Stavební plány nové izraelské vlády a realita okupace

Filip Outrata

Ačkoli se dnešní izraelská vláda snaží vyvážit další tisíce schválených bytů pro židovské osadníky povolením výstavby i pro Palestince, na realitě byrokratické totality, která je denním chlebem palestinských obyvatel, se nemění nic.

Palestinská samospráva nesmí sama o sobě udělovat vlastním obyvatelům doklady, o tom rozhodují izraelské úřady. Dochází tak ke vskutku bizarním situacím, které jsou však pro Palestince nezřídka fatální. Na snímku z letošního října je palestinská žena čekající, až jí izraelští vojáci na základě speciálního povolení umožní sklidit úrodu oliv. Foto Hazem Bader, AFP

Izrael během léta a podzimu ohlásil výstavbu několika tisíc nových bytů pro židovské osadníky na Západním břehu. Konkrétně jde o dvě vlny výstavby, v první z nich je plánováno 2860 bytových jednotek, v té druhé 1355 plus dalších 83 bytů ve východním Jeruzalémě. Bude se stavět na více než třiceti místech, od těch největších a nejstarších osad-měst jako je Ariel na severu Západního břehu, až po menší sídla.

Je to jen další a zcela jistě ne poslední kapitola ve velmi dlouhém příběhu, který začal v roce 1967, kdy se Izrael po vítězství v šestidenní válce rozhodl pro anexi palestinských území, Pásma Gazy a Západního břehu a hned nato zahájil kolonizaci okupovaných území židovskými osadníky.

Od samého počátku tato kolonizace vyvolávala nesouhlas mezinárodního společenství, protože představuje zásadní ohrožení pro budoucí koexistenci dvou států, izraelského a palestinského. Přesto po celých více než padesát let židovské osady, přesněji řečeno města, na Západním břehu vznikala a rozšiřovala se.

Dnes žije ve více než 200 větších či menších sídel přes 600 tisíc židovských osadníků, z toho přes 200 000 v oblasti východního Jeruzaléma a zhruba 400 000 na zbývajícím území Západního břehu. Jen pro srovnání, palestinských obyvatel Západního břehu je zhruba 2,8 milionu. Židovští osadníci by tedy tvořili něco mezi 15 a 20 procenty (záleží na tom, jestli započteme Východní Jeruzalém), což zhruba odpovídá poměru mezi oběma národními skupinami v Izraeli, jen v obráceném gardu.

Problém je ovšem v tom, že situaci v Izraeli a na Západním břehu nelze srovnávat. Zatímco arabští Izraelci či Palestinci žijící v Izraeli jsou jako občané rovnoprávní s židovskými obyvateli, ačkoli se hovoří o různých formách jejich diskriminace (ekonomická diskriminace a vyšší míra chudoby, horší přístup ke vzdělání), na Západním břehu jsou naopak židovští obyvatelé privilegovanou skupinou, na kterou se nevztahuje dosud platný okupační právní režim, pod nímž žijí většinoví palestinští obyvatelé.

Dnešní, v pořadí již 36. vláda státu Izrael je přelomová v tom, že je v ní poprvé zastoupena jedna z arabských stran. Pro upřesnění, jde o menší, islamistickou stranu Raam (Spojená kandidátka), která se oddělila od spojenectví arabských politických stran, jež ve volbách v roce 2020 získalo v Knessetu rekordní počet 15 mandátů (z celkových 120). Dnes má však Raam pouhé čtyři poslance a je v parlamentu i ve vládě nejslabší stranou. Rozhodně se tedy nedá mluvit o tom, že by byli izraelští Palestinci ve vládě zastoupeni reprezentativně či alespoň ze své většiny.

I z jiných úhlů pohledu je dnešní izraelský kabinet přelomový. Vyšachování matadora Benjamina Netanjahua a jeho Likudu ze hry se odehrálo díky spojení pravicových a levicových stran, ve vládě se tak sešla sekulárně nacionalistická strana Izrael náš domov Avigdora Liebermana, podobně zaměřená rovněž pravicová Nová naděje Gideona Saara, nábožensky založená pravicová Jamina premiéra Naftaliho Bennetta a Ajelet Šakedové, dvě centristická seskupení — Ješ Atid Jaira Lapida a Bílá a modrá Bennyho Gance, stejně jako levicové Strana práce a Merec.

Je zřejmé, že jde o mimořádně různorodý a nesourodý kabinet, který bude čelit významnému vnitřnímu pnutí. K tomu možná přispěje i rotační systém premiérského úřadu — dnešní premiér Naftali Bennett má být v polovině funkčního období vystřídán Jairem Lapidem. Není ovšem jisté, jestli ke střídání skutečně dojde, předchozí vláda měla mít rovněž dva premiéry, kteří se prostřídají — Netanjahua a Bennyho Gance, ještě před termínem prostřídání premiérů se však vláda po pouhém roce vládnutí rozpadla.

Vstřícné kroky vůči Palestincům?

Zřejmě i zvláštní charakter nové izraelské vlády, ale a také snaha zlepšit vztahy s americkou Bidenovou administrativou, přispěl k tomu, že tentokrát jde výstavba nových bytů pro židovské osadníky na Západním břehu ruku v ruce s povolením stavby bytů pro Palestince.

Tváří tohoto vstřícnějšího přístupu je ministr obrany Benny Ganc, který se v létě sešel s Mahmúdem Abbásem. Po delší době šlo o první setkání mezi palestinskými a izraelským představitelem na této úrovni.

Konkrétně jde o povolení výstavby tisíce bytů v oblasti Dženínu na severu Západního břehu, která spadá do zóny C, tedy do té části palestinského území, která je pod plnou izraelskou kontrolou. Připomeňme tu, že území Západního břehu bylo na základě dohod z Osla v roce 1993 rozděleno do tří zón — A, B a C. Zóna A zahrnuje pouhých 18 % území, většinou jde o větší palestinská města a osídlené oblasti, a je pod kontrolou palestinské autonomie. Zóna B zahrnuje 22 % území a je pod dělenou palestinsko-izraelskou kontrolou. Zóna C plně kontrolovaná Izraelem tedy zahrnuje celých 60 % Západního břehu.

Pro Palestince tam bylo dosud prakticky nemožné získat povolení ke stavbě. To, že Izrael tímto způsobem trvale omezuje životní možnosti palestinských obyvatel, je terčem dlouhodobé kritiky mezinárodního společenství. K jeho upokojení, a také, jak již bylo řečeno, ke zlepšení vztahů s Bidenovou administrativou, jsou dnešní vstřícné kroky namířeny.

Benny Ganc jako projevy velkorysosti vůči Palestincům ohlásil také více pracovních povolení v Izraeli, například i pro pracovníky v IT oblasti, uvažuje se o umožnění turistických cest do Izraele pro Palestince a také o vybudování nových čerpacích stanic na území Západního břehu. Když se nad těmito uskutečněnými i zvažovanými vstřícnými kroky hlouběji zamyslíme, jasně ukazují, jak velkou mírou kontroly nad všemi aspekty života Palestinců Izrael stále disponuje.

Byrokratická totalita okupace

Izraelská vláda také 19. října legalizovala status čtyř tisíc Palestinců žijících na Západním břehu. Konkrétně to znamená, že 1200 palestinských obyvatel, kteří byli dosud bez dokumentů, dostanou průkazy totožnosti, totéž se týká dalších 2800 Palestinců, kteří mají oficiálně bydliště v Gaze, ale dlouhodobě, často desítky let žijí na Západním břehu. Nyní tam už nebudou bydlet „načerno“.

Co se na první pohled jeví jako vstřícný izraelský krok, je ve skutečnosti důkazem o tom, jak bezprávné postavení Palestinci, včetně své samosprávy, ve skutečnosti mají. Palestinská samospráva nesmí sama o sobě udělovat vlastním obyvatelům doklady, o tom rozhodují izraelské úřady. A Izrael posledních deset let odmítal legalizace pobytu udělovat, čímž odsoudil tisíce palestinských obyvatel k životu bez právních záruk.

Mnoho dalších, podle palestinských lidskoprávních organizací desítky tisíc, podobných případů navíc stále trvá. Deník Times of Israel cituje slova muže, který od svých šesti let žije v Ramalláhu a pokouší si změnit si trvalé bydliště, které má stále v Gaze. To, že je oficiálně obyvatelem Gazy, mu totiž mimo jiné znemožňuje získat pracovní povolení v Izraeli. Jednou byl zadržen na checkpointu a deportován do Gazy. Teprve po několika měsících právních bitev mu bylo umožněno vrátit se vůbec domů.

Zvláště právně nejistá je situace zahraničních manželek a manželů Palestinců, kteří mnohdy čekají na povolení k trvalému pobytu na Západním břehu po dlouhá léta i desetiletí. Bez povolení k pobytu jsou považováni za ilegální imigranty, nesmějí například mít bankovní účet a pracovat v palestinských městech. Pokud by se chtěli podívat do své rodné země, už by se jim nemuselo podařit dostat se domů na Západní břeh, k rodině a dětem.

Mezi lety 2010 a 2018 Izrael odsouhlasil pouhých pět žádostí o povolení k pobytu pro rodinné příslušníky Palestinců na Západním břehu. Fakticky tedy šlo o úplné zmrazení legalizace pobytu pro Palestince. Není od věci vypomoci si příměrem k totalitnímu režimu v někdejším Československu, který si také osoboval kontrolu nad občanskými právy a svobodami svých obyvatel, a činil z nich tak de facto svá rukojmí, přičemž tuto kontrolu vykonával za pomoci represivního byrokratického aparátu.

Jak se bude tento pochmurný příběh dál odehrávat? Izraelský historik žijící ve Velké Británii Ilan Pappé v knize Deset mýtů o Izraeli, jejíž české vydání se připravuje, mluví o tom, že jsou Palestinci zbaveni občanských práv a přinuceni žít v obřím vězení. Pappé je přitom stoupencem jednostátního řešení. To by předpokládalo, že se poté, co skončí diskriminační okupační režim, izraelské a palestinské území spojí do jednoho celku.

Ten by jistě nebyl židovským národním státem, nebyl by ale ani státem čistě palestinským. Jaký stát by to vlastně byl a jak by mohl fungovat, je dnes velice těžké si představit. Veškeré dění přímo na místě se totiž zdá nasvědčovat tomu, že dosavadní situace okupace a dvojího právního stavu — pokládaná i ze strany Izraele oficiálně za dočasnou — bude pokračovat ještě velmi dlouho. Snad ovšem ne „na věčné časy“…

advertisment