Tuhle se mi zas připomněla otázka, která mne trápí už několik let: „Je možné o zahraničním dění vůbec debatovat, aniž by se tím křivila realita?“

Vím: Mediální teorie nabízí mnoho odpovědí (vesměs záporných) a mistři novinářského řemesla ještě víc doporučení, jak ono zkreslení omezit. Ale rozumíme si: V domácím dění je každému jasné, že v určité kauze je viníkem ČEZ nebo vláda (případně jisté skupiny v ČEZu, jisté skupiny za vládou, nestátotvorná opozice... jak libo). A když ne jasné, alespoň jasnější. Ovšem při událostech ve světě se leckdy zapomene, že co do spletitosti se poměry v zahraničních zemích mohou těm českým přinejmenším rovnat — a že ty formulace jako „Rusko se stále obdivuje Stalinovi“, „Čína se chystá vytěžit Afriku,“ či „USA chtějí další válku,“ říkají o skutečnosti jen velmi málo, spíše ji zatemňují.

Jde to však jinak? Konkrétně se mi ta otázka osvěžila při četbě komentáře Evy Novákové k izraelsko-palestinskému soužití, respektive jeho odezvy. V žádném tématu dnešní doby není přítomna palčivěji. Každý, kdo se o problém izraelsko-palestinského sporu alespoň trochu zajímá, potvrdí, že ani na jedné straně není jednota ohledně motivů, strategických plánů či použitelných prostředků; že všude existuje řada frakcí, stran a skupin, každá s určitým profilem, jistou historií a specifickým pocitem odpovědnosti... A přesto je člověk nucen stále sledovat, kterak se každá prezentace tématu sváží k diskuzi Palestinci vs. Izrael, viníci vs. oběti, zlí vs. dobří.

Nikdy jsem nezažil, že by podobná konfrontace někam vedla. Byl jsem přítomen asi stovce debat — živých i virtuálních. Asi jen deset z nich dokázalo ona zjednodušení překonat a nesklouznout k úrovni Sparta vs. Slavia. Nerad bych, abychom do něčeho podobného zabředli i tady. A proto: Jak z toho ven?

Není pochopitelně možné někomu nařizovat, co si má myslet. S tvrzením jako „židovský národ je vždycky vděčný objekt k otloukání,“ se ostatně nedá ani dost dobře polemizovat. Podle mě je smysluplnější směřovat k formální shodě v sémantice. Termín Izrael by potom znamenal kupříkladu představitele vlády a jí podřízené instituce, ale už ne celé obyvatelstvo, všechny politiky anebo Židy obecně. Výraz Palestinci by zas třeba odkazoval na dominantní názor lidí na palestinských územích, ale už ne na pozici Abbásova úřadu, případně jednu z mnoha ozbrojených skupinek.

Za dodržování takových pravidel by diskuze mohla mít smysl. Či lépe: Měla by alespoň naději ho mít. Možná je naivní si myslet, že drobný formální úzus přiměje zaujaté vzít v potaz, že třeba i Hamás (Mosad) má určitou rozhádanou strukturu, genezi, vnitřní pnutí, ekonomické zájmy a konečně i svůj díl pravdy. Jiný počátek cesty ke smysluplnějším diskusím o zahraničním dění, které je přinejmenším tolik složité jako naše, ovšem nevidím. A další stránky jako Eretz.cz nebo Palestinemonitor.org už myslím nejsou potřeba.