Nelson Mandela se s definitivní platností zařadil mezi nejvýznamnější osobnosti světa a mezi několik málo nejdůležitějších bojovníků za lidská práva. Stojí po boku Mahátmy Gándhího, Martina L. Kinga či Thomase Sankary. Zatímco všichni jmenovaní byli zavražděni, Nelson Mandela zemřel na konci své kariéry, v pokoji, obklopen nejbližšími příbuznými. Pro několik generací obyvatel Země byl živoucí výzvou a nadějí, že jiný svět je možný. Že můžeme žít společně, spolupracovat a společně nakládat se zdroji ve prospěch společenství.

V jednom rozhovoru v roce 1994 řekl: „Smrt je něco nevyhnutelného. Když člověk dokončil, co považoval za svou povinost ke svým lidem a ke své zemi, pak může spočinout v pokoji. Věřím, že v tomto ohledu jsem něco učinil. A tak si myslím, že mohu klidně spát na věky.“

Nelson Mandela odpočívat může, ale nám kromě smutku zůstává i mnoho věcí, na které musíme navázat, a v nichž je třeba pokračovat. Odchodem Mandely ztrácíme jeden silný hlas. A pokud máme naplnit jeho poselství, je třeba ho nahradit mnoha novými.

Bojovník z královského rodu

Mandela se narodil 18. července 1918 v rodině náležející ke královskému rodu. Dostal jméno Rolihlahla, což znamená rebel. Podle klanu, k němuž náležel, mu byla později dána přezdívka Madiba. Jméno Nelson dostal až ve škole: „Moje paní učitelka, paní Mdingane nám hned první den školy dala všem anglická jména. Byl to takový obyčej daný anglickými zvyky. Nemám ponětí, proč mi paní Mdingane dala zrovna tohle jméno,“ uvedl v jedné ze vzpomínek.

Jako první z rodiny vychodil základní školu a začal studovat střední. Tam se však brzy dostal do sporu s vedením a školu opustil. Odešel do Johannesburgu, kde pracoval v dolech, což byl jeho „první vhled do reality afrického kapitalismu.“ Tady se poprvé setkal s Africkým národním kongresem (ANC) a s Komunistickou stranou. Překvapením pro něj bylo, že tu mohou spolupracovat černoši, bílí, Indové i Židé. I když mu byly ideje komunistů blízké, do strany nevstoupil, protože pro něj byla moc ateistická.

Jeho činnost se soustředila na aktivity ANC, v roce 1944 založil její mládežnickou sekci. V témže roce se také oženil s Evelyn Maseovou a vrámci večerního studia složil bakalářské zkoušky z práva. Jeho hlavní náplní byla činnost ve straně. Z toho ale neměl žádný příjem, takže vypomáhal v různých právních firmách. Rodina se neustále potýkala s nedostatkem, ale Mandela odmítal nabídky být poradcem krále Jongintaby. Definitivně se tak odřízl od rodinné tradice spojené s náčelnictvím a dal se na politickou dráhu národního osvobození.

Po druhé světové válce se rasismus v Jihoafrické republice utužuje. To vyvolalo reakci mezi nebělošským obyvatelstvem a sílily snahy o jednotnou akci, které vyvrcholily v roce 1952, kdy došlo k masovým demonstracím a stávkám. Při nichž byly zatýkány tisíce demonstrantů a mezi nimi Nelson Mandela, již jako člen nejvyšší exekutivy ANC. Byl podmínečně odsouzen.

Policejní násilí a státní terorismus proti barevným narůstaly. V roce 1955 došel Mandela k názoru, že nenásilný odpor v případě apartheidu nemá smysl a rozhodl se podporovat ozbrojený odboj. V roce 1961 se pak stal spoluzakladatelem ozbrojené složky ANC nazvané Kopí národa. Svou činnost organizace oznámila na Den slibu, kterým oslavují Bůrové porážku Zuluů. Ten den Kopí národa provedlo 57 bombových útoků zaměřených na infrastrukturu a úřady. A během dvou následujících let jich uskutečnilo dalších 150.

Doživotí

Mandela byl zatčen 5. srpna 1962 a obžalován z podněcování stávek a z nedovoleného opuštění republiky. Policie ovšem později našla dokumentaci svědčící o zapojení Mandely v Kopí národa, a tak byl souzen i za sabotáže a pokus o násilné svržení vlády.

Přes protesty světové veřejnosti i bohoslužby sloužené v předvečer vynesení rozsudku v Londýnské katedrále byl odsouzen na doživotí. Soudci nakonec nezvolili trest smrti, protože měli strach, že by se z Mandely mohl stát mučedník. Mandelovi bylo 44 let a před sebou měl dvacet šest let v různých věznicích a celách.

Mandela byl uvězněn před tím, než jsem se narodil a většinu mého života strávil ve vězení. Východní blok samozřejmě na Mandelovi ukazoval zrůdnost imperialismu, především politiků jako Margaret Thatcherová či Ronald Reagan, kteří rasistický režim v Jižní Africe otevřeně podporovali. Politici, kteří za studené války sloužili zájmům na jiné straně nesmyslné barikády, se od sebe zase tolik nelišili. Naproti tomu Mandela byl pro mě autentický vůdce, který představoval boj proti všemu, s čím jsme se potýkali a potýkáme i u nás.

Zatímco King, Gándhí, Sankara nebo Kennedyové byli mrtví, Nelson Mandela žil a stal se nadějí na lepší společnost, na spolupráci místo války, nadějí na konec etnické nenávisti a rasismu. Byl něco jako blaničtí rytíři, až jednou vyjde, nastanou lepší časy. Byly to nádherné sny o svobodě, lásce a mezinárodní solidaritě.

Mandela byl propuštěn 11. února 1990. Bylo mu 75 let.

Tata

Nelson Mandela se dostal do čela Afrického národního kongresu, zrušil apartheid a stal se prezidentem Jihoafrické republiky. Místo perzekuce se vydal cestou smíření. Díky tomu, že měl dost rozumu být prezidentem jen jedno funkční období, zůstal navždy miláčkem národa — otcem — Tata.

Nezapřel v sobě takřečenou královskou krev a dbal na ceremonie i na noblesu. Jeho barevné prezidentské košile se staly součástí (nejen) africké módy. Působil navenek rozhodně až patriarchálně, ale vždy dbal na diskusi a byl připraven se podrobit většinovému názoru. „Je lepší řídit z pozadí,“ říkal. „Především ve chvílích, kdy se daří, je dobré, aby byli vidět ostatní. Do čela je třeba se stavět v případě nebezpečí.“

Podařilo se mu přesvědčit Afričany, že odplata není řešením a bělochy, že se nemají čeho bát. „Když se voda vaří, je nesmysl přikládat na oheň,“ říkal.

Prosazoval africké tradice jako je například koncept Ubuntu. Hlavním motem konceptu je, že člověk je člověkem díky druhým. Práva i odpovědnost jednotlivce jsou tu vztažena ke společenství, čímž se zajišťuje všeobecný rozvoj.

Ani po odchodu z prezidentského úřadu se nevzdal politické aktivity. Nespočívala jen v kritice jeho nástupců, postkoloniálních mocností a globalizace, která způsobuje nárůst chudoby. Spolu s dalším významným africkým politikem, Knethem Kaundou — bývalým prezidentem Zambie, který podporoval ANC tři desetiletí — se věnovali boji proti pandemii AIDS a proti chudobě. V roce 2005 na demonstraci na Trafalgarském náměstí prohlásil: „Podobně jako otroctví nebo apartheid, ani chudoba není nic přirozeného a nezměnitelného. Jejím původcem je člověk a pomocí lidských činů může být také překonána i úplně vymýcena. Takovýto skutek pak není nějakým dobročinným gestem, nýbrž aktem spravedlnosti.“

Tata Mandela rád upozorňoval na to, že není žádným spasitelem. Že je jen člověkem, kterého souhra okolností přivedla do čela osvobození. „Nemyslím si, že je toho mnoho, co by o mně mohla historie napsat. Prostě si jen přeji, abyste si mě zapamatovali jako součást onoho kolektivu,“ uváděl.

Historie již teď píše o Mandelovi dlouhou kapitolu. Ale pro mnohé z nás zůstává světlem, které ukazovalo, že není čas se vzdávat. Jak říkal, „musíme užívat čas rozumně a pořád myslet na to, že čas je vždy zralý k tomu, abychom činili dobré věci.“

Madibi může odpočívat v pokoji, ale na nás čeká ještě spousta nedodělané práce. A to je vždy nejlepší cesta, jak překonat smutek či beznaděj.