Druhý letošní lockdown skončil v Izraeli před zhruba dvěma týdny. Ačkoli se vládě křivku nakažených podařilo zploštit, společnost nadále protestuje. I když lockdown „vyřešil“ jeden problém, je jasné, že hned několik dalších problémů způsobil a že společností rezonují otázky, kterým vláda bude muset čelit. Izraelská společnost je nespokojená, rozdělená a v protestech relativně důsledná.

Protesty, kterých jsme nyní svědky mají částečně původ už v září 2017, kdy se Izraelci sešli před domem generálního prokurátora Avihaje Mandelblita ve městě Petah Tikva kousek od Tel Avivu a demonstrace se následně rozšířily i na náměstí Yitzaka Rabbina v Tel Avivu. Důvodem bylo Netanjahuovo podezření z korupce a braní úplatků, čemuž podle protestujících nebyla věnována odpovídající pozornost.

Protesty se odehrávaly každou neděli po dobu jednačtyřiceti týdnů, až nakonec uspěly a v prosinci roku 2018 policie navrhla manžele Netanjahuovi obvinit. Avihaj Mandelblit pak v listopadu 2019 vznesl oficiální obvinění. Benjamin Netanjahu nicméně i přes tlak velké části společnosti odmítl rezignovat.

Když v březnu začala první vlna epidemie a Izrael měl za sebou třetí volby v řadě, zdálo se, že lidé nebudou mít na další protesty pomyšlení. Pravdou se ale stal opak. Poté, co Yuli Edelstein po volbách odmítl svolat hlasování o předání své funkce předsedy Knessetu, byli občané i přes první lockdown a nařízení, že lidé musejí být dva metry od sebe a nosit roušky, schopní zorganizovat poměrně masivní protivládní protesty. Bylo jasné, že ústavní krize v Izraeli jen tak neskončí.