, který musel být zničen. Právě v tomto morálním vakuu se mohla zrodit myšlenka zahraničních „sniper turistů“. Jakmile přestaly být oběti v očích svých vrahů lidmi, mohlo se jejich utrpení stát podívanou.

Dnes vidíme podobný přístup vůči Palestincům. Desítky let dehumanizující rétoriky, která se utvrdila po útocích Hamásu 7. října 2023, kdy byli Palestinci označováni za „teroristy“, „lidská zvířata“ a „barbary“, proměnily civilisty v cíle a tyto cíle v pouhé abstrakce.

Když se členové celých komunit vykreslují jako podlidé, jejich smrt nevyvolává morální zděšení, ale stává se naopak strategickou událostí: jejich utrpení není tragédií, nýbrž nezbytností. Masakr v Gaze, zabíjení tisíců dětí — mnohých kulkou odstřelovače — a dehumanizace tamního obyvatelstva nejsou žádnou historickou náhodou. Jsou výsledkem dlouhodobé ideologické manipulace.

Milánské vyšetřování „odstřelovačské turistiky“ se netýká pouze bosenské minulosti, ale je výstrahou i pro naši současnost. Existuje řada důkazů, že se cizí státní příslušníci hlásí do izraelské armády jako odstřelovači a zabíjejí palestinské civilisty.

Vyšetřování deníku The Guardian, organizací Arab Reporters for Investigative Journalism (ARIJ), Paper Trail Media, Der Spiegel a německé stanice ZDF odhalilo, že občané Velké Británie, Německa a USA z takzvané „tajné“ jednotky sniperů — složené převážně osob s dvojím občanstvím a cizinců — se chlubili zabitím více než stovky palestinských civilistů. Podle The New Arab cestovalo do Izraele až 20 000 Američanů, aby sloužili jako „osamělí vojáci“. Jeden komentátor v deníku The Guardian napsal: „Faktem je, že se desítky tisíc Američanů aktivně podílejí na válečných zločinech.“

Ač se okolnosti v Bosně a Gaze zásadně liší, princip zůstává stejný: dehumanizace oběti. V Sarajevu byl cílem bosenský muslimský civilista přecházející ulici. V Gaze je to palestinské dítě, novinář či lékař. V obou případech byla lidskost cíle předem vymazána.

Když se zámožný „turista“ ptal: „Kde si můžu zastřílet na Sarajevany?“, nebo když se dnes zahraniční odstřelovač v řadách izraelské armády zajímá: „Kde můžu střílet Palestince?“, dávají obě otázky smysl teprve tehdy, když jsou jejich oběti redukovány na pouhé objekty.

Dehumanizace proměňuje vraždu v pouhou aktivitu a krutost v účast. Umožňuje lidem přestoupit hranici mezi pasivním pozorovatelem a aktivním pachatelem, jejíž překročení je pro většinu lidí téměř nepředstavitelné.

Výzkum zaměřený na cizince, kteří se hlásí do izraelské armády, odkryl tři hlavní motivace: ideologii, mobilitu a pocit sounáležitosti. Někteří se do armády hlásí z přesvědčení, aby bránili to, co vnímají jako domov předků. Jiní tak činí v rámci migračních trajektorií nebo kvůli hledání vlastní identity.

To, co je však spojuje, není jen přesvědčení, ale také pocit morálního oprávnění. Zabíjení v cizí zemi totiž vyžaduje nejen politické ospravedlnění, ale i hlubokou vnitřní psychologickou proměnu: pocit jistoty, že osoba na opačném konci pušky je méně člověkem, že je méně hodna života.

Postavit se dehumanizaci

Pro Bosnu a Hercegovinu znamená milánské vyšetřování nejen příležitost postavit jednotlivé pachatele před soud, ale také odsoudit morální úpadek, který takové jednání umožnil. Fenomén srbských občanů, kteří „na víkend“ přijížděli do Bosny zabíjet muslimy a v neděli večer se vraceli ke svým rodinám, práci a zdánlivě „normálnímu životu“, je dalším otřesným jevem, jenž čeká na své úplné odhalení a projednání — veřejné a soudní.

Milánský proces nám připomíná, že odpovědnost za krutost přesahuje rámec soudů a archivů a zasahuje do ideologické a kulturní půdy, z níž se zvěrstva rodí. „Sniper safari“ nebylo žádnou náhodnou anomálií, ale vyvrcholením letité propagandy, která bosenské muslimy vykreslovala jako něco podřadného, nelidského.

V případě Palestiny jsou důsledky ještě bezprostřednější. Probíhající destrukci Gazy umožňuje neúprosná dehumanizační kampaň — politická, mediální i digitální —, která Palestince zbavuje viditelnosti i lidské důstojnosti: za jejich životy se netruchlí. Západní média jejich úmrtí běžně anonymizují, jejich rodiny redukují na čísla a masakry označují jako „operace“.

Když je lidství odepřeno, násilí se šíří beztrestně. Zahraniční bojovník v izraelské uniformě zabíjející palestinské dítě odstřelovací puškou a zahraniční „sniper turista“ v Sarajevu ztělesňují stejný nedostatek empatie a stejnou ztrátu morální představivosti.

Pokud si ze sarajevských „odstřelovacích safari“ a zahraničních odstřelovačů v Gaze můžeme vzít ponaučení, pak to, že dehumanizace není pouze ideologickým nástrojem — je to globální nákaza. Přerušit její cyklus vyžaduje víc než jen pobouření. Vyžaduje to závazek k jazyku, k vyprávění a ke spravedlnosti.

Musíme bojovat s rétorikou, jež druhým upírá jejich lidskost. Pokaždé, když politici nebo komentátoři označují celé skupiny obyvatel za „hrozbu“, „invazi“ nebo „lidské štíty“, posouvají celý svět blíže bezpráví a brutalitě.

Média musí znovu najít odvahu ukazovat skutečné tváře obětí: trvat na zveřejňování jejich jmen a příběhů, i když to přináší geopolitické komplikace. A odpovědnost musí sahat dál než jen na hranice bojiště: musíme pohnat k odpovědnosti nejen ty, kdo stisknou spoušť, ale také ty, kdo vytvářejí příběhy, které umožňují spoušť stisknout.

Protože první obětí genocidy není tělo, ale lidskost oběti — zabitá v představě o ní jako člověku dlouho před tím, než je usmrcena fyzicky.

Z anglického originálu Sniper safaris in Sarajevo and Gaza: How dehumanisation enables atrocity psaného pro Deník Referendum přeložil OTAKAR BUREŠ. Text vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.