V Izraeli, na Západním břehu a v Gaze vypukla prvního října jedna z největších generálních stávek posledních desetiletí, kterou Palestinci uspořádali. V Izraeli zůstaly zavřeny palestinské ochody a školy, zatímco na území Západního břehu a v pásmu Gazy se do generální stávky zapojil i bankovní sektor, doprava či správní úřady.

Generální stávku vyhlásil Nejvyšší výbor pro arabské obyvatele Izraele, zastřešující organizace Palestinců žijících v Izraeli, kterému se podařilo přenést stávku přes izraelské hranice, a rozvinout ji tak prakticky po celém území historické Palestiny. I když generální stávka měla nakonec jen omezený dosah, ukázala po čase na palestinskou jednotu a schopnost zorganizovat se, a to právě v době, kdy Palestinci čelí další ztrátě svých již tak okleštěných práv a novému tlaku na své vysídlení.

Organizátoři uvedli, že stávka vyhlášená na výročí vypuknutí druhé intifády a jako připomínka jejích prvních třinácti palestinských obětí je namířena hlavně proti novému izraelskému základnímu zákonu o židovském charakteru Izraele, přijatému v červnu Knesetem. Nicméně důvody pro její vyhlášení leží též v dalších minimálně dvou aktuálních událostech, které se dnes Palestinců dotýkají a na které se při stávce odvolali.

↗

Protesty ukázaly, že Palestinci jsou i přes pokračující útlak stále jednotní a schopní se rychle zorganizovat. Foto Ammar Awad

První je Trumpova politika, jež vedla k uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele a k přesunu americké ambasády i k pozastavení financování projektů Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA). Druhou pak izraelský záměr zbořit beduínskou vesnici Chán Al Ahmar ležící v blízkosti Východního Jeruzaléma na okupovaném Západním břehu Jordánu.

Rasismus jako zákon

Nový základní zákon definuje na úrovni ústavy, která v Izraeli chybí, stát coby „historickou domovinu židovského národa“, přičemž právo na národní sebeurčení je omezeno výhradně na jeho židovské obyvatele. Za národní zájem je považováno i stavění nelegálních osad na okupovaném Západním břehu Jordánu.

Palestinsko-arabská minorita tvořící celou pětinu obyvatelstva Izraele je podle tohoto zákona nově upozaděna i tím, že arabštině je odňato postavení faktického druhého oficiálního jazyka a je jí přiznán jen jakýsi „zvláštní statut“. Přijetí nového zákona tak fakticky uzákonilo apartheidní povahu Izraele, před čímž dlouhodobě varovaly mezinárodní organizace na obranu lidských práv včetně OSN.

Hlavní svolavatel stávky, Nejvyšší výbor pro arabské obyvatele Izraele, se ustanovil na počátku 80. let, aby čelil dlouhodobému izraelskému tlaku na „judaizaci“ země a s ním spojenému vyhánění Palestinců. Ve snaze spojit palestinsko-arabské obyvatelstvo Izraele na úrovni základních zájmů vytyčil Výbor požadavek rovného občanství pro všechny oproti hrozbě etnocentrické definice státu. V době po jednání z Osla měli jeho představitelé mimo jiné obavu z toho, že možné dvoustátní řešení povede k zakonzervování druhořadého postavení Palestinců v Izraeli, zatímco Izrael nahlížel na jejich aktivity jako na snahu o secesi palestinské politiky mimo jím kontrolovaný Kneset.

O generální stávku za rovná občanská práva Nejvyšší výbor přes veškeré izraelské obstrukce usiloval dlouhodobě. To, že své palestinské druhy podpořili i Palestinci z Gazy a z okupovaného Západního břehu, svědčí o míře solidarity a závažnosti, s kterou Palestinci čelí ztrátě svých práv na pozadí dlouhodobé snahy o jejich vytlačení. Ať již v Izraeli, či na okupovaných územích.

Odhodlání bránit se izraelské diskriminaci a kolonizaci tak vyjádřili organizátoři stávky i přední činitelé palestinsko-arabského politického života. Podle ředitele Arabského monitorovacího výboru a bývalého člena Knesetu Mohameda Barakeho je „dnešní stávka součástí dlouhodobé snahy hájit naše práva a smést rasistické zákony, a to v první řadě zákon o národním státu.“

V narážce na obhajobu zákona Benjaminem Netanjahuem coby nutnosti obrany národní identity pak Barake pro Reuters zdůraznil: „Stávka je zprávou do světa, že apartheid a rasismus jsou něčím, co nemůže být řešeno jen jako vnitrostátní téma, ale co je nutné uchopit globálně.“

Generální stávku podpořila i strana izraelských Palestinců a Arabů Sjednocená arabská kandidátka. Její poslanec Josef Jabareen uvedl, že „stávka vyslala vzkaz svědčící o odporu proti soustavné diskriminaci a rasismu vůči arabským obyvatelům, kteří se nemíní stát občany druhé či třetí kategorie.“ „Jsme původní obyvatelé této země a budeme bojovat za plnou občanskou rovnost a rovné občanství pro všechny“, řekl.

Bezprostředně po přijetí nového základního zákona o židovském charakteru Izraele se proti němu zvedla vlna nevole. Izraelský Nejvyšší soud obdržel několik protestních petic od lidskoprávních organizací, akademiků i od představitelů Palestinců, beduínů, ale i drúzů. Proti se postavila Sjednocená arabská kandidátka i levicový Meretz. V Izraeli se konaly desetitisícové demonstrace, masově protestovali jinak k Izraeli loajální drúzové.

Obsah zákona se projednával na zasedání Ligy arabských národů v Káhiře a podle izraelského serveru Walla News došlo dokonce kvůli němu i na zvláštní jednání členů Sjednocené arabské kandidátky s některými americkými kongresmany v čele se senátorem Berniem Sandersem. Američtí právníci, kteří byli jednání účastni, údajně přislíbili pomoc při tlaku na změnu zákona.

Jde tak o další důkaz změny, kterou můžeme v poslední době ve vztahu k Palestině v americké společnosti a její mainstreamové politice zaznamenat. Pozvolné změny vymezující se dnes vůči agresivní Netanjahuově vládě a její utilitární podpoře ze strany Trumpovy administrativy považuje britský novinář Ben White ve své nové knize s příznačným názvem Trhliny ve zdi z hlediska budoucí americké podpory Izraeli za zásadní.

„Dohoda století“

Izraelská snaha uzákonit nadřazenost nad Palestinci a vygumovat otázku Palestiny její další kolonizací společně s americkou „dohodou století“ posvěcující Jeruzalém coby hlavní město Izraele ukončila éru Osla. Dohody, od kterých letos uplynulo již čtvrt století, nenaplnily základní předpoklady vzniku funkčního palestinského státu a s každým dalším rokem se tato naděje vzdaluje.

Tváří v tvář bezpříkladné normalizaci a rozšiřování nelegální izraelské zástavby na palestinské půdě i utužování ničivé blokády Gazy se světoví lídři sice mohou zaklínat dvoustátním řešením, avšak není zde nic, co by jim dávalo jen špetku naděje na jeho realizaci.

To, že s palestinskou státností je třeba zničit i veškeré naděje Palestinců na národní emancipaci, dokazuje Izrael dlouhodobě. Již zakladatel sionistického revizionismu Vladimír Žabotinsky napsal ve své známé eseji Železná zeď, že „každé domorodé obyvatelstvo na světě odolává kolonistům, pokud má alespoň malou naději, že se kolonizace zbaví“.

Ve stejných intencích považují izraelští představitelé za zdroj palestinského odporu nikoliv ztrátu naděje, ale její udržení. Ministr školství Naftali Bennett tak mohl před léty směrem k Palestincům prohlásit: „palestinský stát je jejich nadějí, pokud jim tuto naději vezmeme, upadne jejich motivace k terorismu“.

O tom, kdo v takovém případě přepisuje dějiny, zapřemýšlel před pár týdny na svém twitterovém účtu izraelský premiér Benjamin Netanjahu, když napsal „slabí se rozpadají, jsou poraženi a vymazáni z dějin, zatímco silní, dobří a zdraví přežijí. Silní lidé jsou respektováni, spojenectví se utváří se silnými a nakonec i mír se uzavře se silnými.“

Dnešní sionistický projekt kolonizace odzbrojených Palestinců by však sotva přežil, pokud by nebyl silný Izrael podpořen ještě silnější Amerikou. Ve snaze o likvidaci nejen palestinských snů na samostatnost, ale i palestinského národa jako celku hraje zvlášť ničivou roli současná Trumpova administrativa, vůči které byla generální stávka rovněž namířena.

Jednostranné vyhlášení Jeruzaléma za hlavní město Izraele, a to proti vůli mezinárodního práva, i stěhování ambasády USA se ukázalo jen jako předzvěst dalších represivních kroků americké vlády namířených proti Palestincům.

V rámci „dohody století“ tak bylo zastaveno americké spolufinancování mezinárodní agentury na pomoc palestinským uprchlíkům UNRWA s odkazem na to, že jde o „výjimečně vadný provoz“ a že děti běženců již nemají právo na návrat. Tyto děti by se přitom za normálních okolností v Palestině narodily, ale jsou v důsledku vyhnání svých předků na mezinárodní pomoc stále odkázány.

Spojené státy se snaží disciplinovat palestinské vedení i tím, že omezují svůj podíl na financování projektů palestinské vlády a sociálních služeb OSN určených Palestincům a v neposlední řadě vyhrožují vyhoštěním palestinského zastupitelstva z Washingtonu v případě, že by palestinská reprezentace nakonec našla odvahu obrátit se na Mezinárodní soudní dvůr.

Současná vláda USA tak světu ukazuje, že se v podpoře Izraele nezalekne nejen porušování mezinárodního práva, spojeného dlouhodobě s americkou proizraelskou politikou, ale skrze svůj nekompromisní přístup ani mezinárodní izolace. Americké a izraelské výzvy na přesun dalších ambasád do Jeruzaléma zůstaly nevyslyšeny a uražené chování dnes již odcházející velvyslankyně USA při OSN Nikky Haley vedlo fakticky jen k dalšímu poklesu amerického vlivu, když USA opustily nejen UNESCO, ale například i Radu pro lidská práva OSN.

Bourání vesnice

Tak jako Palestinci z okupovaných území projevili solidaritu s izraelskými Palestinci a Araby v jejich boji proti základnímu zákonu o „židovském národním státě“, solidarizovali se v generální stávce Palestinci a Arabové napříč územím v úsilí za zachování beduínské vesnice Chán Al Ahmar ležící poblíž okupovaného Východního Jeruzaléma a určené izraelskými úřady k demolici.

Dotčená vesnice Chán Al Ahmar je poslední beduínskou vesnicí v distriktu zvaném E1 nacházejícím se mezi okupovaným Východním Jeruzalémem a prstencem nelegálních izraelských osad Západního břehu. Ty mají být v budoucnu spojeny do takzvaného Velkého Jeruzaléma, přičemž cílem tohoto projektu je mimo jiné rozdělit Západní břeh, a tím znemožnit vyhlášení funkčního palestinského státu.

Obyvatelé vesnice, z valné části děti, mají být podle izraelských plánů vystěhováni do kontejnerů poblíž jeruzalémské segregační zdi a městské skládky. Zbořena má být i ekologická škola pro děti z širšího okolí postavená italskou organizací Vento di Terra a spolufinancovaná vládami Itálie, Belgie a z rozpočtu EU.

Ačkoliv násilné vysídlování beduínského obyvatelstva označuje OSN, Mezinárodní soudní dvůr, Amnesty International či izraelská lidsko-právní organizace B’Tselem za válečný zločin a proti zbourání vesnice vystupuje i Evropská unie, za její stržení lobbují obyvatelé blízké nelegální izraelské osady Kfar Adumin. Izrael přitom účelově prohlásil veškerou neregistrovanou půdu okupovaného Západního břehu za státní a vyhýbá se tak závazku k mezinárodnímu právu ohledně neobsazování okupovaných území vlastním obyvatelstvem.

Jen kvůli tomuto přehlíženému úskoku, kdy je okupované území vyhlášeno za vlastní, mohou si izraelští představitelé dovolit napadat své kritiky na mezinárodní scéně s tím, že tito „zkreslují realitu“ a že Izrael nepřipustí intervenci do svých „vnitřních záležitostí“, jako naposledy ministr obrany Avigdon Lieberman.

Mezinárodní komunita tak může jen znova pasivně přihlížet, jak izraelská okupační moc brutálně vyhání z domovů místní palestinské obyvatele, zatímco s jejich majetkem spolufinancovaným ze zahraničí je bořen i mezinárodním společenstvím tolik hýčkaný sen o dvoustátním řešení.

Solidarita v odporu

Generální stávka, která reflektovala tři ohrožující aspekty současné izraelské a americké politiky ve vztahu k Palestině — nový základní zákon o Izraeli jakožto židovském národním státě, zostření a změnu kurzu USA a pokračující demolici palestinských domů a obcí — navázala na dlouhou tradici stávek a protestů Palestinců snažícím se čelit sionistickému projektu vytlačování.

Ať již jde o arabskou revoltu druhé poloviny 30. let, při jejímž potlačení britskou mandatorní správou byla likvidována palestinsko-arabská intelektuální a odbojová elita, či o protesty proti konfiskacím spojené s vyhlášením Dne půdy až po nedávné demonstrace proti přijetí Prawerova plánu na vysídlení negevských beduínů. Ty ukázaly, že důsledně vedené akce a mezinárodní solidarita mohou uspět i proti izraelské politice vysídlování.

Soustavný útlak Palestinců, při němž Izrael v závodu o čas počítá s otupěním veřejné pozornosti, se připomíná s každým projevem palestinského odporu proti okupaci, kolonizaci a nespravedlnosti. Izraelská snaha eliminovat palestinský národní život, vytlačit Palestince fyzicky i na okraj zájmu a propaganda, která účelově označuje zastánce palestinské kauzy za antisemity, se míjí účinkem s každým násilím, které je na Palestincích ze strany Izraele pácháno.

Právě solidarita kampaní, jako je BDS, může vést k tomu, že nespravedlnost a útlak budou nakonec poraženy.