Izraelské konfiskace na příkladu negevských beduínů
Zdeněk JehličkaZdeněk Jehlička z propalestinského ISM upozorňuje na další příklad izraelské opresivní politiky vůči menšinám. Negevští beduíni jsou nuceně sestěhovávani do ghett. Na místě jejich původních sídlišť pak vznikají parky či bytové komplexy.
Vesnice Al-Araqib ležící v Negevské poušti (arabsky Naqab) je domovem až dvaadvaceti rodin palestinských beduínů, což představuje asi 110 lidí. Je jednou z pětatřiceti vesnic, které izraelské úřady odmítají uznat za legální, a neposkytují proto místním lidem povolení stavět. Podle izraelské Asociace pro občanská práva tak na území Izraele žije přibližně 80 tisíc palestinských beduínů bez dodávek vody, elektřiny, svozu odpadků a s omezeným přístupem ke vzdělání a zdravotní péči.
V přístupu izraelských vlád k beduínům je dlouhodobě zřejmý trend sestěhovávat tyto potomky kočovníků do městských ghett a jejich vesnice buďto zalesňovat, nebo zastavovat obytnými bloky, kde si kupují bydlení exkluzivně izraelští Židé. Jak ukázal případ z konce letošního srpna, kdy bylo stovkám beduínů odebráno izraelské občanství z důvodů „administrativních chyb“, a tak tito zůstali v právním vakuu, nejde už jenom o vyhánění beduínů z jejich domovů, ale v neustálém zápase, který Izrael vede o demografickou převahu, o vyloučení podstané části celé jedné etnické skupiny ze společnosti.
Vytrhnout z kořenů
Když v srpnu srovnala vesnici Al-Araqib izraelská armáda se zemí, jednalo se již o její 116. zničení od roku 2010. Někteří obyvatelé vesnice dokonce demonstračně požádali o zápis do Guinessovy knihy rekordů. Beduíni se ovšem po každé operaci vzchopili a postavili svou vesnici znova. Stejně jako jiní Palestinci tak chtějí dát izraelským autoritám jasně najevo, že se svých domovů nehodlají vzdát.
Zřejmě zoufalství z neúčinnosti politiky demolic a vyhánění dovedlo Izrael v případu Al-Araqib až k cynickému opatření, ve kterém nařídili beduínům uhradit náklady spojené se zničením jejich domovů. Stovce vesničanů tak izraelské úřady vystavily za své demoliční práce účet ve výši 541 978 dolarů, což by na jednoho představovalo v přepočtu něco přes sto tisíc korun — hodnotu, kterou zdaleka nedosáhly ani jejich několikrát zbourané příbytky.
Oficiálně izraelské úřady tvrdí, že jen usilují o to, aby „poušť rozkvetla“, a že se snaží beduínům vytvořit důstojnější podmínky pro život. Což se však míjí s elementární pravdou a jen ukazuje, jakým způsobem se Izrael snaží o přepsání minulosti. Beduíni žili v Palestině po generace ještě před vznikem Izraele. Podle Institutu pro palestinská studia jich v samotné Negevské poušti v roce 1946 žilo na 100 tisíc, přičemž do založení Izraele obdělávali jenom zde třikrát více půdy než všichni židovští osadníci v celé Palestině dohromady.
Právě beduíni pěstovali většinu palestinského ječmene a značnou část pšenice. Jen pro srovnání: první židovská osada vznikla v Negevu v roce 1940 a po šesti letech zde žilo pouhých 475 sionistických osadníků.
Vznik izraelského státu, válka za nezávislost a s ní spojené etnické čištění Palestiny dopadlo těžce i na beduíny. V rámci „dobývání divočiny“ byla vyhnána drtivá většina beduínů do Jordánska, do Gazy či do Egypta. Zbylých zhruba jedenáct tisíc lidí bylo sestěhováno a namačkáno do takzvané ohrady v severovýchodní části Negevu, kde již žily tisíce jiných beduínů. Již v roce 1948 byl na beduíny stejně jako na jiné původní Palestince uvalen Izraelem vojenský režim, a jelikož jim byl znemožněn volný pohyb, byla jejich půda z důvodu absence na základě Zákona o akvizici půdy z roku 1953 zkonfiskována.
V roce 1965, s tím jak se blížilo ukončení vojenského režimu nad Palestinci v Izraeli, začal stát plánovat pro beduíny v „ohradě“ výstavbu. Veškerá zdejší volná půda byla prohlášena za zemědělskou, a beduínům tak bylo předem zapovězeno, aby si stavěli sami. Celé jejich komunity snažící se o vlastní usazení se ocitly v pozici „narušitelů zákona“. Série soudních procesů, ve kterých se beduíni snažili o získání alespoň části původní půdy do vlastnictví, byla neúspěšná, a stát tím mohl popřít jakákoliv vlastnická práva beduínů k půdě. Tradiční beduínské právo bylo odmítnuto stejně jako jiné důkazy svědčící ve prospěch beduínů.