Postupně vychází najevo, že Gaza krvavě zaplatila za vývoj událostí během izraelské vojenské operace na Západním břehu Jordánu, ač s ním prakticky neměla co do činění. Izrael rozpoutal nové kolo nezřízeného násilí a tentokrát obrátil strategii, které se drží už několik desetiletí. Místo toho, aby Palestince rozděloval do znesvářených táborů, podněcuje je nyní k tomu, aby se znovu sjednotili.

Když Izrael zatkl vysoce postaveného člena palestinské organizace Islámský džihád Bassáma al-Saadího, bylo jasné, že cílem je vyprovokovat vlnu odvetných raketových útoků. Jenže tři dny se nic nedělo, Islámský džihád nechal razii bez odpovědi.

Saadí byl zatčen už poosmé, ale ani únik videozáběrů zachycujících, jak ho vojáci vlečou, nevyvolal výbuch vášní a protestů. Na Západním břehu byl klid.

V pátek odpoledne pak Izraelci zahájili letecký útok na Gazu, při kterém zabili Tajzíra al-Džabárího, velitele severní divize Brigád al-Kuds, vojenského křídla Islámského džihádu. Spolu s ním při útoku zahynula pětiletá Alaa Qaddúmová, třiadvacetiletá palestinská žena a sedm dalších Palestinců.

Jak už se v tomto dlouhém a bolestivém konfliktu stalo pravidlem, izraelský útok na Gazu byl nevyprovokovaný. Nemáme žádné důkazy o tom, že by se Džabárí chystal zaútočit na izraelské tanky, jak tvrdí izraelská strana.

Pouhé tři hodiny po náletu na Gazu vypálil Islámský džihád na Izrael spršku raket, ale mnohem silnější raketový arzenál Hamásu zůstal ležet ve skladištích. Hamás nereagoval.

Terčem izraelského útoku byli relativně neznámí místní velitelé, a to dokonce i pro mluvčího izraelské armády Rana Kochava, který si v sobotním živém vysílání izraelské televize nemohl vzpomenout ani na Džabárího jméno.

Není pochyb o tom, že se Izrael svou poslední rozsáhlou válečnou operací pokoušel vojensky oslabit Západní břeh, ale je jasné, že jejím důsledkem bude pravý opak toho, čemu se snažil zabránit — vypuknutí nového ozbrojeného povstání. Že na Západním břehu začne, je jistá věc, otázkou je pouze kdy.

A nebude to jen důsledek postupného rozkladu palestinské samosprávy, která už ztrácí kontrolu nejen nad Džanínem, ale i nad Náblusem. Obě tato města už zformovala vlastní vojenské brigády.

Nedostatek vůdců

Vznik nových polovojenských buněk v oblasti, která se od roku 2007 povětšinou vyhýbala ozbrojenému odporu, je dokladem nejen rozkladu palestinské samosprávy, ale obecně nedostatku vůdčích osobností ve všech palestinských frakcích včetně Islámského džihádu a Hamásu. Nové ozbrojené buňky jsou možná „inspirovány“ Islámským džihádem, ale jejich členové se rekrutují ze všech skupin včetně Fatahu, Hamásu a Lidové fronty pro osvobození Palestiny.

Celý Západní břeh se zkrátka hemží zbraněmi, z nichž většinu lze snadno obstarat na izraelském trhu. Nová generace Palestinců za ně platí svými auty, svými kariérami a v posledku i svými vlastními životy. Jejich rozhodnutí má jen málo společného s tíhou historických křivd. Mnohem spíše souvisí s tíživou přítomností.

Pokud uznáte existenci Izraele a pořád to nestačí; pokud Izrael nejeví zájem o pokračování rozhovorů, které by vedly k vytvoření palestinského státu; pokud kdykoli Izrael zaútočí, svět se postaví na jeho stranu; pokud skupiny bojůvky ilegálních osadníků ničí vaše olivové háje a domy pod ozbrojenou ochranou izraelských vojáků; pokud se na ně vztahuje civilní právo, zatímco na vás, kteří jste neozbrojení, se vztahuje právo vojenské; pokud jsou vaši vlastní političtí vůdci zkorumpovaní a už několik desetiletí odmítají vypsat volby v obavě, jak by rozhodl hlas lidu — co vám zbývá za možnosti?

Rezignovat? Odstěhovat se do Londýna?

Svět Palestince opustil

Palestinci jsou virtuálně propojení se zbytkem světa úplně stejně jako každá mladá generace kdekoli na planetě. Jaký vzkaz jim tedy vysílají světoví političtí představitelé ve svých reakcích na poslední kolo bombardování, ostentativně ignorujících fakta?

Tak například americký prezident Joe Biden odpověděl na útoky těmito slovy: „Má podpora izraelské bezpečnosti je dlouhodobá a neochvějná a patří k ní přesvědčení, že Izrael má právo na sebeobranu. V těchto dnech Izrael zakročil, aby ochránil své obyvatelstvo před raketovými útoky teroristické organizace Islámský džihád. Spojené státy jsou hrdé na svou podporu izraelského systému protiraketové obrany Železná kupole, který dokázal zachytit stovky raket a zachránil tak bezpočet životů. Oceňuji pevné politické vedení premiéra Jaira Lapida a jeho vlády v této krizi.“

Bidenovo prohlášení, které stojí za to si přečíst celé, se ani slovem nepozastavuje nad tím, že Izrael vystřelil první. Lapidovo počínání je hodnoceno jako naprosto správné.

A co na vývoj událostí říká britská ministryně zahraničí a pravděpodobně budoucí premiérka Liz Trussová? V době bombardování Gazy se Trussová obrátila na skupinu Konzervativní přátelé Izraele těmito slovy: „Velká Británie stojí na straně Izraele a jeho práva na sebeobranu.“ Ve svém dopise této skupině dále uvedla: „Odsuzujeme teroristické skupiny střílející na civilisty a násilí, které způsobilo zranění a ztráty na životech na obou stranách.“

Liz Trussová ještě přisypala sůl do rány svým ujištěním, že zváží přesun britské ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma. Takovým krokem by Velká Británie zcela zlikvidovala svůj tak jako tak nicotný potenciál hrát v konfliktu úlohu mírotvorce či mediátora. Žádný politický tlak na domácí scéně k takovému gestu přitom Trussovou nenutí.

Evropská unie uznala, že eskalace vedla k „množství obětí“, ale nezmínila se už o tom, kdo tyto oběti jsou ani která strana je způsobila. Francie vyjádřila „politování“ nad palestinskými civilními oběťmi, současně ale odsoudila „ostřelování izraelského území raketami“ a znovu se přihlásila ke svému „bezpodmínečnému závazku vůči bezpečnosti Izraele“.

Pouze OSN a irský ministr zahraničí Simon Coveney vystoupili z řady, byť jen o píď. Irsko vyjádřilo „hluboké znepokojení“ nad dopadem izraelských útoků na civilní obyvatelstvo.

Jaký vzkaz asi vysílají tato slova rodinám pětačtyřiceti Palestinců zabitých při útocích, z nichž šestnáct byly děti? Co si z nich odnesou stovky zraněných?

Izrael tentokrát nezahájil útok proto, že palestinská ozbrojená skupina zareagovala na provokaci odvetným útokem, nýbrž právě naopak, protože nezareagovala. To je v historii tohoto konfliktu novinkou. A světoví političtí lídři, kteří nyní tleskají izraelskému počínání, jsou jedni a ti samí jako ti, kteří pokračují ve vyzbrojování ukrajinských bojovníků proti ruským okupantům.

Nebezpečný vzkaz

Nic neukazuje tak dobře na vyprázdněnost západních hodnot jako přetrvávající cynická a trestuhodná neschopnost Západu přivést Izrael k zodpovědnosti za své činy. A vzkaz, který tímto Západ vysílá oběma stranám konfliktu, nikoli pouze Izraeli, může mít velmi nebezpečné následky.

Jair Lapid nepatří mezi politiky formující veřejné mínění. Nejmladší generace izraelských vojáků spíš než k němu vzhlíží k lidem, jako je kahanista Itamar Ben-Gvir, který se spolu se svými podporovateli vydal na pochod k mešitě Al-Aksá.

Pokud se podaří sestavit koncem roku novou vládu opět Benjaminu Netanjahuovi, bude dost možná součástí kabinetu i extrémní pravice hlásící se ke skupině, kterou v minulosti USA i Izrael označily za teroristickou. Když západní politici dávají Lapidovi zelenou, aby zabíjel Palestince, jak se mu zlíbí, vysílají tím nanejvýše nebezpečný vzkaz příští generaci izraelských vůdců, kteří už dnes otevřeně hovoří o tom, že je nutné Araby zabíjet, děj se co děj. Zcela nepokrytě vyhrožují Palestincům další nakbou.

Poslední terč izraelské vojenské operace na Západním břehu byl označován za nejhledanějšího muže v Náblusu. Ovšem Ibrahímovi al-Nabulsímu bylo pouhých devatenáct let. Než začala poslední přestřelka jeho života, nahrál Nabulsí vzkaz, který se virálně šíří internetem. „Braňte naši vlast, až tu nebudu. Kážu všem, neopouštějte zbraně! Jsem v obklíčení a brzy se stanu mučedníkem,“ říká na něm.

Pohřebního průvodu, který doprovázel kromě něj i Isláma Sabbúha a šestnáctiletého Hussejna Tahu, zabité při téže izraelské razii, se zúčastnily davy lidí. Úleva, kterou Izraeli přinesla Nabulsího smrt, nebude mít dlouhé trvání. Je nabíledni, že čím více Palestinců Izrael zabije, tím více nových bojovníků se přihlásí, aby je nahradili.

Elaine Abú-Šawíšové je všeho všudy pět nebo šest let. Byla zraněna při sobotních útocích Izraele v Rafáhu. Haní Alšáir, novinář z Gazy, ji zachytil na videu se zakrváceným obvazem na hlavě, jak říká: „Izrael není stát a já na něj šlapu, šlapu na něj! Leží v prachu, je to odpad a není nic. Shazuje bomby na děti a možná právě teď zase rozbombardoval náš dům, protože minule to udělal, v minulé válce.“

Nikdo té malé holčičce nenapovídal, co má říkat. Buď jak buď, jednou vyroste a postaví se na odpor proti tomu všemu, co se děje kolem ní. Je to dílo Izraele. A svět na tom nese svůj díl viny.

Z anglického originálu 'A dangerous message': How the West is enabling Israel's orgy of violence against Palestinians, vydaného magazínem Middle East Eye, přeložila MAGDALÉNA JEHLIČKOVÁ.