Poslední sbohem Tata Mandela
Tomáš TožičkaZemřel Nelson Mandela, symbol boje za lepší svět, jeden z nejvýznamnějších bojovníků za lidská práva a nositel Nobelovy ceny míru.
Nelson Mandela se s definitivní platností zařadil mezi nejvýznamnější osobnosti světa a mezi několik málo nejdůležitějších bojovníků za lidská práva. Stojí po boku Mahátmy Gándhího, Martina L. Kinga či Thomase Sankary. Zatímco všichni jmenovaní byli zavražděni, Nelson Mandela zemřel na konci své kariéry, v pokoji, obklopen nejbližšími příbuznými. Pro několik generací obyvatel Země byl živoucí výzvou a nadějí, že jiný svět je možný. Že můžeme žít společně, spolupracovat a společně nakládat se zdroji ve prospěch společenství.
V jednom rozhovoru v roce 1994 řekl: „Smrt je něco nevyhnutelného. Když člověk dokončil, co považoval za svou povinost ke svým lidem a ke své zemi, pak může spočinout v pokoji. Věřím, že v tomto ohledu jsem něco učinil. A tak si myslím, že mohu klidně spát na věky.“
Nelson Mandela odpočívat může, ale nám kromě smutku zůstává i mnoho věcí, na které musíme navázat, a v nichž je třeba pokračovat. Odchodem Mandely ztrácíme jeden silný hlas. A pokud máme naplnit jeho poselství, je třeba ho nahradit mnoha novými.
Bojovník z královského rodu
Mandela se narodil 18. července 1918 v rodině náležející ke královskému rodu. Dostal jméno Rolihlahla, což znamená rebel. Podle klanu, k němuž náležel, mu byla později dána přezdívka Madiba. Jméno Nelson dostal až ve škole: „Moje paní učitelka, paní Mdingane nám hned první den školy dala všem anglická jména. Byl to takový obyčej daný anglickými zvyky. Nemám ponětí, proč mi paní Mdingane dala zrovna tohle jméno,“ uvedl v jedné ze vzpomínek.
Jako první z rodiny vychodil základní školu a začal studovat střední. Tam se však brzy dostal do sporu s vedením a školu opustil. Odešel do Johannesburgu, kde pracoval v dolech, což byl jeho „první vhled do reality afrického kapitalismu.“ Tady se poprvé setkal s Africkým národním kongresem (ANC) a s Komunistickou stranou. Překvapením pro něj bylo, že tu mohou spolupracovat černoši, bílí, Indové i Židé. I když mu byly ideje komunistů blízké, do strany nevstoupil, protože pro něj byla moc ateistická.
Jeho činnost se soustředila na aktivity ANC, v roce 1944 založil její mládežnickou sekci. V témže roce se také oženil s Evelyn Maseovou a vrámci večerního studia složil bakalářské zkoušky z práva. Jeho hlavní náplní byla činnost ve straně. Z toho ale neměl žádný příjem, takže vypomáhal v různých právních firmách. Rodina se neustále potýkala s nedostatkem, ale Mandela odmítal nabídky být poradcem krále Jongintaby. Definitivně se tak odřízl od rodinné tradice spojené s náčelnictvím a dal se na politickou dráhu národního osvobození.
Po druhé světové válce se rasismus v Jihoafrické republice utužuje. To vyvolalo reakci mezi nebělošským obyvatelstvem a sílily snahy o jednotnou akci, které vyvrcholily v roce 1952, kdy došlo k masovým demonstracím a stávkám. Při nichž byly zatýkány tisíce demonstrantů a mezi nimi Nelson Mandela, již jako člen nejvyšší exekutivy ANC. Byl podmínečně odsouzen.
"Nelson Mandela vydržal viesť svoj zápas až do víťazného konca, nepodľahol pokušeniam nahradiť jednu diktatúru druhou (ako povedzme Fidel Castro) a priviedol svoj ľud k slobode a demokracii pre všetkých. "
Je docela zajímavé, jak nadšeně dnes adorují Mandelu a zároveň plivají na Castra ti, kteří jsou tahouny neoliberální politiky. Člověk se musí zamyslet nad důvody. Při pohledu na statistiky se odpověď nabízí sama. Půměrná délka života Kuba 78,9 r. , JAR 51,6 r.(lepší je i Severní Korea 67,4 r.). Kojenecká úmrtnost, Kuba 5,93/1000 n.ob. , JAR 45,11/1000 n.ob. Gramotnost na Kubě 99,8% , JAR 76% . Legendy o zločinnosti neuvádím, snad postačí odkaz na str. MZV http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/afrika/jihoafricka_republika/cestovani/other.html Statistika a fakta nám tedy ukazují obraz dvou zemí, kdy životní podmínky obyvatel Kuby jsou zřetelně lepší, než obyvatel JAR. Kubánci si tyto životní podmínky vytvořili navzdory desítky let trvající hospodářské blokádě. A zde se dostáváme i k zmiňovanému jménu Chodorkovskij. Zloděj a mafián Chodorkovskij si nakradl své miliardy v dobách tak západem oslavovaného Jelcina. Mandela stejně jako Jelcin připustil rabování JAR finančními gangstery. Proto o něj dnes neoconi pláčou. To nesnižuje Mandelovi zásluhy v boji proti apartheidu. Jen by se dalo s trochou ironie konstatovat, že “kdyby měl trochu slušnosti , zemřel by dříve, než si stačil zkazit pověst”. Předchozí věta platí i pro Havla (např. Jeho podpora agrese proti Iráku). Castro a Mandela byli mimochodem dobří přátelé.
Protože JAR znám, můžu tvrdit, že odkaz Mandely je tam stále živý a sjednocující. Ani Mandela ani Jihoafričané nikdy netvrdili, že je to světec. A proto taky nepotřebují jeho památku pošpinit, či dokonce naříkat, že měl umřít už dávno. To je trochu nejapné...
Ohlížíme-li se za památkou Nelsona Mandely, stojí za to si připomenout také jednu zvláštnost jeho země, Jihoafrické republiky. Po pádu represivního apartheidu tam byla ustavena Komise pravdy a smíření. Řada veřejných činitelů si totiž kladla otázku: jak napomoci novému občanskému vědomí, jež by nebylo zatíženo křivdami minulosti? Justiční spravedlnost ať postihne pachatele očividných nespravedlností, ale jak vytvořit v širokém rozsahu ovzduší vzájemné důvěry? Jak přimět pachatele minulých nespravedlností i jejich oběti k nastolení vztahů, nezatížených neblahou minulostí? Ať nešťastné vzpomínky nevyvolávají hořkost či pomstychtivost, nýbrž ať jsou zhojeny.
Institučním nástrojem k tomuto nesnadnému procesu se stala jmenovaná Komise pravdy a smíření. Jeden z jejích protagonistů napsal: „Nemůžeme prostě všechno zapomenout a odpustit. Stejně by nebylo realistické zvolit norimberský proces, v němž by všichni pachatelé křivd a příkoří byli postavěni před soud. Volíme možnost pamatovat si a hojit.“ Komise vytvořila prostředí, v němž oběti apartheidu mohly vyprávět své příběhy a pachatelé nespravedlností vysvětlit své motivy a pohledy. Tak mohli ti druzí přiznat svou vinu a odpovědnost a jejich oběti jim mohly odpustit. Tím komise i vyjevila, že všichni Jihoafričané mají sdílenou historii, kterou nelze opomíjet a tak se mohly obě strany vzájemně přijímat jako příslušníci nové Jižní Afriky.
Nelson Mandela nebyl přímým spoluautorem tohoto projektu. Autorů bylo víc, z nich nejznámější je arcibiskup Desmond Tutu, laureát Nobelovy ceny míru 9 let před Mandelou spolu s de Klerkem. Avšak jeho hrdinský obraz dobře zapadá do prostředí, jež je otevřeno ke smíření.
Za pozornost také stojí, že podobný model smíření po konfliktech byl uveden také v několika afrických a jihoamerických zemích, avšak nikde v Evropě. Jakoby sebevědomá Evropa zcela popřela své kořeny biblického křesťanství a libovala si ve vymezování a odsuzování.
Blahoslav Hájek
http://www.blisty.cz/art/71339.html
Četl jsem už ten původní text na Guardienu. Zajímavé, jak levičáci z Blistů a A2ky spěchali s překladem hanopisného textu, který ještě k tomu řeší více etický egoismus než Mandelu, místo nějakých solidních rozborů, třeba od Richterové.
Inu solidní práce zase zůstane na komunitaristech z Referenda ;-)
Ten e-mail jsem nedostal, škoda.