Fingerlandovo nejasno v anexi Západního břehu Jordánu

Zdeněk Jehlička

Česká veřejnoprávní média rutinně poskytují prostor názorům formulujícím stanovisko izraelské propagandy, která je v přímém rozporu s mezinárodním právem. Komentáře Jana Fingerlanda jsou toho vzorovým příkladem.

Oba politici i jejich země mají společného mnohem více než jen to, že v rozporu s mezinárodním právem okupují území jiného státu. Foto Kobi Gideon, GPO, flickr

V červnu, kdy byla hrozba anexe Západního břehu Jordánu Izraelem na vrcholu, vyšel komentář pracovníka Českého rozhlasu Jana Fingerlanda „Jak je důležité míti jasno v anexi Západního břehu“. V záplavě zajímavějších — hlavně cizojazyčných — komentářů si další proizraelský text, kterých vychází v českém veřejném prostoru nadbytek, nezasloužil větší pozornost. Navíc když se tou dobou v souvislosti s dopisem ministra Petříčka a dvou bývalých ministrů zahraničí ukázalo, že pokud jde o zaťatost v obraně izraelské kolonizace, nedosáhla většina zdejší politické i mediální elity zdaleka svého dna.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Izraelský premiér Netanhaju se znovu nechal slyšet, že anexe Západního břehu Jordánu je pouze odložená, a to i přes nedávno uzavřené dohody Izraele se Spojenými arabskými emiráty a s Bahrajnem, které tomu měly zabránit. Při novém otevření tématu můžeme tedy očekávat opětovnou mediální masáž, jež se nám bude snažit namluvit, proč právě izraelská anexe dalších palestinských území znamená novou šanci na mír a příslib blaha pro Palestince.

Zdánlivě logické Fingerlandovy argumenty přitom pod zástěrkou údajné snahy „narovnat poměry“ ve skutečnosti pouze pomáhají ve zdejším politickém diskursu normalizovat izraelskou okupaci. Jan Fingerland, stejně jako ostatní matadoři našich veřejnoprávních médií zabývající se profesně Blízkým východem, např. Jakub Szántó či David Borek, je silně zaujatý ve prospěch Izraele, jeho pozice je tedy předvídatelná a jeho přístup do českých veřejnoprávních médií o to snazší.

Podobně jako u obou dalších zmíněných novinářů je zajímavější spíše to, co Fingerland vynechává, než to, co se snaží klopotně dokázat: například údajný antisemitismus Hanny Arendtové či nenávistnou povahu hnutí BDS, jež vyzývá k bojkotu, stažení investic a sankcím, jak to předvedl na loňském panelu věnovaném takzvanému novému antisemitismu.

Jeho komentář tak kupříkladu úplně vynechává pojmy „okupace“, „mezinárodní právo“ či „nelegální osady“. Tedy výrazy, které jsou pro pochopení reality, o níž hovoří, zcela zásadní. Kruh se uzavírá, když mediální pseudoargumentace těchto „renomovaných komentátorů“, snažící se najít cokoliv, co by obhájilo izraelskou okupaci, přechází do úst našim politickým zástupcům, kteří jí nahrazují chybějící znalosti a dále ji kreativně rozvíjejí do závěrů až absurdních, jak můžeme sledovat například u předsedy Sněmovny Radka Vondráčka či prezidenta Zemana.

Je komické, když uvedení komentátoři, dominující veřejnému prostoru, sténají nad údajnou diskriminací vůči Izraeli a „dvojím metrem“, a přitom se odvolávají na případy, které paradoxně mluví proti nim. Podívejme se proto na Fingerlandovu argumentaci blíže.

Analogie s Krymem

V první části svého textu předkládá Fingerland zdánlivé důvody toho, proč nepovažuje okupaci Západního břehu za podobnou okupaci Krymu. Bezděčně, nebo možná záměrně, přitom naráží na jeden z argumentů otevřeného dopisu, který zaslaly v červnu ministru Petříčkovi ve věci hrozící anexe občané a občanky České republiky a v němž ministra podporují v jeho snaze držet se mezinárodního práva. A který právě se srovnáním okupace Krymu a Západního břehu pracuje.

Podle Fingerlanda jde hlavně o to, že „Krym je poloostrov obklopený mořem, jeho území je jasně a jednou provždy vymezeno“, čímž chtěl asi říci, že na rozdíl od Ruska se Izrael ve svých anekčních choutkách nezastaví před žádnou přirozenou hranicí. Jak jinak lze rozumět tomuto z hlediska mezinárodního práva absurdnímu argumentu, který Fingerland futruje informací, že „hranice Západního břehu jsou nahodilé a vznikly nedávno. Jde o linii příměří mezi bojujícími stranami arabsko-izraelské války z roku 1949“.

Přitom neuvádí, že už tehdejší hranice byly Izraelem vybojovány v pochybné válce, ve které zabral dvaadvacet procent území přisouzeného podle partičního plánu budoucímu palestinskému státu a kteréžto hranice účelově nezanáší do svých map jen proto, aby si nechal otevřenou cestu k další anexi palestinských území? Pokud pak mělo „Rusko vůči svému sousedovi dodatečné závazky vyplývající z dohod po rozpadu SSSR“, jak Fingerland správně uvádí při kritice ruské anexe Krymu, je Izrael právě tak vázán rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 242 z roku 1967 nařizující mu stažení z okupovaných palestinských území, což však Fingerland cudně zamlčuje.

Často slýcháme o dvojím metru, který je údajně na Izrael nespravedlivě uplatňován, s kterýmžto narativem pracuje i Fingerlandův komentář. Právě na příkladu Krymu je však názorně vidět, že pokud zde existuje dvojí metr, měří se jím ve skutečnosti ve prospěch Izraele.

Na rozdíl od Krymu, kde vrcholní ruští představitelé čelí sankcím a obstavení účtu ujednaným na nejvyšší evropské úrovni a kdy krymské zboží nemá bez patřičných ukrajinských certifikátů na evropské trhy přístup, jsou izraelští vrcholní politici v Evropě nekriticky vítáni a izraelské zboží se na evropských trzích pohybuje v režimu nejvyšších výhod. Stejně tak recipročně EU zakazuje svým zemím vyvážet a investovat na Krymu, zatímco izraelské firmy a instituce působící na okupovaném Západním břehu čerpají prostředky i z evropských zdrojů.

O protiprávnosti izraelské okupace Západního břehu Jordánu a blokády Gazy přitom není pochyb. Ve věci bylo vydáno několik rezolucí OSN a soudních verdiktů, a ani otřepané tvrzení o neexistenci státu na území Západního břehu Jordánu před rokem 1967 — které rozehrává i Fingerlandův komentář — nemůže vysvětlit, a tím méně obhájit, proč by si toto území měl nárokovat zrovna Izrael.

Problém starší než šestidenní válka

„Problém s touto oblastí pro mnohé pozorovatele“ a pro Fingerlanda samého se zjevně objevil až s dobytím Západního břehu Izraelem. Pro Palestince a též pro okolní arabské země však problém nastal ještě před vznikem Izraele, kdy se nový stát probíjel na světlo etnickými čistkami původního palestinského obyvatelstva. Čistky, které zasáhly polovinu palestinské populace, jsou v kolektivní paměti Palestinců zcela zásadní. Ale ignorují se zvláště ve chvíli, kdy se po Palestincích žádá, aby přistoupili na další ústupky.

Zkušenost palestinských běženců byla též hlavním důvodem špatně koordinovaných útoků okolních arabských států, které proběhly v reakci na jejich vyhánění a až po vyhlášení vzniku Izraele. I když se Palestinci mohli cítit oprávněně zrazeni rozhodnutím OSN z prosince 1947 rozdělit jim zemi, které se uskutečnilo bez nich a které navíc vnímali jako porušení práva národa na sebeurčení, nakonec křivdu přijali a prostřednictvím Organizace pro osvobození Palestiny vyhlásili v roce 1988 stát v hranicích z roku 1967.

Mimochodem, stejného uznání umenšené Palestiny a tím i nepřímého uznání Izraele se světu dostalo i od hnutí Hamás. Izrael naproti tomu nikdy nepřipustil možnou existenci budoucího palestinského státu, dokonce ani při jednáních v Oslo ne, ale naopak přes veškerou verbální akrobacii ohánějící se bezpečností, mírem a dialogem se jeho veškerým konáním vine snaha o anexi dalšího a dalšího palestinského území. Anexí, kterou teď oficiálně hrozí izraelský ministerský předseda a kterou má jeho strana Likud zahrnutou do svého programu.

Další mystifikací recyklovanou i Fingerlandem je představa o napadeném Izraeli či izraelské „obranné“ válce v roce 1967, jež má následně legitimizovat izraelský zábor Západního břehu, obehnání Gazy a nakonec i celý izraelský postup vůči Palestincům. Nebyly to však arabské země, kdo napadl v preemptivní válce Izrael, ale Izrael, který jako první vojensky zaútočil na Egypt, vázaný spojenectvím mimo jiné s Jordánskem.

Hledat omluvu pro anexi Západního břehu Jordánu v tom, že Izrael „oblast osidloval, využíval i rozvíjel“, jak píše Fingerland, je pak exaktně řečeno chucpe, zvlášť uvědomíme-li si, jak je izraelské osídlování rozvíjeno na úkor namnoze odtud předtím vyhnaných Palestinců, zdejší oblast využívána coby zdroj vody a půdy pro Izrael a jeho nelegální osady, a jak je rozvoj Západního břehu systematicky omezován bezpečnostními a populačními zájmy izraelské okupace. Tím vším stát Izrael soustavně porušuje čtvrtou Ženevskou konvenci zakazující měnit charakter okupovaného území.

Psát o tom, že „pro Izrael je území významné symbolicky a historicky“, a přitom ani nezmínit jeho hodnotu pro místní Palestince a arabskou kulturu, to chce vskutku hroší kůži zpozdilého koloniálního myšlení. To už není ani „setkání šicího stroje s deštníkem“, kteroužto analogií se chtěl Fingerland nejspíš blýsknout při popisu zdánlivě nesrovnatelného (mimochodem, nejde o původně Bretonova, ale Lautréamontova slova), to už je ale jen Buñuelova oslí zdechlina na piánu.

Otázka síly

Když už chce Jan Fingerland kaučovat ministra zahraničí Petříčka za jeho podpis pod tzv. dopis tří, ve kterém se jeho autoři přihlásili k závazku nenabývat území silou, měl by vědět, že „významná část československých hranic“ nevznikla „vojenskou silou“, jak tvrdí, ale pařížskou mírovou konferencí v roce 1919 (pravda, mimo Těšínsko). Vojenskou silou (pokud má na mysli zásah v pohraničních německy mluvících oblastech či na Slovensku v době intervence Maďarské republiky rad) byly hranice jen potvrzovány.

Těžko se Fingerlandovi daří i s věčně omílaným a tolik zneužívaným příkladem „Mnichova“, který u nás slouží při obhajobě Izraele jen k jinému napadání Palestinců. Má se na ně pohlížet jako na jakousi pátou kolona arabských zemí v Izraeli, něco na způsob sudetských Němců v bývalém Československu, kteří jej ve spolupráci s nacistickým Německem rozbili.

Co však Fingerland a spol. ve vztahu k Palestincům cudně zamlčují, je skutečnost, že mnichovský syndrom vyvěrá hlavně z pocitu opuštěnosti a zrady mezinárodního společenství, zde předně Francie a Británie, které dopustily, aby se rozhodovalo o nás bez nás. V důsledku toho se změnily hranice a značná část českého, moravského a slezského obyvatelstva byla vyhnána z pohraničí.

Ta analogie tedy sedí, ale zcela naopak: to se totiž dělo v Palestině při jejím dělení v roce 1947, které rovněž následovalo po cizím velmocenském rozhodnutí o osudu národa a jeho budoucím ukrojeném území. Pokud Jan Fingerland upozorňuje na „paradox“, že OSN nakonec přijala Izrael v jeho vybojovaných hranicích z roku 1948, měl by si také připomenout, že se tak stalo pod podmínkou práva návratu Palestinců vyhnaných Izraelem. To pro Izrael představuje závazek, jehož splnění se doposud vyhýbá.

Podobné je to i s píděním se po údajném dvojím metru, který má být prokázán tím, že některé evropské země mají ve Východním Jeruzalémě své zastoupení pro Palestinskou autonomii, zatímco pro Izrael jej stále drží v Tel Avivu. Když už Fingerland zlehčuje izraelskou anexi odkazem na jakýsi „politický a diplomatický nástroj“, který staví do kontrastu k ruské anexi Krymu, a nepřímo tak vyzývá k potřebě nuancovat, jak je možné, že mu uniká, kdo okupuje Jeruzalém. Ne, není to Palestinská autonomie, ale Izrael, který jej protiprávně anektoval a vyhlásil za své nedělitelné hlavní město.

Přístup hlavně skandinávských zemí v sobě nese především symbolické poselství — Fingerlandovými vlastním slovy jakýsi „politický a diplomatický nástroj“ — které vyjadřuje solidaritu s okupovanými. Je to poselství, které je pro někoho nejspíš stěží pochopitelné.

Ostatně o pravé povaze izraelské anexe Východního Jeruzaléma nejlépe vypovídají narůstající počty zbořených palestinských domů a počet každoročně vyhnaných Palestinců. Není známo, že by si na Krymu ve vztahu k místnímu obyvatelstvu, něco takové Rusko dovolilo.

Ďábel skrytý v detailu

Od předního komentátora Českého rozhlasu se nic nedovídáme o nelegálních izraelských osadách Západního břehu, které tvoří prolog k izraelské anexi. A už vůbec nic se nedozvíme o subvencovaném osadnickém zboží, jehož řádné značení je požadováno evropským soudním dvorem, či o úspěšných kampaních, které vedly například v Irsku k přijetí zákona zakazující dovoz osadnického zboží na irský trh. Takováto témata jsou z našeho mediálního prostoru soustavně vytlačována a debata k nim umlčována.

V jenom má však Jan Fingerland pravdu. Anexi by se nic podstatného nezměnilo ani pro Palestince, kteří jsou v područí Izraele v dnes již nejdéle trvající okupaci moderní éry. Tím méně by se něco změnilo pro Izraelce, kteří tak jako tak kolonizují Západní břeh rozšiřováním starých a výstavbou nových osad.

Jeden stát už fakticky existuje. Na co však Izrael prozatím přistoupit nehodlá a co „renomovaný komentátor“ Fingerland právě a jen v otázce Palestiny ani nežádá, ani nezmiňuje, jsou rovná práva, která by měla být Palestincům poskytnuta, pokud Izrael nechce být i nadále považován za stát s režimem apartheidu.

Jestliže Jan Fingerland nechce místo argumentace používat jen „dekorativní argumenty“ či „makety“, vůči kterým se v textu vymezuje, měl by mluvit o tom, co je podstatou izraelsko-palestinského konfliktu a co je nutno vyřešit, chceme-li se dočkat klidu v oblasti. Není to myslitelné — a jistě ani žádoucí — bez ukončení izraelské okupace palestinských území se vším, co k ní patří. Zdá se tedy, že Jan Fingerland v anexi Západního břehu vlastně vůbec jasno nemá.

Diskuse
PK
October 31, 2020 v 21.9
Bohužel

V otázce Izraele a konfliktu na Blízkém východě je Deník Referendum s neustálou agitací pana Jehličky typicky "alternativním" médiem.

A to věru nemyslím jako pochvalu.

ZJ
November 3, 2020 v 11.10

Máte snad něco k věci, pane Kolaříku?