„Hned první den zničili vodní stanici v severním Chartúmu, takže přestala téct voda. Naši sousedé měli malé dítě, které zemřelo. Nebyla voda ani na to, aby jej před pohřbem mohli umýt,“ vzpomíná ženskoprávní aktivistka Maha Elzeinová na poslední dny v domě, v němž se svou rodinou strávila většinu života. „Na balkoně a na zahradě jsme našli několik kulek různých druhů a velikostí,“ pokračuje.

Povídáme si v odcizeném prostředí kavárenského řetězce v luxusním obchodním domě v Nové Káhiře. Maha má vlasy ostříhané na mikádo, na nose brýle s fialovými obroučkami, které občas popostrčí ukazováčkem zpátky na své místo.

V dvanáctý den války spadla bomba na elektrickou stanici. Tu noc spala Maha se všemi členy své rodiny: matkou, manželem, oběma syny a jejich rodinami, v jedné místnosti na zemi. Považovali to tak za nejbezpečnější.

V třináctý den války se Maha rozhodla odejít. Spolu s vnukem a třiaosmdesátiletou matkou se nejprve přesunula do domu svého bratra v severním Chartúmu. „Neměli jsme čas se o tom bavit, rozhodovali jsme se pod tlakem. Mysleli jsme, že to bude na pár dní,“ popisuje. Tři sta metrů od jejího domu ležela těla pěti mrtvých vojáků.

Její manžel a syn trvali na tom, že zůstanou a ubrání jejich majetek. Pobyt ve vlastním domě se však stával čím dál nebezpečnějším. Jídlo rychle docházelo. Odešli v jednadvacátý den války. Dva týdny nato do jejich domu vtrhli žoldáci bojující za Jednotky rychlé podpory (anglicky Rapid Support Forces, zkráceně RSF) a ukradli vše, co mělo hodnotu: auto, obrazovky, šperky.

To už byla Maha na cestě pryč ze Súdánu. Do čtvrti, kde bydlel její bratr, se válka přelila pouhé tři dny po jejím příchodu. V osmnáctý den války proto Maha s matkou a vnukem prchla do severního města Dongola a odtud pak k súdánsko-egyptskému hraničnímu přechodu Argeen.

„Některé rodiny jely autobusem, jiné pochodovaly i se zavazadly pěšky. Vypadalo to jako procesí,“ líčí Maha. „Měli jsme dům. A najednou jsem s sebou nesla jednu jedinou tašku. Jedny sandále, jedny sportovní boty a pár kousků oblečení,“ povzdechne si.

Maha měla štěstí — u hraničního přechodu čekala pouhých šest hodin. Někteří lidé tam však kvůli bezpečnostním kontrolám uvízli celé dny. Bez vody, bez záchodu, bez stínu, v poušti a špíně. „Někteří to nepřežili. Matka mé kamarádky tam zahynula,“ pokračuje Maha.

„Dům mého bratra zasáhla střela z protileteckého dvojkanónu. Dům mé sestry byl vyrabován a zničen. Dům dědečka mého manžela byl vyrabován a zničen. Domy mé tety, mého strýce, mých neteří byly vyrabovány a zničeny. Nemáme teď jakožto velká rodina absolutně nic,“ sčítá naléhavým hlasem.

Válka proti súdánskému lidu

Súdán sužuje už deset měsíců válka, které, jak říká Lejla, nikdo nerozumí. „Je to válka proti súdánskému lidu. Ani jedna z válčících stran nezastupuje občany. A zároveň jsme to pouze my, občané, kdo válku prohrává, kdo za ni platí,“ pokračuje Lejla, která si vzhledem k nepředvídatelnosti situace v Súdánu přeje zůstat v anonymitě.

Válka propukla vloni 15. dubna, poté co ozbrojenci zastupující RSF napadli základny súdánské armády. Jak podotýká Lejla, generálové obou válčících vojsk se k sobě před vypuknutím konfliktu chovali jako „nejlepší kámoši“ — a jejich vojáci zároveň opakovaně šikanovali a napadali veřejnost.

Jednotky RSF, které založil v zájmu utužení své moci v roce 2013 diktátor Umar al-Bašír, vede generál Mohamed Hamdan Dagalo, známý spíše pod přezdívkou Hemedti. V jejich řadách bojují žoldáci z jiných afrických zemí, především Čadu. Jak potvrzuje čerstvá zpráva OSN, RSF materiálně podporují především Spojené arabské emiráty — ač to nepřestávají popírat.

Jde přitom o přímé následovníky milic Džandžavíd, které al-Bašír využíval ke krvelačnému potírání nepokojů v Dárfúru na západě země už před rokem 2013 — a ještě je za to odměňoval přístupem ke zlatým dolům. Právě milice Džandžavíd během války v Dárfúru páchaly mezi lety 2003 a 2008 genocidu na příslušnících domorodých etnických skupin, pročež se al-Bašír stal vůbec první úřadující hlavou státu, na niž Mezinárodní soudní dvůr vydal zatykač kvůli obvinění z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.

Mimochodem, mezi lety 2014 a 2019 RSF podporovala i Evropská unie: válečným zločincům tehdy platila za to, aby migranty udrželi na africkém kontinentu.

V roce 2019 však vzedmutí občanské společnosti donutilo al-Bašíra po třiceti letech hrůzovlády odstoupit. Súdánci a Súdánky demonstrovali za své demokratické sny osm měsíců, zatímco je napadali příslušníci jak súdánské armády, tak RSF. Následně se zástupci občanské společnosti domluvili s armádou, vedenou generálem Abd el-Fattáhem el-Búrhánem, že po první tři roky se budou civilisté a armáda střídat u moci, načež proběhnou demokratické volby.

V roce 2021 ale al-Burhán spáchal vojenský puč, během nějž odstavil od moci zástupce občanské společnosti premiéra Abdallaha Hamdoka. S Hemedtim se al-Burhán během svého tažení proti lidu bratříčkoval a jednotky RSF se měly stát součástí súdánské armády. Současnou válku lze tak těžko označit přízviskem „občanská“ — je to konflikt dvou bezohledných mocných generálů, kterým nejde o nic jiného než o převzetí moci.

Jak upozorňuje Lejla, konflikt byl od počátku tím ničivější, že boje propukly právě v Chartúmu, tedy hlavním a nejlidnatějším městě země: „Soustředila se tam veškerá ekonomika. Mnoho jiných měst se vylidňovalo, protože se odtamtud lidé stěhovali do Chartúmu za prací. Zároveň se tam kvůli válce v Dárfúru stěhovali i lidé ze západu země. Platil za nejbezpečnější město.“

Největší uprchlická krize současnosti

Z Chartúmu, jejž RSF ovládlo děsivě hravě, se konflikt záhy rozlil do dalších koutů země. Jak RSF, tak súdánská armáda jsou od počátku opakovaně přeživšími i institucemi usvědčovány z páchání válečných zločinů.

Ozbrojenci RSF na územích pod svou kontrolou masově rabují, znásilňují, vraždí. Ta nejděsivější svědectví zaznívají z úst přeživších ze západního Darfúru, kde bojovníci RSF zřejmě spáchali další genocidu na příslušnících kmene Masalitů. Ve městě El Geneina vypálili celá Masality obývaná sousedství, ženy znásilňovali na ulici vedle mrtvol, prchající lidi stříleli do zad, zatímco se pokoušeli přeplavat řeku.

Súdánská armáda zase na území pod kontrolou RSF sesílá bomby, a to bez ohledu na civilní obyvatelstvo. K zemi se řítí zdi univerzit i nemocnic. Armáda zároveň zatýká, napadá a střílí aktivisty a aktivistky takzvaných „komisí odporu“, tedy celostátní decentralizované sítě dobrovolníků, která vznikla během revoluce v roce 2019 a která během války funguje jako stěžejní organizátor pomoci civilistům.

Zástupci komisí odporu se totiž veřejně vzpírají výzvám armády, aby se k nim civilisté přidali. V armádě navíc pořád působí lidé, kteří byli aktivní za al-Bašírova režimu — a brání proto zájmy Muslimského bratrstva.

Kolik lidí dosud padlo konfliktu za oběť, lze těžko spočítat. Dle oficiálních statistik bylo zabito až patnáct tisíc civilistů a civilistek. Další lidé však umírají během útěku do bezpečí a v důsledku nedostatku: v zemi chybí zdravotní péče, léky, potraviny i pitná voda.

Ceny všeho každý den šplhají do nových výšin. Oficiální statistiky o současné inflaci chybí, ale třeba cena cukru vzrostla na desetinásobek. Tím, že se spolu s běžným životem v zemi zastavil i pracovní trh, většina občanů závisí na penězích, které jim posílají příbuzní ze zahraničí.

Válka v Súdánu zapříčinila jednu z největších uprchlických krizí současnosti. V zemi s pětačtyřicetimilionovou populací je dnes vnitřně vysídleno až devět milionů lidí — vůbec nejvíce na světě. Další milion lidí uprchl do sousedních zemí: Čadu, Etiopie, Jižního Súdánu či do Egypta.

Pokud žadatel o vízum přeslechne své jméno, má smůlu

Ženy, děti a senioři měli na počátku konfliktu povoleno překročit egyptsko-súdánské hranice bez víza — na rozdíl od mužů mezi šestnácti a devětapadesáti lety. Fotografovi Mohamedu Dawúdovi proto nezbylo než strávit měsíc čekáním před egyptským konzulátem v severosúdánském městě Wadi Halfa.

„Každý den byl stejný. Vstali jsme, dali jsme si čaj a šli jsme před konzulát čekat, zda uslyšíme své jméno. Když konzulát zavřel, vydali jsme se na horu za městem zavolat mámě, že jsme v pohodě — nikde jinde ve městě nebyl signál. Spali jsme na zemi na tržišti,“ líčí se stoickým úsměvem drobný pětadvacetiletý muž, kterému přátelé přezdívají Rex. Provází mě přitom výstavou svých fotografií z pobytu ve Wadi Halfa, vyprahlém, sluncem rozpáleném městě, kde letní teploty pravidelně překračují hranici padesáti stupňů.

Mohamed mi ukazuje video ze svého šťastného dne. Natáčí se, jak si jde svižným krokem pro vízum, lidé okolo se smějí spolu s ním. „Z lidí před konzulátem se stala moje rodina, všichni byli šťastní, když úředník konečně ohlásil moje jméno,“ popisuje vděčně. Čekal „pouhých“ pětadvacet dní. „Mám kamaráda, který tam čeká od července,“ dodává. Kdo o vízum úspěšně požádal, ale pak své jméno přeslechl, může si leda tak spílat.

Mohamed vystavuje své fotografie v malém, bledě modře vymalovaném studiu svého kamaráda v jednom z mnoha satelitních městeček na okraji Káhiry. Vycházím ven na cigaretu a zapovídám se s mladou energickou ženou s kroužkem v nose oděnou do khaki odstínu. „Tibien. Ti-bi-en. Zní to skoro francouzsky, co? Nemám ráda přezdívky, ale můžeš mi říkat Ti, to je takový dobře líný, ne?“ představuje se rozesmátě.

Tibien v Chartúmu vystudovala medicínu, konkrétně chirurgii. V Káhiře žije tři měsíce a pracuje na směny v call centru. „Nenávidím to. Dřív jsem snila o cestování, o emigraci do Velké Británie, ale od doby, kdy jsem byla přinucena Chartúm opustit, se mi o něm každou noc zdá. Je to domov. I když je tam něco na hovno, alespoň je to na hovno způsobem, který znám,“ glosuje.

Dalším, koho během kuřácké pauzy potkávám, je populární súdánský reggae zpěvák Wad Alzain, dredař v kožené bundě a oranžové háčkované čepici. Zpívá o válce, spravedlnosti, lidské pokoře, o tom, jak lidé společně jedí a modlí se, o revoluci.

„Revoluce se stala životním stylem, změnila způsob, jakým se na sebe lidé dívají. Dřív se mě lidé ptali, proč mám dredy, dnes je to ani nenapadne. Nejsme tu jenom od toho, abychom pracovali, oženili se, zemřeli. Měli bychom si víc hrát, vnést si do života umění,“ popisuje meditativně sametovým hlasem. „Súdánci jsou tak mírumilovní! Jenže politici nás nechtějí vidět sjednocené, a tak hrají své špinavé kapitalistické hry peněz a moci,“ posteskne si, načež se vydá dovnitř, aby k radosti přítomných konečně rozezněl kytarové struny.

Cesta do bezpečí je finančně nákladné privilegium

Už před válkou žilo v Egyptě přibližně pět milionů Súdánců a Súdánek — tři sta tisíc lidí, kteří překročili hranice od dubna 2023, se proto může jevit takřka jako kapka v moři. Mnoho z nich koneckonců uprchlo právě do Egypta i proto, že tu měli příbuzné, případně tu dříve studovali či pracovali.

Přesto už dva měsíce od počátku války Egypt zásadně zpřísnil pravidla — vízum nyní potřebují ke vstupu do země všichni Súdánci a Súdánky bez ohledu na věk. Zároveň musí po vstupu do země získat bezpečnostní prověrku, která nyní stojí téměř dva tisíce dolarů.

Útěk do bezpečí Egypta přitom už dříve představoval pro většinovou populaci finančně nedostupné privilegium. „Jenom cesta z Chartúmu k hranicím nás stála tři sta dolarů na osobu. Jako bychom letěli Lufthansou,“ žertuje malíř Mutez, který plátno před sebou šimrá štětcem smáčeným v různých odstínech modré. Před válkou vedl prestižní galerii v Chartúmu.

„Ti, kdo se dostali do Egypta, měli více úspor než většinová populace. Jenže tyto úspory jim teď docházejí. Zaplatili šílené sumy za nájem, protože si mysleli, že se brzy vrátí. Já jsem si s sebou nebrala ani počítač — myslela jsem si, že budu za týden zpátky,“ vysvětluje politická analytička Dallia Abdel-Moniem.