Vesnice Al-Araqib ležící v Negevské poušti (arabsky Naqab) je domovem až dvaadvaceti rodin palestinských beduínů, což představuje asi 110 lidí. Je jednou z pětatřiceti vesnic, které izraelské úřady odmítají uznat za legální, a neposkytují proto místním lidem povolení stavět. Podle izraelské Asociace pro občanská práva tak na území Izraele žije přibližně 80 tisíc palestinských beduínů bez dodávek vody, elektřiny, svozu odpadků a s omezeným přístupem ke vzdělání a zdravotní péči.

V přístupu izraelských vlád k beduínům je dlouhodobě zřejmý trend sestěhovávat tyto potomky kočovníků do městských ghett a jejich vesnice buďto zalesňovat, nebo zastavovat obytnými bloky, kde si kupují bydlení exkluzivně izraelští Židé. Jak ukázal případ z konce letošního srpna, kdy bylo stovkám beduínů odebráno izraelské občanství z důvodů „administrativních chyb“, a tak tito zůstali v právním vakuu, nejde už jenom o vyhánění beduínů z jejich domovů, ale v neustálém zápase, který Izrael vede o demografickou převahu, o vyloučení podstané části celé jedné etnické skupiny ze společnosti.

Vytrhnout z kořenů

Když v srpnu srovnala vesnici Al-Araqib izraelská armáda se zemí, jednalo se již o její 116. zničení od roku 2010. Někteří obyvatelé vesnice dokonce demonstračně požádali o zápis do Guinessovy knihy rekordů. Beduíni se ovšem po každé operaci vzchopili a postavili svou vesnici znova. Stejně jako jiní Palestinci tak chtějí dát izraelským autoritám jasně najevo, že se svých domovů nehodlají vzdát.

Zřejmě zoufalství z neúčinnosti politiky demolic a vyhánění dovedlo Izrael v případu Al-Araqib až k cynickému opatření, ve kterém nařídili beduínům uhradit náklady spojené se zničením jejich domovů. Stovce vesničanů tak izraelské úřady vystavily za své demoliční práce účet ve výši 541 978 dolarů, což by na jednoho představovalo v přepočtu něco přes sto tisíc korun — hodnotu, kterou zdaleka nedosáhly ani jejich několikrát zbourané příbytky.

Oficiálně izraelské úřady tvrdí, že jen usilují o to, aby „poušť rozkvetla“, a že se snaží beduínům vytvořit důstojnější podmínky pro život. Což se však míjí s elementární pravdou a jen ukazuje, jakým způsobem se Izrael snaží o přepsání minulosti. Beduíni žili v Palestině po generace ještě před vznikem Izraele. Podle Institutu pro palestinská studia jich v samotné Negevské poušti v roce 1946 žilo na 100 tisíc, přičemž do založení Izraele obdělávali jenom zde třikrát více půdy než všichni židovští osadníci v celé Palestině dohromady.

Právě beduíni pěstovali většinu palestinského ječmene a značnou část pšenice. Jen pro srovnání: první židovská osada vznikla v Negevu v roce 1940 a po šesti letech zde žilo pouhých 475 sionistických osadníků.

Vznik izraelského státu, válka za nezávislost a s ní spojené etnické čištění Palestiny dopadlo těžce i na beduíny. V rámci „dobývání divočiny“ byla vyhnána drtivá většina beduínů do Jordánska, do Gazy či do Egypta. Zbylých zhruba jedenáct tisíc lidí bylo sestěhováno a namačkáno do takzvané ohrady v severovýchodní části Negevu, kde již žily tisíce jiných beduínů. Již v roce 1948 byl na beduíny stejně jako na jiné původní Palestince uvalen Izraelem vojenský režim, a jelikož jim byl znemožněn volný pohyb, byla jejich půda z důvodu absence na základě Zákona o akvizici půdy z roku 1953 zkonfiskována.

V roce 1965, s tím jak se blížilo ukončení vojenského režimu nad Palestinci v Izraeli, začal stát plánovat pro beduíny v „ohradě“ výstavbu. Veškerá zdejší volná půda byla prohlášena za zemědělskou, a beduínům tak bylo předem zapovězeno, aby si stavěli sami. Celé jejich komunity snažící se o vlastní usazení se ocitly v pozici „narušitelů zákona“. Série soudních procesů, ve kterých se beduíni snažili o získání alespoň části původní půdy do vlastnictví, byla neúspěšná, a stát tím mohl popřít jakákoliv vlastnická práva beduínů k půdě. Tradiční beduínské právo bylo odmítnuto stejně jako jiné důkazy svědčící ve prospěch beduínů.

Izrael je jedinou deklarovanou demokracií, kde je půda v drtivé většině ve vlastnictví státu a kde v podstatě neexistuje její volný nákup a prodej. Půda hraje v jeho politice ústřední roli coby nástroj kolonizace, kdy je ve snaze po vytvoření „židovského státu“ jejím původním uživatelům odnímána, zatímco nově příchozím přidělována. Stát tak může lépe kontrolovat svou demografickou politiku.

Koncem 19. století začala být půda Osmanskou říší registrována a v registraci se pokračovalo i za britského mandátu. Půdní zápisy se však povětšinou vyhnuly polokočovným negevským beduínům, u kterých se respektovala jejich tradiční práva a z nich vycházející vlastnické vztahy. Izraelští politici tak dnes sice s oblibou prohlašují beduíny za „squattery“, záměrně však opomíjejí fakt, že tito obyvatelé pouště zde žili daleko dříve, než Izrael vůbec vznikl.

Zlá vůle ve vztahu k Palestincům, tedy palestinským Arabům, u kterých se nerespektují ani vlastnická práva k půdě na okupovaných územích, se u palestinských beduínů žijících v Izraeli mění v cynický přístup státu, který se je soustavně snaží vyhnat z jejich půdy a koncentrovat do umělých městských zón bez větších možností práce a důstojného života, ale pod tužší izraelskou kontrolou.

Prawerův plán a další iniciativy

Problém beduínských městských ghett je dnes velmi podobný problému rezervací původních amerických obyvatel v USA. Podle organizace Negevské soužití, fórum pro občanskou rovnost sdružující arabské a židovské aktivisty z Negevu je dnes všech sedm městských sídlišť, které byly od roku 1969 postaveny pro beduíny, postiženo nezaměstnaností, vysokou kriminalitou a sociálním napětím, stejně jako nedostatkem veřejných služeb.

Přesto však Izrael před časem oznámil úmysl vysídlit zbývajících až 90 tisíc beduínů z jím neuznaných vesnic a soustředit je do nově vzniklých čtvrtí. Takzvaný Prawerův plán z let 2010 — 2013, jehož podstatou bylo násilně vysídlit desetitisíců místních beduínů, čelil silné kritice jak mezinárodních institucí, tak občanského hnutí. OSN i Evropský parlament žádaly jeho zrušení. Komise OSN pro potírání rasové diskriminace jej označila za diskriminační a vyjádřila obavy z toho, že bude „legalizovat vysídlení, vyvlastnění a vystěhování desítek tisíc beduínských občanů Izraele“.

Evropský parlament ve své rezoluci z června roku 2012 označil beduíny za původní obyvatele a žádal Izrael o jejich ochranu a plné uznání jejich práv. Odsoudil zároveň násilí na nich páchané spojené s demolicemi, násilným vyháněním a krácením přístupu k veřejným službám. Silný hlas solidarity se rozezněl napříč světem, kde probíhaly demonstrace proti Prawerovu plánu a na podporu negevských beduínů se podepisovaly petice. Několik akcí se uskutečnilo i v České republice.

Celosvětový tlak donutil Izrael k taktickému ústupu a schvalování Prawerova plánu bylo v Knessetu pozastaveno. To, co však neprošlo hromadně jako zákon, zkouší dnes Izrael po krůčcích a při rozptýlené pozornosti. Lidskoprávní organizace, jako je třeba právní centrum pro arabskou minoritu v Izraeli Adalah, mluví o Prawerovu plánu 2.

Izraelské cíle zůstávají zkrátka dle všeho stejné: aby mohl judaizovat Negev, potřebuje Izrael potřít jeho původní obyvatelstvo, které má proti židovskému daleko větší natalitu. Jediný schůdný a civilizovaný návrh řešení, to jest přiznat beduínům rovná práva a jejich tradiční právo na půdu, naráží na sionistický koncept výlučně židovského státu založeného na nadřazování práv jednoho etnika ostatním. Izrael sice nemůže beduíny nálepkovat štítky teroristů tak snadno jako palestinské Araby, hodí se alespoň poplivat je coby vetřelce, a tak delegitimizovat jejich vztah k zemi a k půdě.

Jeden z mýtů, na kterém je sionistický koncept kolonizace Palestiny postaven, mluví o „lidech bez země“, kteří osidlují „zemi bez lidí“. Sionističtí osadníci však nepřišli do prázdné země bez lidí, ale v Palestině narazili na společnost tvořenou po generace poměrně inertními vazbami, kterou se snažili a snaží rozvrátit, a to i přesto, že jejich přežití bylo mnohdy na pomoci místních lidí závislé.

Pokud dnes mluví izraelští představitelé opovržlivě o palestinských beduínech jako o „squatterech“, míjí se s významem slova. Izrael jako státní entita se nikdy nechoval jako někdo, kdo by chtěl zabydlet prázdný dům, ale spíše jako spekulant, který přijde pokoutně k domu, aby z něj vystěhovat jeho původní nájemníky. A to i proto, že mu z důvodu často až rasistického smýšlení nevyhovuje jejich etnický původ.

Další informace:

Human Rights Watch Submission for the Universal Periodic Review of Israel

Právní centrum pro arabskou minoritu v Izraeli Adalah Adalah's Position Paper on "Prawer II"

Asociace pro občanská práva v Izraeli In depth: Israel Ignores Bedouin Needs with Begin Plan

Negevské soužití, fórum pro občanskou rovnost The Arab-Bedouin Community in the Negev-Nagab — A Short Background

Haaretz For the Israeli Government, the Tragedy of the Bedouin Jahalin Tribe Is a Success

Institut pro palestinská studia Palestinian Bedouins

Middle East Monitor Al-Araqeeb village: Palestinian Bedouins refuse to surrender 116 times

The Electronic Intifada Village refuses to be wiped off the map

Al Džazíra How Israeli citizens are becoming stateless

Al Džazíra Village demolition based on Israel's 'racist' plan