Na okupovaném Západním břehu Jordánu se už několik měsíců schyluje k povstání. Palestinská samospráva ztratila kontrolu nad Dženínem, kde pravidelné noční razie izraelské armády sjednotily všechny frakce.

Šin bet, izraelská rozvědka, si také se situací neví rady. Útoky střelnými zbraněmi jsou dílem Palestinců, mezi nimiž není žádná nebo takřka žádná spojnice. Rozhodně se nejedná o žádné organizované ozbrojené skupiny.

Nic nenasvědčuje tomu, že by se jednalo o koordinované útoky. Jediným společným jmenovatelem je podle všeho jen rostoucí nevůle nadále snášet okupaci.

Nejde jen o další kolo bojů, které utichnou, až bitva vyhasne nebo až Izraelci vydají více pracovních povolení pro palestinské dělníky a život se navrátí k normálu, nebo spíše k tomu, čemu se v této části světa tak říká. Tentokrát je to jiné.

Dospěla nová generace Palestinců, z nichž mnozí ještě ani nebyli na světě, když vypukla první nebo druhá intifáda, a nyní jsou připravení nastoupit do zbraně. Jsou nebojácní a nemají jednoho vůdce.

Až do nynějška však tato generace neměla ani žádné jméno, žádnou tvář ani ikonu, k níž by se hlásila. Nyní ji má. Je jí palestinská žena jménem Širín Abú Aklahová.

Abú Aklahová, dlouholetá reportérka stanice al-Džazíra, stála tento týden ve středu spolu se skupinou dalších novinářů na křižovatce poblíž uprchlického tábora v Dženínu. Tak jako téměř každý den se chystali podat zpravodajství o izraelské vojenské razii v Dženínu a následující přestřelce v uličkách tábora mezi izraelskými vojáky a palestinskými bojovníky.

Místo, kde ke střelbě došlo, je podstatné. Novináři stáli u křižovatky s kruhovým objezdem, k níž se palestinští bojovníci neodvažují ani přiblížit, protože by se ocitli nechránění na otevřeném prostranství. Mnoho přítomných svědků uvedlo, že přestřelka v uličkách tábora se odehrávala mimo křižovatku, kde novináři stáli.

Očité svědectví

Jak vyplynulo z očitého svědectví, jež poskytla magazínu Middle East Eye novinářka Šatha Hanajšová, která stála vedle Abú Aklahové v okamžiku, kdy byla zasažena střelbou, skupina novinářů uvědomila izraelské jednotky o své přítomnosti deset minut předtím, než zamířila směrem k táboru. Nepadly žádné varovné výstřely.

Jako první byl střelen do zad její kolega, producent al-Džazíry Alí al-Samúdí. Abú Aklahová a Hanajšová se ocitly v pasti na protější straně vozovky a přitiskly se ke zdi, aby měly krytá záda.

„V tu chvíli přilétla další kulka, která zasáhla Širín do krku. Svezla se na zem hned vedle mě,“ popisuje Hanajšová. „Zavolala jsem na ni, ale nehýbala se. Když jsem se pokusila natáhnout k ní ruku, ozval se další výstřel a musela jsem se rychle schovat za strom. Ten strom mi zachránil život, voják na mě neviděl.“

Izraelská armáda připustila, že v dotyčnou dobu skutečně probíhala v bezprostřední blízkosti vojenská operace, a ihned vyrukovala s obviněním, že výstřely patrně vyšly ze zbraní palestinských bojovníků. Podle izraelské armády se incident stal během přestřelky mezi izraelskými jednotkami a palestinskými bojovníky a armáda nyní vyšetřuje, zdali „došlo i ke zranění novinářů, zřejmě výstřely z palestinské strany“.

Jak izraelská armáda, tak velvyslanectví Spojených států zveřejnily na svém Twitteru video zachycující palestinské ozbrojence v Dženínu, jak střílejí v jedné z uliček, což mělo sloužit jako důkaz viny Palestinců. Izraelská občanská organizace Be-celem však místo, kde byly záběry pořízeny, navštívila a dospěla k závěru, že je nemožné, aby byla Abú Aklahová zasažena střelou právě odsud.

Přeochotná snaha amerického velvyslanectví podpořit izraelskou verzi událostí je rovněž příznačná. Saúdský novinář Džamál Chášakdží, zavražděný na konzulátu v Turecku komandem z Rijádu, byl rezidentem v americkém státě Virginia, avšak neměl americké občanství. Abú Aklahová, Palestinka žijící ve Spojených státech, americké občanství měla.

Vražda Chášakdžího vedla k zásadní diplomatické roztržce mezi Washingtonem a Rijádem, která trvala přes tři roky a dodnes zůstává nedořešena. Zabití Širín Abú Aklahové je také předmětem mnohostranného úsilí zpochybnit známá fakta — a to její tělo ještě ani nebylo pohřbeno.

„Není důvod se omlouvat“

Ne že by si snad Izraelci mysleli, že se mají za co omlouvat. Mluvčí izraelské armády Ran Kochav řekl v rozhlasové stanici Galej Cahal: „I kdyby snad naši vojáci stříleli na někoho, kdo se přímo neúčastnil bojů — nebo pokud by ho nedejbože dokonce zasáhli —, stalo se to v bitvě, během přestřelky, kdy stála tato Palestinka mezi těmi, kteří střílejí. Takové věci se stávají.“

Kochav dále hovořil o Abú Aklahové jako o novinářce, která „natáčela reportáže pro televizní stanici mezi ozbrojenými Palestinci. Tito lidé jsou, smím-li to tak říci, ozbrojeni kamerami“. Kochavovi kolegové s ním souhlasí. Bývalý armádní mluvčí Avi Benajahu prohlásil: „I kdybychom předpokládali, že Širín Abú Aklahovou opravdu zastřelila izraelská armáda, není důvod se za to omlouvat.“

Krajně pravicový poslanec Knesetu Itamar Ben-Gvir si už vůbec nebral servítky, když na Twitter napsal: „Plně podporuji hrdinné izraelské vojáky, kterým reportéři al-Džazíry opakovaně brání v jejich práci, když se záměrně postaví doprostřed bitevního pole.“

Odpověď je tedy zřejmě jasná: „I kdyby ji skutečně zabil izraelský voják, copak je problém střílet na novináře?“ Což je reakce nápadně připomínající slova, která pronesl saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán k zavraždění Chášakdžího.

Abú Aklahová není první novinářkou zabitou izraelskými odstřelovači. Před dvěma týdny podalo několik organizací společný podnět k Mezinárodnímu trestnímu soudu kvůli prošetření systematického zabíjení novinářů pracujících v Palestině. Pod dokumentem jsou podepsány Mezinárodní federace novinářů, Palestinský syndikát novinářů a Mezinárodní centrum spravedlnosti pro Palestince a poukazuje se v něm na případy čtyř novinářů — Ahmeda Abú Husajna, Jásira Murtadžiho, Muada Amarna a Nadala Štajeho, kteří byli zabiti nebo vážně zraněni, když reportovali o dění na demonstracích v Gaze.

Podle Palestinského syndikátu novinářů bylo od roku 2000 do roku 2020 v Palestině zabito přinejmenším šestačtyřicet novinářů a před soud za to nebyl postaven ani jeden izraelský voják nebo velitel. Tyto incidenty přitom podle právních rozborů mohou být považovány za válečné zločiny.

Mučednice za palestinskou věc

Od zemí, které projevují tolik spravedlivého rozhořčení, pokud jde o válečné zločiny Ruska na Ukrajině, můžeme bezpečně očekávat jediné. K této smrti, smrti už osmapadesátého Palestince, zabitého za tento rok, budou mlčet — tak jako mlčely u všech předešlých.

Ale palestinská strana mlčet nebude. Pouhých pár minut po smrti v nemocnici nesli tělo Širín Abú Aklahové ulicemi Dženínu všichni Palestinci bez rozdílu, ať už se hlásí ke kterékoli frakci a nehledě na náboženské vyznání. Během křesťanském obřadu se za ni modlili i muslimští bojovníci.

Abú Aklahová, palestinská křesťanka z Jeruzaléma, se stala mučednicí za palestinskou věc. Miliony Palestinců po celém světě ji znali jako tvář druhé intifády. Dlouholetá novinářka, nezatížená vazbami na žádnou z frakcí, informovala o každé události se stejnou profesionalitou, jaká ji přivedla i na osudovou křižovatku v Dženínu onoho středečního rána.

Abú Aklahová pracovala pro stanici al-Džazíra od samého počátku její existence. Ve videu, vydaném u příležitosti pětadvacátého výročí od spuštění jejího vysílání, vysvětlila, proč je pro ni důležité vytrvat v tom, co dělá: „Nikdy nezapomenu na tu všudypřítomnou zkázu a blízkost smrti na každém kroku. Domů jsme se skoro nepodívali. S kamerami jsme jezdili po rozbitých cestách, přes vojenské checkpointy. Noci jsme trávili v nemocnicích nebo s lidmi, které jsme neznali. Navzdory nebezpečí jsme byli pevně odhodlaní pokračovat v práci.“

„Bylo to v roce 2002, kdy byl Západní břeh svědkem invaze, jakou nezažil od počátku okupace v roce 1967,“ pokračovala. „V těžkých chvílích jsem překonala strach, protože novinářskou profesi jsem si vybrala, abych byla blízko k lidem. Možná nedokážu změnit realitu, ale aspoň můžu zprostředkovat světu jejich hlas.“

Izraelská armáda má podobný cíl jako ruská armáda na Ukrajině nebo egyptská armáda na Sinaji — chce zabránit nezávislým reportérům, aby informovali o tom, čeho se dopouští. Uvědomují si nelegitimitu svých kroků a dělají všechno pro to, aby umlčeli každou verzi událostí, která se neshoduje s tou jejich.

Z vojenských operací, jako byla ta v Dženínu, se smí dostat na světlo jen jedna pravda: ta jejich. A tak to má zůstat. Přítomnost Širín A|bú Aklahové stála tomuto cíli v cestě, a tak ji zabili.

Cynické mlčení

Jenže aby v tom Izrael mohl pokračovat, potřebuje k tomu mezinárodní krytí — které mu poskytují právě ty země, jež teď s takovou morální jistotou o charakternosti vlastního počínání bojují s Ruskem. Týká se to Spojených států i Velké Británie, která před pouhými čtyřiadvaceti hodinami během takzvaného „královnina projevu“ oznámila záměr prosadit zákonnou úpravu, která zamezí místním zastupitelstvům a dalším veřejným orgánům účastnit se kampaní za bojkot a stažení investic — hlavním terčem nové legislativy je přitom palestinské hnutí BDS (Boycott, Divestment, Sanctions).

Takže zakazujeme bojkoty, zakazujeme nenásilné protesty a poskytujeme krytí Izraeli, když jeho vojáci záměrně střílejí novináře. Zelená pro Izrael, aby i nadále pokračoval v tom, co dělá, už nemůže být zářivější.

A Izrael to ví. Před týdnem izraelský Nejvyšší soud rozhodl, že je legální vystěhovat tisíc Palestinců z jejich domovů na okupovaném Západním břehu a uvolnit tak území, které má nově sloužit vojenským účelům. Jedná se o jedno z nejmasovějších vysídlení Palestinců od počátku okupace v roce 1967.

Abú Aklahová položila život za to, aby ukázala světu, co se doopravdy děje — a není jediná. Totéž dělá celá řada dalších statečných palestinských žen. Jejich práce je obžalobou oné černé skvrny na svědomí západního světa, který předstírá morální hodnoty, když se mu to hodí, a zase je odkládá, jakmile mu nejsou vhod.

Pokud Západ bojuje se svými nepřáteli, tvrdí, že hájí demokracii a svobodu slova, ale jakmile se těmto hodnotám zpronevěří jeho spojenci, cynicky mlčí. Neseme vinu za to, že mlčíme a díváme se stranou, a tu vinu žádný čas nesmyje. Je to provinění, které smazat nelze.

Jeden každý americký ministr zahraničí — ať už je to kovaný republikán, nebo ufňukaný liberál — nese stejný díl odpovědnosti za zabití Abú Aklahové jako izraelský voják, který stiskl spoušť.

Z anglického originálu Shireen Abu Akleh killing: The West cannot wash away the stain of complicity vydaného magazínem Middle East Eye přeložila MAGDALÉNA JEHLIČKOVÁ.