Poslední sbohem Tata Mandela

Tomáš Tožička

Zemřel Nelson Mandela, symbol boje za lepší svět, jeden z nejvýznamnějších bojovníků za lidská práva a nositel Nobelovy ceny míru.

Nelson Mandela se s definitivní platností zařadil mezi nejvýznamnější osobnosti světa a mezi několik málo nejdůležitějších bojovníků za lidská práva. Stojí po boku Mahátmy Gándhího, Martina L. Kinga či Thomase Sankary. Zatímco všichni jmenovaní byli zavražděni, Nelson Mandela zemřel na konci své kariéry, v pokoji, obklopen nejbližšími příbuznými. Pro několik generací obyvatel Země byl živoucí výzvou a nadějí, že jiný svět je možný. Že můžeme žít společně, spolupracovat a společně nakládat se zdroji ve prospěch společenství.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

V jednom rozhovoru v roce 1994 řekl: „Smrt je něco nevyhnutelného. Když člověk dokončil, co považoval za svou povinost ke svým lidem a ke své zemi, pak může spočinout v pokoji. Věřím, že v tomto ohledu jsem něco učinil. A tak si myslím, že mohu klidně spát na věky.“

Nelson Mandela odpočívat může, ale nám kromě smutku zůstává i mnoho věcí, na které musíme navázat, a v nichž je třeba pokračovat. Odchodem Mandely ztrácíme jeden silný hlas. A pokud máme naplnit jeho poselství, je třeba ho nahradit mnoha novými.

Bojovník z královského rodu

Mandela se narodil 18. července 1918 v rodině náležející ke královskému rodu. Dostal jméno Rolihlahla, což znamená rebel. Podle klanu, k němuž náležel, mu byla později dána přezdívka Madiba. Jméno Nelson dostal až ve škole: „Moje paní učitelka, paní Mdingane nám hned první den školy dala všem anglická jména. Byl to takový obyčej daný anglickými zvyky. Nemám ponětí, proč mi paní Mdingane dala zrovna tohle jméno,“ uvedl v jedné ze vzpomínek.

Jako první z rodiny vychodil základní školu a začal studovat střední. Tam se však brzy dostal do sporu s vedením a školu opustil. Odešel do Johannesburgu, kde pracoval v dolech, což byl jeho „první vhled do reality afrického kapitalismu.“ Tady se poprvé setkal s Africkým národním kongresem (ANC) a s Komunistickou stranou. Překvapením pro něj bylo, že tu mohou spolupracovat černoši, bílí, Indové i Židé. I když mu byly ideje komunistů blízké, do strany nevstoupil, protože pro něj byla moc ateistická.

Jeho činnost se soustředila na aktivity ANC, v roce 1944 založil její mládežnickou sekci. V témže roce se také oženil s Evelyn Maseovou a vrámci večerního studia složil bakalářské zkoušky z práva. Jeho hlavní náplní byla činnost ve straně. Z toho ale neměl žádný příjem, takže vypomáhal v různých právních firmách. Rodina se neustále potýkala s nedostatkem, ale Mandela odmítal nabídky být poradcem krále Jongintaby. Definitivně se tak odřízl od rodinné tradice spojené s náčelnictvím a dal se na politickou dráhu národního osvobození.

Po druhé světové válce se rasismus v Jihoafrické republice utužuje. To vyvolalo reakci mezi nebělošským obyvatelstvem a sílily snahy o jednotnou akci, které vyvrcholily v roce 1952, kdy došlo k masovým demonstracím a stávkám. Při nichž byly zatýkány tisíce demonstrantů a mezi nimi Nelson Mandela, již jako člen nejvyšší exekutivy ANC. Byl podmínečně odsouzen.

Policejní násilí a státní terorismus proti barevným narůstaly. V roce 1955 došel Mandela k názoru, že nenásilný odpor v případě apartheidu nemá smysl a rozhodl se podporovat ozbrojený odboj. V roce 1961 se pak stal spoluzakladatelem ozbrojené složky ANC nazvané Kopí národa. Svou činnost organizace oznámila na Den slibu, kterým oslavují Bůrové porážku Zuluů. Ten den Kopí národa provedlo 57 bombových útoků zaměřených na infrastrukturu a úřady. A během dvou následujících let jich uskutečnilo dalších 150.

Doživotí

Mandela byl zatčen 5. srpna 1962 a obžalován z podněcování stávek a z nedovoleného opuštění republiky. Policie ovšem později našla dokumentaci svědčící o zapojení Mandely v Kopí národa, a tak byl souzen i za sabotáže a pokus o násilné svržení vlády.

Přes protesty světové veřejnosti i bohoslužby sloužené v předvečer vynesení rozsudku v Londýnské katedrále byl odsouzen na doživotí. Soudci nakonec nezvolili trest smrti, protože měli strach, že by se z Mandely mohl stát mučedník. Mandelovi bylo 44 let a před sebou měl dvacet šest let v různých věznicích a celách.

Osvoboďte Nelsona Mandelu

Mandela byl uvězněn před tím, než jsem se narodil a většinu mého života strávil ve vězení. Východní blok samozřejmě na Mandelovi ukazoval zrůdnost imperialismu, především politiků jako Margaret Thatcherová či Ronald Reagan, kteří rasistický režim v Jižní Africe otevřeně podporovali. Politici, kteří za studené války sloužili zájmům na jiné straně nesmyslné barikády, se od sebe zase tolik nelišili. Naproti tomu Mandela byl pro mě autentický vůdce, který představoval boj proti všemu, s čím jsme se potýkali a potýkáme i u nás.

Zatímco King, Gándhí, Sankara nebo Kennedyové byli mrtví, Nelson Mandela žil a stal se nadějí na lepší společnost, na spolupráci místo války, nadějí na konec etnické nenávisti a rasismu. Byl něco jako blaničtí rytíři, až jednou vyjde, nastanou lepší časy. Byly to nádherné sny o svobodě, lásce a mezinárodní solidaritě.

I Just Called to Say I Love You, kterou Stewie Wonder věnoval při udělování oskarů Mandelovi. Cenzura v JARu píseň zakázala.

Mandela byl propuštěn 11. února 1990. Bylo mu 75 let.

Tata

Nelson Mandela se dostal do čela Afrického národního kongresu, zrušil apartheid a stal se prezidentem Jihoafrické republiky. Místo perzekuce se vydal cestou smíření. Díky tomu, že měl dost rozumu být prezidentem jen jedno funkční období, zůstal navždy miláčkem národa — otcem — Tata.

Nezapřel v sobě takřečenou královskou krev a dbal na ceremonie i na noblesu. Jeho barevné prezidentské košile se staly součástí (nejen) africké módy. Působil navenek rozhodně až patriarchálně, ale vždy dbal na diskusi a byl připraven se podrobit většinovému názoru. „Je lepší řídit z pozadí,“ říkal. „Především ve chvílích, kdy se daří, je dobré, aby byli vidět ostatní. Do čela je třeba se stavět v případě nebezpečí.“

Podařilo se mu přesvědčit Afričany, že odplata není řešením a bělochy, že se nemají čeho bát. „Když se voda vaří, je nesmysl přikládat na oheň,“ říkal.

Prosazoval africké tradice jako je například koncept Ubuntu. Hlavním motem konceptu je, že člověk je člověkem díky druhým. Práva i odpovědnost jednotlivce jsou tu vztažena ke společenství, čímž se zajišťuje všeobecný rozvoj.

Ani po odchodu z prezidentského úřadu se nevzdal politické aktivity. Nespočívala jen v kritice jeho nástupců, postkoloniálních mocností a globalizace, která způsobuje nárůst chudoby. Spolu s dalším významným africkým politikem, Knethem Kaundou — bývalým prezidentem Zambie, který podporoval ANC tři desetiletí — se věnovali boji proti pandemii AIDS a proti chudobě. V roce 2005 na demonstraci na Trafalgarském náměstí prohlásil: „Podobně jako otroctví nebo apartheid, ani chudoba není nic přirozeného a nezměnitelného. Jejím původcem je člověk a pomocí lidských činů může být také překonána i úplně vymýcena. Takovýto skutek pak není nějakým dobročinným gestem, nýbrž aktem spravedlnosti.“

Tata Mandela rád upozorňoval na to, že není žádným spasitelem. Že je jen člověkem, kterého souhra okolností přivedla do čela osvobození. „Nemyslím si, že je toho mnoho, co by o mně mohla historie napsat. Prostě si jen přeji, abyste si mě zapamatovali jako součást onoho kolektivu,“ uváděl.

Historie již teď píše o Mandelovi dlouhou kapitolu. Ale pro mnohé z nás zůstává světlem, které ukazovalo, že není čas se vzdávat. Jak říkal, „musíme užívat čas rozumně a pořád myslet na to, že čas je vždy zralý k tomu, abychom činili dobré věci.“

Madibi může odpočívat v pokoji, ale na nás čeká ještě spousta nedodělané práce. A to je vždy nejlepší cesta, jak překonat smutek či beznaděj.

Hugh Masekela: Vraťte nam Nelsona Mandelu
    Diskuse
    ??
    December 8, 2013 v 10.43
    Trochu reality do těch jistě správných ideálů.
    Bylo to pro p. Chmelára, ale sem se to také hodí.

    "Nelson Mandela vydržal viesť svoj zápas až do víťazného konca, nepodľahol pokušeniam nahradiť jednu diktatúru druhou (ako povedzme Fidel Castro) a priviedol svoj ľud k slobode a demokracii pre všetkých. "

    Je docela zajímavé, jak nadšeně dnes adorují Mandelu a zároveň plivají na Castra ti, kteří jsou tahouny neoliberální politiky. Člověk se musí zamyslet nad důvody. Při pohledu na statistiky se odpověď nabízí sama. Půměrná délka života Kuba 78,9 r. , JAR 51,6 r.(lepší je i Severní Korea 67,4 r.). Kojenecká úmrtnost, Kuba 5,93/1000 n.ob. , JAR 45,11/1000 n.ob. Gramotnost na Kubě 99,8% , JAR 76% . Legendy o zločinnosti neuvádím, snad postačí odkaz na str. MZV http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/afrika/jihoafricka_republika/cestovani/other.html Statistika a fakta nám tedy ukazují obraz dvou zemí, kdy životní podmínky obyvatel Kuby jsou zřetelně lepší, než obyvatel JAR. Kubánci si tyto životní podmínky vytvořili navzdory desítky let trvající hospodářské blokádě. A zde se dostáváme i k zmiňovanému jménu Chodorkovskij. Zloděj a mafián Chodorkovskij si nakradl své miliardy v dobách tak západem oslavovaného Jelcina. Mandela stejně jako Jelcin připustil rabování JAR finančními gangstery. Proto o něj dnes neoconi pláčou. To nesnižuje Mandelovi zásluhy v boji proti apartheidu. Jen by se dalo s trochou ironie konstatovat, že “kdyby měl trochu slušnosti , zemřel by dříve, než si stačil zkazit pověst”. Předchozí věta platí i pro Havla (např. Jeho podpora agrese proti Iráku). Castro a Mandela byli mimochodem dobří přátelé.





    TT
    December 8, 2013 v 12.4
    Moc nechápu
    Nekrolog není rozborem globální politiky ani hlubokou srovnávací analýzou. To bude určitě následovat. Nicméně, při srovnávání úctyhodných úspěchů Kuby na poli medicíny s JAR musíme vycházet z toho, kde obě tyto země byly. Navíc Mandela se po nástupu k moci potýkal či nepotýkal s úplně jinými problémy společnosti než Castro.

    Protože JAR znám, můžu tvrdit, že odkaz Mandely je tam stále živý a sjednocující. Ani Mandela ani Jihoafričané nikdy netvrdili, že je to světec. A proto taky nepotřebují jeho památku pošpinit, či dokonce naříkat, že měl umřít už dávno. To je trochu nejapné...

    December 8, 2013 v 12.26
    ... a také je třeba mít na paměti, že Castrovci měli na uskutečnění svých politik 54 let, zatímco Mandela 5. A že nesou odpovědnost za 2100 až 15 000 poprav, jež byly na Kubě od roku 1959 vykonány.
    ??
    December 8, 2013 v 13.9
    Vidím že nechápete p. Tožička.
    Srovnání Castro -Mandela použil autor příspěvku. Já jsem pouze na tuto "nejapnost" reagoval. Zdá se že i když dnes člověk předem upozorní v textu na použití ironie, tak to není pochopeno (přijato) ? Nevzdělanost, ideologická zaslepenost, záměr ?
    ??
    December 8, 2013 v 13.15
    Pane Jedlička počítejte.
    Za stejnou dobu byl přibližně steejný počet lidí popraven v USA a tam Castro nevládl.
    FZ
    Velmi špatné zdravotnické statistiky, které JAR vykazuje, jsou do značné míry dány tamní epidemií AIDS.
    December 9, 2013 v 11.57
    No ano pane Kuchejdo, ale v USA to bylo v poměru k 200 až 300 milionům obyvatel, zatímco na Kubě k 10 až 11 milionům. A to ani nemluvíme o tom, jak na Kubě fungovalo alespoň v porevolučních letech, kdy se popravovalo nejvíce, soudnictví ...
    BH
    December 9, 2013 v 16.31
    Nelsonovo prostředí
    Nelsonovo prostředí

    Ohlížíme-li se za památkou Nelsona Mandely, stojí za to si připomenout také jednu zvláštnost jeho země, Jihoafrické republiky. Po pádu represivního apartheidu tam byla ustavena Komise pravdy a smíření. Řada veřejných činitelů si totiž kladla otázku: jak napomoci novému občanskému vědomí, jež by nebylo zatíženo křivdami minulosti? Justiční spravedlnost ať postihne pachatele očividných nespravedlností, ale jak vytvořit v širokém rozsahu ovzduší vzájemné důvěry? Jak přimět pachatele minulých nespravedlností i jejich oběti k nastolení vztahů, nezatížených neblahou minulostí? Ať nešťastné vzpomínky nevyvolávají hořkost či pomstychtivost, nýbrž ať jsou zhojeny.

    Institučním nástrojem k tomuto nesnadnému procesu se stala jmenovaná Komise pravdy a smíření. Jeden z jejích protagonistů napsal: „Nemůžeme prostě všechno zapomenout a odpustit. Stejně by nebylo realistické zvolit norimberský proces, v němž by všichni pachatelé křivd a příkoří byli postavěni před soud. Volíme možnost pamatovat si a hojit.“ Komise vytvořila prostředí, v němž oběti apartheidu mohly vyprávět své příběhy a pachatelé nespravedlností vysvětlit své motivy a pohledy. Tak mohli ti druzí přiznat svou vinu a odpovědnost a jejich oběti jim mohly odpustit. Tím komise i vyjevila, že všichni Jihoafričané mají sdílenou historii, kterou nelze opomíjet a tak se mohly obě strany vzájemně přijímat jako příslušníci nové Jižní Afriky.

    Nelson Mandela nebyl přímým spoluautorem tohoto projektu. Autorů bylo víc, z nich nejznámější je arcibiskup Desmond Tutu, laureát Nobelovy ceny míru 9 let před Mandelou spolu s de Klerkem. Avšak jeho hrdinský obraz dobře zapadá do prostředí, jež je otevřeno ke smíření.

    Za pozornost také stojí, že podobný model smíření po konfliktech byl uveden také v několika afrických a jihoamerických zemích, avšak nikde v Evropě. Jakoby sebevědomá Evropa zcela popřela své kořeny biblického křesťanství a libovala si ve vymezování a odsuzování.

    Blahoslav Hájek
    ??
    December 10, 2013 v 5.21
    Máte samozřejmě pravdu p. Jedlička.
    Ale. Připočtěme na konto USA ty miliony mrtvých z Vietnamu, Iráku Lybie, Afganistanu a jižní Ameriky , koncentrační tábory a mučírny kdovíkde na světě (např. i v katolickém Polsku) a už to s tou americkou humanitou nevypadá tak skvěle že ?
    ??
    December 10, 2013 v 6.22
    Možná by jste si to mohl přečíst p. Tožička.
    Pokud ovšem názory nějakého Žižka pro vás nejsou stejně nejapné, jako názory nějakého elektrikáře. Jen tak ze zvědavosti dostal jste můj email ? V té "datové džungli" se ledacos může ztratit.

    http://www.blisty.cz/art/71339.html
    + Další komentáře