Jan Lipavský ve víru proizraelského lobbingu
Zdeněk JehličkaČeský vztah k Izraeli a Palestině je zcela odtržený od reality. Právě to umožňuje hrát Miloši Zemanovi proti kandidátovi Pirátů Janu Lipavskému hru, v níž se kuriózně opírá o veřejné mínění, i když opět spolehlivě stojí na špatné straně.
Kandidát na ministra zahraničí do Fialovy vlády Jan Lipavský se stal pro svou snahu o vyváženější postoj k Izraeli-Palestině očekávaně terčem předpojaté kritiky. Odráží se v tom hluboké nepochopení tématu, jež je nejen v českém prostředí důsledkem neblahého vlivu různých proizraelských skupin.
Pokud už v českých médiích vyšel nějaký text na podporu Lipavského, soustředilo se jeho těžiště hlavně na kompetenční spor s prezidentem Milošem Zemanem, který ve věci jmenování ministrů — a Lipavského zvláště — nastupujícího premiéra Petra Fialu pravděpodobně čeká. Podobně je tomu i v nedávném článku publicisty Jana Melichara, který vyšel na serveru a2larm.
Melichar oceňuje u Lipavského vůli držet se mezinárodního práva i v otázce Izraele-Palestiny a odmítá jeho nálepkování coby „protiizraelského“ kandidáta na ministra. Spor Fiala—Zeman vidí jako spor kompetenční a zároveň spatřuje v jeho pozadí snahu o udržení konceptu lidských práv.
Jeho novým nositelem má podle Melichara být proti prezidentu Zemanovi právě Fiala, který se verbálně hlásí k odkazu Václava Havla. Otázka tak má stát, zda Fiala ustojí Zemanův tlak a prosadí si svého kandidáta na post ministra zahraničí i proti vůli prezidenta Zemana.
Melicharův text je dobře strukturován, přesto však pracuje s neúplným obrazem reality. Přes svou vnitřní logiku tak vyvozuje idealizované závěry tam, kde schází elementární úcta k realitě, což je právě vztah našich politických elit k Izraeli a Palestině.
Autor má dozajista pravdu, když tvrdí, že prezidenta Zemana stejně jako značnou část reprezentace ODS nijak netrápí porušování mezinárodního práva, pokud se týká izraelského úmyslu anektovat okupovanou Západní část Jordánu. Málo se však v tomto směru zabývá pozicí nastupujícího premiéra Petra Fialy.
Pro věc není ani tak důležité několikeré Melicharovo zdůraznění toho, že Lipavský není protiizraelský, když chce pouze zabránit anexi okupovaných palestinských území. Izrael hlavního proudu je dnes reprezentován představiteli, kteří se netají cílem nejen zamezit vzniku samostatného palestinského státu, ale i plány, jak co nejúčinněji zabrat další palestinskou půdu.
O palestinská území usiloval formou přímé anexe bývalý izraelský premiér Benjamin Netanjahu a usiluje o ně pomocí rozšiřování nelegálních izraelských osad i současný izraelský premiér Naftali Bennett. Co pak za této situace oficiálního spojení Izraele s prohloubením kolonizace palestinského území vůbec znamená být protiizraelský? Je protiizraelským postojem odmítnutí okupace Západního břehu Jordánu, apartheidu ve vlastním Izraeli i na okupovaných územích a požadavek na ukončení obléhání Gazy, jinak řečeno odpor k hned několika zločinům, jež podle mezinárodního práva telavivská vláda páchá?
Ani Fiala, ani Zeman
Především nelze přehlédnout skutečnost, že v otázce Izraele-Palestiny není Petr Fiala s Milošem Zemanem ve sporu, nýbrž právě v této otázce je s ním až bytostně ve shodě. Petr Fiala už svými projevy a aktivitami coby poslanec ukázal, že otázce Palestiny rozumí pouze ve světle obrany zájmů Izraele, a to i pokud jde o oprávněnou kritiku Izraele ze strany mezinárodních institucí. Ona Melicharem zmiňovaná havlovská tradice, k níž se Fiala hlásí, ať už to zde znamená cokoli, tak nemusí v dohodě Zemana s Fialou ohledně Lipavského být vůbec relevantní a možné rozuzlení celého potenciálního sporu může dopadnout jinak než jen pomyslným sporem dobrého se zlým.
Zeman se totiž s Fialou může lehce domluvit, nezbývá mu konečně nic jiného. Tím, že nakonec bude Lipavského ministrem zahraničí jmenovat, jen posílí Fialův obraz rozvážného představitele konzervativní politiky, který se před Zemanem neohnul, čímž značně zalichotí svým voličům a příznivcům vznikající vládní koalice.
Zemanovi to může být nakonec jedno, kandidovat už nikam nebude a neloví s Fialou ve stejných vodách popularity, jako tomu bylo například u Bohuslava Sobotky a sociální demokracie. Zároveň si může být jistý, že si Fiala Lipavského — pokud jde o Izrael a jeho zájmy — pohlídá.
Program budoucí vlády se sice ohání lidskými právy, dominantní koalice Spolu však má v zahraniční politice na předním místě explicitní přihlášení se ke „strategickému partnerství s Izraelem“. Při pacifikaci jakýchkoliv požadavků na větší vyváženost v přístupu k Izraeli-Palestině budou Fialovi ve vládě při ruce tak vyhraněně proizraelsky profilovaní politici, jako jsou Jana Černochová, Alexandr Vondra či Tomáš Pojar.
Není možná divu, že právě tito lidé dnes k možnému jmenování Lipavského mlčí a zlého psa nechávají dělat lobbistické skupiny typu Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém, které se nijak nezdráhalo obeslat se stížností na Lipavského předsedy obou koaličních uskupení sestavujících novou vládu. Lipavský by podle nich neměl být jmenován, protože se provinil už tím, že nejásal nad možnou izraelskou anexí Západního břehu Jordánu, a je navíc příslušníkem strany, jejíž pražský primátor nedal vyvěsit vlajku Izraele na budovu magistrátu při nedávné eskalaci napětí mezi Izraelem a Hamásem.
Navzdory Lipavského snahám a dobrým úmyslům se tak může lehce stát, že otázka Palestiny bude vyprazdňována, a to paradoxně za přispění Pirátů samých, ač právě oni byli těmi, kdo měl potenciál se jí věnovat. Lipavský jako ministr za nejslabší koaliční stranu nebude pravděpodobně proti silné názorové převaze mít možnost prosadit jakoukoli změnu kurzu vůči Izraeli, a tak i když se do čela rezortu dostane zástupce strany s o něco evropštějším přístupem k celé problematice, bude mít nadále svázané ruce.
Aktivistické ministerstvo zahraničí
Po případném jmenování bude zajímavé sledovat, zda Lipavský ustojí očekávatelné tlaky ve prospěch Izraele. A to nejen od různých lobbistů zvenčí, ale i zevnitř ministerstva. To se totiž v uplynulém volebním období projevilo jako jasně proizraelské. Ať již pod vedením Tomáše Petříčka, či ještě hůře jeho nástupce Jakuba Kulhánka. Mimochodem dvou politiků ze sociální demokracie, tedy strany mající ve štítu svobodu, spravedlnost a solidaritu.
Právě na příkladu Tomáše Petříčka bylo vidět, jak ministr vykazující jinde snahu držet se předjednaných pozic Evropské unie slábne a podléhá tlaku proizraelské lobby. Petříček byl jedním ze signatářů dopisu tří ministrů, který přišel s ambicí narovnat naši jednostrannou podporu Izraele a vrátit úřadu úctu k dodržování mezinárodního práva i v případě okupované Palestiny.
Jeho signatáři — vedle Petříčka také bývalí ministři zahraničí Lubomír Zaorálek a Karel Schwarzenberg — odsoudili další výstavbu nelegálních izraelských osad, prohlubující se kolonizaci palestinské půdy a blokádu Gazy. Po vlně přepjatých reakcí, kdy se jednotliví političtí představitelé předháněli v ujišťování podpory Izraele i v případě anexe palestinských území, však Petříček svůj podpis relativizoval sérií proizraelských ujišťování, otevřením pobočky českého velvyslanectví v Jeruzalémě a hlavně tím, že Česká republika za jeho ministrování zpochybnila kompetenci jinak vyzdvihovaného Mezinárodního trestního soudu vyšetřovat páchání možných válečných zločinů na území okupované Palestiny.
Česká republika se nadto za Petříčkova ministrování jako vůbec první země světa nabídla, že bude u Mezinárodního trestního soudu coby „přítel soudu“ zastupovat Izrael, který — na rozdíl od palestinské strany — jeho kompetence nad okupovaným palestinským územím neuznává a soud bojkotuje. Jelikož však jurisdikce Mezinárodního trestního soudu nad palestinským územím byla potvrzena, vyšla z toho česká diplomacie, tvrdící opak, zahanbeně. Prostřednictvím bývalého velvyslance u OSN Petra Gajduška se však Česká republika dokonce postavila i proti vyšetřování porušování lidských práv na okupovaných palestinských územích už jen lidsko-právním výborem této renomované organizace.
Krátké působení Jakuba Kulhánka v čele ministerstva již bylo jen přehlídkou proizraelského aktivismu na hraně podněcování protipalestinské nenávisti, která sice mohla lahodit sluchu prezidenta Zemana, byla však naprosto nedůstojná funkce nejvyššího zástupce české zahraniční politiky. Projevilo se to hlavně při zvýšeném napětí a srážkách na jaře tohoto roku, kdy na další kolo vyhánění Palestinců z Východního Jeruzaléma a izraelské provokace u mešity Al-Aksa během posvátného měsíce Ramadánu odpověděl Hamás sérií raketových útoků na izraelské území, což vedlo Izrael k dalšímu vojenskému útoku na Gazu.
Kulhánek tehdy jako jeden z mála ministrů zahraničních věcí neudržel ani formální zdání neutrality a přispěchal osobně ujistit izraelskou vládu o své neskonalé podpoře, a to právě ve chvíli, kdy bombardovala v obléhané Gaze celé městské čtvrtě. Vrcholem pak bylo servilní vyvěšení izraelské vlajky na budovu ministerstva zahraničí, což se událo bezprostředně poté, co tak nechal na Hradě učinit prezident Zeman.
Snaha občanských iniciativ přimět Kulhánka k jejímu svěšení a podpoře mezinárodnímu vyšetřování, či alespoň k recipročnímu vyvěšení vlajky palestinské na znamení úcty i k palestinským obětem, tak zákonitě vyzněla naprázdno. A bez odezvy.
Nejisté sněmovní vyhlídky
Pokud jsou či mají být členové vlády reprezentativním výběrem svých navrhovatelů a předpokládá se u nich jistá kompetence a politická kultura, je bohužel na místě držet se u zvolených poslanců a poslankyň tím spíše skeptických očekávání. To musel jistě poznat i sám Jan Lipavský coby místopředseda zahraničního výboru Sněmovny. Autor tohoto textu se osobně zúčastnil jednání výboru, když bylo na programu schválení jakéhosi usnesení proti hnutí za bojkot Izraele, uvalení sankcí a stažení investic, známého pod anglickou zkratkou BDS.
Navrhovatelem usnesení byl poslanec Jan Bartošek z KDU-ČSL, který se již „vyznamenal“ ostentativním připnutím žluté židovské hvězdy, když byl ve Sněmovně projednáván záměr Evropské komise — mezitím již schválený — označovat výrobky z nelegálních izraelských osad místem svého původu. Čili nikoliv klamným „vyrobeno v Izraeli“. Tento lidovecký odborník, o kterém se uvažovalo i při sestavování Fialovy vlády, uvedl svůj návrh účelovým odkazem k případu Anežky Hrůzové, a spojil tak hned na začátku požadavky hnutí BDS s antisemitismem.
Připomeňme, že hnutí BDS se hlásí k nenásilí, k mezinárodnímu právu a k lidským právům, když prostřednictvím bojkotu, stažení investic a sankcí žádá ukončení izraelské okupace, zrovnoprávnění Palestinců v Izraeli a umožnění návratu palestinských uprchlíků. Z diskuse ve Sněmovně vyplynulo, že členové výboru nejsou o požadavcích BDS informováni, přičemž na základě doporučení ministerstvem zahraničí přizvané odbornice byl z návrhu usnesení vyškrnut i sám odkaz k BDS, aby se „snad novináři na něj neptali“ a zůstalo jen obecné odsouzení bojkotu.
Členové výboru tak vydali odsuzující usnesení k něčemu, o čem sotva kdy slyšeli, a k požadavkům, které sice obecně schvalují, ale právě a jen v případě Izraele je považují za nepřijatelné. Jediným nekompetentním hlasováním tak přispěli k tomu, aby byli kritici izraelského porušování lidských práv považováni za antisemity a hnutí vyzývající k sankcím Izraele a jeho represivního režimu bylo zbaveno možnosti žádat o státní podporu či přímo čelilo postihům. Celé to připomínalo kampaně bývalého režimu proti disentu, kdy se po lidech žádalo, aby odsoudili něco, co nedostali příležitost ani poznat.
Stejně málo poučeně v Poslanecké sněmovně probíhalo i přijetí kontroverzní definice antisemitismu podle IHRA, která ve svých příkladech zahrnuje mezi projevy antisemitismu i oprávněnou kritiku Izraele a která tak byla odmítnuta i celou řadou židovských organizací napříč světem. V reakci na účelovou definici IHRA vznikla iniciativa předních židovských intelektuálů, která vedla k Jeruzalémské deklaraci s alternativní definicí antisemitismu.
Žádná z uvedených debat a sporů, které ve vztahu k definici IHRA trvale probíhají od jejího uvedení, včetně distance jejího původního navrhovatele, však zřejmě nijak nepoznamenala naše bývalé poslance a poslankyně. Ti totiž v bezprecedentním hlasování s vyloučením diskuse definici IHRA téměř deklaratorně schválili.
Jádrem působení různých proizraelských lobbistů a zdrojem hájení izraelských zájmů byla v bývalé Sněmovně parlamentní Skupina ČR-Izrael, jenž se svými 58 členy byla nejpočetnější parlamentní skupinou vůbec. Její bývalý předseda Miloslav Janulík z hnutí ANO, stejně jako další její členové prosluli řadou výroků, které je usvědčovaly z neznalosti reality izraelského působení na palestinském území a působily jak opsané z různých propagandistických brožur. Podobný dojem budil i bývalý předseda a dnešní místopředseda Sněmovny Radek Vondráček z ANO, který na tomto poli proslul řadou aktivistických či přímo zmatečných vyjádření.
Je obecně pozoruhodnou součástí bizarního českého politického koloritu, že lidé jinak kriticky naladěni k politikům, jako jsou Miloš Zeman či představitelé politického hnutí ANO, akceptují, a dokonce oceňují jejich vypjatou proizraelskou rétoriku coby jakýsi svérázný příklon k „té správné“ — tedy „naší“ — pozici, když ve skutečnosti se jedná o stejný typ záliby v autoritářství, útisku a neúctě k lidským právům, jaký projevují třeba svou příchylností k Rusku anebo k Číně. Je totiž snadno ověřitelným faktem, že Izrael masivně a každodenně porušuje lidská práva a také právo mezinárodní. Nelze tak mluvit věrohodně o politice lidských práv a danou skutečnost ignorovat.
Vzhledem ke složení dnešní Poslanecké sněmovny ale není příliš důvodů věřit tomu, že v následujícím volebním období tomu bude zásadně jinak. Předsedou petičního výboru Poslanecké sněmovny, který má v kompetenci i otázku lidských práv, byl zvolen Tomio Okamura. Jistou naději vzbuzuje alespoň předseda zahraničního výboru Marek Ženíšek z TOP 09, který se v minulosti vyslovil proti Trumpově uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele.
O síle proizraelské lobby v českém Parlamentu svědčí více než dost jeho nedávná výzva směrem k nastupující vládě. Senátoři a poslanci ji vyzvali k činu, který podle nich měl mít alespoň evropský přesah. Nastupující vláda by se podle poloviny Senátu a čtvrtiny bývalé Sněmovny měla zasadit hlavně o to, aby se před Mezinárodní trestní soud dostalo hnutí Hamás.
Dopis s tímto požadavkem odeslali poslanci a senátoři s podpisy svých předsedů nastupující české vládě. Břetislav Tureček ve svém komentáři vtipně poznamenal, že tam, kde v případě Izraele-Palestiny desítky let tápou státníci světa, mají čeští poslanci a poslankyně hned jasno. Jejím signatářům pak poradil, že pokud už chtějí, aby byl vyšetřován Hamás, stačí, aby podpořili již probíhající vyšetřování Mezinárodního trestního soudu.
Českým zákonodárcům a zákonodárkyním podepsaným pod výzvou nejspíš nikdo neřekl, že Hamás již před Mezinárodním trestním soudem v Haagu stojí, stejně jako Izrael. Na rozdíl od Izraele však Hamás jurisdikci Mezinárodního trestního soudu přijal, a to v naději, že konečně bude spravedlivě vyšetřeno to, co se na okupovaných palestinských územích děje a co mezinárodní právní experti považují za možné páchání válečných zločinů.
Jak si s apelem bývalé Sněmovny poradí nová vláda, případně Jan Lipavský coby možný budoucí ministr zahraničí, ještě uvidíme. Vzhledem k síle zdejšího proizraelského lobbingu a zakořeněným bludným představám o „bránícím se Izraeli“ a „útočících Palestincích“ tak může jen příjemně překvapit.