Každá revoluce potřebuje svůj čas, místo a hlavní aktéry. Bylo to tak i s hnutím za práva Afroameričanů. Ostřílení aktivisté E. D. Nixon a Jo Ann Robinson už dlouho připravovali bojkot autobusů v Montgomery, Rosu Parksovou už dlouho štvala segregace v autobusech, mladý King hořel touhou bojovat proti bezpráví a chudí, středostavovští i bohatí černoši měli dost nekončící nadřazenosti bělochů. Zatčení Parksové 1. prosince 1955 svedlo tyto aktéry dohromady a zahájilo nevídané tažení napříč Spojenými státy. M. L. King vyšel z montgomerského bojkotu jako zářící hvězda, jen částečně proto, že dokázal spojit radikály s váhajícími církevními funkcionáři.

Další dekádu bojoval King za práva Afroameričanů. Byl mnohokrát uvězněn, usilovali mu o život. Nepřátelé rovnoprávnosti během té doby zavraždili mnoho aktivistů i nevinné oběti. Možná právě neudržitelnost pokračujícího násilí vedla federální politiky k postupným změnám. Pomáhala tomu i Kingova strategie radikálního nenásilí, na jejímž pozadí zřetelně vynikala brutalita rasistů. Akce obsazující restaurace, koleje a veřejné prostory sice přivedly Kinga a jeho spolupracovníky mnohokrát do vězení, ale v roce 1964 vedly nakonec k přijetí zákona o občanských právech, který zakázal segregaci ve školství, na veřejných místech, při zaměstnávání i bydlení. Při přijímání tohoto zákona si srdečně potřásli rukou dr. King s Malcolmem X. Díky lobbingu feministických organizací byl k tomuto zákonu připojen i dodatek zahrnující rovnost pohlaví.

Téhož roku dostává King Nobelovu cenu a stává se jejím nejmladším nositelem. Jeho dalším cílem se stává rovné volební právo. Po masových demonstracích v Alabamě a stovkách zatčených byl nakonec zákon přijat.

M. L. King mohl být spokojen. Zbývalo sice ještě hodně k tomu, aby zákony byly naplněny, ale hnutí za občanská práva dosáhlo rovnoprávnosti, která zaručovala svobodu, vlastnictví a volební právo. Zde bychom mohli uzavřít s tím, že hnutí dosáhlo základu negativních práv. Dále se soustředilo a soustředí na jejich potvrzení a dodržování. Černošská buržoazní revoluce dosáhla svého vrcholu a dokázala své cíle prosadit nenásilnou cestou. Náš příběh tu ovšem nekončí. Přes obdivuhodné dílo všech bojovníků za občanská práva mě na životě dr. Kinga zaujalo nejvíce to, co následovalo.

Černošská revoluce v USA dokázala vynutit na suverénovi garanci základních svobod, které byly důležité pro zapojení černochů do veřejného života a které je mohly přiblížit postavení bělochů. Condoleezza Rice, generál Powell či Barack Obama jsou dětmi tohoto boje. Dětmi, které popírají vše, o co se kdy Martin Luther King snažil. Právě na nich vidíme, že samotný úspěch revoluce nezaručuje žádný další pozitivní vývoj. Elity, které získaly své svobody, nepokračují, stejně jako to bylo v případě jiných buržoazních revolucí, v rozšiřování svobod na další marginalizované skupiny. King byl výjimkou. Své postavení a svou sílu věnoval také zápasu za to, aby se svoboda a důstojnost stala realitou pro co nejširší vrstvy.

Nebylo to jednoduché. Když vystoupil proti válce ve Vietnamu, magazín Time o jeho dnes slavném protiválečném projevu napsal, že je to demagogická pomluva, která vypadá jako text pro rádio Hanoi. King ve svém projevu shrnul hlavní argumenty proti válce. Upozornil také na enormní zbrojní výdaje v porovnání se sociálními a rozbil mýtus, že se jedná o boj za svobodu a demokracii. Kriticky se proti Kingovi postavili také někteří představitelé hnutí za občanská práva. Obávali se, aby Kingův širší záběr a nové cíle nediskreditovaly boj proti rasismu. M. L. King ovšem v kritice agrese USA nepolevil.