Kdybychom hledali osobu nejlépe odrážející nejhorší tendence naší brutální doby, na mysl by nám patrně jako první přišli vůdce Hamásu v Gaze Jahjá Sinvár, izraelský prezident Benjamin Netanjahu, korejský vůdce Kim Čong-un nebo prezident Ruské federace Vladimir Putin. To však především proto, že jsme zprávami o těchto vůdcích dennodenně doslova bombardováni.

Pokud perspektivu rozšíříme a uvážíme hrůzy, které západní mainstreamová média zpravidla přehlížejí, pak vedle zmíněných postav zvláště vyniknou súdánští váleční vůdci. Ti projevují šokující krutost a lhostejnost jak vůči obyvatelům regionů, která ovládli, tak vůči vlastnímu lidu, mimo jiné v tom, že systematicky brání dodávkám humanitární pomoci anebo si je sami hojně přivlastňují. Zoufalá situace v Súdánu obnažuje globální ekonomickou logiku, která jindy zůstává skryta.

V roce 2019 svrhly masové demonstrace dlouholetého diktátora Umara al-Bašíra, jehož vláda alespoň zachovávala zdání míru a stability poté, co se od země odtrhl Jižní Súdán, převážně křesťanská země, která se dnes sama zmítá v občanské válce.

Po krátkém období přechodné vlády a oživení nadějí na demokratizaci po Bašírově svržení vypukla brutální válka mezi dvěma muslimskými válečnými vůdci: vůdcem súdánských ozbrojených sil, generálem Abdelem Fattahem al-Burhanem, který je stále nominální hlavou státu, a velitelem Jednotek rychlé podpory a jedním z nejbohatších mužů v zemi Mohamedem Hamdanem Dagalem neboli Hemedtim — „malým Mohamedem“.

Síly rychlé podpory stojí za řadou z nejhorších ukrutností spáchaných během současného konfliktu — včetně masakru v Chartúmu 3. června 2019, kdy bylo zabito více než 120 demonstrantů a stovky dalších byly zraněny, tisíce žen znásilněno a mnoho domů vyrabováno. Vcelku nedávno, 15. dubna 2023, spustily Dagalovy síly rozsáhlým útokem na základny súdánských ozbrojených sil po celé zemi, včetně hlavního města Chartúmu, nový koloběh násilností.

Ačkoli obě strany konfliktu vyjadřují vágní závazky k demokracii, nikdo jejich tvrzení nebere vážně. Ve skutečnosti dávají najevo: „Nejdřív musíme vyhrát válku a pak se uvidí.“ Je to docela pochopitelné stanovisko, neboť pro všechny zainteresované by víceméně benevolentní diktatura, podobná například režimu Paula Kagameho ve Rwandě, byla tím nejlepším, v co mohou reálně doufat.

Situaci v zemi nadto komplikuje působení vnějších sil. Například ruská skupina Wagner, Libyjská národní armáda pod velením Chalífy Haftara a Spojené arabské emiráty údajně poskytly Jednotkám rychlé podpory vojenské dodávky, vrtulníky a zbraně v takovém rozsahu, že jsou vyzbrojeny lépe než súdánské ozbrojené síly. Ty si mezitím našly své vlastní patrony, v neposlední řadě Čínu.

Dagalovy Jednotky rychlé podpory mají jednu velkou výhodu: ovládají oblast bohatou na zásoby zlata, díky němuž mají dostatek prostředků na nákup potřebných zbraní. To nám připomíná smutnou pravdu, s níž se musí potýkat mnoho rozvojových zemí: přírodní zdroje mohou být jak základem míru a prosperity, tak příčinou násilí a chudoby.

Typickým příkladem je v tomto směru Konžská demokratická republika. Její prokletí po dlouhou dobu spočívalo v zásobách kritických nerostných surovin, diamantů a zlata. Nebýt těchto zdrojů, šlo by stále o chudou zemí, mohla by však být podstatně šťastnějším a klidnějším místem k životu.

Konžská demokratická republika je také exemplárním příkladem toho, jak se vyspělý Západ podílí na vytváření podmínek pro masovou migraci. Za fasádou „primitivních“ etnických vášní, které jsou v africkém „srdci temnoty“ znovu a znovu rozdmýchávány, můžeme snadno rozeznat nezaměnitelné kontury globálního kapitalismu.

Po svržení Mobutu Sese Soka v roce 1997 přestala Konžská demokratická republika fungovat jako svrchovaný stát. Její východní část dodnes tvoří mnoho různých oblastí ovládaných místními válečnými veliteli, kteří do svých armád násilím verbují děti, jež drží závislé na drogách, a čile obchodují se zahraničními korporacemi exploatujícími zdejší zásoby nerostných surovin.

Tento model vyhovuje oběma stranám: korporace mohou v regionu těžit, aniž by musely odvádět státu daně, a warlordi dostávají peníze, za něž mohou nakoupit zbraně. Mnoho z místních nerostů pak nachází uplatnění v našich noteboocích, mobilních telefonech a dalších technologicky vyspělých výrobcích.

Skutečným problémem tak nakonec nejsou „barbarské“ zvyky místního obyvatelstva, ale zahraniční společnosti a bohatí spotřebitelé, kteří jejich výrobky kupují. Jestliže je z této hry vyloučíme, celá konstrukce etnické války se zhroutí jako domeček z karet.

Konžská demokratická republika přitom není žádnou speciální výjimkou, jak dokazuje faktické rozporcování — či spíše „kongoizace“ — Libye po intervenci NATO a pádu Muammara Kaddáfího v roce 2011. Od té doby ovládají většinu libyjského území lokální ozbrojené gangy, které prodávají ropu přímo zahraničním zákazníkům. Opět se nám tak připomíná houževnatost kapitalismu při získávání trvalých dodávek levných surovin. Je to důvod, proč tolik států stižených prokletím surovinových zdrojů zůstává odsouzeno ke svému tíživému osudu.

Tragickým výsledkem je, že žádná strana v probíhajících konfliktech není bez viny a není ani v právu. V Súdánu nejsou problémem jen Jednotky rychlé podpory, které se postavily na odpor súdánským ozbrojeným silám, nýbrž obě strany hrající jednu a tutéž brutální hru.

Vzniklou situaci přitom nelze svést na „zaostalost“ lidu nepřipraveného si sám demokraticky vládnout, protože ve skutečnosti jde o pokračující ekonomickou kolonizaci Afriky — a to nejen ze strany Západu, ale také ze strany Číny, Ruska a bohatých arabských zemí. Nemělo by nás překvapovat, že střední Africe stále více vévodí ruští žoldáci a muslimští fundamentalisté.

Janis Varufakis velice výstižně hovoří o přeměně kapitalismu v technofeudalismus, jak o tom svědčí faktické monopoly velkých technologických společností na příslušných trzích. V zemích, jako je Súdán a Konžská demokratická republika, se však poměry blíží spíše středověkému feudalismu. Vlastně tak platí obě charakteristiky současně: stále více žijeme v kombinaci high-tech feudalismu a starého, „ručičkového“ feudalismu. Proto je Hemedti — dokonce ještě více než Elon Musk — pravým vtělením naší doby.

Z anglického originálu Global Capitalism and Perpetual War publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.