Nová vláda v Izraeli znamená změnu, ne že ne

Petr Jedlička

Ani fakt, že nová široká osmikoalice neslíbila nic Palestincům, ani fakt, že ji vede proosadnický radikál, by neměli zastínit, jak moc problematická byla v posledních letech vláda Benjamina Netanjahua.

Jedním z hlavních znaků Netanjahuova přístupu bylo permanetní strašení nepřáteli a vyvolávání dojmu neustálého bezpečnostního ohrožení. Foto archiv GA UN, flickr.com

Překvapivá koalice osmi izraelských stran zleva doprava získala důvěru. Mezi zastánci Palesticů se ale příliš neslaví. „Bude to stejné jako za Netanjahua, ne-li horší,“ zaznívá z nejrůznějších zdrojů k vládě, jíž vede poprvé po dvanácti letech někdo jiný než dosavadní silácký premiér. Kdo četl náš portrét nového premiéra Naftaliho Bennetta, rozumí proč.

Čtete rádi analýzy zahraničního dění z dílny Petra Jedličky? Podpořte rubriku Svět a pomozte jí rozšiřovat kapacity.
×

Nová koalice s nevídaným zastoupením žen levičáků, Arabů a tak dále se hned uvedla rozehnáním protestu jeruzalémských Palestinců. V následujících dnech byla pak znovu bombardována Gaza. Věru neradno tedy lakovat cokoliv na růžovo.

Na druhou stranu v samotném Izraeli bylo působení Benjamina Netanjahua věcí tak významnou, že jej nelze odbýt jen aktuální palestinskou perspektivou. Pro Palestince se opravdu nic zásadního nemění, zatím. Pro Izrael jde ale o větší zlom než konec éry Ariela Šarona, možná i větší než Rabinova vražda. Tedy pokud se „věčný Bibi“ v nejbližším roce či dvou zase nevrátí.

Oč se konkrétně jedná: Netanjahu stál v čele Izraele patnáct let, přičemž od roku 2009 nepřetržitě. Řadu dalších let měl navíc vliv jako ministr. Vytvořil si a postupně zdokonaloval svůj vlastní politický styl, pro nějž byly typické tři věci: neustálá práce s obrazem nepřítele a stálého bezpečnostního ohrožení; stále utužování podpůrného bloku velkých podnikatelů, pravice, krajní pravice a náboženských stran; a sklon nadřazovat své aktuální zájmy hlubším důsledkům.

Toto v kombinaci s expremiérovým nepopiratelným mistrovství v politické kombinatorice, s délkou Netanjahuova působení a jeho vlastním až psychopatickým narcisismem vytvořilo v Izraeli postupně klima, jež na společnost doléhalo čím dál tíživěji. Zvláště v posledních letech byla již všudypřítomně cítit rozeštvanost, bezvýchodnost a nejistota, která politicky ústila v rozbujelost krajní pravice.

Netanjahuovi se za uplynulou dekádu podařilo získat ohromnou moc a vybudovat blok loajálních stran, který obsazoval po každých volbách nejméně dvě pětiny parlamentu. V posledních letech navíc pak díky partnerství s Donaldem Trumpem rozpoltil arabský blok, získal americké uznání okupovaných Golan za součást Izraele a nakonec i uznání rozděleného Jeruzaléma za čistě izraelské hlavní město.

Ve stále opakovaných volbách se ho podařilo sice občas i porazit, ale nikdy ne překonat. Země přitom platila ohromnou cenu: kvazilegalizace určitého typu klientelismu a korupce plus znevážení vlády práva; enormní nárůst a zabetonování vlivu skupiny spřízněných magnátů; ustavení ultraortodoxních židů jako privilegované vrstvy společnosti se zvláštními dávkami, úlevami i přístupem k bydlení a především — takřka úplná paralýza klasického politického života.

Občanské společnosti se jímalo zoufalství. Parlament v podstatě nefungoval. Po celých několik let před aktuálním nástupem nové vlády stála za vším v izraelské politice jediná otázka: pro Netanjahua, nebo proti? To se pochopitelně odrazilo i na náladách ve společnosti.

Izraelská společnost se ve vztahu k Netanjahuovi nesmiřitelně rozdělila. Foto Marek Čejka

Spolu s tím, jak se odhalovaly další skandály, zacházel navíc Netanjahu stále dále, aby se zachránil u moci, a tím i před svými třemi korupčními procesy. V posledních dnech mobilizoval proti svým politickým konkurentům dokonce i způsobem, že je samotné — konkrétně poslance dvou pravicových formací nové koalice — označil za bezpečnostní hrozbu pro stát. Svoje stoupence potom poštval, aby demonstrovali před jejích bydlišti.

Podobně jako Donald Trump minulý rok v USA, vytáhl i Netanjahu nakonec rétoriku „honu na čarodejnice“, „největšího podvodu na voličích všech dob“, snahy „rozdělit Jeruzalém“ či „vydat Negev“ a pokusu o „vládní puč“. Vše zatím naštěstí neúspěšně.

Nový začátek

Bylo ve veřejném zájmu éru panování tohoto stále mohutnějšího přízraku ukončit. Není náhodou, že se levice obětovala, vzala druhořadá ministerstva a vstoupila do koalice s lidmi typu Avigdora Liebermana, Ajelet Šakedové nebo Naftaliho Bennetta.

Co bude dále? Nová vláda nemá žádný převratný program, shodla se vlastně jen na oživení po koronakrizi, výstavbě infrastruktury a klasické zahraniční politice. Zjevnou prioritou je vládnout tak dlouho, dokud nebude jistota, že se Benjamin Netanjahu nevyhne soudům a nezajistí si přes politiku imunitu.

Je možné, že se to nepodaří. Netanjahu se rozhodně nevzdává. Ve své poslední řeči v parlamentu slíbil doslova „vést v boji se zlovolnou, nebezpečnou a levičáckou vládou“ a „udělat vše, co je v jeho silách pro to, aby padla“. A stoupenců má stále hodně. Svůj vlastní klientský spletenec budoval ostatně od osmdesátých let.

Splní-li ovšem kabinet svoje hlavní poslání, nastane v Izraeli bez nadsázky nová éra. Těžko slíbit, že bude všestranně lepší. Jistě však s novým přeskupením sil, lídry a snad i politikami. Třeba budou moci nakonec slavit i Palestinci. Za Netanjahuovy éry už ani takto vzdálenou naději neměli.

Diskuse