Kdybychom hledali osobu nejlépe odrážející nejhorší tendence naší brutální doby, na mysl by nám patrně jako první přišli vůdce Hamásu v Gaze Jahjá Sinvár, izraelský prezident Benjamin Netanjahu, korejský vůdce Kim Čong-un nebo prezident Ruské federace Vladimir Putin. To však především proto, že jsme zprávami o těchto vůdcích dennodenně doslova bombardováni.

Pokud perspektivu rozšíříme a uvážíme hrůzy, které západní mainstreamová média zpravidla přehlížejí, pak vedle zmíněných postav zvláště vyniknou súdánští váleční vůdci. Ti projevují šokující krutost a lhostejnost jak vůči obyvatelům regionů, která ovládli, tak vůči vlastnímu lidu, mimo jiné v tom, že systematicky brání dodávkám humanitární pomoci anebo si je sami hojně přivlastňují. Zoufalá situace v Súdánu obnažuje globální ekonomickou logiku, která jindy zůstává skryta.

V roce 2019 svrhly masové demonstrace dlouholetého diktátora Umara al-Bašíra, jehož vláda alespoň zachovávala zdání míru a stability poté, co se od země odtrhl Jižní Súdán, převážně křesťanská země, která se dnes sama zmítá v občanské válce.

Po krátkém období přechodné vlády a oživení nadějí na demokratizaci po Bašírově svržení vypukla brutální válka mezi dvěma muslimskými válečnými vůdci: vůdcem súdánských ozbrojených sil, generálem Abdelem Fattahem al-Burhanem, který je stále nominální hlavou státu, a velitelem Jednotek rychlé podpory a jedním z nejbohatších mužů v zemi Mohamedem Hamdanem Dagalem neboli Hemedtim — „malým Mohamedem“.