Na půdě OSN se v těchto dnech rozhoduje o tom, zda se stát Palestina stane plnoprávným členem mezinárodního společenství. O tom, zda a v jaké formě se tak stane, budou rozhodovat mocnosti v Radě bezpečnosti, případně všechny členské státy, pokud rozhodnutí nakonec připadne valnému shromáždění. Zdá se být snadné říct si, že rozhodnutí o této věci se nás netýká, už proto ne, že je v rukou velkých hráčů světové scény, či, jako v případě České republiky, přeochotných přitakávačů jedné strany.

Ale můžeme, a nejspíše bychom i měli, si položit veskrze osobní otázku. Jak bych se v dané věci rozhodl já? Ať si to již jsme ochotni připustit nebo ne, dění v onom maličkém kousku země na východním okraji Středomoří se nás týká víc, než jsme ochotni si připustit. Následující text zřejmě není objektivní a vyvážený. Ani nemůže být — je napsán pod vlivem setkání s těmi, kdo se přímo v Palestině, na okupovaném Západním břehu, snaží provázet Palestince v jejich každodenní snaze uchovat si lidskou důstojnost tváří v tvář režimu, který je plným právem srovnáván s jihoafrickým režimem apartheidu.

Housle a samopaly

Představme si následující situaci. Třináctiletá dívka s houslemi jede spolu s dalšími mladými hudebníky z koncertu. Na stanovišti u Nábulusu je zastaví je ozbrojená hlídka izraelské armády — běžná situace, jíž čelí všechny generace Palestinců. Holčička musí otevřít pouzdro, aby se vojáci a vojačky přesvědčili, že neobsahuje zbraně nebo výbušniny. Zahraj něco, požaduje jeden z vojáků. Dívka hraje populární píseň libanonského zpěváka Fayrouze. Jediný takový zážitek stačí na to, aby poznamenal duši a zanechal trvalé následky. A takové a podobné zážitky stále přibývají, rok za rokem, a nezdá se, že by jim mohl být konec.

Příběh palestinské dívky Aly zachytil Sandy Tolan, autor knihy Lemon Tree (Citronovník), v níž se na příkladu dvou rodin, palestinské a izraelské, pokusil přiblížit hloubku bolesti, zranění i nadějí, které vyrůstají ze střetu dvou národů, jež se cítí doma v jediné zemi. Tolan a další ukazují, že sice není po ruce žádné konkrétní řešení konfliktu s tak hlubokými kořeny, něco velmi konkrétního však je po ruce stále — reálné utrpení, reálné ponížení, reálný hněv zcela konkrétních lidí. Není možné se tvářit, že neexistují, a není přijatelné tvrdit, že jde pouze o nevyhnutelnou cenu za cokoli — bezpečnost, existenci toho či onoho státu.