„Jmenuji se Jaakov Šaret. Je mi dvaadevadesát let. Náhoda tomu chtěla, že jsem synem svého otce — za což ale nemůžu. Takže asi tak.“

Jaakov si odkašle a zpod vlněné čepice pohlédne na stěnu pracovny, kde visí fotografie jeho otce, v obleku s kravatou a s hrdým pohledem v očích. Moše Šaret byl jedním z otců-zakladatelů státu Izrael, prvním ministrem zahraničí a v letech 1954—55 druhým předsedou vlády.

Kvůli Jaakovovu otci tu ale nejsem, přišla jsem se vyptat na něco jiného. Mám s sebou fotografie studny, která kdysi stála v arabské vesnici jménem Abú Jahjá v Negevu, dnes v jižním Izraeli.

O existenci té studny jsem se dozvěděla z jedné knihy, kde jsem se také dočetla něco málo o historii vesnice Abú Jahjá. Mimo jiné také o vyhnání místních vesničanů během války v roce 1948, která vedla k založení státu Izrael.

K oné arabské studni chodívali prý pro vodu také sionističtí pohraničníci, kteří před válkou v osmačtyřicátém roce postavili v blízkosti vesnice osadu, jež měla sloužit i jako předsunuté vojenské stanoviště. Přijela jsem za Jaakovem v naději, že se podělí o své vzpomínky na studnu, obyvatele vesnice a události v roce 1948.

V roce 1946, dva roky před vypuknutím první arabsko-izraelské války, se Jaakov spolu se skupinou svých druhů ve zbrani přestěhoval do blízkosti Abú Jahjá, aby se v první linii účastnil bojů, jež měly vyústit v jeden z nejimpozantnějších územních zisků vznikajícího státu.

Jako mladý voják byl Šaret jmenován muchtarem neboli náčelníkem jedné z jedenácti židovských vojenských osad, které byly potají zřízeny v Negevu. Jejich úkolem bylo zajistit Židům opěrné body, aby se Izrael mohl po vypuknutí války celé této strategické oblasti zmocnit.

Návrhy na dělení Palestiny počítaly s tím, že se Negev, kde byli Arabové ve výrazné demografické převaze, stane součástí budoucího arabského státu, avšak židovští stratégové byli pevně rozhodnuti získat celou oblast pod svou kontrolu.

Akce, zvaná „Jedenáct bodů v Negevu“, měla obrovský úspěch a Arabové byli během války za nezávislost prakticky všichni vyhnáni. Negev byl prohlášen za součást Izraele.

Pro odvážné pohraničníky bylo ctí, že se mohou takové operace účastnit, a také Jaakov Šaret zpočátku vzpomíná na tu dobu v silném pohnutí. „Vyrazili jsme, vybavení pletivem a kůly, a prohledávali Beerševské vádí,“ vypráví [vádí jsou vyschlá koryta řek, pozn. aut.]. Otevřu svůj laptop, abych mu ukázala staré fotografie arabské studně, nyní sloužící jako atraktivní cíl pro izraelské výletníky.

„Ano,“ říká Jaakov a v jeho hlase je slyšet údiv. „Ano, toho člověka znám. Abú Jahjá. To byl dobrý chlapík. Vysoký, štíhlý beduín se sympatickou tváří. Prodával nám vodu. Neuvěřitelně lahodnou.“

Co se stalo s ostatními vesničany? ptám se. Jaakov Šaret se na chvíli odmlčí. „Když vypukla válka, Arabové utekli. Byli vyhnáni. Moc si na to nepamatuju,“ říká a znovu umlkne.

„Vrátil jsem se tam později a všude kolem bylo pusto. Nikde ani živáčka! Až na…“ a podívá se ještě jednou na fotografii studny.

„Víte, tenhle sympatický chlapík tam zůstal i potom. Bůhvíjak k tomu došlo. Požádal mě o pomoc. Byl na tom zle — byl hodně nemocný, skoro už nemohl chodit, zůstal tam úplně sám. Všichni ostatní odešli.“

Ale Jaakov mu pomoc neposkytl. „Neodpověděl jsem mu. Teď se za to hrozně stydím. Byl to můj přítel,“ říká. Jaakov vzhlédne ke mně, v očích má bolest. „Velice toho všeho lituju. Co víc k tomu můžu říct?“

A jak náš rozhovor, původně zamýšlený jako krátké interview, pokračoval, bylo čím dál jasnější, že Jaakov Šaret lituje nejen osidlování Negevu, ale i celého sionistického projektu.

Z Ukrajiny do Palestiny

Zatímco se Jaakov ve vzpomínkách noří hlouběji do minulosti, působí spíš jako člověk, který se chce vyzpovídat ze svých vin, než jako někdo, kdo poskytuje obyčejný rozhovor.

Po válce za nezávislost v roce 1948 a po založení státu Izrael studoval Jaakov ruštinu ve Spojených státech a později byl vyslán jako diplomat na izraelskou ambasádu v Moskvě. Odtud byl vzápětí vyhoštěn na základě obvinění, že je „sionistický propagandista a špión CIA“.

Po návratu do Izraele pracoval jako novinář a v důchodu věnoval svá poslední léta založení Spolku pro odkaz Mošeho Šareta, který si vytkl za cíl vydat Šaretovy stati a deníky — část z nich i anglicky. Zvláště Šaretovy deníky se dočkaly velmi příznivého ohlasu, jeden kritik je dokonce označil za „nejlepší knižně vydané politické deníky všech dob“.

V rozhovoru se mnou Jaakov otcovu klíčovou úlohu v založení státu zmiňuje často a je zřejmé, že se v duchu vrací k létům, které strávil ediční přípravou spisů Mošeho Šareta. Liberálně-levicový izraelský deník Ha-arec napsal v souvislosti s osmým svazkem hebrejského vydání deníků, že „jejich význam pro studium izraelské historie lze jen stěží docenit“.

V době anglického a francouzského vydání textu v Middle East Eye se v Ústředním sionistickém archivu v Jeruzalémě konalo slavnostní uvedení jejich zkráceného anglického vydání, rovněž v Jaakovově překladu a pod názvem Můj zápas o mír (1953—1956). „Je to vrchol mého celoživotního díla,“ říká Jaakov.

Při práci na přípravě vydání textů z otcovy pozůstalosti si však stále palčivěji uvědomoval, jak hluboce nesouhlasí s ospravedlněním velké části „životního díla“ svého otce — a nejen jeho. Jak se mi svěřil, podobný příběh jako otec měl i jeho dědeček.

Jaakovův dědeček z otcovy strany, Jakob Šertok — jak znělo původní příjmení rodiny —, patřil totiž k prvním sionistům, kteří přišli do Palestiny. Rodnou Ukrajinu a svůj domov v Chersonu opustil v roce 1882 po ruských pogromech.

„Měl sen, že bude obdělávat půdu. Jednou ze základních idejí sionismu byla myšlenka, že se Židé mají navrátit k půdě a opustit plytké činnosti, které je od půdy vzdálily,“ vysvětluje.

„Představovali si, že se Židé budou postupně stěhovat do Palestiny, až se tu nakonec stanou většinou a budou moct vznést nárok na vlastní stát, o kterém ovšem v té době ještě mluvili raději jen jako o ‚domovině‘, aby se vyhnuli kontroverzím.“

Zajímám se, co se podle Jaakovova dědečka mělo stát s Araby, kteří tehdy tvořili kolem sedmadevadesáti procent obyvatelstva, zatímco podíl židovských obyvatel činil pouhá dvě až tři procenta. „Mám dojem, že očekávali, že jak budou Židé do Palestiny přicházet, přinesou s sebou prosperitu a Arabové to vděčně přijmou. Neuvědomili si, že peníze nejsou v životě lidí všechno. Jejich představa byla, že my sice získáme mocenskou převahu, ale Arabové si na to zvyknou,“ říká.

A se smutným úsměvem dodává: „Tedy, buď tomu skutečně věřili, nebo tomu věřit chtěli. Generace mého dědečka byla plná snílků. Kdyby uvažovali realisticky, vůbec by do Palestiny nezamířili. Menšina nikdy nemůže nahradit většinu, která v zemi žije po staletí, to zkrátka není možné. Nemohlo to fungovat.“

O čtyři roky později už Jakob svého odchodu litoval a vrátil se do Ruska. Důvodem nebylo nepřátelství Palestinců — v té době ještě v Palestině žila jen hrstka židovských přistěhovalců —, ale protože viděl, že tam nenajde obživu.

Mezi prvními osadníky v Palestině bylo mnoho takových, kteří zjistili, že obdělávání půdy je mnohem náročnější, než vůbec tušili, a často to nakonec vzdali a rezignovaně se vrátili zpět do Ruska. Avšak Jakob Šaret se po dalším pogromu v roce 1902 rozhodl odjet do Palestiny znovu. Tentokrát už se svým synem Mošem, tehdy osmiletým.

V té době ještě Palestinci židovské přistěhovalce většinou přijímali přátelsky, hrozba sionismu se zatím nerýsovala zdaleka tak jasně. Jeden z potomků místní bohaté rodiny Husejní, který zrovna mířil do ciziny, dokonce nabídl Jaakovovu dědečkovi pronájem svého domu ve vesnici Ajn Sínjá, která leží v dnešním okupovaném Západním břehu Jordánu.

Dědeček Šertok si tu žil jako arabský šlechtic, zatímco jeho děti chodily do místní arabské školy. „Můj otec pásl ovce, učil se arabsky a obecně vzato žil jako Arab,“ říká Jaakov.

Psychologie menšiny

Jenomže sionistický plán si žádal, aby zde sionisté žili jako Židé, a tak netrvalo dlouho a rodina se přestěhovala do rychle rostoucího židovského centra v Tel Avivu. Moše dospíval a piloval všechny znalosti a dovednosti, jejichž prostřednictvím by mohl být nápomocen postupnému prosazení sionistického projektu — včetně například studia osmanského práva v Istanbulu.

Po vydání Balfourovy deklarace roku 1917, která obsahovala příslib zřízení židovské národní domoviny v Palestině a začlenila tento nárok do britského koloniálního práva, se najednou plány na skutečný židovský stát zdály být téměř na dosah a Moše Šaret zasvětil následující dvě desetiletí přípravám a promýšlení jeho budoucí podoby. Stal se jednou z vůdčích osobností Židovské agentury, jež byla jakousi stínovou vládou budoucího státu, čekající na svou historickou příležitost.