Sněmovna ve čtvrtek usnesením odmítla požadavek Evropské komise, aby se výrobky importované Izraelem z území, která tento stát okupuje, označovaly jinak než výrobky izraelské. Poslanci snad měli pocit, že podpořili dobrou věc. Poslaneckými lavicemi prý rezonoval výrok, že když padne Izrael, padne i Evropa. Padl by však při pravdivém označování výrobků doopravdy?

Sněmovna zvolená v kontrastu s klausovským odporem ke společným evropským hodnotám též jako proevropská se nezpronevěřila jen přání svých voličů, ale odmítla i morální závazek k evropské solidaritě.

Lze s politováním říci, že české parlamentní strany se dělí jen na více či méně protievropské. Vypadá to, že všem je líto Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci.

Snad všichni s Janem Kollárem chtějí zřejmě raději k velikému přichýlit tomu tam se dubisku, (rozuměj ruskému dubisku) jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům, i když všechny to nemají tak otevřeně ve volebním programu jako třeba národní demokraté (partnerská strana současné vládní strany v Polsku), která rovnou žádá vystoupení z NATO a Evropské unie a navázání spojenecké smlouvy s Ruskou federací.

Hranice morálního dluhu

Je nepochybně morálně závazné přispět k bezpečnosti obyvatel Izraele. Evropa má vůči Židům dluh. Nejde jen o nacistický režim s jeho šíleným plánem fyzické likvidace Židů, ale i o pohodlnou zbabělou neochotu tak řečených západních demokracií přijmout ve větším počtu židovské exulanty z Německa a dalších ohrožených území v době, kdy se ještě odchodem mohli zachránit. Jde rovněž o druhou česko-slovenskou republiku, před jejímž antisemitismem zachraňoval sir Charles Winton židovské děti.

Židé jsou národ jako každý jiný. Izrael je stát mezi státy, který může vznášet stejné nároky a platí pro něj stejná pravidla jako pro všechny ostatní. Přesto však je třeba přihlížet k zmíněnému morálnímu dluhu západní civilizace a být vůči nim ohleduplnější.

Právě teď, těsně před Vánoci, stojí za to si připomenout, že ke kořenům naší kultury nepochybně patří křesťanství. To je sice pro Židy vnější záležitostí, ale neplatí to obráceně. Judaismus je vnitřní záležitostí křesťanství (aniž by se tím mínila nějaké tendence Židy pohlcovat). Čtyři pětiny křesťanské Bible tvoří Tanach, Bible židovská, jíž křesťané obvykle říkají Starý zákon.

Vánoční příběh je příběhem židovské rodiny modelovaný zejména podle Lukášova evangelia, kde Ježíš je potomkem krále Davida a jeho syna Nathana. Narodil se, když jeho Matka Maria s Josefem museli podniknout cestu z Nazareta do Betléma, aby mohli být zaneseni do seznamu při sčítání lidu v Římské říši.

↗

Vánoční příběh chudé židovské rodiny, z níž vzešel inspirátor globálního humanismu Ježíš Nazaretský, by mohl být novým podnětem překonat cynický, čistě mocenský přístup k těžkému sporu mezi Izraelem a Palestinou. Foto canvaz.com

Když nenašli slušný příbytek, museli přespávat a přivést dítě na svět ve stáji mezi domácími zvířaty. V odlišném vyprávění o Ježíši, Šalamounově potoku v Matoušově evangeliu (a teď nechme vztah těchto dvou příběhů stranou), musí rodina prchnout před hrozícím pronásledováním do Egypta.

Naše civilizace je spjata s tímto židovským příběhem a někteří tradiční židovští učenci a někteří současní autoři mají za to, že to (nebo něco z toho), co platí jedinečným způsobem jako zákon spjatý s požehnáním pro národ Hebrejů a co toto jazykové či etnické seskupení činí duchovním společenstvím Izraele, platí v širokém smyslu pro ostatní národy. Jim tuto zvěst o jediném Bohu a jeho Zákoně nese křesťanství.

Křesťanství znovu objevuje své židovské kořeny. I proto je přirozené, že projevujeme vůči židovskému společenství a jeho státu respekt a vděčnost. To však neznamená souhlas s jakýmkoli jeho krokem.

Spolu s právem Židů v Izraeli na život v bezpečných hranicích a s uznáním jejich práva na obranu je třeba zároveň myslet na oprávněné životní zájmy arabsky mluvících křesťanů a muslimů na tomto území, kteří v celém tomto regionu, například na někdejším britském mandátním území Palestina, byli a jsou doma.

Tuto zem po dlouhá staletí obývali, obdělávali tam půdu a sklízeli z ní úrodu a vytvářeli tam svou civilizaci a kulturu. Tomuto obyvatelstvu se dostalo názvu podle jednoho z označení této krajiny a její název Palestina reflektoval název jiného (snad dnešním Evropanům příbuzného) etnika, které dnešní české překlady Bible nazývají Pelištejci.

Byli to protivníci biblických Izraelitů a po porážce dvou židovských povstání proti Římanům v 1. a 2. století pojmenovali vítězní Římané tento region záměrně podle těchto nepřátel Židů.

↗

Spor o výrobky z osad rozhodně není sporem mezi Evropou a Židy. Repro DR

Dnes jsou na tomto území vedle Židů a dalších nepatrných minorit podle právního statutu buď izraelští Arabové s izraelským občanstvím, ale s omezenými občanskými právy, nebo Palestinci, kteří před vznikem samosprávného území a před vyhlášením státu byli v Izraeli obyvatelstvem prakticky bezprávným.

Humanismus uprostřed rozepří

Konflikt mezi Židy a Palestinci je legitimním zápasem o právo na vlast, na půdu, o právo na podíl z plodů staleté práce na tomto území. Nelze být evropským humanistou a jedno z etnik podporovat a druhé ignorovat, přehlížet a přinejmenším pasivně schvalovat bezpráví.

Evropská komise nechce jakkoli ohrožovat Izrael a jeho obyvatelstvo. Chce jen, aby bylo na exportovaných výrobcích, které nepocházejí z mezinárodně uznaného izraelského území, nýbrž z území násilně a protiprávně ovládaných či okupovaných, pravdivě označeno, odkud pocházejí. To bohudíky bezpečí Izraelců neohrožuje.

Jde víceméně o produkty z židovských osad na palestinském samosprávném území a na obsazené části syrského území. Osazenecké hnutí je vysoce problematické. Osazenci se často chovají ke svým palestinským sousedům agresivně. Obírají je o ještě další části území, které nelegitimně nárokují pro sebe.

Spor Evropské unie se současnou izraelskou vládou rozhodně není sporem Evropanů se Židy. U různých evropských národů lze bohužel pozorovat zbytky dávného náboženského antijudaismu a rasového antisemitismu.

Předsudky vůči tamním Židům jsou například časté ve Francii a velký podíl na tom mají přistěhovalci z kdysi francouzského Maghrebu (severní Afriky) a jejich potomci. V poslední době se objevily antisemitské excesy v kontextu nové polské pravicově extremistické vlády. Protestů proti tomu není nikdy dost. Přes vše, co lze Evropě vytknout, jde o motivaci humanistickou.

Humanistickou vizi si Evropa a s ní spojený západní svět vyvozuje z antické a biblické tradice. Objevily ji renesanční a reformační křesťanské osobnosti, ale významnými svědky a iniciátory evropského humanismu byli právě Židé, kteří tento přístup k životu vyčetli z Bible a předali v různé, někdy sekularizované podobě evropským spoluobčanům.

Můžeme připomenout Martina Bubera, Ericha Fromma, Viktora E. Frankla, Alberta Einsteina, Jehudi Menuhina, Abrahama H. Maslowa a z postav působivějších na našem území to může být třeba ne tolik připomínaný Jindřich Kohn nebo bratr známějšího spisovatele František Langer.

Vánoční příběh chudé židovské rodiny na čas vyhnané z vlasti, z níž vzešel inspirátor globálního humanismu Jehošua ha Nocri (česky známý spíše jako Ježíš Nazaretský) by mohl být novým podnětem překonat cynický, čistě mocenský přístup k těžkému sporu.

Jistě je těžké dobře míněnými slovy přimět Palestince a izraelské Židy, aby odložili zbraně a společně hledali přijatelné politické řešení. Neradno si činit iluze o jejich ochotě. Snad jen můžeme připomenout, že roztáčet kolo vzájemné nenávisti není jen vražedné, ale i sebevražedné.