V noci z 6. na 7. dubna 1994 ztroskotalo v malé rovníkové zemi dopravní letadlo, na jehož palubě byli rwandský a burundský prezidenti, oba Hutuové. Kdo za sestřelením stroje stál, není ani dnes zcela jasné. Ale po třiceti letech víme, že jím začaly události, na jejichž konci byl milion mrtvých, stovky tisíc uprchlíků a takové společenské trauma, že dnes je ve Rwandě nepřijatelné se na etnickou příslušnost byť jen zeptat.

Otázka „Hutu, nebo Tutsi?“ je prostě zapovězená. A vnitrozemská Rwanda pod vedením prezidenta Kagameho je úplně jinou Afrikou, než na kterou narazíte v sousedních státech.

Podlouhlá oprýskaná jednopodlažní budova na dohled belgické ambasády v centru Kigali je jedním z pietních míst připomínajících začátek genocidy. Dnes ji můžete volně navštívit a zblízka tak pohlédnout do děr po kulkách ve zdech, stejně jako na fotky mladých vojáků srdnatě se bránících ataku zběsilých Hutů.

Tehdejší rwandská mírová operace OSN, jejíž členové mohli používat zbraně pouze pro vlastní ochranu, skončila naprostým fiaskem. Pouze dokonale odhalila historické napětí mezi dvěma hlavními etniky a naprosté nepochopení zbytku světa pro situaci, k níž se v této africké zemi dlouhodobě schylovalo.

Nemysleme si, že nejhorší genocida od druhé světové války přišla zničehonic, z náhlého pohnutí mysli pár šílenců, kteří náhodně zfanatizovali davy. Vřava v ulicích, v nichž se nástroji pomsty na etniku Tutsi a umírněných Hutuech staly mačety, žiletky a v menší míře kulky — střelná zbraň je totiž dražší než sečná a její používání vyžaduje oproti mačetě jistou míru sofistikovanosti —, se prohnala centrem malé středoafrické metropole a zanechala po sobě naprostou zkázu.

Dnes časté podivování se nad tím, jak je možné, že během tří měsíců zemřel milion lidí a nikdo nezasáhl, je další ukázkou nepochopení dobového kontextu. To, co se dělo před půlí devadesátých let v bývalé belgické kolonii, zrovna žádného z hlavních aktérů světové politiky nezajímalo.