Nová vize pro Svatou zemi
Filip OutrataProhlášení Komise pro víru a řád katolické církve v Palestině a Izraeli vyzývá k ukončení nelidské situace Palestinců, změně izraelské politiky, odmítnutí nenávisti ze strany Izraelců i Palestinců a novému začátku ve vzájemných vztazích.
Komise pro spravedlnost a mír katolické církve ve Svaté zemi (zahrnující katolické křesťany mezi Palestinci v Izraeli i na okupovaných územích a také v Jordánsku) vydala na svém pravidelném zasedání 3. února 2016 v Jeruzalémě stanovisko k současné situaci. Krátký text nese název Nová vize a zaslouží si zpřístupnit českému čtenáři, protože hlas palestinských křesťanů je v rámci blízkovýchodního konfliktu stále málo vnímán.
Komise pro spravedlnost a mír (Iustitia et Pax) je ve struktuře římskokatolické církve cosi jako ministerstvo sociálních věcí a lidských práv, funguje jak na úrovni církve jako celku, tak i v jednotlivých národních biskupských konferencích. V čele té izraelsko-palestinské, která ale zahrnuje i katolické křesťany žijící v Jordánsku, je arcibiskup (dnes již emeritní) latinského patriarchátu v Jeruzalémě Michel Sabbah.
Sabbah (narozen v roce 1933 v Nazaretu) je dlouhodobým zastáncem palestinských práv a palestinského státu a kritikem izraelské politiky. V roce 2009 spolu s dalšími křesťany různých církví spolupodepsal prohlášení Palestinský Kairos, které se inspirovalo podobným dokumentem jihoafrických křesťanů z poloviny 80. let a odsoudilo izraelskou okupaci.
Komise pro spravedlnost a mír v čele se Sabbahem v poslední době například vydala prohlášení o tom, že pro křesťanské arabské obyvatele Izraele je problematické sloužit v izraelské armádě, která je armádou provádějící agresi, a služba v ní přispívá k rozdělení arabské komunity i ke ztrátě identity některých izraelských Arabů.
Takový proces se skutečně děje, malá část arabských křesťanů žijících v Izraeli se nepovažuje za Araby, ale za Aramejce, tedy za vzdálené potomky starověkého národa žijícího v blízkovýchodní oblasti a mluvícího jazykem, jehož dialekt se dodnes používá v některých syrských církvích, starobylých samostatných církvích Blízkého východu. Někteří z těchto izraelských křesťanů slouží v izraelské armádě a usilují o plnou integraci do izraelské společnosti. Jejich asi nejznámějším mluvčím je řecký ortodoxní kněz Gabriel Naddaf.
Nástupce Michela Sabbaha ve funkci latinského patriarchy katolické církve v Jeruzalémě Fuád Twal v loňském roce kritizoval zřízení dočasné zdi mezi arabskými a židovskými částmi Jeruzaléma, které následovalo po vlně násilností ve městě. Patriarcha Twal rovněž kritizoval okupační politiku Izraele, v jejímž důsledu mnozí mladí palestinští křesťané nemají možnost navštívit některá z nejposvátnějších míst své víry, například Chrám Božího hrobu v Jeruzalémě. Jsou na tom obdobně jako jejich muslimští krajané.
Vytrvat i v těžké situaci
Oficiální politika Vatikánu vůči Palestině dlouhodobě směřuje k dvojstátnímu řešení a pro podporu samostatného palestinského státu také podniká konkrétní kroky. V loňském roce byla podepsána smlouva mezi Vatikánem a Palestinou, která znamená právní uznání ze strany římskokatolické církve. Vatikán tím jen navázal na faktické uznání Palestiny v roce 2012, brzy po přiznání statutu nečlenského pozorovatelského státu v OSN.
Papež František i v této otázce zastává důrazný přístup, který je zároveň spojen se snahou dostat znepřátelené strany blíže k sobě. Současný papež je schopen své úsilí prosadit i přes odpor — když v červnu 2014 navrhl uspořádání společné modlitby za mír ve Svaté zemi, které se ve vatikánských zahradách spolu s ním účastnili tehdejší izraelský prezident Šimon Peres a palestinský prezident Mahmúd Abbás, musel podle svých vlastních slov zpočátku překonávat rezervovaný postoj téměř všech vatikánských činovníků. Podařilo se mu je ale přesvědčit o správnosti svého záměru.
Křesťané v Palestině se nacházejí ve velmi těžké situaci, na jedné straně jsou ohrožovani židovskými radikály, kteří mají na svědomí například loňský útok na kostel Rozmnožení chlebů a ryb v Tabgze u Genezaretského jezera, významnou křesťanskou památku ve Svaté zemi, na druhé straně islamistickými extremisty, kteří posilují v muslimské palestinské společnosti stejně jako jejich protějšky v židovské společnosti izraelské. Před loňskými Vánocemi palestinská policie zatkla dva islamisty za podpálení vánočního stromku ve většinově křesťanské vesnici v severní části Západního břehu.
Křesťanům se tradičně v blízkovýchodní oblasti většinou nabízely a nabízejí lepší možnosti vzdělání než jejich muslimským krajanům. V Izraeli dlouhodobě patří arabští/palestinští křesťané k nejúspěšnějším skupinám z hlediska vzdělání, V poslední době však křesťanské školy čelí diskriminačnímu přístupu ze strany izraelského ministerstva školství, které těmto školám trvale snižuje rozpočet, za posledních deset let o celých 45 procent.
Ohroženo tak bylo mnoho křesťanských škol, které existovaly ještě před vznikem Izraele v roce 1948. V loňském roce proto učitelé a žáci těchto škol vstoupili do stávky a po řadě protestů a složitém vyjednávání se podařilo dospět k dohodě, která postavení soukromých křesťanských škol zlepšila, byť se stále nedá mluvit o jejich rovnosti s náboženskými školami židovskými. V diplomatickém řešení této otázky opět sehrál roli Vatikán a papež František, a také dnešní izraelský prezident Reuven Rivlin.
Začít znovu bez demolicí a diskriminace
Křesťané mezi Palestinci mají většinou lepší možnosti pro odchod do emigrace a únik ze života plného omezení ze strany Izraele i z jiných stran. I to je jednou z příčin, proč se počet křesťanů na palestinských územích postupně snižuje. Stále jich je ale nezanedbatelné množství a jejich přínos pro pluralitu a život palestinské společnosti je uznáván i muslimskými Palestinci, navzdory pokusům fundamentalistických extremistů. Jen na palestinském území provozuje katolická církev přes sto patnáct škol, a v některých z nich tvoří většinu muslimské děti.
Prohlášení Nová vize ukazuje, proč je místo a role křesťanských Palestinců tak důležitá: jsou kritičtí na obě strany, jak vůči Izraeli a jeho politice, tak vzhledem k oficiální palestinské reprezentaci, nejen v Gaze, ale i na Západním břehu. Zůstávají součástí palestinského národa a berou se za jeho věc, byť jsou mezi Palestinci menšinou.
Demolice, o kterých prohlášení mluví, probíhají na Západním břehu v posledních měsících s prudce narůstající intenzitou. Koordinátor OSN pro humanitární pomoc na okupovaných palestinských územích Robert Piper upozorňuje, že jen za první měsíc a půl tohoto roku bylo na palestinském území zbořeno téměř 300 domů a dalších budov, včetně škol, a o střechu nad hlavou přišlo více než 400 lidí, z toho 219 dětí.
Značná část (více než sto) těchto staveb byla vybudována již jako humanitární pomoc, po předchozích demolicích. Mnohé z nich postihují beduínské komunity v zóně C, která je pod plnou izraelskou kontrolou. Demoliční praxe probíhá již desítky let a namísto aby byla opouštěna, ještě nabírá na intenzitě. Je dobře, že mezi jejími kritiky je generální tajemník OSN Pan Ki-mun a v minulých letech i dnešní žhavá kandidátka na prezidentské křeslo v USA Hillary Clintonová.
To všechno je ale stále málo, kritika k ničemu konkrétnímu nevede a jen narůstá nenávist, která pak dál přispívá k tomu, že se radikalizují postoje a vzdalují jakékoli možnosti řešení. Zdánlivě zcela neřešitelná situace, začarovaný kruh. I přesto ale Palestinci a Izraelci dál žijí vedle sebe a budou vedle sebe a někdy i spolu žít i nadále. A budou potřebovat smíření, naději, spojení kritické otevřenosti a odvahy s ochotou odpustit a začít znovu.
Prohlášení Nová vize nepodporuje bojkot Izraele (hnutí BDS). Na druhé straně ale podobné kroky ani neodsuzuje a zdá se, že jejím přístupem je otevřeně pojmenovat stávající situaci a konkrétní cesty k řešení již ponechat na úvaze všech zainteresovaných. Dejme ale již slovo samotnému textu.
Nová vize pro Svatou zemi
Současná situace je stavem stagnace, bez života a bez naděje, ani pro Izraelce, kteří potřebují bezpečnost a klid, ani pro Palestince, kteří čekají na konec okupace a vlastní nezávislý stát.
Pro Palestince je dnešní stav věcí nelidský. Osadníci den za dnem okupují víc a víc z palestinské půdy. Gaza je již řadu let v obležení, jeden a půl milionu lidí žije v bídě a ponížení. Obležení ale v jisté formě platí i pro zbytek Palestiny, s politickými, ekonomickými a sociálními důsledky. Probíhají demolice domů. Na vojenských checkpointech izraelští vojáci podle své libovůle ponižují Palestince. Tyto checkpointy, na nichž dochází k ponižování a kde se denně pěstuje nenávist a oslavuje smrt, jsou produktem válečnické logiky.
Stejně tak ale probíhá izolace Jeruzaléma a jeho judaizace, vysídlování jeho palestinských obyvatel. Proti všem Palestincům se používá paušální obvinění z terorismu, s příslušným kolektivním trestem jako důsledkem. Dnešní situace již přerůstá v novou intifádu, v níž se Palestinci vrhají vstříc smrti ze zoufalství způsobeného životem plným frustrace, ponižování a nejistoty, a bez jakékoli naděje.
Je izraelská společnost s touto situací spokojená? Je spokojená s tímto životem ve stínu pokračujícího nepřátelství s palestinským národem?
Dnešní stav věcí je nelidský a neodpovídá ani tomu, co si přejí Izraelci, ani tomu, co chtějí Palestinci. Musí přijít změna. Říkáme všem, kteří mají politickou odpovědnost: jednejte tak, aby to bylo ku prospěchu lidských bytostí, Izraelců i Palestinců. Nenechávejte situaci takovou, jaká je dnes, protože tato situace vede ke smrti. Neříkejte: Palestinci jsou teroristi. Palestinci jsou lidé, kteří chtějí žít normální život, namísto toho aby byli odsouzeni k životu v útlaku a frustraci, zbaveni svobody, kterou jim daroval Bůh.
Vy, Izraelci, chcete žít v bezpečnosti a klidu. Palestinci touží přesně po tomtéž životě. Tak co tomu vlastně brání? Političtí představitelé? Nebo jejich neschopnost najít skutečné řešení, které odpovídá přání Izraelců i Palestinců? Oba národy si přejí žít vedle sebe v pokoji a bezpečí.
Vzkazujeme představitelům Izraele: rozšiřte svou vizi a svá srdce. Změňte stávající situaci. Vyveďte ji z dnešní nehybnosti. V této zemi je dost místa pro nás všechny. Dopřejte nám skutečnou rovnost a stejnou důstojnost. Bez okupace, bez diskriminování. Dva národy žijící jeden vedle druhého a milující jeden druhého, pokud se pro to rozhodnou. Oba jsou schopny milovat toho druhého a žít s ním v míru.
Palestinským představitelům vzkazujeme: ať od vás všichni Palestinci, Izraelci a celý svět slyší jeden hlas, hlas míru a spravedlnosti pro oba národy. Buďte těmi, kdo tuto zemi znovu vykoupí a otevřou zcela novou kapitolu jejich dějin. Buďte těmi, kdo znovu vykoupí Jeruzalém a zahájí novou kapitolu jeho dějin, která bude ve shodě s jeho svatostí a univerzálním významem. Skončete se vším sobeckým prospěchářstvím a korupcí.
Aby toho bylo možné dosáhnout, je třeba změnit způsob vzdělávání našich budoucích generací. Jak té izraelské, která vyrůstá v představě, že všichni Palestinci jsou teroristi, tak té palestinské, která vidí v Izraelcích jen a pouze nepřátele. Začněme všichni zcela znovu.
Naše země je svatá, a je to místo, kde společně prožíváme své životy. Ať naše dva národy spolu žijí v míru!
Tyhle šance se neopakují běžně. Nejde říct, že když to nevyšlo tehdy, vyjde to dnes.
Od té doby se totiž Izrael pohybuje na odstředivé dráze, směrem od míru. Má asi nejhorší a nejkonzervativnější vládu v historii a je to obraz voličské podpory.
Navíc v blízkém okolí se dějí strašlivé věci, což atmosféře taky nepřidá.
Jak zvrátit tento odstředivý trend, je otázka.
Určitě by pomohlo, kdyby posílila liberální levice.
Pokud jde o liberální levici, mám dojem, že ta izraelská je v hluboké krizi a nezdá se, že by z ní měla brzy vybřednout. Mnozí liberálně smýšlející Izraelci prostě ze země odcházejí.
Lídr levice nabízí jako řešení naprosté oddělení od Palestinců, což sice chce velká část izraelské veřejnosti slyšet, ale spíše z jiných řad než z těch, kteří podporovali a stále podporují levici. Podle mě bude pravice spolu s krajní a ještě krajnější pravicí v Izraeli vládnout ještě dlouho.