Nemohu než souhlasit s autorem, když upozorňuje na velmi důležitou otázku legitimity stávajících hranic Izraele, do nichž se počítá i velké, přímo okupované území. Od poloviny třetího odstavce ale zakládá svoje závěry na nepřesnostech. Zde jsou ty nejpodstatnější:

- v mezinárodním společenství rozhodně nepanuje nad příslušnou otázkou konsensus. Všechny velmoci sice podporují mírové uspořádání, každá si jej však představuje trochu jinak. Shoda nepanuje ani uvnitř blízkovýchodního Kvartetu, ani EU

- rezoluci RB 242/1967 bylo ve všech důsledcích ochotno akceptovat jen jedno ze tří vedení Hamásu, a to jen v jisté přechodné době. Dle hlubšího rozměru ideových východisek hnutí bylo území dnešního Izraele dáno věřícím Bohem, na což se syrské i egyptské vedení odvolávalo po celá devadesátá léta. Hamás tak nemůže nikdy dost dobře uznat legitimitu izraelského státu, aniž by popřel vlastní islamistickou povahu. Může – a to je to, k čemu je v nejzazším bodě ochoten – vyhlásit vůči Izraeli dlouhodobé příměří a uznat mandát OOP k uzavírání závazných dohod. Žádné izraelské vládě tato záruka doposud nestačila

- tvrzení, že „Izrael a Spojené státy představují hlavní překážku vytvoření dvou států na Blízkém východě“ je spíše otázkou zvýznamňování některých aspektů blízkovýchodního dění nad jiné – tedy věcí pohledu. Stejnou váhu by mělo konstatování, že hlavní překážku řečenému představují otázka vlastnictví půdy, náboženského fundamentalismu či specifických zájmů jednotlivých zemí v regionu

- Havel má pravdu v argumentu, že bojkot určitého států bývá vyhlašován spíše jen po pečlivém zvážení dopadů. Bojkot má obvykle přimět silnější ze stran k jednání, a ne ji hrozit prstem, když už jednat začala. Rovněž historickým faktem je, že Izrael neměl nikdy potíž s výměnou strategických spojenců, když přestala jeho politika té které velmoci vyhovovat

- dohody, které dle autora vedly do slepé uličky, vytváří spolu s rezolucemi RB jediný právní základ potenciální existence budoucího palestinského státu. Žádné jiné neexistují a nic nenasvědčuje tomu, že by měla být vbrzku uzavřena nějaká alternativní úmluva. Ony dohody byly krom toho po celá devadesátá léta zárukou míru. Do slepé uličky vedlo to, že závazky z Osla nebyly náležitě plněny a prohlubovány, a že je nepřijali ani islamisté (viz druhý bod), ani (bezvýhradně) izraelská pravice

- otázka upřednostňování izraelských požadavků před palestinskými je na místě při kritice mediální reflexe problému, při samotných mírových jednáních je ale irelevantní. Konečná dohoda bude muset uspokojit požadavky obou stran

1. "Široký mezinárodní konsenzus ohledně vytvoření 2 států na Blízkém východě již od roku 1976" - o tom řadu let celkem výstižně a podrobně referuje Noam Chomsky. Např. jeho publikace k tématu "The Faithful Triangle" patří k citované, byť kontroverzní klasice.

2.Hamás (byť ne celý, jak píše PJ) OPAKOVANĚ hodlal akceptovat existenci Izraele v hranicích před rokem 1967 - a to už třeba v roce 2006 krátce po svém zvolení do PLC. Hamas byl schopen vstřícných kroků, mezi nimiž bylo dlouhodobé dodržování příměří (což Izrael jednostranně porušoval), naposled pak před masakrem v Gaze, během nějž nevypálil ani jednu raketu (na rodzíl od Izraele, který příměří porušil), kdy to potvrdil sám mluvčí izraelského premiéra Mark Regev http://www.youtube.com/watch?v=SILJxPTqjAM.

Domnívám se proto ,že kdyby jeho kroky nebyly od jeho demokratického zvolení od začátku mařeny US a Izraelem, mohl být ještě vstřícnější. Zde je na vině bojkot Hamasu Izraelem a US....

Klíčová dohoda z Osla z 90.let např., kdy Palestinci fakticky poprvé uznali existenci Izraele, vedla do slepé uličky, neb na jejich počátku bylo dohodnuto, že do roku 1999 vznikne palestinský stát, což se nestalo, zatímco výstavba ilegálních židovských osad na palestinském území během té doby zintenzivněla a logicky vytvoření samostatného palestinského státu znemožňovala..