„Hned první den zničili vodní stanici v severním Chartúmu, takže přestala téct voda. Naši sousedé měli malé dítě, které zemřelo. Nebyla voda ani na to, aby jej před pohřbem mohli umýt,“ vzpomíná ženskoprávní aktivistka Maha Elzeinová na poslední dny v domě, v němž se svou rodinou strávila většinu života. „Na balkoně a na zahradě jsme našli několik kulek různých druhů a velikostí,“ pokračuje.

Povídáme si v odcizeném prostředí kavárenského řetězce v luxusním obchodním domě v Nové Káhiře. Maha má vlasy ostříhané na mikádo, na nose brýle s fialovými obroučkami, které občas popostrčí ukazováčkem zpátky na své místo.

V dvanáctý den války spadla bomba na elektrickou stanici. Tu noc spala Maha se všemi členy své rodiny: matkou, manželem, oběma syny a jejich rodinami, v jedné místnosti na zemi. Považovali to tak za nejbezpečnější.

V třináctý den války se Maha rozhodla odejít. Spolu s vnukem a třiaosmdesátiletou matkou se nejprve přesunula do domu svého bratra v severním Chartúmu. „Neměli jsme čas se o tom bavit, rozhodovali jsme se pod tlakem. Mysleli jsme, že to bude na pár dní,“ popisuje. Tři sta metrů od jejího domu ležela těla pěti mrtvých vojáků.

Její manžel a syn trvali na tom, že zůstanou a ubrání jejich majetek. Pobyt ve vlastním domě se však stával čím dál nebezpečnějším. Jídlo rychle docházelo. Odešli v jednadvacátý den války. Dva týdny nato do jejich domu vtrhli žoldáci bojující za Jednotky rychlé podpory (anglicky Rapid Support Forces, zkráceně RSF) a ukradli vše, co mělo hodnotu: auto, obrazovky, šperky.

To už byla Maha na cestě pryč ze Súdánu. Do čtvrti, kde bydlel její bratr, se válka přelila pouhé tři dny po jejím příchodu. V osmnáctý den války proto Maha s matkou a vnukem prchla do severního města Dongola a odtud pak k súdánsko-egyptskému hraničnímu přechodu Argeen.

„Některé rodiny jely autobusem, jiné pochodovaly i se zavazadly pěšky. Vypadalo to jako procesí,“ líčí Maha. „Měli jsme dům. A najednou jsem s sebou nesla jednu jedinou tašku. Jedny sandále, jedny sportovní boty a pár kousků oblečení,“ povzdechne si.

Maha měla štěstí — u hraničního přechodu čekala pouhých šest hodin. Někteří lidé tam však kvůli bezpečnostním kontrolám uvízli celé dny. Bez vody, bez záchodu, bez stínu, v poušti a špíně. „Někteří to nepřežili. Matka mé kamarádky tam zahynula,“ pokračuje Maha.

„Dům mého bratra zasáhla střela z protileteckého dvojkanónu. Dům mé sestry byl vyrabován a zničen. Dům dědečka mého manžela byl vyrabován a zničen. Domy mé tety, mého strýce, mých neteří byly vyrabovány a zničeny. Nemáme teď jakožto velká rodina absolutně nic,“ sčítá naléhavým hlasem.

Válka proti súdánskému lidu

Súdán sužuje už deset měsíců válka, které, jak říká Lejla, nikdo nerozumí. „Je to válka proti súdánskému lidu. Ani jedna z válčících stran nezastupuje občany. A zároveň jsme to pouze my, občané, kdo válku prohrává, kdo za ni platí,“ pokračuje Lejla, která si vzhledem k nepředvídatelnosti situace v Súdánu přeje zůstat v anonymitě.

Válka propukla vloni 15. dubna, poté co ozbrojenci zastupující RSF napadli základny súdánské armády. Jak podotýká Lejla, generálové obou válčících vojsk se k sobě před vypuknutím konfliktu chovali jako „nejlepší kámoši“ — a jejich vojáci zároveň opakovaně šikanovali a napadali veřejnost.

Jednotky RSF, které založil v zájmu utužení své moci v roce 2013 diktátor Umar al-Bašír, vede generál Mohamed Hamdan Dagalo, známý spíše pod přezdívkou Hemedti. V jejich řadách bojují žoldáci z jiných afrických zemí, především Čadu. Jak potvrzuje čerstvá zpráva OSN, RSF materiálně podporují především Spojené arabské emiráty — ač to nepřestávají popírat.

Jde přitom o přímé následovníky milic Džandžavíd, které al-Bašír využíval ke krvelačnému potírání nepokojů v Dárfúru na západě země už před rokem 2013 — a ještě je za to odměňoval přístupem ke zlatým dolům. Právě milice Džandžavíd během války v Dárfúru páchaly mezi lety 2003 a 2008 genocidu na příslušnících domorodých etnických skupin, pročež se al-Bašír stal vůbec první úřadující hlavou státu, na niž Mezinárodní soudní dvůr vydal zatykač kvůli obvinění z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.

Mimochodem, mezi lety 2014 a 2019 RSF podporovala i Evropská unie: válečným zločincům tehdy platila za to, aby migranty udrželi na africkém kontinentu.

V roce 2019 však vzedmutí občanské společnosti donutilo al-Bašíra po třiceti letech hrůzovlády odstoupit. Súdánci a Súdánky demonstrovali za své demokratické sny osm měsíců, zatímco je napadali příslušníci jak súdánské armády, tak RSF. Následně se zástupci občanské společnosti domluvili s armádou, vedenou generálem Abd el-Fattáhem el-Búrhánem, že po první tři roky se budou civilisté a armáda střídat u moci, načež proběhnou demokratické volby.

V roce 2021 ale al-Burhán spáchal vojenský puč, během nějž odstavil od moci zástupce občanské společnosti premiéra Abdallaha Hamdoka. S Hemedtim se al-Burhán během svého tažení proti lidu bratříčkoval a jednotky RSF se měly stát součástí súdánské armády. Současnou válku lze tak těžko označit přízviskem „občanská“ — je to konflikt dvou bezohledných mocných generálů, kterým nejde o nic jiného než o převzetí moci.

Jak upozorňuje Lejla, konflikt byl od počátku tím ničivější, že boje propukly právě v Chartúmu, tedy hlavním a nejlidnatějším městě země: „Soustředila se tam veškerá ekonomika. Mnoho jiných měst se vylidňovalo, protože se odtamtud lidé stěhovali do Chartúmu za prací. Zároveň se tam kvůli válce v Dárfúru stěhovali i lidé ze západu země. Platil za nejbezpečnější město.“