Nestává se často, aby Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) vyslyšela hlasy stěžovatelů a projevila nesouhlas s vysílaným pořadem, či jej dokonce označila za porušující zákon. Nestalo se tak ani v případě, kdy Česká televize odvysílala převzatý dokument a hrubým způsobem přitom zasáhla do autorských práv. Co se tedy odehrálo tak zásadního, že to vyburcovalo členy RRTV, aby přijali usnesení, že odvysílaný pořad České televize porušil zákon?

Všeho všudy se jednalo o krátkou reportáž uvedenou v dětském pořadu Zprávičky. Popisovala již tak zoufalou situaci dětí v Pásmu Gazy, kterým se vinou Trumpova rozhodnutí seškrtat finanční příspěvky Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA) nedostává učebnic a palestinským učitelům na výplaty. O citelném výpadku příjmu hovoří ve svých zprávách sama UNRWA, přičemž reportáž v ČT popsala jen výseč toho, čemu Palestinci vlivem izraelské blokády Pásma Gazy dlouhodobě čelí.

To ale stačilo RRTV k rozhodnutí, že „mírou zjednodušení, jednostrannosti a uvedením značně zavádějících informací [reportáž] poskytla dětskému divákovi neúplný a zkreslený obraz událostí v Pásmu Gazy“. Místopředseda RRTV Václav Mencl, který přispěchal usnesení Rady poslancům volebního výboru poslanecké sněmovny tlumočit, je přitom neopomněl ujistit, že k „obdobnému porušení zákona [by v budoucnu již] nemělo dojít, ale pokud by se přesto v podobném duchu odehrálo, mohla by rada za to ve správním řízení udělit pokutu“.

↗

Nevinnou minutovou reportáží se zabývají dva sněmovní výbory, dvě rady dohlížející na činnost České televize, generální ředitel České televize a řada dalších. Foto Youtube

Reportáží ve Zprávičkách se zabývala i Rada České televize, a to na podnět školského výboru Sněmovny, který reportáž označil za „propagandistické zprávy, které jsou zcela v rozporu s českou zahraniční politikou“. „Hrubý rozpor s českou zahraniční politikou“ potvrdil i předseda výboru Václav Klaus mladší. S jakou částí naší zahraniční politiky byla reportáž o nedostatku učebnic pro sto tisíc palestinských dětí v Gaze v rozporu, již tento soustavný okopávač evropského směřování naší zahraniční politiky nesdělil.

Podle předsedy Rady České televize Jana Bednáře, jenž rozhodnutí Rady ve Sněmovně tlumočil, je „situace na Blízkém východě komplikovaná, a aby divák oné zprávě porozuměl, musel by znát historii tamních zemí za minimálně posledních 70 let“. Pořadu bylo dále vytknuto, že byl převzat z alžírských zdrojů. Česká televize mezitím celé Zprávičky z onoho 8. září 2018 divákovi znepřístupnila, a tak mohl i předseda Rady Jan Bednář poslance ujistit: „Věříme, že po těchto opatřeních, která přijala redakce zpravodajství, už k ničemu podobnému nedojde.“

Nechme nyní stranou, jak by musel vypadat úplný obraz Pásma Gazy, který minutový reportážní vstup neumožňoval zdaleka vykreslit a ze kterého by byli šokovaní nejen radní Mencl, Bednář a poslanec Klaus mladší, ale též nejeden dětský, ale i dospělý divák. Je příznačné, že paternalistický přístup k nesvéprávnému divákovi, který na schůzi oba radní tlumočili ve snaze ochránit jej před nežádoucími zdroji, je rázem opuštěn, když Česká televize přebírá slovník ze zdrojů izraelské propagandy — a rozhořčení nad „mírou zjednodušení, jednostranností a zavádějících informací“ je zapomenuto, když má Česká televize referovat o tom, co se děje na okupovaných palestinských územích.

Nevinnou reportáží trvající něco přes jednu minutu se tak v České republice zabývají dva sněmovní výbory, dvě rady dohlížející na činnost České televize, generální ředitel České televize a řada dalších. Přijímají se opatření, jež mají zamezit, aby se v budoucnu vysílání podobných reportáží opakovalo, zatímco skutečnost, že Česká televize dlouhodobě ignoruje zprávy OSN o katastrofální situaci v Pásmu Gazy způsobené nelegitimní izraelskou blokádou, nechává zřejmě všechny dotčené v klidu.

O únorové zprávě nezávislé vyšetřovací komise Rady pro lidská práva OSN, vypovídající o tom, že izraelští vojáci neodůvodněně střílejí do palestinských civilistů v Gaze a že Izrael porušuje lidská práva na hranici válečných zločinů, tak Česká televize nereferovala snad vůbec.

Pakliže by Česká televize měla převzít reportáž například o tom, jak ozbrojení izraelští vojáci zatkli přímo ve škole desetiletého palestinského chlapce, či jak palestinským dětem v okupovaném Východním Jeruzalémě izraelští vojáci bez udání důvodů zbořili školu, což se stalo jen za minulý týden, přispěchal by jistě radní Mencl s tím, že je pořad jednostranný, a radní Bednář by divákovi vysvětlil, že události jsou komplikované a aby jim správně porozuměl, musel by znát historii tamních zemí za minimálně posledních 70 let.

Jakub Szántó a mýtus neokupované Gazy

Radním České televize údajně vadilo především to, že zmiňovaná reportáž uváděla Pásmo Gazy jako „Izraelem okupované palestinské území“. Proti takto definovanému vymezení se ohradil i bývalý blízkovýchodní zpravodaj ČT Jakub Szántó. Podle tohoto „odborníka na Blizáč“, jak se Szántó sám poněkud orientalisticky tituluje, šlo o „reportáž pitomou, nepřesnou a zavádějící“, a tato reportáž prý navíc „není o Západním břehu, kde školy provozuje Fatah z vlastních příspěvků, ale z Gazy, kde působí UNRWA. A Gaza okupovaná není.“

Jsme malá země a při politice České televize a přístupu zdejších radních jistě nelze očekávat, že nám zprávy z tohoto „dlouhodobého a komplikovaného konfliktu“ budou předkládat reportéři úrovně Roberta Fiska či Jonathana Cooka. Držitel novinářské Peroutkovy ceny Szántó však působil na Blízkém východě coby zpravodaj České televize dostatečně dlouho na to, aby věděl, že UNRWA je agentura na pomoc palestinským uprchlíkům a jako taková působí všude tam, kde po vyhnání ze svých domovů žijí, tedy i na Západním břehu Jordánu, kde také provozuje v běženeckých táborech školy. Bývalý zpravodaj ČT by měl rovněž znát stanovisko Haagské konvence, podle kterého je Pásmo Gazy považováno stále za okupované, jelikož nad ním Izrael vykonává „účinnou kontrolu“.

Mýtus neokupované Gazy ignoruje už tu základní skutečnost, že pokud by bylo Pásmo Gazy skutečně samostatné, či alespoň nikoli okupované, Izrael by ho mohl jen stěží držet v obklíčení, pořádat na ně letecké údery a beztrestně na jeho území zabíjet tamní obyvatele — jak jsme toho opět a znovu svědky, a to nejen v případě Velkého pochodu návratu — aniž by byl na mezinárodním poli vznesen protest stran narušení suverenity tohoto území.

Gaza zkrátka okupovaná je a Izrael je podle Ženevských konvencí plně odpovědný za financování jejího rozvoje, stejně jako u zbylých okupovaných území. Jak však na svých nedávných přednáškách v Praze zdůraznil izraelský ekonom Shir Hever (bohužel bez zájmu České televize), Izrael své povinnosti k okupovaným územím dlouhodobě neplní, a to i přesto, že vybírá místní daně, cla a poplatky — a nutí tak mezinárodní společenství, aby jej v jeho roli zastupovalo a tím se spolupodílelo na financování jeho okupace. Výpadky příjmů, které nemusí být vždy natolik fatální jako při současné Trumpově snaze nechat Palestinu vyhladovět, tak mohou mít rychlé a drastické dopady.

Odvolávat se pak na to, že si Palestinci za své utrpení údajně mohou sami svou vzdorovitostí, má vést jen k další normalizaci okupace. Kdysi vzkvétající hospodářství přímořské Gazy je sraženo na kolena nikoliv vinou Palestinců či vlády Hamásu, vzešlé z legitimních voleb, ale dnes již přes deset let trvající nelegální izraelskou blokádou, která se tamním obyvatelům nestydí vyměřovat nutriční hodnoty a udržovat Gazu na hraně kolapsu.

Reportáž ČT o nedostatku učebnic pro palestinské děti měla ukázat, jak při neodpovědnosti Izraele, ignorujícího mezinárodní rezoluce, a při současném výpadku peněz zahraničních dárců trpí ti nejmenší. Je však smutnou, i když výmluvnou skutečností, že poselství nesené v reportáži z nitra obležené Gazy, navíc od dětí usilujících o vzdělání a toužících po klidném životě, narazí v českém prostředí na ignoranci zdejších radních, aroganci politiků a nekompetentnost „odborníků na Blizáč“.

Vymazání okupace u Davida Borka

Po Jakubu Szántóovi, pro nějž se otázka okupované Palestiny vměstnala do reportáží typu té o palestinských automobilových závodnicích, nastoupil na pozici blízkovýchodního zpravodaje ČT David Borek. Jaké jsou Borkovy předpoklady pro práci na Blízkém východě, speciálně v Izraeli/Palestině, není známo. Již jako redaktor Událostí, komentářů čelil stížnostem na neznalost, manipulaci a neprofesionalitu, což se s jeho příchodem na Blízký východ jen potvrdilo. Borkovi nejspíš chybí pro region jazyková vybavenost, nezná ani elementární zásady mezinárodního práva, což v konfliktním prostředí okupace představuje zásadní problém, a není očividně ani ochoten připustit narativ jiný, než jaký si přivezl z Prahy.

Jen tak si lze nejspíš vysvětlit nekompetentní vstupy blízkovýchodního zpravodaje Borka, který například v prosinci v pořadu Horizont ČT24 uvedl, že Palestincům protestujícím proti izraelské okupaci Západního břehu Jordánu jde vlastně „o 15 minut slávy, jejich pohnutky jsou různé, chtějí se proslavit ve svém jinak ne příliš zábavném životě“. Akademici Greg Philo a Mike Berry, autoři dvou knih o sémantické manipulaci, která se při popisu izraelské okupace Palestiny vkrádá do jazyka mainstreamových médií, by mohli Borkovy vstupy společně se sugestivními ilustračními záběry ČT a výkonem moderátora použít jako doklad svých závěrů.

Nejdřív přijde reportérka s nepodloženým tvrzením, že „pro Izrael jsou útoky denní realitou“, aniž by jen slovem zmínila, co je denní realitou okupované Palestiny. Pak v živém přenosu uvede David Borek rozhovor větou, že zdejší „konflikt na Západním břehu je v kontextu Blízkého východu málo krvavý“, aby jej vzápětí poněkud nesmyslně přirovnal ke „konfliktu německo-francouzskému či britsko-irskému“. Následuje povinná otázka redaktorky na Hamás a nebezpečí jeho ozbrojeného křídla Al-Kasám, kterou ČT doprovodí mimo kontext záběry na izraelské vojáky patrolující v okupovaném jeruzalémském Starém Městě. V odpovědi Borek nejdříve správně poukáže na to, že Hamás na Západním břehu u moci není, aby však v druhé větě postrašil diváka tím, co by se mohlo stát, kdyby u moci byl.

Diváka jen lehce znalého palestinské reality přitom nemůže nenapadnout, jaké úsilí museli tvůrci ČT vyvinout, aby se za celou dobu reportáže o Západním břehu Jordánu neobjevilo ani jednou slovo okupace, a to ani v případě, kdy Borek hovoří o palestinském městě Kalkílija, obestavěném již patnáct let izraelskou segregační zdí. Podobných manipulativních posunů se však divákovi ČT dostává už tím, že jsou vojáci izraelských sil na okupovaných územích zaměňováni za civilisty.

Jak poukázal americký novinář Glenn Greenwald, útoky na ozbrojené izraelské vojáky vedené palestinským hnutím odporu zcela v souladu s mezinárodním právem jsou delegitimizovány, zatímco útoky izraelské armády na palestinské civilisty jsou relativizovány coby nutná obrana. Izraelský historik Ilan Pappé k tomu na nedávné pražské přednášce řekl, že Palestincům nebylo nikdy plně přiznáno stejné právo na národně-osvobozenecké hnutí, které bylo mezinárodním společenstvím podpořeno u ostatních kolonizovaných zemí. Palestinci čelící postupné izraelské kolonizaci svého území tak nemají na výběr. Ať již je jejich odpor násilný, nenásilný či se děje formou bojkotu Izraele, máme věřit, že jde vždy o odpor nelegitimní. Přijatelná je tak zřejmě jen jejich kapitulace.

Okupace jako baňky kouzelníka

Ani v dalším, téměř půlhodinovém rozhovoru, který s blízkovýchodním zpravodajem Davidem Borkem vedla v pořadu Interview ČT24 na téma jeho působení v Izraeli/Palestině redaktorka Zuzana Tvarůžková, slovo okupace vůbec nepadne. Divák ČT tak může konečně pochopit, jaké pozdvižení muselo vyvolat užití tohoto výrazu, když v dětských zprávičkách zaznělo dokonce dvakrát během jedné minuty.

Termín okupace v souvislosti s palestinskými územími sice běžně užívá mezinárodní společenství a objevuje se i v četných rezolucích OSN týkajících se Izraele/Palestiny, Česká televize se však očividně rozhodla postavit se na stranu těch, kteří chtějí izraelskou okupaci palestinských území legitimizovat a normalizovat, a tak si toto označení nejspíš zakázala používat.

Uvedený rozhovor však dobře ilustruje, v čem spočívá Borkova neznalost a manipulativní posuny, kterých se soustavně ve vztahu k Izraeli/Palestině dopouští, a obecně v čem je problém podobných publicistických pořadů veřejnoprávní České televize. Blízkovýchodní zpravodaj ČT David Borek měl v pořadu dostatek času na to, aby divákovi alespoň přiblížil realitu okupace, která postihuje v prvé řadě Palestince v jejich každodennosti, ale dotýká se i Izraelců, jejich vztahu ke státu a k vlastní budoucnosti.

Borek s Tvarůžkovou však místo toho představují neúnosnou izraelskou okupaci jako cosi téměř neproblematického, a tím ji v očích diváka normalizují. Postupně tak Borek mluvil o „spokojenosti a indexu štěstí u Izraelců“, aniž by se zmínil o značném počtu Židů, kteří Izrael každý rok opouštějí, či o míře sebevražd izraelských vojáků a nutnosti léčby jejich posttraumatických poruch. Mluvil o „tavícím kotlíku“, a zcela obešel loni přijatý zákon o národním státu, přiznávající Židům výhradní postavení v Izraeli. Pochválil politiku posledních izraelských vlád za „snížení násilí“ a nic neřekl o střílení civilistů přes ploty Gazy.

Odvolával se na nemožnost „finální dohody“, aniž by jediným slovem zmínil prohlubující se výstavbu nelegálních izraelských osad na Západním břehu Jordánu, které jsou brzdou jakékoliv smysluplné dohody. Ve vztahu k politice Netanjahuovy vlády se několikrát odvolal k pojmu „management konfliktu“, a přitom zcela přešel záměr Netanjahuovy strany Likud anektovat podstatné části okupovaného Západního břehu Jordánu. Borek řečnil o „dvou nárocích na jedno území“, aniž by zřejmě znal rezoluce OSN, které ve věci okupovaných palestinských území vyzývají Izrael ke stažení.

Svým „barokním“ jazykem vykresloval Západní břeh Jordánu „padesát let po dobytí“ coby „baňku jakéhosi chemického kouzelníka, který dohromady dává dvě etnika, dvě kultury, dva nároky“, aniž by jen reflektoval skutečnost, že zatímco jsou místní Palestinci stavěni na okupovaném území před vojenské tribunály izraelské armády, spadají zdejší nelegální izraelští osadníci (takto soustavně a chybně nazýváni jako „židovští“) pod jurisdikci izraelského (civilního) práva.

Borek vedl úvahy o údajné neochotě Palestinců domluvit s Izraelem mír a slovem nezmínil neochotu Izraele podřídit se rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora a odstranit segregační zeď, která se zakusuje hluboko do okupovaného Západního břehu Jordánu. Zmínil údajné štědré nabídky Izraele při mírových jednáních, aniž by zřejmě tyto nabídky vůbec znal. Nepřekvapí pak, že ve vztahu ke stále zvažovanému přesunu české ambasády do Jeruzaléma je Borek schopen reflektovat jen formální stránku politických koalic, nikoliv ale to, co říká mezinárodní právo.

Jakési dadaistické doplnění celého rozhovoru, kdy je Borek zabořený ve studiovém křesle v póze blízkovýchodního myslitele uctivě zpovídán redaktorkou Tvarůžkovou, pak představuje ukázka Borkova rozhovoru, který pro ČT vedl s Benjaminem Netanjahuem. V záznamu se tento zahraniční redaktor ČT izraelského premiéra ptá na „chemii, kterou cítí při setkání s prezidentem Putinem“, ukázka nebo rozhovor sám náhle končí právě v zajímavém momentu, kdy premiér Netanjahu přiznává izraelskou účast na syrském konfliktu. To však Borkovi nebrání v sebestředném prohlášení, že rozhovor nebyl v „žádném případě krotký“, a s pochvalou hned přispěchala i redaktorka Tvarůžková.

Jak ukázala konkrétně redaktorka Zuzana Tvarůžková již v minulosti například v rozhovoru s Leem Pavlátem, dlouhodobým problémem podobných pořadů ČT je, že jejich redaktoři nejsou na dané téma dostatečně připraveni, postrádají patřičnou rešerši, a tak často nejsou schopni zaujmout ke zpovídanému patřičný kritický odstup. Ve studiu se pak mohou opřít jen o běžné znalosti a představy, které často hraničí s obecnými předsudky či jen s letmými dojmy. V souvislosti s přístupem České televize při reportování k Izraeli/Palestině se tudíž lze jen ptát, zdali jde o nedbalost, neschopnost, či o skutečně dlouhodobý úmysl podobnými výkony normalizovat izraelskou okupaci.

Rada ČT a normalizace okupace

Hysterická reakce na Zprávičky však vypovídá také o tlaku, pod kterým jsou redaktoři České televize nuceni pracovat, a o nemožnosti dovolat se alespoň trochu vyváženějšího televizního zpravodajství z okupované Palestiny.

Vůči oběma uvedeným pořadům s Davidem Borkem byla podána stížnost k Radě ČT, avšak její odpověď byla ještě více nepoučená a absurdní než kritizované pořady. Členové Rady si v reakci nejdříve připravili půdu poučujícím vysvětlením, že v případě obou pořadů se „nejednalo o běžné zpravodajské vstupy, nýbrž o delší vysvětlující rozhovory v rámci uvedených pořadů“. Jako by stížnost něco takového tvrdila a jako by tato informace byla pro obsah stížnosti jakkoliv relevantní.

V podobném duchu pak pokračují vyhýbavé odpovědi Rady, která nerozumí či nechce rozumět podstatě stížnosti, když tvrdí, že „výpověď zpravodaje se netýkala celé skupiny obyvatel, ale pouze těch jedinců, kteří se uchýlí k teroristickému útoku proti izraelským civilistům nebo příslušníkům izraelských ozbrojených sil“. Členové Rady tak bezděky jen znovu prokázali svou neznalost, když zaměnili nelegitimní útoky na civilisty s legitimními útoky na příslušníky okupačních ozbrojených sil.

Nesmyslné Borkovy výroky o „patnácti minutách slávy“ coby motivu palestinského odboje proti izraelské okupaci měli členové Rady potřebu ještě rozvinout úvahou o tom, že „jevy jako existenční nuda, imitace, teroristický útok jako ‚memetický fenomén‘, popřípadě teroristický útok coby ventilace potřeby vzrušení nebo únik z nezáživné reality jsou experty běžně zahrnovány mezi příčiny terorismu na nejrůznějších stranách“. I když se Rada dovolává „nejrůznějších stran“, těžko si lze představit, že by ČT referovala podobným způsobem například o odboji krymských Tatarů, čínských Ujgurů, nebo dokonce Tibeťanů či kubánských disidentů. Přitom všechna uvedená hnutí se prosazovala též násilnou cestou.

Také členové Rady ČT ukazují, jak se umí vyhnout slovu okupace, a tak Borkův popis izraelské okupace palestinských území coby „baněk kouzelníka“ doplňují výkladem o „konfliktní zóně“, kde „probíhají unikátní… dynamické demografické trendy“. Bezděčně tak navazují na svá minulá stanoviska a usvědčují se z neschopnosti posoudit pořad jinak než jen optikou těch, vůči nimž je stížnost podána.

K čemu je Rada ČT na světě…

Před dvěma lety uvedla Česká televize kanadský dokumentární film Okupace mysli: mediální válka o americké veřejné mínění, popisující manipulativní praktiky amerických médií při vykreslení izraelské okupace palestinských území — praktiky mimochodem ne nepodobné praktikám České televize. Tento unikátní počin ČT však nemohl zůstat pro českého diváka bez vysvětlujícího perexu: film byl podle anotace pořadu na stránkách ČT prý natočen „z pozice palestinské propagandy v zámoří“.

I to však pracovníkům ČT přišlo málo, a rozhodli se proto do něj svévolně zasáhnout tím, že některé pasáže z filmu vyňali a své vlastní — s obsahem sdělení nekorespondující komentáře — do něj zase vložili. Tím se dopustili porušení autorského zákona. ČT tímto počinem navíc bezděčně potvrdila poselství vysílaného dokumentu, když se jí podařilo zmanipulovat film o mediální manipulaci.

K případu byl uveřejněn na Deníku Referendum text s odkazem na dotčená místa dokumentu a ve stejném duchu byla podána stížnost nejprve k Radě ČT a následně i k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Stěžovatel byl a je přesvědčen, že ve věci obsahu odvysílaného dokumentu došlo jak k porušení Zákona o České televizi, tak i Kodexu České televize.

Po třech měsících od podání stížnosti se dostavila odpověď Rady ČT. Rada v ní jen přetiskla vyjádření programového ředitele — čili obhajobu té části ČT, vůči které byla stížnost směřována — aniž by jeho slova coby kontrolní orgán jakkoliv kriticky zhodnotila. Absurdnost celé situace ještě korunuje skutečnost, že se programový ředitel ve svém vyjádření odvolává na tvrzení tvůrců neautorizovaných zásahů, kteří mu sdělili, že k „nepřesnostem“ došlo „ve snaze vyrovnat se s nestejně dlouhou verzí v angličtině a v češtině“.

České televizi tedy máme věřit, že dokument byl zmanipulován jen vinou jakési „ztracenosti v překladu“ jejich zaměstnanců, čímž se nás snaží společně s Radou ČT přesvědčit, že aby bylo něco z dokumentu svévolně vystřiženo, musí být do něj něco manipulativního vloženo. Pokud bych naše pochyby ohledně zásahů do filmu přece jen přetrvávaly, zaměstnanci televize nás ujistí, že „tomuto názorově výraznému pořadu to neubralo nic na jeho vyznění“. To, že napadenou verzi dokumentu stáhne ČT z archivu, aniž by zřejmě vyrobila verzi opravenou, a že tak divák dokument již neuvidí vůbec, je jen pouhým dovětkem za celou anabázi stížnosti k Radě ČT.

Laxnost, s níž se Rada ČT postavila ke stížnostem jak na dlouhodobě neúnosné vstupy blízkovýchodního zpravodaje ČT Davida Borka, tak k České televizi očividně zmanipulovanému dokumentu Okupace mysli, viditelně kontrastuje s tím, jak rychle obě Rady zasáhly proti Zprávičkám, jež se podobnou manipulací pochlubit nemohou.

Zbývá už jen otázka, co vede veřejnoprávní ČT k podpoře normalizace izraelské okupace a k tomu, že její zpravodajství o ní působí dlouhodobě spíše jako fake news. S nástupem nových technologií veřejnoprávní média dlouhodobě ztrácejí své dominantní postavení na mediálním trhu a často slyšíme nářky nad tím, že jejich sledovanost klesá ve prospěch někdy i pochybných informačních webů.

Důvod tohoto vývoje přitom můžeme hledat též v podobě, s kterou informují o okolním světě a dění v něm. Otázka okupované Palestiny se v tomto směru pro mnohé stává jakýmsi lakmusovým papírkem. Ve světě můžeme sledovat narůstající podporu solidarity s nenásilným palestinským hnutím odporu, stejně jako vzrůstající počet lidí zapojených do aktivit kampaní bojkotu, stažení investic a uvalení sankcí (BDS). Okolní svět se mění a lidé s ním. Zahraničním redaktorům ČT, stejně jako radním ČT, lze jen přát, aby v něm v budoucnu nestáli jako pověstný kůl v plotě.