Kdybychom hledali osobu nejlépe odrážející nejhorší tendence naší brutální doby, na mysl by nám patrně jako první přišli vůdce Hamásu v Gaze Jahjá Sinvár, izraelský prezident Benjamin Netanjahu, korejský vůdce Kim Čong-un nebo prezident Ruské federace Vladimir Putin. To však především proto, že jsme zprávami o těchto vůdcích dennodenně doslova bombardováni.

Pokud perspektivu rozšíříme a uvážíme hrůzy, které západní mainstreamová média zpravidla přehlížejí, pak vedle zmíněných postav zvláště vyniknou súdánští váleční vůdci. Ti projevují šokující krutost a lhostejnost jak vůči obyvatelům regionů, která ovládli, tak vůči vlastnímu lidu, mimo jiné v tom, že systematicky brání dodávkám humanitární pomoci anebo si je sami hojně přivlastňují. Zoufalá situace v Súdánu obnažuje globální ekonomickou logiku, která jindy zůstává skryta.

V roce 2019 svrhly masové demonstrace dlouholetého diktátora Umara al-Bašíra, jehož vláda alespoň zachovávala zdání míru a stability poté, co se od země odtrhl Jižní Súdán, převážně křesťanská země, která se dnes sama zmítá v občanské válce.

Po krátkém období přechodné vlády a oživení nadějí na demokratizaci po Bašírově svržení vypukla brutální válka mezi dvěma muslimskými válečnými vůdci: vůdcem súdánských ozbrojených sil, generálem Abdelem Fattahem al-Burhanem, který je stále nominální hlavou státu, a velitelem Jednotek rychlé podpory a jedním z nejbohatších mužů v zemi Mohamedem Hamdanem Dagalem neboli Hemedtim — „malým Mohamedem“.

Síly rychlé podpory stojí za řadou z nejhorších ukrutností spáchaných během současného konfliktu — včetně masakru v Chartúmu 3. června 2019, kdy bylo zabito více než 120 demonstrantů a stovky dalších byly zraněny, tisíce žen znásilněno a mnoho domů vyrabováno. Vcelku nedávno, 15. dubna 2023, spustily Dagalovy síly rozsáhlým útokem na základny súdánských ozbrojených sil po celé zemi, včetně hlavního města Chartúmu, nový koloběh násilností.

Ačkoli obě strany konfliktu vyjadřují vágní závazky k demokracii, nikdo jejich tvrzení nebere vážně. Ve skutečnosti dávají najevo: „Nejdřív musíme vyhrát válku a pak se uvidí.“ Je to docela pochopitelné stanovisko, neboť pro všechny zainteresované by víceméně benevolentní diktatura, podobná například režimu Paula Kagameho ve Rwandě, byla tím nejlepším, v co mohou reálně doufat.

Situaci v zemi nadto komplikuje působení vnějších sil. Například ruská skupina Wagner, Libyjská národní armáda pod velením Chalífy Haftara a Spojené arabské emiráty údajně poskytly Jednotkám rychlé podpory vojenské dodávky, vrtulníky a zbraně v takovém rozsahu, že jsou vyzbrojeny lépe než súdánské ozbrojené síly. Ty si mezitím našly své vlastní patrony, v neposlední řadě Čínu.

Dagalovy Jednotky rychlé podpory mají jednu velkou výhodu: ovládají oblast bohatou na zásoby zlata, díky němuž mají dostatek prostředků na nákup potřebných zbraní. To nám připomíná smutnou pravdu, s níž se musí potýkat mnoho rozvojových zemí: přírodní zdroje mohou být jak základem míru a prosperity, tak příčinou násilí a chudoby.

Typickým příkladem je v tomto směru Konžská demokratická republika. Její prokletí po dlouhou dobu spočívalo v zásobách kritických nerostných surovin, diamantů a zlata. Nebýt těchto zdrojů, šlo by stále o chudou zemí, mohla by však být podstatně šťastnějším a klidnějším místem k životu.

Konžská demokratická republika je také exemplárním příkladem toho, jak se vyspělý Západ podílí na vytváření podmínek pro masovou migraci. Za fasádou „primitivních“ etnických vášní, které jsou v africkém „srdci temnoty“ znovu a znovu rozdmýchávány, můžeme snadno rozeznat nezaměnitelné kontury globálního kapitalismu.