Řekne-li se Desmond Tutu, naskočí většině zájemců o světové dění tento sled obrazů: slavný jihoafrický arcibiskup bojující proti apartheidu, nositel Nobelovy ceny míru, známý aktivista angažující se od 90. let po celém světě. Kdo se zajímal o jeho osobu hlouběji, nebo si pamatuje třeba srovnávání Desmonda Tutua s naší církevní honorací od Ivana Štampacha, ví též, že šlo o velkého propagátora lásky, vzájemnosti a mezirasového soužití, o důsledného zastánce nenásilí či o autora mnoha klasických, místy už zlidovělých citátů. Například:

• „O míru se nejedná s přáteli, ale s nepřáteli“, resp. „Chceš-li mír, musíš mluvit i s těmi, které máš rád nejméně,“
• „Zůstáváš-li neutrální, když se děje nespravedlnost, zvolil sis stranu utlačovatele,“
• „Konej dobro po malých kouscích tam, kde jsi. Jsou to právě tyto kousky, jež posbírané dohromady obrátí svět.“

Tutu vším jmenovaným skutečně byl a příslušně i vystupoval. Kdo se nepídil přímo po jeho aktivitách za apartheidního režimu v Jihoafrické republice (JAR), alespoň ho zahlédl v některé ze stovek talk show, které navštěvoval, na záznamech šprýmování s dalajlámou či coby jméno ve zprávě o některém z apelů na mocné, aby přestali zbrojit, zabíjet nebo se někde zasadili o nápravu poměrů.

To ale není všechno. Pověstně srdečný, zářící a stále se smějící host Světových fór a konferencí OSN měl i polohu, jež byla obrazem věčně pozitivního disidenta často překrývána — polohu razantního kritika mnoha věcí, jež prováděli jeho někdejší spolubojovníci v JAR, velikáni z rozvojových zemí i jeho oficiální obdivovatelé mezi státníky z bohatší části světa.

Jak byl Desmond Tutu přesvědčený o nezbytné roli lásky pro naplnění lidského života, tak byl přesvědčený o nutnosti bojovat s nespravedlností, a to s nespravedlností v opravdu všech podobách.

Byla to v jeho vnímání povinnost každého křesťana. Sám přitom spatřoval nespravedlnost i v mnohém, co bývá obhajováno posvátností svobody.

„Je mi líto, ale všechny mé zkušenosti s kapitalismem ukazují, že tento systém probouzí v lidech některé z jejich nejhorších vlastností. To, jak zdůrazňuje přežití silnějšího. Sníst, nebo být sněden. To já prostě přijmout nemohu. Možná, že toto je jenom ta škaredá tvář kapitalismu, ale já se se žádnou jinou ještě nesetkal,“ řekl novinářům již v půli 80. let.

„To, že stále pokračujeme v tomto hnusu, a že tak činíme i ve chvíli, kdy je vazba mezi uhlíkovými emisemi a globálním oteplováním očividná, ukazuje na lakotu a neodpovědnost (…) Bude třeba přistoupit k bojkotu (těžařských korporací) jako za apartheidu, abychom zachránili planetu,“ řekl zas v roce 2014 při návštěvě těžařského okrsku s ropnými písky v Kanadě.

Jak vidno z bílých míst v řadě nekrologů, pro mnohé jsou to dodnes nepohodlné názory.

Desmond Tutu nebyl přitom ani plakátovým levičákem z rozvojové země. Kritizoval stejně Západ podporující opresivní režimy v Africe jako komunistické státy. Poměry ve východním bloku přirovnával k nadvládě bílé menšiny nad černou většinou ve své domovině. Dobré slovo neztratil nikdy ani o afrických diktátorech, ať už hlásících se k antikomunismu, nebo k marxismu. „Marx-leninismus nenávidím každým nervem ve svém těle (…) a to, že k němu u nás mnozí vzhlížejí, je dáno zoufalou situací, v níž se nacházíme,“ nechal se slyšet také už v roce 1985.

Při tom všem horoval Tutu vždy pro dialog, soužití v pestrosti a pro usmíření. Kategorii zla si nechával pro režimy a instituce, ne pro konkrétní lidi, skupiny či národnosti. Tyto jeho názory byly nepohodlné zase někomu jinému.

Boje s apartheidem

Kdo všechno stál proti němu — v první části, respektive po většinu Tutuova života, samozřejmě a především jihoafrická apartheidní vláda. Desmond Tutu se narodil v roce 1931 do rodiny chudého učitele a kazatele. Poté, co naznal, že si nemůže dovolit studovat medicínu, vydal se v otcových stopách. Kněžskou dráhu pak předřadil učitelské i proto, že nechtěl pokorně působit v segregovaném školství.

Struktury anglikánské církve byly po skončení 60. let obecně pokrokovější než ostatní — k tématu opět připomeňme text Ivana Štampacha. Přímo v Jihoafrické republice přitom působila i skupina vyšších duchovních, která se proti apartheidu vymezovala. Právě k ní se Tutu přičlenil.

Již v 70. letech byl Tutu znám jako charismatický kazatel a velice schopný organizátor. Apartheid soustavně pojmenovával jako nespravedlivý a zlý z jeho vlastní podstaty. Citáty z Bible pak dokládal, proč je nezbytné vůči němu aktivně bojovat — nenásilně, ale jinak soustavně a důsledně.

V roce 1976 byl jmenován poprvé biskupem. Od roku 1978 vedl jihoafrickou Radu církví. Vedle práce navázané na tyto pozice hodně cestoval, přednášel, navazoval kontakty. S nástupem 80. let ho znal už celý anglosaský Západ.

Tutu se nikdy nebránil styku s vlivnými politiky, ba i aktivně se jej snažil vyhledávat. Ti mu zas dávali přednost před radikálnějšími aktivisty. Po udělení Nobelovy ceny míru v roce 1984 se stal nejznámějším odpůrcem apartheidu v JAR vůbec — tedy společně s vězněným Nelsonem Mandelou. Jeho působení tak přerostlo do dalšího rozměru.