Radikální nenásilí místo stávek
Tomáš TožičkaMůžeme si stěžovat na to, co dělá vláda. Můžeme spřádat vize, jak budeme napravovat škodu, kterou způsobí. Můžeme stávkovat. To všechno je nám málo platné. Naše akce musí směřovat proti těm, kteří působí problémy.
Světová zkušenost ukazuje, že stávky a manifestace jsou současným politickým elitám v celé Evropě jen k smíchu. Sarkozy, stuttgartští radní i aktuální Nečas v České republice ukazují, že si prosadí své, ať se třeba odboráři a občané postaví na hlavu.
Stávkující či demonstranti blokující dopravu jsou jen na obtíž. Je to sice hezká demonstrace síly, ale jeden musí být často hodně solidární, aby je podpořil.
Můžeme podporovat zaměstnance v jejich snaze dostat zaslouženou mzdu, kterou jim vláda odpírá. Ale proč kvůli tomu nemám jezdit hromadnou dopravou, zatímco viník — vládní nomenklatura, se dál vozí v limuzínách za daně z peněz, které teď musím jít vydělat pěšky.
Omezovat kvůli už tak dost škodlivým krokům vlády výrobu generální stávkou, mi přijde dost kontraproduktivní. Pokud stávkovat, pak tedy proto, abychom mohli jít znepříjemnit život těm, kteří jsou za naše problémy odpovědní. Hlavním protagonistou tohoto postoje byli Gándhí a Martin Luther King ml.
Při takovém výcviku by se taky ukázalo předem, kolik lidí vlastně má zájem za něco bojovat. I když k tomu možná stačí pozvánka na facebooku. Každopádně bude dobré mít předem odhad, zda se vůbec sejde dost lidí na bojkot, jestli nebudou senátoři v drtivé přesile.
Při malém počtu protestujícíh by mohla stát za úvahu, dříve než dojde na metody soudruha Bakunina, taktika rakouských ekoteroristů, jak na ni nedávno vzpomínala v nějakém rozhlasovém pořadu Dana Drábová, -- píšťalky a ampule s kyselinou máselnou.
Krom toho ovšem při malém počtu aktivistů stojí za úvahu i otázka, zda má nějaký boj smysl, zda nám někdo vůbec stojí o to, abychom za něj bojovali. V článku http://denikreferendum.cz/clanek/7071-debata-o-alternativach-vstupujeme-do-tezkych-ale-ne-beznadejnych-casu mě zarazily náznaky, že většina lidí si možná opravdu přeje být vykořisťována. Neměla by se v takovém případě opoziční menšina soustředit spíše než na obranu celé společnosti před ní samou na pouhou sebeobranu? Neměli by se odpůrci neoliberálních reforem spojit spíše než ke všeobecné revoluci k oddělení vlastní komunity od zbytku společnosti, aby sami pro sebe uhájili svou existenci a své hodnoty, ale ty ostatní nechali žít v takovém režimu, jaký si přejí?
Nedávno jsem se nad zprávou o plánech na jednosměrnou cestu na Mars zamyslel, koho všechno bych doporučil do posádky. Skončil jsem závěrem, že nejlepší by bylo letět sám.
Okupace úřadu formou pasivní rezistence, čili nenechat se vyhodit z kanceláří, hornické odbory použili za mého předsedávání jen jednou. Přímo na Ministerstvu práce a sociálních věcí za Millera. V těch divokých dobách naštěstí ta pasivní rezistence nemusela trvat dlouho. Nevím, jak dlouho bychom vydrželi.
Jiné zkušenosti nemám. Studoval jsem teorie nenásilí Chelčickým počínaje a zmiňovaným M.L.K. konče a přiznám se, že jeho praxi moc nevěřím. Vždycky si vzpomenu na ty tisíce mrtvých, které stálo nenásilí Gándhího a přejdou mne choutky. Zvláště když vidím dnešní vybavení protiteroristické policie, která je mocnými vychovávána právě na likvidaci odporu vůči moci.
Nenásilí je krásný ideál, jako konečně každý ideál, ale „pár facek“ je vždycky účinnějších.