Povrchním pozorovatelům se může zdát, že v Izraeli nyní nastávají zásadní změny. Viděno zvnějšku se měřítko změn může zdát až podezřelé: svět si všímá, jak se v důsledku posledních voleb Izrael dosud mnohde vnímaný jako jedna ze západních liberálních demokracií najednou bleskově sesouvá k ultranacionalismu, fundamentalismu, rasismu, fašismu a k rozkladu demokratických struktur.

To je zajisté pravda, ale ne tak docela. Takové hodnocení totiž vychází z předpokladu, že až doposud Izrael skutečně byl jakous takous západní demokracií a že teprve nyní se proměňuje v cosi zásadně odlišného. V realitě se ovšem ani tak nejedná o nějakou fundamentální proměnu charakteru Izraele, nýbrž o pouhé odložení masky a přetvářky.

Mění se to, jak věci vypadají. Ale trhliny v obrazu, který se o sobě Izrael snažil vytvářet, jen málo souvisejí s jeho vnitřní podstatou. Z daného hlediska — a ovšemže výhradně z něj — je současná vláda dokonce nositelem příznivé změny: pravda o Izraeli konečně vyjde bez příkras na světlo, ačkoli se za to zaplatí krutá cena v podobě vystupňovaného útisku Palestinců a poničení demokratických struktur, jež doposud jakž takž sloužily ku prospěchu aspoň izraelským Židům.

Vznikající vláda bude nejpravicovější a nábožensky nejkonzervativnější v izraelských dějinách. A popravdě řečeno, pokud vezmeme jako měřítko osobní ideologické přesvědčení většiny jejích ministrů, bude také nejextrémističtější vládou kdekoli na Západě. Krajní pravice v Izraeli je mnohem extrémističtější než v jakékoli evropské zemi, a zřejmě i než v USA.

Krajní pravice teď bude v Izraeli vládnout a obsadí některé z nejdůležitějších postů. Stačí vědět, že Benjamin Netanjahu představuje v nové vládě výspu sekulárních a liberálních postojů, aby bylo jasné, že taková vláda je vpravdě mimořádně extrémistická.

Hrozby číhají na všech stranách: likvidace nezávislé justice, ústrky minorit, bezostyšné předvádění židovské nadřazenosti, protivný vpád náboženství do každodenního života a ještě surovější okupace Palestinců než dosud. Zatím je brzy říct, které z uvedených hrozeb se stanou realitou.

V Izraeli se už v minulosti dostaly k moci pravicové vlády s účastí extrémistických stran. Jejich vzestup k vládní moci je ale vždy z celé řady důvodů „přivedl k rozumu“. Pokaždé se to pak zdůvodňovalo takto: „Věci odsud vypadají jinak, než jak se jevily zvenčí.“ Ale nyní je dost dobře možné, že Netanjahuovi partneři jsou z jiného těsta a že své plány na prosazení systémových změn v celé řadě oblastí zásadního významu opravdu uskuteční.

Tak zkusme vyvolat paniku

Tváří v tvář potenciálnímu naplnění takto extrémního scénáře se izraelská levice a centristé pokoušejí vyvolat paniku — v podstatě se jedná o jakousi zastrašovací kampaň. Nemine den, aby nepřišli s nějakou temnou věštbou — a přitom některé, ne-li všechny, z jejich předpovědí se nepochybně naplní.

Nicméně jednomu to nedá, aby se nad tím nepozastavil: jsou hrozící změny opravdu tak převratné? Opravdu byl Izrael takovou výspou demokratických norem, rovnosti před právem, ochrany lidských práv a posvátnosti soudního systému, že nová vláda najednou může vpadnout na scénu a všechno šmahem zlikvidovat?

Byl Izrael ze „starých dobrých časů“ — tedy z časů před posledními volbami — zemí tak vzdálenou fašismu, ultranacionalismu a apartheidu, že teprve až s příchodem nové vlády, která všechno převrátí vzhůru nohama, se ve stát oplývající takovými charakteristikami promění?

Samozřejmě nikoli. Aniž bychom sebeméně zlehčovali hrozby, jež představuje nastupující vláda a cesta, po níž se hodlá vydat, nelze přehlédnout, že alarmistická varování mají v podtextu přesvědčení, jak skvělé věci byly, dokud tu vládla sionistická levice a centristé; jak to všechno nyní přijde vniveč a jak hrozné časy nastanou. Takový obrázek ovšem nemůže být realitě vzdálenější.

Jen vezměme v potaz 166 Palestinců, mezi nimi nejméně devětatřicet dětí, kteří přišli o život rukou izraelské armády anebo osadníků na okupovaném Západním břehu Jordánu a v okupovaném Východním Jeruzalémě jen od počátku letošního roku. K nim připočtěme devětačtyřicet Palestinců, mezi nimi sedmnáct dětí, zabitých v Gaze během třídenního útoku proti obleženému pásmu.

Přišli o život pod hrůzostrašnou novou vládou, jejímiž členy budou Itamar Ben-Gvir a Bezalel Smotrich, anebo během panování takzvané „vlády změny“, pod vedením liberálních nadějí Yaira Lapida a Bennyho Gantze, jejichž éra je nyní u konce?

Rozdíl mezi oběma režimy bude nejspíše spočívat hlavně a především v rétorice: zatímco střed a pravice se pokoušejí fakta skrývat a zlehčovat, krajní pravice se nebude s ničím tajit. A v některých ohledech to může být skutečně výhoda.

Nová vláda může svými slovy a činy donutit spojence Izraele, spolu s tamější nyní prakticky neexistující levicí, aby konečně pohlédli pravdě do očí a spatřili věci takové, jaké jsou. S vládou, jako je ta, která se právě ujímá žezla, už nebude možné vše jen ignorovat, odvracet zrak a mlžit, snažit se vystačit si s povrchními odsudky a trvat na fikci „mírového procesu“ nebo na dvoustátním řešení, jež už velmi dlouho leží mimo realitu.

Nová vláda donutí Západ, aby při pohledu na Izrael uznal, přinejmenším sám pro sebe: toto je apartheid. Pokračovat v maškarním bále s Izraelem už nebude možné. Nová vláda dokonce může spojence Izraele přimět k tomu, aby postoupili ještě o krok dál, a poprvé v historii proti němu podnikli praktické kroky.

Ještě je naděje

Nic z toho se přitom nemusí stát. Izrael se nemusí zradikalizovat v míře, které se mnozí z nás obávají; anebo, jeho radikalizaci navzdory, Západ — a zejména USA — může nadále trvat na tom, že vše, co se třpytí, jsou perly, s argumentem, že Izrael je výspou Západu na Blízkém východě a jakákoli jeho kritika je zakázaná kvůli holokaustu.

Ale je tu také jiná možnost. Až Izrael schválí ohavné ultranacionalistické zákony, až boření domů a vyhánění na okupovaném západním břehu Jordánu nabere na obrátkách, až izraelský Nejvyšší soud přijde o všechny své pravomoci, až armáda zavraždí dosud nepředstavitelné množství Palestinců a anexi okupovaných území už nepůjde déle zastírat — pak snad už Západu nezbude jiná možnost než se konečně ke svému milovanému Izraeli, jemuž skoro všechno vždycky prošlo, obrátit zády.

Možná pak se postoj Západu opravdu změní. Možná pak Západ konečně pochopí, že není žádný právní nebo morální rozdíl mezi okupací Ukrajiny a okupací Palestiny a že opatření, která okamžitě přijal proti ruské okupaci je konečně na místě uplatnit i proti okupaci izraelské, po pětapadesáti letech odkladů, jež jen zdržovaly tak jako tak nevyhnutelný výsledek?

Je pravdou, že nastupující vláda, zejména činy některých jejích ministrů, může prosazovat nezvratné kroky, jež prohloubí nerovnost, útisk, deprivaci, diskriminaci a židovskou nadřazenost ve všech oblastech života. A také je pravdou, že prvními, kdo za to zaplatí cenu budou Palestinci na okupovaných územích a palestinští občané Izraele. Jejich životy se mohou zajisté změnit k horšímu. Ale mějme přitom na paměti, že jejich situace je neúnosná už po celá desetiletí.

Odnést to mohou také skupiny lidskoprávních aktivistů v Izraeli. A svoboda projevu, která už dnes čelí tvrdému omezování.

Nadto předpokládané zásahy do architektury mechanismů kontrol a pojistek demokratického vládnutí mohou poškodit strukturu celého státu, počínaje plánovanou „přebíjející klauzulí“, která podkopává moc Nejvyššího soudu v zemi, jež ani nemá ústavu, až po návrh legislativy, který ruší princip, podle nějž se odsouzení zločinci nemohou stát členy vlády. Vyšla už řada komentářů, které před uvedenými hrozbami varují a které bychom neměli brát na lehkou váhu.

V Izraeli tedy dnes nastává čas fundamentálních otřesů, a to včetně postojů jeho přátel na Západě. Po více než půl století Izrael tvrdil, že okupace z roku 1967 je přechodná a svět tomuto blufu věřil.

Nastupující vláda s takovouto přetvářkou skoncuje. Okupace má být permanentní, nikoli přechodná, a není tu sebemenší úmysl poskytnout občanská či národnostní práva polovině lidé, kteří žijí mezi řekou Jordán a Středozemním mořem.

To vyžaduje mezinárodní odpověď. Není to vnitřní otázka Izraele. A kdokoli si myslí, že Izrael změní své chování o své vlastní vůli, tu zemi zjevně zná jen velmi málo. Izrael k tomu nemá žádný důvod ani pohnutku. Svět až doposud akceptoval Izrael s jeho apartheidem a útiskem, zatímco on sám mezinárodní komunitu, její instituce a rozhodnutí ignoruje.

Žádná jiná země na světě si nemůže dovolit pohrdat mezinárodním právem tak jako to činí Izrael. Aniž by za to platil jakoukoli cenu. Ale nepochybně existuje práh, kritické množství nestoudnosti, nabubřelosti a přemrštěného sebevědomí, po jehož překročení už světu nezbude nic jiného než konat. A je tu naděje, že nová vláda přesně k tomuto bodu Izrael přiblíží — což nyní je zhruba tak jediná naděje na obzoru.

Z anglického originálu Israel's far-right government removes the mask that enabled western complacency vydaného magazínem Middle East Eye přeložil JAKUB PATOČKA.