Ohlížíme-li se za památkou Nelsona Mandely, stojí za to si připomenout také jednu zvláštnost jeho země, Jihoafrické republiky. Po pádu represivního apartheidu tam byla ustavena Komise pravdy a smíření. Řada veřejných činitelů si totiž kladla otázku: jak napomoci novému občanskému vědomí, jež by nebylo zatíženo křivdami minulosti? Justiční spravedlnost ať postihne pachatele očividných nespravedlností, ale jak vytvořit v širokém rozsahu ovzduší vzájemné důvěry? Jak přimět pachatele minulých nespravedlností i jejich oběti k nastolení vztahů, nezatížených neblahou minulostí? Ať nešťastné vzpomínky nevyvolávají hořkost či pomstychtivost, nýbrž ať jsou zhojeny.
Institučním nástrojem k tomuto nesnadnému procesu se stala jmenovaná Komise pravdy a smíření. Jeden z jejích protagonistů napsal: „Nemůžeme prostě všechno zapomenout a odpustit. Stejně by nebylo realistické zvolit norimberský proces, v němž by všichni pachatelé křivd a příkoří byli postavěni před soud. Volíme možnost pamatovat si a hojit.“ Komise vytvořila prostředí, v němž oběti apartheidu mohly vyprávět své příběhy a pachatelé nespravedlností vysvětlit své motivy a pohledy. Tak mohli ti druzí přiznat svou vinu a odpovědnost a jejich oběti jim mohly odpustit. Tím komise i vyjevila, že všichni Jihoafričané mají sdílenou historii, kterou nelze opomíjet a tak se mohly obě strany vzájemně přijímat jako příslušníci nové Jižní Afriky.
Nelson Mandela nebyl přímým spoluautorem tohoto projektu. Autorů bylo víc, z nich nejznámější je arcibiskup Desmond Tutu, laureát Nobelovy ceny míru 9 let před Mandelou spolu s de Klerkem. Avšak jeho hrdinský obraz dobře zapadá do prostředí, jež je otevřeno ke smíření.
Za pozornost také stojí, že podobný model smíření po konfliktech byl uveden také v několika afrických a jihoamerických zemích, avšak nikde v Evropě. Jakoby sebevědomá Evropa zcela popřela své kořeny biblického křesťanství a libovala si ve vymezování a odsuzování.
Poslední sbohem Tata Mandela
Tomáš Tožička
Ohlížíme-li se za památkou Nelsona Mandely, stojí za to si připomenout také jednu zvláštnost jeho země, Jihoafrické republiky. Po pádu represivního apartheidu tam byla ustavena Komise pravdy a smíření. Řada veřejných činitelů si totiž kladla otázku: jak napomoci novému občanskému vědomí, jež by nebylo zatíženo křivdami minulosti? Justiční spravedlnost ať postihne pachatele očividných nespravedlností, ale jak vytvořit v širokém rozsahu ovzduší vzájemné důvěry? Jak přimět pachatele minulých nespravedlností i jejich oběti k nastolení vztahů, nezatížených neblahou minulostí? Ať nešťastné vzpomínky nevyvolávají hořkost či pomstychtivost, nýbrž ať jsou zhojeny.
Institučním nástrojem k tomuto nesnadnému procesu se stala jmenovaná Komise pravdy a smíření. Jeden z jejích protagonistů napsal: „Nemůžeme prostě všechno zapomenout a odpustit. Stejně by nebylo realistické zvolit norimberský proces, v němž by všichni pachatelé křivd a příkoří byli postavěni před soud. Volíme možnost pamatovat si a hojit.“ Komise vytvořila prostředí, v němž oběti apartheidu mohly vyprávět své příběhy a pachatelé nespravedlností vysvětlit své motivy a pohledy. Tak mohli ti druzí přiznat svou vinu a odpovědnost a jejich oběti jim mohly odpustit. Tím komise i vyjevila, že všichni Jihoafričané mají sdílenou historii, kterou nelze opomíjet a tak se mohly obě strany vzájemně přijímat jako příslušníci nové Jižní Afriky.
Nelson Mandela nebyl přímým spoluautorem tohoto projektu. Autorů bylo víc, z nich nejznámější je arcibiskup Desmond Tutu, laureát Nobelovy ceny míru 9 let před Mandelou spolu s de Klerkem. Avšak jeho hrdinský obraz dobře zapadá do prostředí, jež je otevřeno ke smíření.
Za pozornost také stojí, že podobný model smíření po konfliktech byl uveden také v několika afrických a jihoamerických zemích, avšak nikde v Evropě. Jakoby sebevědomá Evropa zcela popřela své kořeny biblického křesťanství a libovala si ve vymezování a odsuzování.
Blahoslav Hájek