„Jmenuji se Jaakov Šaret. Je mi dvaadevadesát let. Náhoda tomu chtěla, že jsem synem svého otce — za což ale nemůžu. Takže asi tak.“

Jaakov si odkašle a zpod vlněné čepice pohlédne na stěnu pracovny, kde visí fotografie jeho otce, v obleku s kravatou a s hrdým pohledem v očích. Moše Šaret byl jedním z otců-zakladatelů státu Izrael, prvním ministrem zahraničí a v letech 1954—55 druhým předsedou vlády.

Kvůli Jaakovovu otci tu ale nejsem, přišla jsem se vyptat na něco jiného. Mám s sebou fotografie studny, která kdysi stála v arabské vesnici jménem Abú Jahjá v Negevu, dnes v jižním Izraeli.

O existenci té studny jsem se dozvěděla z jedné knihy, kde jsem se také dočetla něco málo o historii vesnice Abú Jahjá. Mimo jiné také o vyhnání místních vesničanů během války v roce 1948, která vedla k založení státu Izrael.

K oné arabské studni chodívali prý pro vodu také sionističtí pohraničníci, kteří před válkou v osmačtyřicátém roce postavili v blízkosti vesnice osadu, jež měla sloužit i jako předsunuté vojenské stanoviště. Přijela jsem za Jaakovem v naději, že se podělí o své vzpomínky na studnu, obyvatele vesnice a události v roce 1948.

V roce 1946, dva roky před vypuknutím první arabsko-izraelské války, se Jaakov spolu se skupinou svých druhů ve zbrani přestěhoval do blízkosti Abú Jahjá, aby se v první linii účastnil bojů, jež měly vyústit v jeden z nejimpozantnějších územních zisků vznikajícího státu.

Jako mladý voják byl Šaret jmenován muchtarem neboli náčelníkem jedné z jedenácti židovských vojenských osad, které byly potají zřízeny v Negevu. Jejich úkolem bylo zajistit Židům opěrné body, aby se Izrael mohl po vypuknutí války celé této strategické oblasti zmocnit.

Návrhy na dělení Palestiny počítaly s tím, že se Negev, kde byli Arabové ve výrazné demografické převaze, stane součástí budoucího arabského státu, avšak židovští stratégové byli pevně rozhodnuti získat celou oblast pod svou kontrolu.

Akce, zvaná „Jedenáct bodů v Negevu“, měla obrovský úspěch a Arabové byli během války za nezávislost prakticky všichni vyhnáni. Negev byl prohlášen za součást Izraele.

Pro odvážné pohraničníky bylo ctí, že se mohou takové operace účastnit, a také Jaakov Šaret zpočátku vzpomíná na tu dobu v silném pohnutí. „Vyrazili jsme, vybavení pletivem a kůly, a prohledávali Beerševské vádí,“ vypráví [vádí jsou vyschlá koryta řek, pozn. aut.]. Otevřu svůj laptop, abych mu ukázala staré fotografie arabské studně, nyní sloužící jako atraktivní cíl pro izraelské výletníky.

„Ano,“ říká Jaakov a v jeho hlase je slyšet údiv. „Ano, toho člověka znám. Abú Jahjá. To byl dobrý chlapík. Vysoký, štíhlý beduín se sympatickou tváří. Prodával nám vodu. Neuvěřitelně lahodnou.“

Co se stalo s ostatními vesničany? ptám se. Jaakov Šaret se na chvíli odmlčí. „Když vypukla válka, Arabové utekli. Byli vyhnáni. Moc si na to nepamatuju,“ říká a znovu umlkne.

„Vrátil jsem se tam později a všude kolem bylo pusto. Nikde ani živáčka! Až na…“ a podívá se ještě jednou na fotografii studny.

„Víte, tenhle sympatický chlapík tam zůstal i potom. Bůhvíjak k tomu došlo. Požádal mě o pomoc. Byl na tom zle — byl hodně nemocný, skoro už nemohl chodit, zůstal tam úplně sám. Všichni ostatní odešli.“

Ale Jaakov mu pomoc neposkytl. „Neodpověděl jsem mu. Teď se za to hrozně stydím. Byl to můj přítel,“ říká. Jaakov vzhlédne ke mně, v očích má bolest. „Velice toho všeho lituju. Co víc k tomu můžu říct?“

A jak náš rozhovor, původně zamýšlený jako krátké interview, pokračoval, bylo čím dál jasnější, že Jaakov Šaret lituje nejen osidlování Negevu, ale i celého sionistického projektu.

Z Ukrajiny do Palestiny

Zatímco se Jaakov ve vzpomínkách noří hlouběji do minulosti, působí spíš jako člověk, který se chce vyzpovídat ze svých vin, než jako někdo, kdo poskytuje obyčejný rozhovor.

Po válce za nezávislost v roce 1948 a po založení státu Izrael studoval Jaakov ruštinu ve Spojených státech a později byl vyslán jako diplomat na izraelskou ambasádu v Moskvě. Odtud byl vzápětí vyhoštěn na základě obvinění, že je „sionistický propagandista a špión CIA“.

Po návratu do Izraele pracoval jako novinář a v důchodu věnoval svá poslední léta založení Spolku pro odkaz Mošeho Šareta, který si vytkl za cíl vydat Šaretovy stati a deníky — část z nich i anglicky. Zvláště Šaretovy deníky se dočkaly velmi příznivého ohlasu, jeden kritik je dokonce označil za „nejlepší knižně vydané politické deníky všech dob“.

V rozhovoru se mnou Jaakov otcovu klíčovou úlohu v založení státu zmiňuje často a je zřejmé, že se v duchu vrací k létům, které strávil ediční přípravou spisů Mošeho Šareta. Liberálně-levicový izraelský deník Ha-arec napsal v souvislosti s osmým svazkem hebrejského vydání deníků, že „jejich význam pro studium izraelské historie lze jen stěží docenit“.

V době anglického a francouzského vydání textu v Middle East Eye se v Ústředním sionistickém archivu v Jeruzalémě konalo slavnostní uvedení jejich zkráceného anglického vydání, rovněž v Jaakovově překladu a pod názvem Můj zápas o mír (1953—1956). „Je to vrchol mého celoživotního díla,“ říká Jaakov.

Při práci na přípravě vydání textů z otcovy pozůstalosti si však stále palčivěji uvědomoval, jak hluboce nesouhlasí s ospravedlněním velké části „životního díla“ svého otce — a nejen jeho. Jak se mi svěřil, podobný příběh jako otec měl i jeho dědeček.

Jaakovův dědeček z otcovy strany, Jakob Šertok — jak znělo původní příjmení rodiny —, patřil totiž k prvním sionistům, kteří přišli do Palestiny. Rodnou Ukrajinu a svůj domov v Chersonu opustil v roce 1882 po ruských pogromech.

„Měl sen, že bude obdělávat půdu. Jednou ze základních idejí sionismu byla myšlenka, že se Židé mají navrátit k půdě a opustit plytké činnosti, které je od půdy vzdálily,“ vysvětluje.

„Představovali si, že se Židé budou postupně stěhovat do Palestiny, až se tu nakonec stanou většinou a budou moct vznést nárok na vlastní stát, o kterém ovšem v té době ještě mluvili raději jen jako o ‚domovině‘, aby se vyhnuli kontroverzím.“

Zajímám se, co se podle Jaakovova dědečka mělo stát s Araby, kteří tehdy tvořili kolem sedmadevadesáti procent obyvatelstva, zatímco podíl židovských obyvatel činil pouhá dvě až tři procenta. „Mám dojem, že očekávali, že jak budou Židé do Palestiny přicházet, přinesou s sebou prosperitu a Arabové to vděčně přijmou. Neuvědomili si, že peníze nejsou v životě lidí všechno. Jejich představa byla, že my sice získáme mocenskou převahu, ale Arabové si na to zvyknou,“ říká.

A se smutným úsměvem dodává: „Tedy, buď tomu skutečně věřili, nebo tomu věřit chtěli. Generace mého dědečka byla plná snílků. Kdyby uvažovali realisticky, vůbec by do Palestiny nezamířili. Menšina nikdy nemůže nahradit většinu, která v zemi žije po staletí, to zkrátka není možné. Nemohlo to fungovat.“

O čtyři roky později už Jakob svého odchodu litoval a vrátil se do Ruska. Důvodem nebylo nepřátelství Palestinců — v té době ještě v Palestině žila jen hrstka židovských přistěhovalců —, ale protože viděl, že tam nenajde obživu.

Mezi prvními osadníky v Palestině bylo mnoho takových, kteří zjistili, že obdělávání půdy je mnohem náročnější, než vůbec tušili, a často to nakonec vzdali a rezignovaně se vrátili zpět do Ruska. Avšak Jakob Šaret se po dalším pogromu v roce 1902 rozhodl odjet do Palestiny znovu. Tentokrát už se svým synem Mošem, tehdy osmiletým.

V té době ještě Palestinci židovské přistěhovalce většinou přijímali přátelsky, hrozba sionismu se zatím nerýsovala zdaleka tak jasně. Jeden z potomků místní bohaté rodiny Husejní, který zrovna mířil do ciziny, dokonce nabídl Jaakovovu dědečkovi pronájem svého domu ve vesnici Ajn Sínjá, která leží v dnešním okupovaném Západním břehu Jordánu.

Dědeček Šertok si tu žil jako arabský šlechtic, zatímco jeho děti chodily do místní arabské školy. „Můj otec pásl ovce, učil se arabsky a obecně vzato žil jako Arab,“ říká Jaakov.

Psychologie menšiny

Jenomže sionistický plán si žádal, aby zde sionisté žili jako Židé, a tak netrvalo dlouho a rodina se přestěhovala do rychle rostoucího židovského centra v Tel Avivu. Moše dospíval a piloval všechny znalosti a dovednosti, jejichž prostřednictvím by mohl být nápomocen postupnému prosazení sionistického projektu — včetně například studia osmanského práva v Istanbulu.

Po vydání Balfourovy deklarace roku 1917, která obsahovala příslib zřízení židovské národní domoviny v Palestině a začlenila tento nárok do britského koloniálního práva, se najednou plány na skutečný židovský stát zdály být téměř na dosah a Moše Šaret zasvětil následující dvě desetiletí přípravám a promýšlení jeho budoucí podoby. Stal se jednou z vůdčích osobností Židovské agentury, jež byla jakousi stínovou vládou budoucího státu, čekající na svou historickou příležitost.

Pro úspěch sionistického podniku bylo klíčové získat v zemi populační většinu a držet ve vlastnictví co největší množství půdy, což byly dva cíle, na nichž Šaret úzce spolupracoval se svým spojencem Davidem Ben Gurionem. Imigrace rychle narůstala a půda se skupovala ve velkém, zejména od arabských majitelů, kteří zde sami nežili.

Rychlost probíhajících změn vyburcovala nakonec v roce 1936 palestinské povstání, které Britové drtivě potlačili. Položil si budoucí izraelský premiér v souvislosti s těmito bouřlivými událostmi vůbec někdy otázku, jak bude za těchto okolností židovský stát moct fungovat?

„Nepoložil,“ říká Jaakov. Lidé ve vedení sionistického hnutí „se v té době ještě plně soustředili na obhajobu sionistických myšlenek. Musíme mít na paměti, že pořád ještě uvažovali z pozice Židů, kteří v zemích, odkud sem přišli, žili jako menšina podrobená jiné většině.“

„Otec vždycky říkal: ‚Kde žije nějaká menšina, každý z jejích příslušníků má v kredenci přichystaný ranec a hůl.‘ Psychologicky žije neustále s vědomím, že dříve nebo později přijdou zlé časy, kdy se bude muset sebrat a odejít. Takže prvotním cílem bylo vytvořit ve státu většinu a navždycky ze sebe setřást mentalitu menšiny.“

„Stejně jako všichni ostatní kolem byl i můj otec přesvědčený, že většina Arabů zaprodá svou národní čest za kus žvance. Jejich sen byl krásný, ale mohl se uskutečnit jen na úkor druhých. A kdokoli nesouhlasil, byl vnímán jako zrádce.“

Muchtarem v mladém věku

Během dospívání ve čtyřicátých letech Jaakova ani nenapadlo pochybovat o otcových přesvědčeních a světonázoru. Právě naopak.

„Musím se přiznat,“ pokračuje ve vyprávění, „že když jsem jako člen Sionistického hnutí mládeže chodil s ostatními na pěší výpravy po arabských vesnicích, stáli jsme kolikrát před arabskou vesnicí a dozvěděli se, jak zní její biblické hebrejské jméno, a mívali jsme přitom pocit, že se té minulosti přímo dotýkáme. Jako by nás od ní nedělily tisíce let. Nikdy jsem nebyl zbožný, ale tenhle pocit si pamatuju.“

Roku 1939 vypukla druhá světová válka a mnoho mladých Židů vstoupilo do Židovské brigády britské armády, kde se zúčastnili bojů v Evropě. Založení Židovské brigády bylo myšlenkou Jaakovova otce, a jakmile Jaakov sám dosáhl potřebné věkové hranice, narukoval jako dobrovolník. Bylo to v roce 1944, kdy mu bylo sedmnáct let. Jenže o pár měsíců později, v dubnu 1945, válka skončila a Jaakov se na frontu ani nedostal.

Po návratu do Palestiny pařili tito mladí židovští vojáci, účastníci bitev v Evropě, mezi první rekruty připravující se na konflikt, jenž — jak bylo mnohým jasné — musel nevyhnutelně vypuknout: na válku v Palestině, jejímž výsledkem bude založení státu Izrael. Jaakov, který si v té době ještě neuvědomoval, že se sionistická myšlenka realizuje „na úkor druhých“, se bez váhání ochotně zhostil své role.

Devatenáctiletý Jaakov byl vybrán do funkce židovského muchtara neboli náčelníka vesnice v polovojenské osadě v Negevu, uprostřed holé kamenité krajiny, kde mnoho Židů nežilo. „O politice jsem tenkrát moc nepřemýšlel. Naším jediným snem bylo vybudovat na tom místě novou osadu,“ říká.

Zatímco mluvíme, přichází k nám Jaakovova manželka Rena, přisedne si na stoličku a vyprávění doprovází souhlasným přikyvováním. Rena Šaretová také patřila mezi horlivé sionisty, kteří v roce 1946 přišli do Negevu, aby se tu usadili a získali ho pro židovský stát.

Před rokem 1948 se Negev skládal ze dvou britských správních celků, z Beerševského a Gazského distriktu, které společně tvořily polovinu území celé Palestiny. Díky přístupu k Mrtvému moři a k Akabskému zálivu šlo o strategicky významnou oblast.

Nepřekvapí tedy, že sionisté, kteří v té době měli ve svém držení pouhých šest procent palestinské půdy, byli odhodláni se Negevu zmocnit. Protože však v oblasti Negevu žilo tehdy 250 tisíc Arabů ve 247 vesnicích — pro srovnání, Židů tu bylo usazeno kolem pěti set a žili ve třech menších osadách —, přiřkl tehdejší britsko-americký návrh na rozdělení mandátní Palestiny oblast Negevu budoucímu palestinskému státu.

Britský zákaz zakládání dalších židovských osad však zbrzdil snahy sionistů změnit status quo. Arabové se vždycky bránili jakémukoli plánu, který počítal s tím, že se Palestinci stanou „domorodou většinou usazenou na půdě, kde žili jejich předkové, většinou, z níž se má ze dne na den stát menšina pod cizí nadvládou“, jak to shrnul palestinský historik Walíd Chalídí.

Ovšem na sklonku roku 1946, kdy začal vznikat na půdě OSN nový plán na rozdělení Palestiny, pochopili sionističtí vůdcové, že pokud chtějí získat Negev, musejí jednat — teď, anebo nikdy.

Teď, anebo nikdy

A tak se rozběhl plán, opírající se o takzvaných „Jedenáct bodů v Negevu“. Nové osady měly za úkol nejen posílit zdejší židovskou přítomnost, ale měly i posloužit jako vojenské základny, až vypukne válečný konflikt.

Vzhledem k britskému zákazu se všechno muselo odehrát potají, a bylo proto rozhodnuto, že nové osady vzniknou 5. října po setmění, bezprostředně po skončení svátku Jom kipur. „Brity by nenapadlo, že by Židé spustili takovou akci hned noc po Jom kipuru,“ říká Jaakov.

„Vzpomínám si na ten okamžik, kdy jsme našli na holém vrcholku opuštěného kopce vhodné místo. Všude kolem vládla tma, ale nám se podařilo zatlouct kůly a natáhnout pletivo. Zanedlouho už jsme byli chráněni vlastním plotem. Za úsvitu k nám přijely nákladní vozy s prefabrikovanými domky. Byl to vpravdě husarský kousek. Pracovali jsme v ďábelském tempu. Cha chá! Nikdy na tu chvíli nezapomenu.“

Zpoza plotu noví osadníci zprvu neviděli v okolí žádná arabská sídla, pak si ale všimli stanů vesnice Abú Jahjá a několika „špinavých chatrčí“, jak to Jaakov popisuje.

Brzy poté přišli židovští osadníci požádat Araby o vodu. „Každý den jsem jezdil pro vodu do té vesnice, obstarával jsem ji pro celou osadu. Tak jsem se spřátelil s tím beduínem z Abú Jahjá,“ říká.

Svou lámanou arabštinou se pak dával do řeči i s dalšími místními. „Hrozně rádi si povídali. Klábosili by dál a dál, jenomže já měl před sebou spoustu práce,“ směje se. „Nemyslím si, že by z naší přítomnosti byli dvakrát nadšení, ale žili s námi v míru. Nebylo tam žádné nepřátelství.“

Jiný místní arabský předák dohlížel za malý obnos na jejich bezpečnost. „Měli jsme s ním takovou dohodu. Měl na starosti naši ochranu, každý měsíc přišel k našemu plotu a posadil se u brány, úplně nehybný. Vypadal jako hromádka svršků,“ vzpomíná Jaakov se širokým úsměvem.

„Čekal tam, až dostane zaplaceno. Potřásl jsem mu rukou a nechal ho podepsat doklad, který jsem pak předával úřadům v Tel Avivu a dostal jsem peníze na příště. Byla to vlastně moje jediná povinnost coby muchtara,“ říká Jaakov a dodává, že jak každý věděl, funkce osadního předáka mu byla svěřena čistě proto, že byl synem svého otce.

Moše Šaret, v té době už vůdčí politická postava, byl znám pro své umírněné postoje. To ho činilo v očích některých stoupenců tvrdého vojenského postupu automaticky podezřelým.

Polovojenské osady v Negevské poušti měly sloužit především jako centra pro shromažďování zpravodajských informací o Arabech a Jaakov se domnívá, že právě otcovy postoje byly důvodem, proč nebyl důvěryhodný a nikdy se nedostal do okruhu těch, kteří spolu s veliteli sem vyslanými seděli nad vojenskými plány.

„Spíš jsem byl takový kluk pro všechno,“ vzpomíná. Jezdil jako závozník, přivážel vodu, nakupoval palivo v Gaze nebo v Beer Ševě. Zdá se mi, že v jeho hlase slyším nostalgický stesk po svobodném životě v téhle vyprahlé krajině, třebaže se za nocí osadníci pokaždé zavírali za svůj plot.

Časem poznal také další arabské vesnice, třeba Burajr, „kde vládla vždycky nepřátelská atmosféra, ani nevím proč,“ ale ve většině z nich ho vítali přátelsky, zvlášť ve vesnice jménem Húdž. „Často jsem přes Húdž jezdíval a dobře jsem to tam znal.“

Během války v roce 1948 se obyvatelům vesnice Húdž podařilo dosáhnout písemné dohody se židovskými úřady, že budou moct zůstat. Nakonec ale byli vyhnáni, stejně jako obyvatelé všech ostatních 247 vesnic v oblasti, kteří většinou skončili v Gaze. Palestinci říkají svému vyhnání Nakba — neboli katastrofa.

Ptám se Jaakova, jestli si pamatuje na exodus Arabů v květnu roku 1948, jenže Jaakov u toho nebyl. Bratr jeho manželky Reny padl v bojích o něco dál na východ, takže manželský pár odjel za rodinou držet smutek.

Říkám Jaakovovi, že jsem se setkala s několika přeživšími pamětníky z Abú Jahjá, kteří mi líčili, jak je židovští vojáci zahnali do Beerševského vádí, kde oddělili muže od žen a dětí, některé z nich zastřelili a zbytek musel odejít do vyhnanství.

„Nějak si na to nepamatuju,“ říká Jaakov. Ale když se pohrouží do zasutých vzpomínek, najednou si vybaví další válečná zvěrstva. Mimo jiné i události v Burajru, oné nepřátelsky laděné vesnici, kde došlo v květnu 1948 k masakru s odhadovanými sedmdesáti až stovkou mrtvých vesničanů, jak udávají přeživší a palestinští historikové.

„Jeden z našich kluků pomáhal Burajr dobýt. Pamatuju si, jak mi říkal, že než tam přijel, většina Arabů uprchla. Otevřel prý dveře jednoho z domů a uvnitř spatřil starce, kterého zastřelil. Měl z toho vyloženě potěšení,“ říká.

Když byla Beer Ševa v říjnu 1948 dobyta, Jaakov se vrátil do své osady nedaleko odtud. Získala mezitím vlastní hebrejské jméno — Chacerim.

„Dozvěděl jsem se, že naši kluci pomáhali vést armádu do města,“ říká. „Znali jsme tu oblast dobře a mohli jsme vojákům ukázat cestu přes vádí.“

Po pádu Beer Ševy naložil Jaakov svoje kamarády na korbu náklaďáku a provezl je po Beer Ševě. „Město bylo naprosto opuštěné, nikde nikdo.“ Veškeré obyvatelstvo v počtu kolem pěti tisíc lidí bylo vyhnáno a v nákladních autech odvezeno do Gazy.

Slyšela jsem, že se tu rabovalo. „Ano,“ přisvědčuje. „Z několika opuštěných domů jsme si odnesli věci. Brali jsme, co jsme unesli — nábytek, radiopřijímače, nádobí. Ne pro sebe, ale pro kibuc. Koneckonců Beer Ševa byla teď liduprázdná a nikomu nepatřila.“

Co mu přitom běželo hlavou? „Znovu, musím se přiznat, že jsem v té době nad ničím moc nepřemýšlel. Byli jsme hrdí, že je Beer Ševa v našich rukou. Ačkoli musím říct, že jsme tam měli spoustu přátel.“

Jaakov si nepamatuje, jestli se sám do rabování zapojil. „Nejspíš ano. Byl jsem jeden z nich. Byli jsme přešťastní. Kdybychom si ty věci nevzali my, odnesl by si je někdo jiný. Nikdo neměl pocit, že by se ty věci měly někomu vracet. Ti lidé se přece nevrátí.“

Co si o tom myslel? Odmlčí se. „V té době jsme nad tím nepřemýšleli. Vlastně i můj otec to říkal — že se nevrátí. Můj otec byl morální člověk. Nemyslím, že by sám vydával rozkazy k vyhánění Arabů. Ben Gurion, ten ano. Šaret ne. Ale přijal to jako fakt. Myslím, že si uvědomoval, že je něco v nepořádku, ale nevzbouřil se proti tomu,“ říká.

„Po válce na jedné přednášce můj otec mluvil, nevím už v jaké souvislosti, o tom, že každý člověk by měl bydlet aspoň dva roky sám v arabské vesnici [narážka na jeho vlastní dětství v Ajn Sínjá], aby pochopil, že Arabové jsou také lidé. Něco takového byste od jiného židovského lídra neslyšeli… Takový byl můj otec.“

Ale pak Jaakov dodá, jako by se doznával i za otce: „Ale abych byl upřímný, otec občas mluvil o uprchlících velmi nemilosrdně. Byl proti jejich návratu, v tom byl s Ben Gurionem zajedno.“

Mnohem nemilosrdnější než Šaret byl ovšem Moše Dajan. Když ho první izraelský premiér David Ben Gurion po válce jmenoval náčelníkem generálního štábu, byl Dajan pověřen úkolem držet uprchlíky z Negevu a dalších oblastí „bezpečně za plotem“ v Gaze, za hranicemi příměří.

V roce 1956 zabil jeden z uprchlíků v Gaze izraelského osadníka Roie Rotberga a na jeho pohřbu pak pronesl Moše Dajan slavnou smuteční řeč, v níž vyzval Izraelce, aby se jednou provždy smířili s tím, že Arabové nebudou nikdy žít vedle nich v míru, a také vysvětlil proč: Arabové byli vyhnáni ze svých domovů, které nyní obývají Židé. Dajan však Židy vybídl, aby neusilovali o kompromis, nýbrž „aby pohlédli pravdě do očí a spatřili tu nenávist, která stravuje a pohlcuje Araby kolem nás, a aby žili neustále v pohotovosti a se zbraní v ruce, nesmlouvaví a plní odhodlání“.

Tento proslov na Jaakova Šareta nesmírně zapůsobil. „Uvědomil jsem si, že ten projev byl fašistický. Vlastně říkal lidem, aby žili v nepřátelství na život a na smrt,“ vysvětluje. Moše Šaret, který byl v té době ministrem zahraničí, se snažil dospět skrze diplomacii ke kompromisu, kvůli čemuž býval považován za „slabocha“.

Ale svou víru v sionismus ztratil Jaakov až o řadu let později, po roce 1967, když pracoval pro centristický izraelský deník Maariv.

„To oni tvořili většinu“

V šestidenní válce roku 1967 Izrael opět rozšířil své území, tentokrát o Západní břeh, východní Jeruzalém a pásmo Gazy. Na těchto územích bylo palestinské obyvatelstvo, které tentokrát neuprchlo, podrobeno vojenské okupační správě.

Když Šaret cestoval po Západním břehu, hleděl do ochromených, leč vzdorných tváří Arabů a znovu se „cítil nesvůj“, zvlášť když navštívil svou starou rodinu ve vesnici Ajn Sínjá, o které mluvil jeho nyní už zesnulý otec s takovou láskou. Právě tam pásl Moše Šaret ještě jako malý chlapec ovce a naučil se, že „i Arabové jsou lidé“, jak prohlásil v jednom ze svých pozdějších projevů.

„Vesničané se tehdy ještě nevzpamatovali z prvotního šoku z okupace. Věděli, že Židé jim teď vládnou, ale ještě se nechovali nepřátelsky. Byli to prostě normální lidé. A pamatuju si, jak se několik tamějších obyvatel sešlo v hloučku kolem nás, usmívali se a vyprávěli, že si pamatují na mou rodinu a na dům, kde jsme bydleli. Usmáli jsme se na sebe a já odjel. Už jsem se tam víckrát nevrátil. Okupaci jsem neměl rád a nechtěl jsem tam přijet jako pán,“ říká.

„Slyšela jste někdy o těch, co ‚střílejí a pláčou‘?“ zeptá se a na jeho tváři se znovu objeví smutný úsměv. Vysvětlí mi, že je to výraz užívaný pro Izraelce, kteří sice po bojích na Západním břehu v roce 1967 cítili stud, ale přijali jejich výsledky.

„Osobně jsem ale nechtěl s okupací mít nic společného. A tohle byl způsob, jak se od ní distancovat. Deprimovalo mě to, hluboce jsem se styděl,“ vypráví.

Tváře obyvatel Ajn Sínjá však odhalovaly něco jiného. „Viděl jsem vzdor v jejich tváři a pochopil jsem, že stále ještě mají mentalitu většiny. Můj otec říkával, že válka vždycky vede k uprchlickým vlnám. Jenže nechápal, že ti, kteří prchají, bývají příslušníky menšiny. Zatímco Palestinci tvořili v roce 1948 většinu, proto se nikdy nevzdají. To je náš problém,“ popisuje.

„Ale trvalo mi dlouhé roky, než jsem pochopil, co je to Nakba a že nezačala v roce 1967, ale už v roce 1948. To si musíme uvědomit,“ dodá.

Rena se vloží do rozhovoru. „V roce 1948 to byl boj kdo s koho. Přežít, nebo zemřít. To je rozdíl mezi oběma válkami,“ říká. „V téhle věci spolu nesouhlasíme,“ poznamená Jaakov. „Manželka přišla v roce 1948 o bratra. Vidí to jinak.“

„Odjel bych klidně zítra“

V pozdějším věku Jaakov zašel ještě dále a dospěl k názoru, že sionismus jako takový byl problematický už od samého počátku. „Dnes, ve svých dvaadevadesáti letech, jsem došel k závěru, že celé to začíná už sionistickou myšlenkou jako takovou, která byla utopická. Jejím cílem bylo zachraňovat židovské životy, ale za cenu toho, že se staneme okupanty těch, kteří Palestinu doposud obývali. Konflikt byl od počátku nevyhnutelný.“

Ptám se Jaakova, jestli by se označil za antisionistu. „Nejsem antisionista, ale nejsem ani sionista,“ říká a pohlédne na Renu, snad aby se ujistil, že ho za to neodsoudí. Jeho žena zastává méně radikální stanoviska.

Na stěně hned vedle portrétu jeho otce visí fotografie jejich dětí a vnoučat. Dvě Jaakovovy vnučky emigrovaly do Spojených států. „Nebojím se říct, že jsem šťastný, že jsou tam, a ne tady,“ říká.

Ptám se ho, jestli má taky doma sbalený svůj „raneček a hůl“, aby se sebral a odešel za nimi? Nakonec vždyť se svými názory Jaakov dnes v Izraeli patří k bezvýznamné menšině, obklopené většinou pravicově laděných izraelských Židů.

A nejen že žije „uzavřený za plotem“ ideologicky, ale i doslova fyzicky. Vysvětluje mi, že dnes už po Izraeli skoro nemůže cestovat. Odmítá jezdit do Jeruzaléma, kterého se podle něj už zcela zmocnili ultraortodoxní náboženští Židé.

„Tohle považuju za jedno z největších neštěstí. Když jsme byli mladí, věřili jsme, že náboženství samo vymizí.“ Do milovaného Negevu se prý také nechce vrátit, už dávno ho totiž osídlila mladší generace Židů, která už „nemá k Arabům žádnou empatii“.

V Tel Avivu může doposud „volně dýchat“ a rád se projíždí jeho ulicemi na mopedu, ale i tady si připadá, jako by žil uvnitř bubliny. Znovu se zasměje.

„Říkám tomu ‚bublina Ha-arecu‘,“ líčí a vysvětluje, že má na mysli skupinu levicových čtenářů deníku Ha-arec. „Ale celý tenhle náš kmen nemá navzájem nic společného krom toho, že tenhle deník více či méně vyjadřuje naše názory. Je to poslední bašta. A je mi z toho těžko… Je pravda, že se tu už necítím jako doma.“

Jaakov prý pořád přemýšlí o tom, že by odešel. Pokud by se k němu přidali další členové rodiny, neváhal by.

„Podívejte se, když se mě teď takhle ptáte — odjel bych klidně zítra. Tisíce lidí už odešly nebo odcházejí, spousta Izraelců má dva cestovní pasy. S Bibi Netanjahuem v čele máme nejhorší vládu, co jsme kdy měli,“ říká.

„Žijeme v boji na život a na smrt, jak k tomu Dajan vybízel… Jako by nás něco nutilo, abychom z Izraele udělali pevnost proti všem nepřátelům. Ale nemyslím si, že takhle lze žít navěky.“

Ptám se ho, jak vidí budoucnost Palestinců? „Co na to říct? Cítím vůči nim velké výčitky svědomí. A nebojím se říct, že způsob zacházení s Palestinci dnes nemá daleko k nacismu. Jistě, nemáme tu plynové komory, ale ten způsob myšlení je v základu stejný. Je to rasová nenávist. Zachází se s nimi, jako by to byli podlidé,“ říká.

Jaakov dobře ví, že ačkoli je sám Žid, bude kvůli podobným výrokům obviněn z „antisemitismu“, ale dodává, že je přesvědčený, že Izrael je „zločinný stát“.

„Vím, že mě označí za sebenenávistného Žida, když říkám takové věci. Ale nemůžu automaticky podporovat svůj stát, ať je v právu, nebo není. A Izrael nesmí být imunní vůči kritice. Je naprosto zásadní, abychom chápali rozdíl mezi antisemitismem a kritikou Izraele. Popravdě řečeno nevycházím z údivu, jak celý okolní svět ještě v roce 2019 skáče na lep izraelské propagandě. Opravdu tomu nerozumím, proč se to děje,“ říká.

„Nezapomínejme, že hlavním cílem sionismu bylo osvobodit Židy z prokletí antisemitismu tím, že jim bude dán vlastní stát. Jenže dneska je sám židovský stát kvůli svému zločinnému jednání jednou z hlavních příčin, proč to prokletí nevymizelo.“

Jak potom vidí budoucnost židovského státu? „Řeknu vám, co si myslím, že nastane. Nebojím se to říct. Až přijde čas, a může to být klidně i zítra, rozhoří se konflikt obrovských rozměrů. Možná s Hizballáhem… A nějaká obrovská katastrofa zničí tisíce židovských domovů.“

„A tak budeme bombardovat Bejrút, jenže Židům, kteří přišli o svoje domovy a svoje rodiny, nepomůže, když připravíme Libanonce o střechu nad hlavou. A tak lidé nebudou mít důvod tady dál zůstávat. Všichni Izraelci, co mají rozum, budou muset odejít.“

„Nemusí to být ani Hizballáh. Katastrofa může vzejít i z koncentrace moci v rukou naší vlastní pravice. Všechny zákony, které dnes Kneset schvaluje, jsou fašistické. Nemám žádné řešení. Izrael se stane páriou mezi ostatními státy,“ říká.

Jenže Amerika ani evropské státy s Izraelem nebudou nikdy zacházet jako s páriou, namítám. Jaakov nesouhlasí. „Jejich podpora plyne především z vlastní hanby nad holocaustem. Ale tyhle pocity viny budou v dalších generacích slábnout,“ říká.

Ptám se, co by na náš rozhovor řekl asi Jaakovův otec, kdyby ho slyšel? Rena říká, že svého muže ještě nikdy neslyšela takhle mluvit. Jaakovovy oči pod vlněným kulichem těkají ze strany na stranu.

„Myslím, že otec by se mnou nakonec musel souhlasit. Zůstal až do konce života sionistou, ale myslím, že si uvědomoval, že je něco v nepořádku. Někdy si říkám, že byl v nitru příliš morálním člověkem, než aby mohl žít smířen s tím, co se tu dělo,“ říká Jaakov.

„Zklamal v tom ohledu, že nedospěl k závěrům, k jakým dospěl jeho syn. Ale já mu to nevyčítám. Sionismus sál s mateřským mlékem. Kdyby se býval dožil mého věku — mně je dvaadevadesát, on zemřel v jednasedmdesáti —, nejspíš by viděl věci jako já. Nevím.“

Vstanu a složím laptop. Chvíli před vypnutím se na jeho obrazovce znovu rozsvítí obrázek studny v Abú Jahjá. V pozadí našeho rozhovoru stály jako neviditelní svědkové dvě postavy — nejen Moše Šaret, ale také onen „vysoký, štíhlý beduín se sympatickou tváří“, kterého Jaakov naposledy viděl zuboženého a opuštěného.

„Musím se přiznat, že čas od času mi tvář toho laskavého muže vytane na mysli,“ poznamená Jaakov, zatímco mě doprovází ven před dům. Sám nasedne na svůj moped, zvesela mi naposledy zamává a se zaburácením se rozjede do rušných ulic Tel Avivu.

Z anglického originálu vydaného časopisem Middle East Eye pod titulem 'We are living by the sword': The regrets of an Israel founder's son přeložila MAGDALENA KŘÍŽOVÁ. Text je k dispozici rovněž ve francouzském vydání Middle East Eye Yaakov Sharett : « Je ne voulais plus rien avoir à faire avec cette occupation ».