Povrchním pozorovatelům se může zdát, že v Izraeli nyní nastávají zásadní změny. Viděno zvnějšku se měřítko změn může zdát až podezřelé: svět si všímá, jak se v důsledku posledních voleb Izrael dosud mnohde vnímaný jako jedna ze západních liberálních demokracií najednou bleskově sesouvá k ultranacionalismu, fundamentalismu, rasismu, fašismu a k rozkladu demokratických struktur.

To je zajisté pravda, ale ne tak docela. Takové hodnocení totiž vychází z předpokladu, že až doposud Izrael skutečně byl jakous takous západní demokracií a že teprve nyní se proměňuje v cosi zásadně odlišného. V realitě se ovšem ani tak nejedná o nějakou fundamentální proměnu charakteru Izraele, nýbrž o pouhé odložení masky a přetvářky.

Mění se to, jak věci vypadají. Ale trhliny v obrazu, který se o sobě Izrael snažil vytvářet, jen málo souvisejí s jeho vnitřní podstatou. Z daného hlediska — a ovšemže výhradně z něj — je současná vláda dokonce nositelem příznivé změny: pravda o Izraeli konečně vyjde bez příkras na světlo, ačkoli se za to zaplatí krutá cena v podobě vystupňovaného útisku Palestinců a poničení demokratických struktur, jež doposud jakž takž sloužily ku prospěchu aspoň izraelským Židům.

Vznikající vláda bude nejpravicovější a nábožensky nejkonzervativnější v izraelských dějinách. A popravdě řečeno, pokud vezmeme jako měřítko osobní ideologické přesvědčení většiny jejích ministrů, bude také nejextrémističtější vládou kdekoli na Západě. Krajní pravice v Izraeli je mnohem extrémističtější než v jakékoli evropské zemi, a zřejmě i než v USA.

Krajní pravice teď bude v Izraeli vládnout a obsadí některé z nejdůležitějších postů. Stačí vědět, že Benjamin Netanjahu představuje v nové vládě výspu sekulárních a liberálních postojů, aby bylo jasné, že taková vláda je vpravdě mimořádně extrémistická.

Hrozby číhají na všech stranách: likvidace nezávislé justice, ústrky minorit, bezostyšné předvádění židovské nadřazenosti, protivný vpád náboženství do každodenního života a ještě surovější okupace Palestinců než dosud. Zatím je brzy říct, které z uvedených hrozeb se stanou realitou.

V Izraeli se už v minulosti dostaly k moci pravicové vlády s účastí extrémistických stran. Jejich vzestup k vládní moci je ale vždy z celé řady důvodů „přivedl k rozumu“. Pokaždé se to pak zdůvodňovalo takto: „Věci odsud vypadají jinak, než jak se jevily zvenčí.“ Ale nyní je dost dobře možné, že Netanjahuovi partneři jsou z jiného těsta a že své plány na prosazení systémových změn v celé řadě oblastí zásadního významu opravdu uskuteční.

Tak zkusme vyvolat paniku

Tváří v tvář potenciálnímu naplnění takto extrémního scénáře se izraelská levice a centristé pokoušejí vyvolat paniku — v podstatě se jedná o jakousi zastrašovací kampaň. Nemine den, aby nepřišli s nějakou temnou věštbou — a přitom některé, ne-li všechny, z jejich předpovědí se nepochybně naplní.

Nicméně jednomu to nedá, aby se nad tím nepozastavil: jsou hrozící změny opravdu tak převratné? Opravdu byl Izrael takovou výspou demokratických norem, rovnosti před právem, ochrany lidských práv a posvátnosti soudního systému, že nová vláda najednou může vpadnout na scénu a všechno šmahem zlikvidovat?

Byl Izrael ze „starých dobrých časů“ — tedy z časů před posledními volbami — zemí tak vzdálenou fašismu, ultranacionalismu a apartheidu, že teprve až s příchodem nové vlády, která všechno převrátí vzhůru nohama, se ve stát oplývající takovými charakteristikami promění?

Samozřejmě nikoli. Aniž bychom sebeméně zlehčovali hrozby, jež představuje nastupující vláda a cesta, po níž se hodlá vydat, nelze přehlédnout, že alarmistická varování mají v podtextu přesvědčení, jak skvělé věci byly, dokud tu vládla sionistická levice a centristé; jak to všechno nyní přijde vniveč a jak hrozné časy nastanou. Takový obrázek ovšem nemůže být realitě vzdálenější.

Jen vezměme v potaz 166 Palestinců, mezi nimi nejméně devětatřicet dětí, kteří přišli o život rukou izraelské armády anebo osadníků na okupovaném Západním břehu Jordánu a v okupovaném Východním Jeruzalémě jen od počátku letošního roku. K nim připočtěme devětačtyřicet Palestinců, mezi nimi sedmnáct dětí, zabitých v Gaze během třídenního útoku proti obleženému pásmu.

Přišli o život pod hrůzostrašnou novou vládou, jejímiž členy budou Itamar Ben-Gvir a Bezalel Smotrich, anebo během panování takzvané „vlády změny“, pod vedením liberálních nadějí Yaira Lapida a Bennyho Gantze, jejichž éra je nyní u konce?

Rozdíl mezi oběma režimy bude nejspíše spočívat hlavně a především v rétorice: zatímco střed a pravice se pokoušejí fakta skrývat a zlehčovat, krajní pravice se nebude s ničím tajit. A v některých ohledech to může být skutečně výhoda.

Nová vláda může svými slovy a činy donutit spojence Izraele, spolu s tamější nyní prakticky neexistující levicí, aby konečně pohlédli pravdě do očí a spatřili věci takové, jaké jsou. S vládou, jako je ta, která se právě ujímá žezla, už nebude možné vše jen ignorovat, odvracet zrak a mlžit, snažit se vystačit si s povrchními odsudky a trvat na fikci „mírového procesu“ nebo na dvoustátním řešení, jež už velmi dlouho leží mimo realitu.

Nová vláda donutí Západ, aby při pohledu na Izrael uznal, přinejmenším sám pro sebe: toto je apartheid. Pokračovat v maškarním bále s Izraelem už nebude možné. Nová vláda dokonce může spojence Izraele přimět k tomu, aby postoupili ještě o krok dál, a poprvé v historii proti němu podnikli praktické kroky.

Ještě je naděje