Jan Lipavský ve víru proizraelského lobbingu
Zdeněk JehličkaČeský vztah k Izraeli a Palestině je zcela odtržený od reality. Právě to umožňuje hrát Miloši Zemanovi proti kandidátovi Pirátů Janu Lipavskému hru, v níž se kuriózně opírá o veřejné mínění, i když opět spolehlivě stojí na špatné straně.
Kandidát na ministra zahraničí do Fialovy vlády Jan Lipavský se stal pro svou snahu o vyváženější postoj k Izraeli-Palestině očekávaně terčem předpojaté kritiky. Odráží se v tom hluboké nepochopení tématu, jež je nejen v českém prostředí důsledkem neblahého vlivu různých proizraelských skupin.
Pokud už v českých médiích vyšel nějaký text na podporu Lipavského, soustředilo se jeho těžiště hlavně na kompetenční spor s prezidentem Milošem Zemanem, který ve věci jmenování ministrů — a Lipavského zvláště — nastupujícího premiéra Petra Fialu pravděpodobně čeká. Podobně je tomu i v nedávném článku publicisty Jana Melichara, který vyšel na serveru a2larm.
Melichar oceňuje u Lipavského vůli držet se mezinárodního práva i v otázce Izraele-Palestiny a odmítá jeho nálepkování coby „protiizraelského“ kandidáta na ministra. Spor Fiala—Zeman vidí jako spor kompetenční a zároveň spatřuje v jeho pozadí snahu o udržení konceptu lidských práv.
Jeho novým nositelem má podle Melichara být proti prezidentu Zemanovi právě Fiala, který se verbálně hlásí k odkazu Václava Havla. Otázka tak má stát, zda Fiala ustojí Zemanův tlak a prosadí si svého kandidáta na post ministra zahraničí i proti vůli prezidenta Zemana.
Melicharův text je dobře strukturován, přesto však pracuje s neúplným obrazem reality. Přes svou vnitřní logiku tak vyvozuje idealizované závěry tam, kde schází elementární úcta k realitě, což je právě vztah našich politických elit k Izraeli a Palestině.
Autor má dozajista pravdu, když tvrdí, že prezidenta Zemana stejně jako značnou část reprezentace ODS nijak netrápí porušování mezinárodního práva, pokud se týká izraelského úmyslu anektovat okupovanou Západní část Jordánu. Málo se však v tomto směru zabývá pozicí nastupujícího premiéra Petra Fialy.
Pro věc není ani tak důležité několikeré Melicharovo zdůraznění toho, že Lipavský není protiizraelský, když chce pouze zabránit anexi okupovaných palestinských území. Izrael hlavního proudu je dnes reprezentován představiteli, kteří se netají cílem nejen zamezit vzniku samostatného palestinského státu, ale i plány, jak co nejúčinněji zabrat další palestinskou půdu.
O palestinská území usiloval formou přímé anexe bývalý izraelský premiér Benjamin Netanjahu a usiluje o ně pomocí rozšiřování nelegálních izraelských osad i současný izraelský premiér Naftali Bennett. Co pak za této situace oficiálního spojení Izraele s prohloubením kolonizace palestinského území vůbec znamená být protiizraelský? Je protiizraelským postojem odmítnutí okupace Západního břehu Jordánu, apartheidu ve vlastním Izraeli i na okupovaných územích a požadavek na ukončení obléhání Gazy, jinak řečeno odpor k hned několika zločinům, jež podle mezinárodního práva telavivská vláda páchá?
Ani Fiala, ani Zeman
Především nelze přehlédnout skutečnost, že v otázce Izraele-Palestiny není Petr Fiala s Milošem Zemanem ve sporu, nýbrž právě v této otázce je s ním až bytostně ve shodě. Petr Fiala už svými projevy a aktivitami coby poslanec ukázal, že otázce Palestiny rozumí pouze ve světle obrany zájmů Izraele, a to i pokud jde o oprávněnou kritiku Izraele ze strany mezinárodních institucí. Ona Melicharem zmiňovaná havlovská tradice, k níž se Fiala hlásí, ať už to zde znamená cokoli, tak nemusí v dohodě Zemana s Fialou ohledně Lipavského být vůbec relevantní a možné rozuzlení celého potenciálního sporu může dopadnout jinak než jen pomyslným sporem dobrého se zlým.
Zeman se totiž s Fialou může lehce domluvit, nezbývá mu konečně nic jiného. Tím, že nakonec bude Lipavského ministrem zahraničí jmenovat, jen posílí Fialův obraz rozvážného představitele konzervativní politiky, který se před Zemanem neohnul, čímž značně zalichotí svým voličům a příznivcům vznikající vládní koalice.