Řekne-li se Desmond Tutu, naskočí většině zájemců o světové dění tento sled obrazů: slavný jihoafrický arcibiskup bojující proti apartheidu, nositel Nobelovy ceny míru, známý aktivista angažující se od 90. let po celém světě. Kdo se zajímal o jeho osobu hlouběji, nebo si pamatuje třeba srovnávání Desmonda Tutua s naší církevní honorací od Ivana Štampacha, ví též, že šlo o velkého propagátora lásky, vzájemnosti a mezirasového soužití, o důsledného zastánce nenásilí či o autora mnoha klasických, místy už zlidovělých citátů. Například:

• „O míru se nejedná s přáteli, ale s nepřáteli“, resp. „Chceš-li mír, musíš mluvit i s těmi, které máš rád nejméně,“
• „Zůstáváš-li neutrální, když se děje nespravedlnost, zvolil sis stranu utlačovatele,“
• „Konej dobro po malých kouscích tam, kde jsi. Jsou to právě tyto kousky, jež posbírané dohromady obrátí svět.“

Tutu vším jmenovaným skutečně byl a příslušně i vystupoval. Kdo se nepídil přímo po jeho aktivitách za apartheidního režimu v Jihoafrické republice (JAR), alespoň ho zahlédl v některé ze stovek talk show, které navštěvoval, na záznamech šprýmování s dalajlámou či coby jméno ve zprávě o některém z apelů na mocné, aby přestali zbrojit, zabíjet nebo se někde zasadili o nápravu poměrů.

To ale není všechno. Pověstně srdečný, zářící a stále se smějící host Světových fór a konferencí OSN měl i polohu, jež byla obrazem věčně pozitivního disidenta často překrývána — polohu razantního kritika mnoha věcí, jež prováděli jeho někdejší spolubojovníci v JAR, velikáni z rozvojových zemí i jeho oficiální obdivovatelé mezi státníky z bohatší části světa.

Jak byl Desmond Tutu přesvědčený o nezbytné roli lásky pro naplnění lidského života, tak byl přesvědčený o nutnosti bojovat s nespravedlností, a to s nespravedlností v opravdu všech podobách.

Byla to v jeho vnímání povinnost každého křesťana. Sám přitom spatřoval nespravedlnost i v mnohém, co bývá obhajováno posvátností svobody.

„Je mi líto, ale všechny mé zkušenosti s kapitalismem ukazují, že tento systém probouzí v lidech některé z jejich nejhorších vlastností. To, jak zdůrazňuje přežití silnějšího. Sníst, nebo být sněden. To já prostě přijmout nemohu. Možná, že toto je jenom ta škaredá tvář kapitalismu, ale já se se žádnou jinou ještě nesetkal,“ řekl novinářům již v půli 80. let.

„To, že stále pokračujeme v tomto hnusu, a že tak činíme i ve chvíli, kdy je vazba mezi uhlíkovými emisemi a globálním oteplováním očividná, ukazuje na lakotu a neodpovědnost (…) Bude třeba přistoupit k bojkotu (těžařských korporací) jako za apartheidu, abychom zachránili planetu,“ řekl zas v roce 2014 při návštěvě těžařského okrsku s ropnými písky v Kanadě.

Jak vidno z bílých míst v řadě nekrologů, pro mnohé jsou to dodnes nepohodlné názory.

Desmond Tutu nebyl přitom ani plakátovým levičákem z rozvojové země. Kritizoval stejně Západ podporující opresivní režimy v Africe jako komunistické státy. Poměry ve východním bloku přirovnával k nadvládě bílé menšiny nad černou většinou ve své domovině. Dobré slovo neztratil nikdy ani o afrických diktátorech, ať už hlásících se k antikomunismu, nebo k marxismu. „Marx-leninismus nenávidím každým nervem ve svém těle (…) a to, že k němu u nás mnozí vzhlížejí, je dáno zoufalou situací, v níž se nacházíme,“ nechal se slyšet také už v roce 1985.

Při tom všem horoval Tutu vždy pro dialog, soužití v pestrosti a pro usmíření. Kategorii zla si nechával pro režimy a instituce, ne pro konkrétní lidi, skupiny či národnosti. Tyto jeho názory byly nepohodlné zase někomu jinému.

Boje s apartheidem

Kdo všechno stál proti němu — v první části, respektive po většinu Tutuova života, samozřejmě a především jihoafrická apartheidní vláda. Desmond Tutu se narodil v roce 1931 do rodiny chudého učitele a kazatele. Poté, co naznal, že si nemůže dovolit studovat medicínu, vydal se v otcových stopách. Kněžskou dráhu pak předřadil učitelské i proto, že nechtěl pokorně působit v segregovaném školství.

Struktury anglikánské církve byly po skončení 60. let obecně pokrokovější než ostatní — k tématu opět připomeňme text Ivana Štampacha. Přímo v Jihoafrické republice přitom působila i skupina vyšších duchovních, která se proti apartheidu vymezovala. Právě k ní se Tutu přičlenil.

Již v 70. letech byl Tutu znám jako charismatický kazatel a velice schopný organizátor. Apartheid soustavně pojmenovával jako nespravedlivý a zlý z jeho vlastní podstaty. Citáty z Bible pak dokládal, proč je nezbytné vůči němu aktivně bojovat — nenásilně, ale jinak soustavně a důsledně.

V roce 1976 byl jmenován poprvé biskupem. Od roku 1978 vedl jihoafrickou Radu církví. Vedle práce navázané na tyto pozice hodně cestoval, přednášel, navazoval kontakty. S nástupem 80. let ho znal už celý anglosaský Západ.

Tutu se nikdy nebránil styku s vlivnými politiky, ba i aktivně se jej snažil vyhledávat. Ti mu zas dávali přednost před radikálnějšími aktivisty. Po udělení Nobelovy ceny míru v roce 1984 se stal nejznámějším odpůrcem apartheidu v JAR vůbec — tedy společně s vězněným Nelsonem Mandelou. Jeho působení tak přerostlo do dalšího rozměru.

„Jen minutu poté, co dostanete Nobelovu cenu, začne všechno, co říkáte, znít úplně jinak. Z výroků, jimž předtím věnoval málokdo pozornost, jsou náhle zásadní prohlášení. Nás to samozřejmě moc posílilo na duchu, protože apartheid vypadal najednou přemožitelnější (…) Člověk ale pak cítí odpovědnosti i k celému lidstvu, celé společnosti,“ přiblížil Tutu v jednom z rozhovorů.

Veřejným prostorem koluje řadu let informace, že Norský Nobelův výbor chtěl na začátku 80. let stůj co stůj ocenit někoho z JAR, ale sám Mandela se mu zdál moc radikální. Zda je to skutečně pravda, zjistíme nejdříve za dvanáct roků, kdy uplyne padesátiletá lhůta, během níž musí zůstat dokumentace k jednotlivým Nobelovým cenám míru pod zámkem. Tutu si nicméně pozici prominentního oponenta apartheidu beze sporu odpracoval.

Z jeho životopisu od půle 70. let do konce 80. by se dala psát aktivistická učebnice. Pochody, blokády, demonstrace, práce s médii i formování organizačního zázemí, shánění peněz, plédování za zadržené a v neposlední řadě lobbování u světových státníků — to vše byla Tutuova práce.

V protiapartheidním hnutí patřil k nenásilnému, ale radikálnějšímu křídlu — tomu, jež neuznávalo argument, že apartheid zmizí postupně sám. Osobně se dokonce snažil podnítit i protiapartheidní bojkot voleb či generální stávku. Přel se nicméně i s těmi, kdo chtěli převzít moc prostřednictvím zbraní, únosů či sabotáží — byť vždycky dodával, že všechny oběti jsou v první řadě důsledkem politiky režimu.

Vrcholem Tutuova nasazení v 80. letech se stala jeho osobní kampaň v zahraničí za uvalení sankcí na JAR, tedy na jeho vlastní zemi, dokud nezruší právě apartheid. K příslušnému kroku vyzval přímo před Valným shromážděním OSN. Památně také navštívil Ronalda Reagana, jehož pak označil za rasistu. Kriticky vystoupil ale i na adresu Helmuta Kohla nebo Margaret Thatcherové, když s opuštěním podpory režimu v JAR otáleli.

V roce 1986 byl Tutu díky masivní mobilizaci svých stoupenců zvolen arcibiskupem Kapského města a ve svých aktivitách pokračoval dále. Nechával na svých veřejných vystoupeních mluvit další aktivisty a disidenty. Stavěl se za zadržené. Nabízel se jako moderátor, kde to šlo. Stále též podporoval nejrůznější protesty.

Režim samozřejmě hledal cesty, jak Tutua umlčet, a to zejména nepřímé. Provládní tisk útočil na Tutuův středostavovský životní styl, jenž měl v jeho výkladu duchovního znevěrohodňovat. Byla zorganizována dokonce jedna proti-demonstrace černých dělníků, které mělo Tutuovo volání po sankcích připravit o práci. Vše však marně.

Právě v těchto posledních letech jihoafrického apartheidu dokázal Tutu přitáhnout k opozičnímu hnutí i tisíce bílých Afrikánců. A byl to právě on (spolu s několika dalšími), s kým se rozhodl prezident Frederik de Klerk na podzim 1989 začít vyjednávat.

Když se pak apartheid už hroutil, dokázal Tutu tlumit konflikty mezi jednotlivými opozičními skupinami, zvláště mezi Africkým národním kongresem a zuluským hnutím Inkatha. Ohromnou měrou se tak zasloužil o stát. Paradoxně si však i těmito aktivitami nadělal další nepřátele.

Za duhovou Afriku

Podobně jako u nás v postsovětském prostoru, rozbíhal se i v Africe s 90. lety proces vyrovnávání se s minulostí a budování nových systémů. Desmond Tutu do něj vstupoval ve třech rolích: jednak jako mírový posel Mandelovy vlády, jenž sjezdil kontinent i svět, jednak jako předseda Komise pravdy a usmíření, která v JAR řešila zločiny minulého režimu, a jednak jako světoznámý veřejný intelektuál.

Ve vlastní Jihoafrické republice se opět zapojil do sporů s exopozičními radikály, kteří chtěli nový stát bez vlivu bílé menšiny a implicitně více moci pro sebe. V Africe, ale i v Irsku či Palestině, se snažil odhalovat nespravedlnost, urovnávat konflikty a pomáhat disidentům.

V tehdy ještě Mobutově Zairu nabádal církev, aby se postavila proti nespravedlnostem režimu. V Libérii v roce 1994 vyjednával s Charlesem Taylorem o ukončení násilností. Ve Rwandě rok po genocidě Tutsiů přemlouval vítěze občanské války, aby vedle spravedlnosti dopřáli zajatým Hutuům i soucit. V Nigérii zas v roce 1995 vyjednával propuštění Oluseguna Obasandža, z něhož se později v této zemi stal prezident.

Ve stejném duchu se angažoval i po konci Mandelova prezidentství v roce 1999, byť už bez státního posvěcení. Vyjednával o budoucnosti súdánského Dárfúru, angažoval se při válkách v Kongu.

Tutu osobně do politiky nikdy nevstoupil. V rozhovorech odkazoval na příklady kyperského arcibiskupa Makariose či íránského ajatolláha Chomejního, aby podtrhl, co může politické angažmá uznávaného duchovního natropit. Sám sice z úřadu arcibiskupa ještě před polovinou 90. let odešel, v myslích Jihoafričanů v něm ale zůstal, což si dobře uvědomoval. Z vnějšku nicméně politiku vždycky komentoval i ovlivňoval.

Doma společně s Mandelou a smírnou stranou někdejších opozičníků usměrnil postupnou změnu zřízení tak, aby co nejvíce odpovídala jeho ideálu Duhového národa. Země tak zažila v roce 1994 první svobodné volby s jen dílčími incidenty, bez velkých bojkotů nebo pogromů.

I díky Tutuovu zapojení spojuje dnešní — Brownellova — vlajka Jihoafrické republiky dohromady starou vlajku s oranžským pásem, britský Union Jack i vlajku Afrického národního kongresu. Do svého základu dostala hned šest barev (což byl v roce 1994 světový unikát) a symbol horizontálního Y — spojení černých a bílých v jeden lid.

Nová hymna Mandelovy a Tutuovy JAR pak kombinuje rovněž od roku 1994 pět hlavních z jedenácti jazyků, jimiž se v Jihoafrické republice mluví: xhoštinu, zuluštinu, sothštinu, afrikánštinu a angličtinu. Je tomu tak záměrně, aby bílí vyznávali lásku k vlasti zároveň i jazykem černých a naopak. Nádherně to funguje zejména při sportovních zápasech. Zachování afrikánské části hymny musí však zastánci usmíření dodnes v JAR obhajovat.

Nejvíce kritizovaní

Tutuovy výstupy v pozdějších letech začaly být nepohodlné zejména dvěma aktérům: širšímu establishmentu Mandelova Afrického národního kongresu, který se dostal k moci plně po Mandelově vlastním odchodu, a také Izraeli.

Nový jihoafrický establishment Tutu kritizoval za vše možné — za korupci, za zhoršující se kriminalitu, za zbrojení, za rostoucí ekonomickou nerovnost, za nemorálnost i černý rasismus. S Mandelovým bezprostředním nástupcem Thabonem Mbekim se specificky poškorpil kvůli zanedbání epidemie HIV/AIDS a kvůli jihoafrickému patronství nad režimem Roberta Mugabeho v Zimbabwe. Dalšímu prezidentovi Jacobu Zumovi pak vytýkal sexuální predátorství a korupční jednání.

Ač se to z nynějšího pietního patosu nezdá, vztah Tutua k postmandelovské vládě v zemi se skutečně zhoršil natolik, že emeritní arcibiskup vyzýval prezidenty opakovaně k odchodu a nový režim označoval za „obrovské selhání“. Výsledkem bylo, že v roce 2013 nebyl oficiálně pozván ani na Mandelův pohřeb, byť to jihoafrický režim dodnes popírá.

Pokud jde o Izrael, Tutu nikdy nezapomněl, že jeho vlády důsledně podporovaly jihoafrický apartheidní režim, ba mu dokonce nabízely jaderné zbraně. Již od 80. let dráždil Tutu stoupence židovského státu srovnáváním segregační politiky v Palestině s tou, proti které sám v JAR bojoval. Na přelomu 80. a 90. let nicméně podporoval především mírový proces a snažil se působit i na Jásira Arafata, aby jeho Organizace pro osvobození Palestiny dávala Izraeli bezpečnostní záruky, včetně oficiálního uznání práva Izraele na existenci.

Teprve po blokaci plnění dohod z Osla na konci 90. let se Tutu více vyhranil. Po roce 2000 v několika vystoupeních zkritizoval oblastní lídry za zbabělost a neochotu hýbat s poměry, situaci označil za bezvýchodnou a vyzval k podobnému přístupu jako v 80. letech u své země — k uvalení sankcí na Izrael.

Tutu tehdy vzbudil velké pobouření — zvláště v kontextu probíhající druhé intifády. S poměry v izraelsko-palestinských vztazích se nicméně nepohnulo dodnes.

Proti politice USA i Číny, proti přátelům

I když se Desmond Tutu vyjadřoval k lecčemu, ze zásady se protestů, které se konaly mimo jeho domovinu, osobně neúčastnil. Učinil ale dvě výjimky: v únoru 2003, kdy se po neúspěšném lobbování za mír v USA zúčastnil newyorské demonstrace proti vylhané invazi do Iráku, a v roce 2008, kdy mašíroval v San Franciscu proti krvavému rozhánění protestů v Tibetu.

Mnohým nepohodlný byl jeho tehdejší apel na hlavy států, aby bojkotovaly úvodní ceremoniál olympiády v Pekingu. Jiná obočí nadzvedla potom o čtyři roky později Tutuova výzva, aby Bushe a Blaira soudil za iráckou válku Mezinárodní trestní tribunál.

V roce 2009 v Kodani vyzval potřetí státy a firmy, aby přestaly svými investicemi podporovat zlo — po apartheidu jihoafrickém a izraelském tentokrát ve vztahu k fosilním palivům. V roce 2012 se zapojil do kampaně za propuštění Chelsea Manningové, proslulé whistleblowerky, která předala WikiLeaks statisíce dokumentů o americkém počínání při válkách v Afghánistánu a Iráku. V roce 2017 pak vystoupil proti jiné slavné nobelistce, Aun Schan Su Ťij, tehdy již barmské premiérce, za to, že dopouští etnickou čistku vůči rohingské menšině.

Mnozí zároveň nemohli strávit Tutuovu kritiku církevního tmářství. Méně známé jsou jeho snahy o změnu oficiálního přístupu k užívání kondomů. Více už boj proti homofobii. Tutu osobně se snažil prosadit v anglikánské církvi jak obecně vstřícnější přístup, tak i církevní sňatek pro homosexuály či svěcení biskupů nezávislé na jejich sexuální orientaci.

„Pokud by byl Bůh homofob, jak tvrdí (zastánci oficiální linie), já bych ho neuctíval,“ uvedl v jednom z rozhovorů. A jinde zas řekl: „Bůh pláče (…) když vidí svou církev posedlou tématem homosexuality (…) které má u ní zjevně přednost před bojem s chudobou.“

V půli minulé dekády požehnal Tutu jedné ze svých dcer, která si v Nizozemsku vzala ženu. Podobné kontroverze též vzbudilo, když vyslovil pochopení pro legalizaci možnosti asistované sebevraždy.

Nejen tahat z vody, ale i řešit, proč do ní padají

Daly by se zde popsat další stránky o Tutuově přátelství s tibetským dalajlámou. Dalo by se psát mnohem více o jeho nekontroverzních aktivitách. Namátkou:

• snahy o otevření trhů bohatých zemí exportu z chudých v rámci jednání G8 v Gleneagles v roce 2005,
• snahy o zrušení daní na léky tlumící AIDS,
• spuštění kampaně proti mezinárodnímu obchodu s dětmi v roce 2006 (šlo o zejména snahu prosadit celosvětově platnou zásadu vypracování základní dokumentace po porodu),
• lobbying na Západě za neškrtání rozvojové pomoci během hospodářské krize 2008—2012,
• aktivity v rámci iniciativy Elders tvořené světovými osobnostmi, která od roku 2007 lobbuje za řešení globálních problémů a nabízí se k mediaci různých konfliktů.

Tyto Tutuovi zásluhy však budou podrobně rozebírat jiní. Zde bylo záměrem představit tohoto vpravdě superaktivistu nejen z hladké stránky, nejen jako „morální kompas“ a „tvář usmíření“, jak teď uvádějí agenturní zprávy či různí státníci.

Bojovat za lepší příští s sebou nese i to, že je člověk někomu nepohodlný. A bojovat za lepší příští pro všechny znamená konflikt takřka permanentní. I tak pozitivní člověk, jakým Desmond Tutu nesporně byl, o tom věděl své. Jak ale říká jeho další klasický citát: „Jsou chvíle, kdy je potřeba přestat jen vytahovat lidi z řeky a kdy je potřeba vydat se proti proudu řešit, proč do ní padají.“

Desmond Tutu zemřel 26. prosince 2021 v Oáze, nádhernou zahradou proslulém pečovatelském centru uprostřed Kapského města. Letos v říjnu mu bylo devadesát let.