„Jmenuji se Jaakov Šaret. Je mi dvaadevadesát let. Náhoda tomu chtěla, že jsem synem svého otce — za což ale nemůžu. Takže asi tak.“

Jaakov si odkašle a zpod vlněné čepice pohlédne na stěnu pracovny, kde visí fotografie jeho otce, v obleku s kravatou a s hrdým pohledem v očích. Moše Šaret byl jedním z otců-zakladatelů státu Izrael, prvním ministrem zahraničí a v letech 1954—55 druhým předsedou vlády.

Kvůli Jaakovovu otci tu ale nejsem, přišla jsem se vyptat na něco jiného. Mám s sebou fotografie studny, která kdysi stála v arabské vesnici jménem Abú Jahjá v Negevu, dnes v jižním Izraeli.

O existenci té studny jsem se dozvěděla z jedné knihy, kde jsem se také dočetla něco málo o historii vesnice Abú Jahjá. Mimo jiné také o vyhnání místních vesničanů během války v roce 1948, která vedla k založení státu Izrael.

K oné arabské studni chodívali prý pro vodu také sionističtí pohraničníci, kteří před válkou v osmačtyřicátém roce postavili v blízkosti vesnice osadu, jež měla sloužit i jako předsunuté vojenské stanoviště. Přijela jsem za Jaakovem v naději, že se podělí o své vzpomínky na studnu, obyvatele vesnice a události v roce 1948.

V roce 1946, dva roky před vypuknutím první arabsko-izraelské války, se Jaakov spolu se skupinou svých druhů ve zbrani přestěhoval do blízkosti Abú Jahjá, aby se v první linii účastnil bojů, jež měly vyústit v jeden z nejimpozantnějších územních zisků vznikajícího státu.

Jako mladý voják byl Šaret jmenován muchtarem neboli náčelníkem jedné z jedenácti židovských vojenských osad, které byly potají zřízeny v Negevu. Jejich úkolem bylo zajistit Židům opěrné body, aby se Izrael mohl po vypuknutí války celé této strategické oblasti zmocnit.

Návrhy na dělení Palestiny počítaly s tím, že se Negev, kde byli Arabové ve výrazné demografické převaze, stane součástí budoucího arabského státu, avšak židovští stratégové byli pevně rozhodnuti získat celou oblast pod svou kontrolu.

Akce, zvaná „Jedenáct bodů v Negevu“, měla obrovský úspěch a Arabové byli během války za nezávislost prakticky všichni vyhnáni. Negev byl prohlášen za součást Izraele.

Pro odvážné pohraničníky bylo ctí, že se mohou takové operace účastnit, a také Jaakov Šaret zpočátku vzpomíná na tu dobu v silném pohnutí. „Vyrazili jsme, vybavení pletivem a kůly, a prohledávali Beerševské vádí,“ vypráví [vádí jsou vyschlá koryta řek, pozn. aut.]. Otevřu svůj laptop, abych mu ukázala staré fotografie arabské studně, nyní sloužící jako atraktivní cíl pro izraelské výletníky.

„Ano,“ říká Jaakov a v jeho hlase je slyšet údiv. „Ano, toho člověka znám. Abú Jahjá. To byl dobrý chlapík. Vysoký, štíhlý beduín se sympatickou tváří. Prodával nám vodu. Neuvěřitelně lahodnou.“

Co se stalo s ostatními vesničany? ptám se. Jaakov Šaret se na chvíli odmlčí. „Když vypukla válka, Arabové utekli. Byli vyhnáni. Moc si na to nepamatuju,“ říká a znovu umlkne.

„Vrátil jsem se tam později a všude kolem bylo pusto. Nikde ani živáčka! Až na…“ a podívá se ještě jednou na fotografii studny.

„Víte, tenhle sympatický chlapík tam zůstal i potom. Bůhvíjak k tomu došlo. Požádal mě o pomoc. Byl na tom zle — byl hodně nemocný, skoro už nemohl chodit, zůstal tam úplně sám. Všichni ostatní odešli.“

Ale Jaakov mu pomoc neposkytl. „Neodpověděl jsem mu. Teď se za to hrozně stydím. Byl to můj přítel,“ říká. Jaakov vzhlédne ke mně, v očích má bolest. „Velice toho všeho lituju. Co víc k tomu můžu říct?“

A jak náš rozhovor, původně zamýšlený jako krátké interview, pokračoval, bylo čím dál jasnější, že Jaakov Šaret lituje nejen osidlování Negevu, ale i celého sionistického projektu.

Z Ukrajiny do Palestiny

Zatímco se Jaakov ve vzpomínkách noří hlouběji do minulosti, působí spíš jako člověk, který se chce vyzpovídat ze svých vin, než jako někdo, kdo poskytuje obyčejný rozhovor.

Po válce za nezávislost v roce 1948 a po založení státu Izrael studoval Jaakov ruštinu ve Spojených státech a později byl vyslán jako diplomat na izraelskou ambasádu v Moskvě. Odtud byl vzápětí vyhoštěn na základě obvinění, že je „sionistický propagandista a špión CIA“.

Po návratu do Izraele pracoval jako novinář a v důchodu věnoval svá poslední léta založení Spolku pro odkaz Mošeho Šareta, který si vytkl za cíl vydat Šaretovy stati a deníky — část z nich i anglicky. Zvláště Šaretovy deníky se dočkaly velmi příznivého ohlasu, jeden kritik je dokonce označil za „nejlepší knižně vydané politické deníky všech dob“.

V rozhovoru se mnou Jaakov otcovu klíčovou úlohu v založení státu zmiňuje často a je zřejmé, že se v duchu vrací k létům, které strávil ediční přípravou spisů Mošeho Šareta. Liberálně-levicový izraelský deník Ha-arec napsal v souvislosti s osmým svazkem hebrejského vydání deníků, že „jejich význam pro studium izraelské historie lze jen stěží docenit“.

V době anglického a francouzského vydání textu v Middle East Eye se v Ústředním sionistickém archivu v Jeruzalémě konalo slavnostní uvedení jejich zkráceného anglického vydání, rovněž v Jaakovově překladu a pod názvem Můj zápas o mír (1953—1956). „Je to vrchol mého celoživotního díla,“ říká Jaakov.

Při práci na přípravě vydání textů z otcovy pozůstalosti si však stále palčivěji uvědomoval, jak hluboce nesouhlasí s ospravedlněním velké části „životního díla“ svého otce — a nejen jeho. Jak se mi svěřil, podobný příběh jako otec měl i jeho dědeček.

Jaakovův dědeček z otcovy strany, Jakob Šertok — jak znělo původní příjmení rodiny —, patřil totiž k prvním sionistům, kteří přišli do Palestiny. Rodnou Ukrajinu a svůj domov v Chersonu opustil v roce 1882 po ruských pogromech.

„Měl sen, že bude obdělávat půdu. Jednou ze základních idejí sionismu byla myšlenka, že se Židé mají navrátit k půdě a opustit plytké činnosti, které je od půdy vzdálily,“ vysvětluje.

„Představovali si, že se Židé budou postupně stěhovat do Palestiny, až se tu nakonec stanou většinou a budou moct vznést nárok na vlastní stát, o kterém ovšem v té době ještě mluvili raději jen jako o ‚domovině‘, aby se vyhnuli kontroverzím.“

Zajímám se, co se podle Jaakovova dědečka mělo stát s Araby, kteří tehdy tvořili kolem sedmadevadesáti procent obyvatelstva, zatímco podíl židovských obyvatel činil pouhá dvě až tři procenta. „Mám dojem, že očekávali, že jak budou Židé do Palestiny přicházet, přinesou s sebou prosperitu a Arabové to vděčně přijmou. Neuvědomili si, že peníze nejsou v životě lidí všechno. Jejich představa byla, že my sice získáme mocenskou převahu, ale Arabové si na to zvyknou,“ říká.

A se smutným úsměvem dodává: „Tedy, buď tomu skutečně věřili, nebo tomu věřit chtěli. Generace mého dědečka byla plná snílků. Kdyby uvažovali realisticky, vůbec by do Palestiny nezamířili. Menšina nikdy nemůže nahradit většinu, která v zemi žije po staletí, to zkrátka není možné. Nemohlo to fungovat.“

O čtyři roky později už Jakob svého odchodu litoval a vrátil se do Ruska. Důvodem nebylo nepřátelství Palestinců — v té době ještě v Palestině žila jen hrstka židovských přistěhovalců —, ale protože viděl, že tam nenajde obživu.

Mezi prvními osadníky v Palestině bylo mnoho takových, kteří zjistili, že obdělávání půdy je mnohem náročnější, než vůbec tušili, a často to nakonec vzdali a rezignovaně se vrátili zpět do Ruska. Avšak Jakob Šaret se po dalším pogromu v roce 1902 rozhodl odjet do Palestiny znovu. Tentokrát už se svým synem Mošem, tehdy osmiletým.

V té době ještě Palestinci židovské přistěhovalce většinou přijímali přátelsky, hrozba sionismu se zatím nerýsovala zdaleka tak jasně. Jeden z potomků místní bohaté rodiny Husejní, který zrovna mířil do ciziny, dokonce nabídl Jaakovovu dědečkovi pronájem svého domu ve vesnici Ajn Sínjá, která leží v dnešním okupovaném Západním břehu Jordánu.

Dědeček Šertok si tu žil jako arabský šlechtic, zatímco jeho děti chodily do místní arabské školy. „Můj otec pásl ovce, učil se arabsky a obecně vzato žil jako Arab,“ říká Jaakov.

Psychologie menšiny

Jenomže sionistický plán si žádal, aby zde sionisté žili jako Židé, a tak netrvalo dlouho a rodina se přestěhovala do rychle rostoucího židovského centra v Tel Avivu. Moše dospíval a piloval všechny znalosti a dovednosti, jejichž prostřednictvím by mohl být nápomocen postupnému prosazení sionistického projektu — včetně například studia osmanského práva v Istanbulu.

Po vydání Balfourovy deklarace roku 1917, která obsahovala příslib zřízení židovské národní domoviny v Palestině a začlenila tento nárok do britského koloniálního práva, se najednou plány na skutečný židovský stát zdály být téměř na dosah a Moše Šaret zasvětil následující dvě desetiletí přípravám a promýšlení jeho budoucí podoby. Stal se jednou z vůdčích osobností Židovské agentury, jež byla jakousi stínovou vládou budoucího státu, čekající na svou historickou příležitost.

Pro úspěch sionistického podniku bylo klíčové získat v zemi populační většinu a držet ve vlastnictví co největší množství půdy, což byly dva cíle, na nichž Šaret úzce spolupracoval se svým spojencem Davidem Ben Gurionem. Imigrace rychle narůstala a půda se skupovala ve velkém, zejména od arabských majitelů, kteří zde sami nežili.

Rychlost probíhajících změn vyburcovala nakonec v roce 1936 palestinské povstání, které Britové drtivě potlačili. Položil si budoucí izraelský premiér v souvislosti s těmito bouřlivými událostmi vůbec někdy otázku, jak bude za těchto okolností židovský stát moct fungovat?

„Nepoložil,“ říká Jaakov. Lidé ve vedení sionistického hnutí „se v té době ještě plně soustředili na obhajobu sionistických myšlenek. Musíme mít na paměti, že pořád ještě uvažovali z pozice Židů, kteří v zemích, odkud sem přišli, žili jako menšina podrobená jiné většině.“

„Otec vždycky říkal: ‚Kde žije nějaká menšina, každý z jejích příslušníků má v kredenci přichystaný ranec a hůl.‘ Psychologicky žije neustále s vědomím, že dříve nebo později přijdou zlé časy, kdy se bude muset sebrat a odejít. Takže prvotním cílem bylo vytvořit ve státu většinu a navždycky ze sebe setřást mentalitu menšiny.“

„Stejně jako všichni ostatní kolem byl i můj otec přesvědčený, že většina Arabů zaprodá svou národní čest za kus žvance. Jejich sen byl krásný, ale mohl se uskutečnit jen na úkor druhých. A kdokoli nesouhlasil, byl vnímán jako zrádce.“

Muchtarem v mladém věku

Během dospívání ve čtyřicátých letech Jaakova ani nenapadlo pochybovat o otcových přesvědčeních a světonázoru. Právě naopak.

„Musím se přiznat,“ pokračuje ve vyprávění, „že když jsem jako člen Sionistického hnutí mládeže chodil s ostatními na pěší výpravy po arabských vesnicích, stáli jsme kolikrát před arabskou vesnicí a dozvěděli se, jak zní její biblické hebrejské jméno, a mívali jsme přitom pocit, že se té minulosti přímo dotýkáme. Jako by nás od ní nedělily tisíce let. Nikdy jsem nebyl zbožný, ale tenhle pocit si pamatuju.“

Roku 1939 vypukla druhá světová válka a mnoho mladých Židů vstoupilo do Židovské brigády britské armády, kde se zúčastnili bojů v Evropě. Založení Židovské brigády bylo myšlenkou Jaakovova otce, a jakmile Jaakov sám dosáhl potřebné věkové hranice, narukoval jako dobrovolník. Bylo to v roce 1944, kdy mu bylo sedmnáct let. Jenže o pár měsíců později, v dubnu 1945, válka skončila a Jaakov se na frontu ani nedostal.

Po návratu do Palestiny pařili tito mladí židovští vojáci, účastníci bitev v Evropě, mezi první rekruty připravující se na konflikt, jenž — jak bylo mnohým jasné — musel nevyhnutelně vypuknout: na válku v Palestině, jejímž výsledkem bude založení státu Izrael. Jaakov, který si v té době ještě neuvědomoval, že se sionistická myšlenka realizuje „na úkor druhých“, se bez váhání ochotně zhostil své role.

Devatenáctiletý Jaakov byl vybrán do funkce židovského muchtara neboli náčelníka vesnice v polovojenské osadě v Negevu, uprostřed holé kamenité krajiny, kde mnoho Židů nežilo. „O politice jsem tenkrát moc nepřemýšlel. Naším jediným snem bylo vybudovat na tom místě novou osadu,“ říká.

Zatímco mluvíme, přichází k nám Jaakovova manželka Rena, přisedne si na stoličku a vyprávění doprovází souhlasným přikyvováním. Rena Šaretová také patřila mezi horlivé sionisty, kteří v roce 1946 přišli do Negevu, aby se tu usadili a získali ho pro židovský stát.

Před rokem 1948 se Negev skládal ze dvou britských správních celků, z Beerševského a Gazského distriktu, které společně tvořily polovinu území celé Palestiny. Díky přístupu k Mrtvému moři a k Akabskému zálivu šlo o strategicky významnou oblast.

Nepřekvapí tedy, že sionisté, kteří v té době měli ve svém držení pouhých šest procent palestinské půdy, byli odhodláni se Negevu zmocnit. Protože však v oblasti Negevu žilo tehdy 250 tisíc Arabů ve 247 vesnicích — pro srovnání, Židů tu bylo usazeno kolem pěti set a žili ve třech menších osadách —, přiřkl tehdejší britsko-americký návrh na rozdělení mandátní Palestiny oblast Negevu budoucímu palestinskému státu.

Britský zákaz zakládání dalších židovských osad však zbrzdil snahy sionistů změnit status quo. Arabové se vždycky bránili jakémukoli plánu, který počítal s tím, že se Palestinci stanou „domorodou většinou usazenou na půdě, kde žili jejich předkové, většinou, z níž se má ze dne na den stát menšina pod cizí nadvládou“, jak to shrnul palestinský historik Walíd Chalídí.

Ovšem na sklonku roku 1946, kdy začal vznikat na půdě OSN nový plán na rozdělení Palestiny, pochopili sionističtí vůdcové, že pokud chtějí získat Negev, musejí jednat — teď, anebo nikdy.

Teď, anebo nikdy

A tak se rozběhl plán, opírající se o takzvaných „Jedenáct bodů v Negevu“. Nové osady měly za úkol nejen posílit zdejší židovskou přítomnost, ale měly i posloužit jako vojenské základny, až vypukne válečný konflikt.

Vzhledem k britskému zákazu se všechno muselo odehrát potají, a bylo proto rozhodnuto, že nové osady vzniknou 5. října po setmění, bezprostředně po skončení svátku Jom kipur. „Brity by nenapadlo, že by Židé spustili takovou akci hned noc po Jom kipuru,“ říká Jaakov.

„Vzpomínám si na ten okamžik, kdy jsme našli na holém vrcholku opuštěného kopce vhodné místo. Všude kolem vládla tma, ale nám se podařilo zatlouct kůly a natáhnout pletivo. Zanedlouho už jsme byli chráněni vlastním plotem. Za úsvitu k nám přijely nákladní vozy s prefabrikovanými domky. Byl to vpravdě husarský kousek. Pracovali jsme v ďábelském tempu. Cha chá! Nikdy na tu chvíli nezapomenu.“

Zpoza plotu noví osadníci zprvu neviděli v okolí žádná arabská sídla, pak si ale všimli stanů vesnice Abú Jahjá a několika „špinavých chatrčí“, jak to Jaakov popisuje.

Brzy poté přišli židovští osadníci požádat Araby o vodu. „Každý den jsem jezdil pro vodu do té vesnice, obstarával jsem ji pro celou osadu. Tak jsem se spřátelil s tím beduínem z Abú Jahjá,“ říká.

Svou lámanou arabštinou se pak dával do řeči i s dalšími místními. „Hrozně rádi si povídali. Klábosili by dál a dál, jenomže já měl před sebou spoustu práce,“ směje se. „Nemyslím si, že by z naší přítomnosti byli dvakrát nadšení, ale žili s námi v míru. Nebylo tam žádné nepřátelství.“

Jiný místní arabský předák dohlížel za malý obnos na jejich bezpečnost. „Měli jsme s ním takovou dohodu. Měl na starosti naši ochranu, každý měsíc přišel k našemu plotu a posadil se u brány, úplně nehybný. Vypadal jako hromádka svršků,“ vzpomíná Jaakov se širokým úsměvem.

„Čekal tam, až dostane zaplaceno. Potřásl jsem mu rukou a nechal ho podepsat doklad, který jsem pak předával úřadům v Tel Avivu a dostal jsem peníze na příště. Byla to vlastně moje jediná povinnost coby muchtara,“ říká Jaakov a dodává, že jak každý věděl, funkce osadního předáka mu byla svěřena čistě proto, že byl synem svého otce.

Moše Šaret, v té době už vůdčí politická postava, byl znám pro své umírněné postoje. To ho činilo v očích některých stoupenců tvrdého vojenského postupu automaticky podezřelým.

Polovojenské osady v Negevské poušti měly sloužit především jako centra pro shromažďování zpravodajských informací o Arabech a Jaakov se domnívá, že právě otcovy postoje byly důvodem, proč nebyl důvěryhodný a nikdy se nedostal do okruhu těch, kteří spolu s veliteli sem vyslanými seděli nad vojenskými plány.

„Spíš jsem byl takový kluk pro všechno,“ vzpomíná. Jezdil jako závozník, přivážel vodu, nakupoval palivo v Gaze nebo v Beer Ševě. Zdá se mi, že v jeho hlase slyším nostalgický stesk po svobodném životě v téhle vyprahlé krajině, třebaže se za nocí osadníci pokaždé zavírali za svůj plot.

Časem poznal také další arabské vesnice, třeba Burajr, „kde vládla vždycky nepřátelská atmosféra, ani nevím proč,“ ale ve většině z nich ho vítali přátelsky, zvlášť ve vesnice jménem Húdž. „Často jsem přes Húdž jezdíval a dobře jsem to tam znal.“

Během války v roce 1948 se obyvatelům vesnice Húdž podařilo dosáhnout písemné dohody se židovskými úřady, že budou moct zůstat. Nakonec ale byli vyhnáni, stejně jako obyvatelé všech ostatních 247 vesnic v oblasti, kteří většinou skončili v Gaze. Palestinci říkají svému vyhnání Nakba — neboli katastrofa.

Ptám se Jaakova, jestli si pamatuje na exodus Arabů v květnu roku 1948, jenže Jaakov u toho nebyl. Bratr jeho manželky Reny padl v bojích o něco dál na východ, takže manželský pár odjel za rodinou držet smutek.

Říkám Jaakovovi, že jsem se setkala s několika přeživšími pamětníky z Abú Jahjá, kteří mi líčili, jak je židovští vojáci zahnali do Beerševského vádí, kde oddělili muže od žen a dětí, některé z nich zastřelili a zbytek musel odejít do vyhnanství.

„Nějak si na to nepamatuju,“ říká Jaakov. Ale když se pohrouží do zasutých vzpomínek, najednou si vybaví další válečná zvěrstva. Mimo jiné i události v Burajru, oné nepřátelsky laděné vesnici, kde došlo v květnu 1948 k masakru s odhadovanými sedmdesáti až stovkou mrtvých vesničanů, jak udávají přeživší a palestinští historikové.

„Jeden z našich kluků pomáhal Burajr dobýt. Pamatuju si, jak mi říkal, že než tam přijel, většina Arabů uprchla. Otevřel prý dveře jednoho z domů a uvnitř spatřil starce, kterého zastřelil. Měl z toho vyloženě potěšení,“ říká.

Když byla Beer Ševa v říjnu 1948 dobyta, Jaakov se vrátil do své osady nedaleko odtud. Získala mezitím vlastní hebrejské jméno — Chacerim.

„Dozvěděl jsem se, že naši kluci pomáhali vést armádu do města,“ říká. „Znali jsme tu oblast dobře a mohli jsme vojákům ukázat cestu přes vádí.“

Po pádu Beer Ševy naložil Jaakov svoje kamarády na korbu náklaďáku a provezl je po Beer Ševě. „Město bylo naprosto opuštěné, nikde nikdo.“ Veškeré obyvatelstvo v počtu kolem pěti tisíc lidí bylo vyhnáno a v nákladních autech odvezeno do Gazy.

Slyšela jsem, že se tu rabovalo. „Ano,“ přisvědčuje. „Z několika opuštěných domů jsme si odnesli věci. Brali jsme, co jsme unesli — nábytek, radiopřijímače, nádobí. Ne pro sebe, ale pro kibuc. Koneckonců Beer Ševa byla teď liduprázdná a nikomu nepatřila.“

Co mu přitom běželo hlavou? „Znovu, musím se přiznat, že jsem v té době nad ničím moc nepřemýšlel. Byli jsme hrdí, že je Beer Ševa v našich rukou. Ačkoli musím říct, že jsme tam měli spoustu přátel.“

Jaakov si nepamatuje, jestli se sám do rabování zapojil. „Nejspíš ano. Byl jsem jeden z nich. Byli jsme přešťastní. Kdybychom si ty věci nevzali my, odnesl by si je někdo jiný. Nikdo neměl pocit, že by se ty věci měly někomu vracet. Ti lidé se přece nevrátí.“