Překvapivá koalice osmi izraelských stran zleva doprava získala důvěru. Mezi zastánci Palesticů se ale příliš neslaví. „Bude to stejné jako za Netanjahua, ne-li horší,“ zaznívá z nejrůznějších zdrojů k vládě, jíž vede poprvé po dvanácti letech někdo jiný než dosavadní silácký premiér. Kdo četl náš portrét nového premiéra Naftaliho Bennetta, rozumí proč.

Nová koalice s nevídaným zastoupením žen levičáků, Arabů a tak dále se hned uvedla rozehnáním protestu jeruzalémských Palestinců. V následujících dnech byla pak znovu bombardována Gaza. Věru neradno tedy lakovat cokoliv na růžovo.

Na druhou stranu v samotném Izraeli bylo působení Benjamina Netanjahua věcí tak významnou, že jej nelze odbýt jen aktuální palestinskou perspektivou. Pro Palestince se opravdu nic zásadního nemění, zatím. Pro Izrael jde ale o větší zlom než konec éry Ariela Šarona, možná i větší než Rabinova vražda. Tedy pokud se „věčný Bibi“ v nejbližším roce či dvou zase nevrátí.

Oč se konkrétně jedná: Netanjahu stál v čele Izraele patnáct let, přičemž od roku 2009 nepřetržitě. Řadu dalších let měl navíc vliv jako ministr. Vytvořil si a postupně zdokonaloval svůj vlastní politický styl, pro nějž byly typické tři věci: neustálá práce s obrazem nepřítele a stálého bezpečnostního ohrožení; stále utužování podpůrného bloku velkých podnikatelů, pravice, krajní pravice a náboženských stran; a sklon nadřazovat své aktuální zájmy hlubším důsledkům.

Toto v kombinaci s expremiérovým nepopiratelným mistrovství v politické kombinatorice, s délkou Netanjahuova působení a jeho vlastním až psychopatickým narcisismem vytvořilo v Izraeli postupně klima, jež na společnost doléhalo čím dál tíživěji. Zvláště v posledních letech byla již všudypřítomně cítit rozeštvanost, bezvýchodnost a nejistota, která politicky ústila v rozbujelost krajní pravice.

Netanjahuovi se za uplynulou dekádu podařilo získat ohromnou moc a vybudovat blok loajálních stran, který obsazoval po každých volbách nejméně dvě pětiny parlamentu. V posledních letech navíc pak díky partnerství s Donaldem Trumpem rozpoltil arabský blok, získal americké uznání okupovaných Golan za součást Izraele a nakonec i uznání rozděleného Jeruzaléma za čistě izraelské hlavní město.

Ve stále opakovaných volbách se ho podařilo sice občas i porazit, ale nikdy ne překonat. Země přitom platila ohromnou cenu: kvazilegalizace určitého typu klientelismu a korupce plus znevážení vlády práva; enormní nárůst a zabetonování vlivu skupiny spřízněných magnátů; ustavení ultraortodoxních židů jako privilegované vrstvy společnosti se zvláštními dávkami, úlevami i přístupem k bydlení a především — takřka úplná paralýza klasického politického života.

Občanské společnosti se jímalo zoufalství. Parlament v podstatě nefungoval. Po celých několik let před aktuálním nástupem nové vlády stála za vším v izraelské politice jediná otázka: pro Netanjahua, nebo proti? To se pochopitelně odrazilo i na náladách ve společnosti.